literární časopis založený v roce 1964

Zora Šimůnková

O holce, která se styděla za růžové boty

V mém životě je několik otázek, na které už nikdy nedostanu odpověď. Co si šeptaly spolužačky, když jsme před dvaceti lety usínaly na školním výletě, co by se bývalo všechno stalo jinak, kdyby si táta pro mě kdysi nepřišel uprostřed noci, jaké bylo pohlaví dítěte, které se nenarodilo,…a tak.

Nevím ani, zda stojím ještě o to, slyšet všechny odpovědi.

Je mi také záhadou, proč můj táta neplakal na pohřbu babičky, své matky.

Viděla jsem chlapy plakat. Ne jednoho, a ne malé. Plakali v opilosti, plakali po ženách, plakali nemocí, vzpomínkou, smutkem. Tak proč ne můj táta tenkrát v motolském krematoriu? Snad se chtěl držet kvůli mně a bráchovi, snad všechnu bolest vyplakal předtím nebo potom…ale v obřadní síni měl jen velmi smutné hnědé oči.

Zato já — pamatuji si dodnes na své třináctileté slzy…Tekly mi po nohou až na podpatek střevíčků — růžových se zelenými růžičkami. Růžové boty do krematoria…, ale byly to mé nejslušnější — a máma dbala na to, abych mezi lidmi vypadala spořádaně.

Ani šaty jsem neměla černé, dokonce ani tmavé. Máma nedovolila, nekompromisně mi vzala sukni a halenku, které jsem si vyndala ze skříně: k trápení nemusíš mít vždycky černé šaty!

A tak jsem na pohřeb své babičky šla ve světlemodrých šatech, které mi táta přivezl z Vídně. Bratrovi byla přidělena světležlutá košile a hnědé kalhoty. Jenže bratr byl ve svých jedenácti letech ještě malý nerozumný kluk. Z mého pohledu rozhodně, já už byla slečna: chtěla jsem vypadat přiměřeně situaci.

Ne, s bratrem jsme mezi ostatní smuteční hosty rozhodně nezapadli. Na černé louce dva barevné květy…

Když vzpomínám na ten dlouhý den na konci léta, vybavuje se mi ještě jeden zážitek. Stařičká blatenská teta: pronásleduje mě na každém kroku, ruce roztažené jako černá křídla. Děsí mě k smrti: nemá to už v hlavě v pořádku. Bojím se, stydím, tetička pořád za mnou a volá: chuďátko moje, ubožáčku můj… Za stařičkou tetou — černou slepicí — utíká její syn jako černý havran.

Nebyli jsme samozřejmě jediný pohřeb, prostor před krematoriem byl plný tichých lidí. A v tom tichu naše skupinka s krákorající tetičkou. Všichni se pohoršeně ohlíželi.

Odloudala jsem se za roh. Konečně byl klid. Nikdo neviděl moje růžové boty. Uvědomila jsem si, že ani babička už je neuvidí. Bylo mi do pláče, ale plakat jsem nechtěla: slíbila jsem si, že budu statečná. Chtěla jsem si otřít oči rosou, ale tráva už od rána oschla. Naslinila jsem si prst a otírala si oči. Zapomněla jsem ale, že jsem se ráno na ten velký den namalovala. Musela jsem vypadat jak indián.

V té chvíli jsem uslyšela svoje jméno: — Zorničko, Zorničko, už jdeme, zpoza rohu se vynořila teta, v patách za ní bratr. Když mě uviděl, vytřeštil oči a raději se ztratil.

Teta se ke mně sklonila: — Zorničko?!

Rozhlédla se a vyndala z kabelky voňavý osvěžující ubrousek.

Na, tady máš…, ať máma nenadává, utři si ty oči…No, tak vidíš, jde ti to, už je to dobrý, pojď…

Špinavě modrý ubrousek hodila do odpadkového koše.

Měli jsme co dělat, abychom dohonili ostatní. Máma po mně jen přísně švihla očima, ale neřekla nic. V krematoriu nás jako nejbližší příbuzné posadili do první řady. Sedla jsem si vedle táty, brácha vedle mámy.

Květiny před rakví omamně a těžce voněly, za chvíli jsem pro slzy místo květů viděla jen něco jako bílé rozmazané mřížky…Babiččiny záclony z bílé bavlněné příze.

Z toho pohřbu samozřejmě existují fotky. Jsem na nich já v první řadě, ubrečená, jsou dokonce vidět i růžičky na mých botách. Ale žádná fotka nezachytila tu slzu, která mi běžela po noze a vpila se do semišového podpatku.

A žádná fotka mi neodpoví na to, proč táta tehdy nebrečel.

Neřekne mi to ani sám. Už nikdy.

(11. 7. 2003, 14:41 hodin, za oknem slunce)

Petr Chléb

Jeho básnický pseudonym byl Petr Chléb.

Nepřátelé na Obci i jinde mu po straně říkali Chlév, přímočařejší pak Chlívák. Petr Chlívák.

Věděl o tom, ale nedbal: psi štěkají, však karavana jde dál. Záviděli.

Nebyl už nejmladší, ale udržoval se ve formě. Měl pocit, že je tím povinen svým čtenářkám. Hodně žen, i mladých dívek, jak zjišťoval z náhodně zapřádaných hovorů na plovárně, znalo zpaměti aspoň torza z jeho neznámějších veršů. Nebylo divu: kdysi byl v rozhlasové anketě vyhlášen nejromantičtějším čs. básníkem. Kdysi…než přišly nové pořádky — a po nich ještě novější — si mohl dovolit pobývat většinu roku na spisovatelském zámku na Dobříši…Krásné časy: každá jeho sbírka vyšla nejméně v třicetitisícovém nákladu, honoráře chodily pravidelně, měl, jak by se řeklo dnes, v duchu nasadil přezíravý tón, nejvyšší rating. Lidi ho četli — a jeho těšilo při cestách po republice poznávat svoje čtenáře. Hlavně tedy čtenářky, ženy ho četly především.

Ženy ho milovaly — a ženy ho zničily.

Jeho třetí žena …ho připravila i o krásný měšťanský byt na Letné. Copak on se mohl vyznat v zákonech tak, jako ten mladý hoch, sotva dostudovaný právník, kterého mu jednoho krásného dne představila jako svého přítele?! Copak on mohl? Vzal si také právníka, dobrého známého z bývalého Svazu spisovatelů, ale neměli šanci. Najednou konexe, známosti, nic nepomohlo.

A mohl dopadnout hůř — jednou potkal starého známého, zasloužilého umělce, ale co v nové době tyhle tituly znamenaly, prozaika Poupěte, jak vybírá popelnice…Samozřejmě se k němu nehlásil, naštěstí šel po druhém chodníku, a navíc ještě otočil hlavu…

Jeho třetí žena byla aspoň tak slušná, že mu pomohla sehnat garsonku v Domě s pečovatelskou službou. Tak teď říkali Domovu důchodců. A platila mu tamější pobyt. Znovu se rozhorlil: no aby ne, obrala ho o milionové hodnoty: o byt, auto, cenné obrazy…pěkně se povznesla, holka, když ji uviděl poprvé, byla dělnice z textilky. A díky jemu poznala toho komerčního pisálka…vychutnával si to slovní spojení: KOMERČNÍ PISÁLEK…, co se teď neradí už s nikým…a kdysi dávno přišel, tak jako chodívali mnozí, za ním, za uznávaným lyrikem Petrem Chlebem…Jasně, už tenkrát viděl, že ten hoch na to má, to on mu de facto pomohl k vydání prvotiny, tenkrát stačilo se zmínit přátelům z Československého spisovatele, a už lovili v hromadách zaprášených rukopisů…

Ale ani ve snu ho nenapadlo, že neuplyne dvacet let a …polepšila si, holka…Přepřáhla koně. Kdo by se dneska zajímal o poezii, a navíc lyrickou…Zato romány o nevěrách a detektivech, pokud jsou zručně napsané, se chytnou vždycky. O tempora, o mores…

Jedinou výhodu nová doba měla…ženy a dívky chodily mnohem více odhalené…Nebylo nutné investovat a přesvědčovat, aby člověk uviděl to, co dnes viděl běžně na ulici… Všechno by snesl, se vším by se smířil, jen s jediným ne…Býval přece básník — a jaký básník…a teď ho Múzy navštěvovaly tak zřídka, že to skoro vypadalo, že u něj postávají jak příbuzní u hrobu — jednou do roka…

V knihovničce v Domově měl chronologicky vyrovnány všechny své sbírky. Někdy vážně pochyboval, že toho mohl tolik napsat…Vždyť mu paměť slouží, dosud si pamatoval celou roli Cyrana, kterého hrál kdysi na gymnáziu, tělesná schránka je v mezích normálu, tak proč prosedí celé hodiny nad papírem a nedokáže vyplodit kloudnou větu…kam zmizela ta zlatá linka, která se mu vždy mihla před očima a nutila ho psát, psát, psát…a po poslední tečce dýchat jakoby báseň porodil…Ano, ano, porodil, poslední slovo mu už doslova trhalo vnitřnosti…A pak se cítil prázdný…jako dům. Ale teď…byl dům na prodej…a nenacházel kupce.

Samozřejmě se o tom radil s přáteli na pravidelném sedánku ve vinárně Kulatý Čtverec, nedočkal se ale odpovědi ani rady, která by ho uspokojila. Pokud měl někdo z přítomných podobný problém, a Petr Chléb byl přesvědčen, že jistě nejméně jeden je na tom stejně, nedal to najevo, nepřispěl žádnou hořce prožitou zkušeností, naopak se snažili situaci bagatelizovat. Jen Věra Velo, básnířka a dramatička, jak se s oblibou označovala, si Petra vzala stranou a zpoza závoje voňavého cigaretového kouře pronesla: — Mám vnučku maturantku. Petr strnul, měl dojem, že špatně slyšel. Pro jistotu se zeptal: — Maturantku? A pokusil se o žert:

— Ta je ale na mě trošku mladá…

Ale Věra pokračovala:

—…obdivuje tě…, a významně se na něj zadívala, — …a taky píše. Prostě: dneska sem přijde a já vás seznámím. Viď, že na ni budeš hodný…ty Casanovo, vyfoukla mu do tváře další oblak kouře a přátelsky mu stiskla rameno. Příští půlhodinu prožil v mukách. Odejít si netroufal, pak by s Věrou nebylo k vydržení, zůstat se obával. Nepřítomně poslouchal, co se mluví a doufal, že slečna nedorazí.

Ale obavy byly zbytečné. Slečna Veronika na něj od první vteřiny koukala jako na svatý obrázek. Zase se cítil jako kdysi: tak to měl rád. Studnice vědění, zdroj autority, nádoba krásna…nedostižný vzor…

Ani její básně nebyly z nejhorších, musel si přiznat, když se jimi druhý den probíral. Jistý literární talent prozrazovaly… Petr Chléb byl žárlivý, aniž by si to připustil. Nerad četl práce mladých básníků, i když se jich pokaždé chápal s důrazným ujištěním, že se na ně podívá. Možná proto se o něm říkalo, že nečte jiné básníky než sebe. Nebyla to pravda, nebyla, miloval například Rimbauda, Verlaina, miloval Villona…ale ti všichni byli už dávno bezpečně mrtví. Kdežto…KOMERČNÍ PISÁLEK…to on mu pomohl k úspěchu…a jakého se dočkal vděku…

Každopádně slečna Veronika byla ještě od úspěchu a slávy na míle daleko…ale už měla nádherné oči…

…nejkrásnější zeleň má prý slunce
vteřinu, než za obzor se skryje…

Vybavil se mu sonet, který kdysi napsal…Pro koho jen ho psal, pro kterou? Na tom nakonec nezáleželo, a Veronika jej určitě znát nemohla…Nepamatoval si, že by někde vyšel. Krasopisně ho přepsal a přiložil k poděkování za verše a pár povzbudivým řádkům.

V Kulatém Čtverci dopis předal Věře Velo. K jeho překvapení mu podala téměř stejnou obálku: — od Veroniky…Pozvání na besedu se studenty gymnázia začínalo slovem MISTŘE…, jistě, byl starý kozák, takových oslovení pamatoval…kdysi…v posledních deseti letech zřídka…úplně se narovnal v ramenou…a — zakuckal se. Věra mu vyfoukla kouř do obličeje a s krabím úsměvem/ na úsměv Věry Velo vždy myslela jako na „krabí“, ač sám nevěděl, jak na takové přirovnání přišel, snad že ho tiskl jako klepeta/ navrhla: Půjdeme spolu…Zarazil se: už dávno vypozoroval, že Věra si na něj dělá majetnické nároky. Nelíbilo se mu to. Dle jeho mínění jedna jediná společná noc, navíc v minulém století — za ubikacemi na Stavbě mládeže, nedávala Věře právo, aby příštích padesát let vystupovala jako jeho neoficiální partnerka. Takových bylo…, by bývalo bylo…, ale nemohl odmítnout, když Veronika byla její vnučka.

Nakonec byl ale docela rád, že tam Věra byla: možná by se cítil daleko stísněněji mezi všemi těmi studenty. Změnili se ti mladí, změnili, mnohé se změnilo…od doby, kdy jezdíval na besedy se Svazem spisovatelů. Byli…ne snad drzí…ale dotěrní určitě…O své tvorbě vykládal rád, ale oni se ptali, normálně se ptali i na aféru s jeho jménem v Cibulkových seznamech…Nechtělo se mu to znovu vytahovat na světlo, stejně by bylo marné něco vysvětlovat DĚTEM, které před revolucí sotva uměly mluvit, natož číst. Nejsvětlejším bodem z celé besedy byla pro něj stejně Veronika. Celou dobu seděla vedle něj, bílou nažehlenou halenku zapnutou až na třetím knoflíčku, a , jak se mu zdálo, mračila se na ty vlasaté mládence s nepříjemnými otázkami…Po besedě pozval ji a Věru do Kulatého Čtverce…když si Věra odskočila, stiskl Veronice ruku, neodtáhla ji…Zčervenala…už i zapomněl, jak vypadá ruměnec…Svou garsonku v Domě s pečovatelskou službou otvíral v povznesené náladě…Prozpěvoval si, sako odhodil na postel …otevřel okno dokořán…před očima tu zlatou linku…psal a psal.

Dokonce rispet…přísně vázanou formu — blažený stav.

Je léto. Slastně voní růže
ukryté v dívčích dekoltech. Na rtech si hýčkám stopy růže Z polibku, který vzal mi dech.

Za houštím šaty odložíme Probudit vášeň, jež v nás dříme.

…pak už jen pusa na koleno. To léto budiž pochváleno.

Ani si nerozestlal, usnul oblečený…

Na krásné věci nelitoval výdajů nikdy, i teď, kdy už peněz dávno neměl nazbyt. S umně svázanou kyticí devíti bílých růží čekal druhý den v parku před gymnáziem. Na Veroniku si rezervoval čas celé odpoledne: vynechá i Kulatý Čtverec, co tam — povídat pořád o nemocech, případně o tom, co bylo? Co bylo, bylo, přátelé, teď byl připraven strávit odpoledne v intelektuálním hovoru s nejkrásnější dívkou ve městě.

S politováním se díval na dědy, kteří vzhlédli od krmení holubů a podezíravě ho pozorovali.

Dokonce se na ně usmál, svou zlatou linku pořád před očima. Větřík k němu zanesl zvuk školního zvonku. Vstal, oprášil si světlé kalhoty , opatrně uchopil kytici a vydal se před gymnázium. Veronika se k němu v bílých šatech snášela jako anděl… když došla k němu, lehce zčervenala.. — Dobrý den, Mistře, jdete za babičkou?, zeptala se…Rozhodl se otázku pominout: — Za vámi jdu, Veroniko. Chtěl jsem vám říci něco o těch básničkách, které jste mi dala…Zrozpačitěla: — Aha, ale mám sraz s babičkou. Myslela jsem, že se uvidíme ve Čtverci…Počkáte se mnou?, zeptala se nevinně…

I když pak o té chvíli mnohokrát přemýšlel, nevěděl, zda to byla skutečně jen nevinná věta, anebo dobře mířený šíp, který přeťal zlatou linku. V každém případě se vypoklonkoval jak nejrychleji mohl. Rozloučil se a zašel hlouběji do parku, ale ne tak daleko, aby neviděl Veroniku čekající před gymnáziem.Už nebyla sama, ovšem nebyla to Věra Velo, s kým si povídala. Ženy, tak mladé…a už tak falešné…Vedle ní stál mladík. Dobře si ho pamatoval tenkrát z té besedy. No ovšem, jeden z těch, kteří chtěli mluvit o Cibulkových seznamech…Mladík…mládě, co má lepšího než on, Petr Chléb? Dosáhl snad něčeho víc? Trochu proti své vůli, neboť to opravdu bolelo, a nebolelo tělo, ale duše, což je bolest možná větší, se díval dál špehýrkou stromů. Ten mladík, Chadima, určitě to byl Chadima, Veronika mu ho snad i představovala, majetnicky objal Veroniku kolem ramen. Veronika zabořila tvář do těch nádherných růží, které sám osobně vybíral, a smála se…Tak to ne. S tím drzým Chadimou a jeho růžemi…Byl by snad opustil úkryt a Veronice tu kytici odebral, kdyby mezitím nezaregistroval Věru, jak dochází ke gymnáziu a přijímá od Veroniky kytici. Zdálo se mu, že pokývala spokojeně hlavou…a pak se rozhlížela, určitě věděla, že neodešel. Připadal si jako když ho maminka našla jednou ve spíži, kde mlsal cukroví. I když nehrozilo, že ho Věra vidí, nebyl schopen se pohnout z místa.

Jak malý kluk. Rozhodilo ho to natolik, že zamířil rovnou domů. Počítal, že bude s Veronikou, takže si neudělal na odpoledne žádný plán. Do Kulatého Čtverce nemohl, po té kytici rozhodně ne, a na procházku se mu nechtělo. Uvařil si kávu a rozložil noviny. Z titulní strany se na něj usmíval KOMERČNÍ PISÁLEK — vydával právě nový román. Pohrdavě odfrkl a nepřečtené noviny odložil na kanape. Články o něm, dokonce ani jeho knihy, ze zásady nečetl. Vrátí se ke klasikům. Otevřel milovaného Villona a nalistoval Baladu z Blois: Já u pramene jsem a žízní hynu…ženu se k cíli, jehož nežádám…srdečně přijat, každým odmítán…

S potěšením četl…Jako by Francois psal o něm. To je něco jiného než KOMERČNÍ PISÁLEK…!

Zazvonil telefon, málem se lekl. Volala jeho třetí žena, slyšel, jak se její hlas rozléhá bytem na Letné. Určitě stojí, skoro ji viděl, určitě stojí u poličky a volnou rukou mechanicky listuje telefonním seznamem. Komerční pisálek by ho chtěl pozvat do svého pořadu v TV, je jeden z jeho oblíbených autorů, zmínil se o něm i v dnešním rozhovoru v novinách…Řekl, že pozvání uváží…Kdyby se povedlo a pořad odvysílali…uvědomoval si, že taková šance se nemusí už vyskytnout, tedy kdyby to vyšlo…možná by s sebou mohl vzít i Věru Velo, už byla taky jen skoro jméno z učebnic…ano, děti, zde vidíte zblízka pana básníka, ale…nekrmit…a kdyby šla Věra, určitě by se na pořad dívala i Veronika…

Vylil vychladlou kávu a zavolal na Letnou, že pozvání přijímá.

(29. 4. 2004, 11:19 hodin, speciální díky za verše Janu Albireovi Kučerovi. Balada z Blois v překladu O. Fischera)