Slovo úvodem

Milý pane.

Oslovuji Vás docela se zájmem, zda si na mě ještě vzpomenete. Kdysi jste mě odněkud svezl stopem, byla jsem dost při těle a o životě toho moc nevěděla. Nalákal jste mě na koně, taky skočil k mému šoku tehdy bez ničeho do svého pidirybníčku a nechal přespat. Pochlubil jste se koňmi, kteří tehdy ještě nevyhrávali, ale prorokoval jste to odrostlému hříběti.

Dostala jsem od Vás mosaznou přezku z postroje, přišila jsem jí na trák ke kožené tašce…

Srdečně Vás zdravím a na večer si beru k přečtení Vaši Baladu o koních.

Lenka

Zrovna dneska je to měsíc, co jsem dostal mailem tenhle dopísek a samozřejmě — probudil moji zvědavost. Na mladou dámu, již jsem vezl stopem, ukázal jí koně, posléze nahý zadek a daroval mosaznou přezku, jsem si ale nepamatoval. A tak jsem Lence napsal a při křížovém výslechu se dozvěděl i další detaily jediné pohádkové noci, kterou jsem spolu před dvěma desítkami let prožili. Lenka mi napsala, že si pořídila vlastního koně a nakonec mi poslala i básničku…

Chladná rána

1.9.2004

Nastal počátek září,
mohu snad připomenout
slíbené setkání při kávě.

Chladná jsou nejen rána.

Jak se po létě daří,
co má se zapomenout,
co naopak přibylo ke slávě.

Poptat se váženého pána.

Čas ukrajuje stáří,
jiskru v oku nechat žhnout,
to přec mládí vrátí hravě.

Byť chladná jsou nejen rána.

Kožená kabela s mosaznou přezkou z kočárového postroje

Přála si vidět moje koně, a tak jsme se sešli. Dovezl jsem ji na Hájek, pomohla mi při dramatickém veterinárním zákroku na dvou hříbatech, pak mi podržela několik koňských nohou při strouhání kopyt. Přiznávám se Lence, sobě i vám, milí čtenáři, že jsem si na romantické dobrodružství nevzpomněl. Dávné setkání se v mé hlavě rozplynulo. Snad bych i Lence přestal věřit, kdyby na stůl nepoložila starou koženou kabelu. A na ní nebyla přišitá mosazná přezka z kočárového postroje, dárek ode mne…

A tak jako je moje setkání s Lenkou staré dvacet let, dožívá se dnes 19. září 2004 Divoké víno let čtyřiceti, naštěstí nezapomenutých, přesně zmapovaných a oslavovaných nejen s nostalgií, ale i s tvůrčím elánem. Nahlédněte, čtenáři milí, do tváří mladých básnířek a básníků na fotkách Zdeňka Smíška a přečtete si moji zprávu o oslavě čtyřicítky Divokého vína. František Cinger zapsal slova několika z nich v článku, který jsem si neobjednal. Na zahradě v Hájku 19. září 2004, aneb…

Jubilejní číslo Divokého vína přináší staronovou rubriku „Erotický démon“, jejímž prvním autorem je Martin… s básní Poslední noc.

Z autorů šedesátých let se ozvali Ivana Šichtařová-Frolíková, Zdeněk Lebl, Zdeněk Rosenbaum a Jiří Oulík. Básničky všech čtyř jsou v čísle 12/04. Ivana Šichtařová dokonce přivedla svého syna Jana Frolíka – fotografa. Spolu se svojí přítelkyní Sandrou Tůmovou jsou autory fotek publikovaných v tomto čísle. Příklady táhnou… Určitě si přečtěte Esej o míjení od Hrabalova přítele Tomáše Mazala, jehož nedávno vyšlá kniha Spisovatel Bohumil Hrabal popisuje mimo jiné i Hrabalův vztah k Divokému vínu.

Stručná rekapitulace historie Divokého vína. První číslo vyšlo v září 1964 v nákladu 1 000 výtisků. Do konce roku vyšla ještě další tři čísla, náklad dosáhl 3 000 výtisků. S prvními čísly roku 1965 se vyšplhal na 5 000. Bylo nám sedmnáct osmnáct let, chodili jsme na gymnázium Na Zámečku a scházeli se ve sklepě v libeňské ulici Krejčího 4, v podzemí jsme recitovali básničky, knihařsky zpracovávali časopísek, oblepovali jej papírovou páskou, protože na obálky nebylo, a popisovali adresami. V roce 1965 vyšlo devět čísel, následujícího roku 1966 jen dvě. Rok 1967 poznamenalo šest čísel Divokého vína, zato v roce 1968 vyšlo čísel deset. Jedno hezčí než druhé, musím si je pochválit. V šedesátém devátém roce „obohatilo“ Divoké víno českou literaturu sedmi čísly, v sedmdesátém čísly deseti. Blížilo se finále prvního poločasu — v roce 1971 se podařilo vydat ještě osm čísel.

Za osm let existence publikovalo v Divokém víně několik set poetů, prozaiků, překladatelů, fotografů, grafiků, kreslířů, vyšlo pár statí z oblasti filozofie a psychologie.

Nerozeslané v zapečetěné sklepní tiskárně v Kralické ulici číslo 7 zůstalo první číslo roku 1972, celkově padesáté deváté… Stačil jsem jej vytisknout, sfalcovat, ale už jsem je neoříznul. A pravděpodobně jsem jediným vlastníkem dvou zachovaných čísel…

V roce 1974 a 1975 vyšla dvě čísla a kalendář Almanachu mladých autorů, pohrobka Divokého vína. V osnickém kravíně na Praze západ mě vyhledal mladičký student František Beneš a přiměl mě k aktivitě. Díky Františkovi a snad i mně a mladým básníkům byl Almanach dobrý, ale policajti obcházející tiskárnu i kravín mě rychle odradili od dalšího vydávání, nechtělo se mi znovu do Ruzyně…

Druhý poločas Divokého vína byl odstartován 19. listopadu 2002 vydáním prvního internetového čísla. To dnešní je dvanácté, celkově sedmdesáté zveřejněné, chcete-li sedmdesáté první s tím zapečetěným.

L. H.

Haikování

(Ludvíku Hessovi)

Na haiku
Na Hájku
Neberte
Nahajku

Jiří Oulík

PhDr. Eva Hirschová, šéfredaktorka časopisu Elixír

Už ve třinácti jsem se po přečtení jednoho Čapkova sloupku, ve kterém líčí, jak z titulu své redaktorské profese chodil ZADARMO do divadla a do kina, rozhodla, že budu též novinářkou. Z tohoto důvodu jsem se o pár let později vetřela mezi spolupracovníky stránky pro šestnáctileté, která na počátku šedesátých let začala vycházet v Mladé frontě. Publikovala jsem tam svou (dnes vím že příšernou) poezii a toužila po tom, aby si mé tvorby všimli v Zeleném Hostu do domu nebo v Divokém víně. Bohužel se nemohu pochlubit, že bych v těchto dvou „Mekkách“ poetů něco otiskla, ale zato jsem své první životní interview spáchala s šéfredaktorem Divokého vína. Když jsem do karlínského Domu pionýrů a mládeže na rozhovor kráčela, klepala se mi kolena. Nepřestala se třást, ani když jsem vousatého a vlasatého šéfredaktora spatřila. Byl tak důstojný! Tak plynně hovořil! Tak uměl všechno vysvětlit!

Teprve léta v novinařině mě přesvědčila, že to o šéfredaktorech neplatí šmahem.

PhDr. Eva Hirschová
šéfredaktorka časopisu Elixír

Aktualita

Zpráva o oslavě čtyřicítky Divokého vína

Manželství a poezie

Kde že jsme to minule skončili, čtenáři milí? Aha, pobavili jste se fotkou ze svatby devatenáctiletého šéfredaktora Divokého vína Ludvíka Hesse s ještě mladší autorkou Naďou Stibitzovou, pořízenou koncem roku 1966 před vršovickou radnicí. A ptáte se, jak manželství poznamenalo Divoké víno? Jestliže bída a hlad příznivě ovlivňuje motivaci k umění, tak není třeba dlouho přemýšlet nad odpovědí. Třeli jsme s Naďou bídu s nouzí.

Začalo to už před sňatkem. Chtěli jsme být pořád spolu a neměli jsme kde bydlet. Co bydlet, ani přespávat nebylo kde… A jíst nebylo co.

Cesta Jin & Jang text doprovázejí fotografie
Jana Frolíka a Sandry Tůmové

Nejednu noc jsme strávili pod velikým křídlem hudebního kroužku Pionýrského domu v Karlíně. Přes den na křídle doprovázel mladé pionýry kamarád zemřelého Václava Hraběte Jiří Růžička. Bylo to docela zákonité, protože s Naďou jsme se poznali ve dveřích tohoto milého zařízení. Měl jsem na sobě tehdy módní síťové triko — modré s krátkým rukávem, dodnes si to pamatuju. Byl jsem upocený a špinavý, možná jsme ve sklepě uklízeli stany a spacáky turistického oddílu nebo jsme dělali něco podobně ušlechtilého. Naďa byla naopak velice elegantní, v sukýnce, která detailně obepínala její hezounký zadeček. Skončili jsme spolu v jakémsi podniku na Sokolovské třídě hned vedle karlínského viaduktu. Naďa pracovala jako pionýrská vedoucí v žižkovské škole, protože ji po maturitě nevzali na vysokou. Já měl za sebou první dva semestry Fakulty osvěty a novinářství, tedy školy, po níž Naďa toužila.

Dům ve Vozové ulici 4

Večer jsem doprovázíval Naďu k domu ve Vozové ulici číslo 4, kde bydlela se svým otcem. Vzít mě s sebou domů se Naďa neodvážila, a tak jsme strávili nejprve hodinu na lavičce v Riegrových sadech, jež s Vozovou ulicí sousedí. Pak půl hodinky před domem, půl hodinky na chodbě a pak třeba — ve sklepě. Ach ta láska…

K ránu šla Naďa domů a já na ni čekal pod přístřeškem mateřské školky v Riegrových sadech, kde se dalo i usnout na kopce sena.

O sobotách a nedělích nás nechávali přespávat kamarádi v bytech rodičů, kteří odjeli na chatu. Přespali jsme s Naďou i v zákristii kostela Svaté Kateřiny, kde jsme provozovali divadlo poezie.

Nějaký čas jsme bydleli v podolském uměleckém domě Hanzlberk. Asyl nám tam poskytl mim Boris Hýbner, jehož básnickou tvorbu jsem publikoval poprvé v Divokém víně 1/67. Na Hanzlberku jsem poznal i další autory Divokého vína – básníka Jana Nováka, fotografy Pavla Hudce Ahasvera a Ivo Gila, grafičku Ivanu Pavlovou. Tu jsem v pozdějších a tučnějších letech Divokého vína dokonce zaměstnával jako tajemnici redakce. Hanzlberk byl divoké sídlo, divočejší než celé Divoké víno. Při divadelních a uměleckých seancích jsme s Naďou otvírali oči dokořán. Pořádaly se často v jakémsi světlíku či dvorečku velikosti dvakrát dva metry. Vedla do něj okna a z nich mladí umělci — nájemníci domu sledovali absurdní dramata svých spolubydlících. Dodnes ve mně vzbuzuje respekt a děs vzpomínka na polonahou postavu Honzy Nováka předvádějící ve světlíku cosi mezi striptýzem, recitací a pantomimou. Neméně děsivá je vzpomínka na noční souboj, k němuž vyzval zakladatel umělecké kolonie Leoš Hanzl mima Borise Hýbnera. Důvodem výzvy byla Borisova umělecká lenivost. Kdo komu tenkrát zlomil ruku a ukončil tak souboj, si už přesně nevzpomínám.

Ale zeptám se Borise, slíbil, že přijde s Honzou Novákem na oslavu čtyřicítky Divokého vína. Snad se už, proboha, nepere. Nedávno mu jeho Lucie k dvou a půlročnímu Maxovi porodila dceru Žofii. Vidíte, milí moji, zdaleka nejsem nejstarším novopečeným otcem v Praze.

Epicentrum Nový věk Vhled

Na Hanzlberku dodnes bydlí Pavel Hudec, na oslavu nepřijde, protože je zrovna v Anglii. Nedávno o něm Česká televize natáčela celovečerní dokumentární film. Režisér, jenž byl současně scénáristou filmu, se neustále dožadoval, abychom naše vzpomínky politizovali. Nikomu z nás se o politické situaci šedesátých let mluvit nechtělo. Režisér přesto naléhal… Obrátil jsem se na Honzu Nováka, nejstaršího a tím snad i nejváženějšího z pamětníků: „Řekni, Honzo, panu režisérovi, o čem to tenkrát bylo?“ A Honza se vší vážností vyjádřil ducha doby: „Bylo to o chlastu, šukání a o umění, pane režisére!“

Dům ve Vozové ulici, kde jsme se konečně ubytovali, všichni znáte, protože vstoupil do dějin české kinematografie. Bydlel v něm vrchní z filmu Vrchní prchni, před garáží domu byla natočena památná scéna se Zdeňkem Svěrákem zkoušejícím před jízdou škodovku: „…blinkry … blikají, stěrače … stírají…“ Tak jako vrchní roztlačoval ulicí U Rajské zahrady svůj velorex, roztlačovali jsme s Naďou naši aerovku. Film byl ovšem natočen mnohem později, a tak vážně přemýšlím, zda jsme s roztlačováním naší aerovky nebyli Smoljakovi a Svěrákovi předlohou.

A právě tento dům se stal v letech 1966 a 1967 sídlem redakce Divokého vína a místem schůzek básnířek a básníků. Vstupovali do bytu ve čtvrtém patře i za naší nepřítomnosti, nebyl totiž zamčený, stačilo strčit do dveří…

V bytě nebyl velký pořádek už v době, kdy jsme jej začali s Naďou obývat. Její otec místnosti zaplnil rozhlasovou technikou a nejrůznějšími archiváliemi, které návštěvníci zdolávali doslova jako překážkovou dráhu. Vyklidili jsem s Naďou jeden pokoj, jenž nám pak sloužil jako redakce, fotografický ateliér i ložnice — nejen pro nás, ale i pro naše tři psy. Postupně jsme si pořídili boxerku Creu, afgánského chrta Corvuse a bernardýna Mojše. Jméno dostal podle tehdejšího izraelského ministra obrany či války Moše Dajána, jehož fotografii na plakátě jsme měli přišpendlenou na dveřích koupelny. Plakát nám daroval berlínský student Peter Goebel, s nímž jsem se seznámil při práci ve Svazu vysokoškolského studentstva. Podnikavý mladý Němec měl Prahu jako odrazový můstek ke svým aktivitám ve východní Evropě – politickým i obchodním. Podnikat se v tu dobu dalo v Praze ledacos.

Memento Nitro Song

Na začátku vzpomínek na šedesátý sedmý rok jsem napsal, že jsme s Naďou třeli bídu s nouzí. Ve dnech či týdnech největší nouze jsme se najedli za padesátikorunu týdně. K večeři bývala hrachová polívka z kostky. Ano z kostky, nikoli z pytlíku, a kostka stála korunu dvacet. K tomu čtvrtka chleba za šedesát halířů, nemýlím-li se. V neděli jsme si podstrojovali. Jedli jsme už v poledne, na svátečním stole byla obvykle sekaná svíčková s kolínky. Nejlevnější konzerva — stála pět dvacet. Nebo oblíbené, velmi oblíbené, bylo hovězí na divoko. Ovšem tahle konzerva byla o korunu dražší. Někdy jsme si dopřáli šťouchané brambory s cibulí, hodně pepře a soli…

Největší chudoba se občas vystřídala s relativním „bohatstvím“. Současně s vydáváním Divokého vína jsme totiž provozovali jakousi reklamní agenturu. Tiskli jsme propagační letáky zaplněné tak zvanými inzeráty, jež jsme vkládali do spřáteleného časopisu Vlasta. Měli jsme náborového pracovníka – důchodce pana Skřivana, jenž bydlel v přízemí domu. Ze získaných zakázek jsem mu proplácel patnáctiprocentní provizi. Skřivan navíc psal básně a psala je i jeho milenka Miloslava Schelingerová-Paurová. Pod ekonomickým tlakem mě Skřivan přiměl, abych jednu z nich otiskl:

„Otevři bránu z rosy a mlhy
a uvidíš obraz v oblačném rámu
rozsvítí očím akordy duhy
ve vášnivém jelením ránu“

Báseň měla ovšem ještě další čtyři sloky…

Moje žena Naďa měla jakousi židovskou obchodní schopnost. Když bylo nejhůř, vyslal jsem ji s fakturou do národního podniku, jehož zakázku jsme právě realizovali. A Naďa dokázala přinést peníze v hotovosti. K proplacení z pokladny musela obvykle získat souhlas ředitele. A zase bylo na vydání dalšího čísla Divokého vína i na maso pro psy. Abyste věděli, proč vám tak zdlouhavě popisuju vydávání časopisu v roce 1967.

Divoké víno 1/67 přineslo básničky Zory Wildové, Jany Jansové, Petra Cincibucha, Jaroslava Holoubka, Borise Hýbnera a samozřejmě i čtyři textíky mé ženy Nadi, jež mě tenkrát hluboce dojímaly. V Divokém víně 1/67 vyšly i verše pozdějšího významného vydavatela Daniela Strože. Otiskl jsem surrealistické kresby Jany Guillemard-Bürgerové doprovázené jejími básničkami. Na dvou stránkách byly verše Samuela Becketta v překladu Jaroslava Holoubka. Pod názvem Umění a psychoanalýza jsem zveřejnil první část článku svého milovaného učitele psychologie z Fakulty osvěty a novinářství Milana Nakonečného.

Astrál Aura Laguna

Druhá část článku Milana Nakonečného vyšla v Divokém víně 2/67. Tomuhle číslu vévodila básnička Václava Hraběte Pár tónů. Určitě si ji přečtěte. Hned na další stránce Maturitní večírek na břehu řeky Otavy od Karla Sýse. Sice druhá strana poetické mince, ale neméně skvělá. Na prostřední dvoustraně čtyři básničky Ladislava Landy, který se už druhým rokem díval na naše vydavatelské snažení z velikého nadhledu… Divoké víno 2/67 zaplnil svými kresbami Honza Vyčítal. A doplnil je třemi ručně psanými pohádkami. Odněkud se po čase zjevila Helena Pěkná, a tak jsem jí otiskl Pavoučí spřežení. Pro nehynoucí vzpomínku na Helenu jsem si dal tu práci a text jsem přepsal i do internetové podoby Divokého vína. Na dvou stranách čísla 2/67 vyšlo osm z Třiceti tří sonetů Jeana Cassoua v překladu Vladimíra Kafky.

A konečně na poslední straně moje poslední básnička otištěná v Divokém víně. Už si ji ale, čtenáři milí, nikdy nepřečtete. K jejímu přepsání jsem dnes v sobě nenašel ani sílu ani odvahu.

Ludvík Hess

Pokračování vzpomínek — Vyvolávám staré filmy

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 92/2017: Slovo úvodem
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další