Štěpán Kučera

Krátký výlet pana Broučka do 21. století

Mirek měl svaťák, ležel na gauči a drtil se Svatopluka Čecha. Husita na Baltu — Adamité — Evropa — Jitřní písně — Písně otroka — broučkiády — celkem voblož. Přikryl si hlavu sešitem a dal si pauzu. Probudilo ho divný štrachání na záchodě. Sem přece doma sám —

„Čert aby do toho… Kudy se odsud… I můj bože,“ tak láteřil Matěj Brouček, spatřiv, kampak se to dostal. A otevíraje dveře té komůrky přetěsné, zočil chodbičku jen krapet prostornější. To vskutku nebyla Vikárka, ana až do tohoto okamžení hostila pana Broučka plnými korbely rezatého moku… a ten holobrádek ve dveřích vskutku nebyl hostinský pan Wurfel! Pan Brouček převelice se polekal, pohlédnuv na toho mladočecha podivného — svršky nepřístojně vyplandané splývaly mu po těle a což teprve úprava vlasu! Temeno jinochovo pokryto bylo copánky podivně plstnatými a spletenými jeden v druhém; jev takovýto pozoroval pan Brouček předešlé léto naposledy, když projížděl Prahou cirkus s velbloudy.

Zírali na sebe, Mirek si nervózně kroutil dredy. „Sakra chlape, co na mě čumíš? Nechceš mi třeba něco vysvětlit?! Jak ses dostal k nám na záchod??“

Matěj Brouček, všecek poděšen tak nezdvořilým chováním, choulil se do sebe a odpovídal bojácně: „Sedě v hostinci na Vikárce jako každý pátek, pocítil jsem potřebu pojednou vypraviti se v malou stranu.“ (Ovšemže pan Brouček nikdy by se nebyl snížil k opisu pocitů tak veskrze niterných, kdyby ho k tomu netlačila tvář nevlídná mladíkova.) „I vykonav tuto kratičkou vycházku zdravotní, zatmělo se mi pojednou před očima, klozet celý zatočil se se mnou jak ve varieté… a já pojednou octl se v místnůstce této tmavé a těsné,“ ukázal pan Brouček na dvéře, z nichž před okamžením vyšel.

„Nejsem magor,“ utrh se na něj Mirek. „Tydle kydy si vykládej doma v Bohnicích a ne u nás v bytě!“ Popad chlápka za sako a tlačil ho do předsíně. Tlusťoch fňukal, že je majitel činžovního domu a pražskej měšťan. „Dej mi pokoj, musim se drtit k matuře,“ vrčel Mirek, ale pak se zasek. Ta maturita mu něco připomněla. Vikárka, činžovní dům… To už sem někde slyšel. „Počkej tady,“ pustil cizince, ten sebou seknul na botník a utíral si čelo kapesníkem. Mirek letěl do obýváku pro sešit. „Hele, eště řekni, že se tvoje hospodyně jmenuje Markéta.“

Pan Brouček zauvažoval, zdalipak mu skutečnost tato nepřivodí další hrubé zacházení, ale ujistiv se, že nikoliv, špitl pevným hlasem, „Tak jest.“

„A co takhle na Měsíci, nebyls?!“

„Byl,“ přisvědčil pan Brouček ještě krapet bázlivě.

„Hm, hm, a v husitský Praze?“

„Taktéž.“

„A menuješ se?“

„Matěj Brouček, majitel třípatrového domu, prosím.“

„Ty vole, to je schíza,“ vyprsk Mirek. Cesty časem, zhmotnělá literární postava, to je postmoderna, to se budu učit až v pátek. Zavřel oči, žmoulal si dredy a přemejšlel. Proč by se ten Chrobák nemoh dostat k nám, dyž přece do patnáctýho století už se jednou dostal. A že je jenom vymyšlenej? Před minutou sem ho držel za límec a byl skutečnej až moc, těžkej jako pytel… jako pytel… Mirek nemoh přijít na to, jako pytel čeho byl pan domácí těžkej, ačkoli přirovnání se učil v kapitole Básnický prostředky už předevčírem. Dyž otevřel oči, Brouček pořád seděl na botníku, tak to Mirek vzal jako fakt.

*

Pan Brouček našel jisté zalíbení v sladké šťávě z plechovky, přestože trefně poznamenal, že pivo jest pivo. Sedě za kuchyňským stolem, listoval časopisem, jejž mu hostitel jeho zapůjčil pro kratochvíli. „Taková děvčata hanbatá, necudná,“ hartusil sobě pod vousy, prohlížeje fotografie. Přesto byl častokráte překvapen, jaká zákoutí a záhyby rozličných tvarů zná skrývat ženské tělo. Chvílemi arci zmocňovalo se ho napětí, jež pro své panictví zapřísáhlé již drahný čas nebyl s to u sebe pozorovati.

Do kuchyně vtrh Mirek. „Dostal sem nápad,“ volal a mrsknul na stůl kapsáče a mikinu s kapucou. „Vem si to na sebe. Hele, nevadí, že ti tykám? Já jako vim, že si starší… o víc jak sto let… ale z literky o tobě vim i takový věci, že ve štvrtek jíš uzený s čočkou, tak mi to vykání příde takový divný..“

„I ještě to tak,“ láteřil v duchu pan domácí, vyrušen příchodem hostitele svého z rozjímání o půvabu dámských křivek. „Zajíc tento usoplený chtěl by tykat spořádanému měšťanovi!“ Leč protože heslem páně Broučka bylo „hlavou zeď neprorazíš“, svolil velkomyslně k tykání a dokonce pokus o úsměv přívětivý roztáhl na chvilenku jeho tvář. Ta však se zachmuřila převelice, když pan domácí zřel, cože ten holobrádek po něm vlastně žádá.

„Vem si to na sebe,“ šklebil se Mirek, „chci tě ukázat kámošům a v tom tvym maškarnim převlečku by tě do Doupěte ani nepustili. Musim tě trochu zkulturnit.“

„Zkulturnit, maškarní převleček…,“ pan Brouček se mračil, slabikuje sobě přívlastky hanlivé, jichž se dostalo jeho měšťanskému obleku. Vzpomenuv ale na povídačku další, „jaký kroj, tak se stroj“, navlékl se poslušně do nohavic.

„Budou z tebe úplně vyplesklý. Víš, Svatopluk Čech je sám o sobě dost provar, ale s tebou koukám bude celkem rychta,“ řehtal se Mirek, jak pan Brouček leze do mikiny.

„Konečně rozumně hovořiti jsi počal,“ pravil pan Brouček, zapomínaje rychle na uštěpačné poznámky hostitele svého, „z těch plechovek nasládlých se jazyk lepí na patro. Pospěšme do té rychty, jak jsi pravil, a zavdejme si krapet z půllitříků orosených.“

„Ale né, rychta, to se jen tak řiká, jako že to bude nářez, víš…“ povídá Mirek a pan Brouček zblednul. „Nářez, to si taky špatně bereš, prostě to bude hustý. Rachot. Jízda. Humáč…“ Mirek vyčerpal slovní zásobu na tejden dopředu, tak jenom máv rukou a vybíd pana Broučka, že je čas jít. „Ale neboj, Mates, hospoda bude taky.“

*

Doposud byl tedy pan Brouček v Mirkovu bytě činžovním, an sice vybavením svým připomínal pramálo bydliště páně Broučka, leč již onen přívlastek „činžovní“ budil v panu domácím libou představu čehosi důvěrně známého; pročež nehořekoval nadmíru nad dlením svým ve století jedenadvacátém, říkaje si při vzpomínce na husity, že i do škaredějších dob dostati se mohl. Však pocit tento změnil se převelice, když vyšel host i s hostitelem svým na ulici. „Praha změnila se za ony roky k nepoznání,“ žasl pan Brouček, vzhlížeje ke kvádrovým budovám, jež pnuly se k nebi šedavému.

Mirek řek, že se mu votvírá kudla v kapse pokaždý, dyž vidí ty vošuntělý paneláky, tak dycky s kámošema sprejerama nacákaj na ty fasády ňáký masérský grafiti, aby vypadaly trochu víc cool.

„Máte vy mladočeši vskutku prazvláštní nářečí,“ zhrozil se pan Brouček, porozuměv toliko slovu fasáda. „Nu a kam že to nyní kráčíme?“

„Do Doupěte, už sem to řikal,“ usmál se Mirek.

Více se již pan domácí netázal a tiše sobě se modlil, aby „doupě“ v oné škaredé hantýrce značilo hospůdku kamennou, se sudem čerstvě naraženým a s mísami prejtu vepřového. Též ukročil stranou od boku průvodce svého, maje obavy, by otevřenou kudlou v kapse jeho úhony žádné nedoznal.

*

Doupě tedy maloval pan Brouček v myšlénkách svých daleko útulněji, leč vděčen byl alespoň věci té, že zde každý rovněž oděn byl v onen šat plandavý a pan domácí nepřipadal sobě tolik jako maškara. Vyjma tohoto, místnůstka celá, neveliká, zaplněna byla hustým kouřem, pročež nebylo takřka na krok viděti.

Mirek pozdravil místní smažky, co seděly hned u dveří, ale jinak si ho nikdo ani nevšim. V rohu sedělo pár kámošů. „Hele já vim, že to bude znít ulítle,“ řek Mirek opatrně, „ale vodpoledne se mi na hajzlu zjevil tady Matěj Brouček, ten ze Svatopluka Čecha, co sme ho brali ve druháku… sem tomu nejdřív taky nechtěl věřit…,“ a Mirek všecko vyprávěl, a pan domácí nesměle kejval hlavou. Všichni z toho nejdřív byli dost vysmátý, pak zděšený, dyž jim došlo, že to ty dva myslej vážně, „ty už se neuč, vole,“ řikali, ale nakonec to všichni vzali, asi čekali, jestli z toho nevyleze ňáká sranda.

Tehdy přišel arci čas představování. Honza — Matěj Brouček, majitel činžovního domu, Marika — Matěj Brouček, majitel činžovního domu, Klára — Matěj Brouček, pražský měšťan, Vašek — Matěj Brouček, majitel třípatrového činžovního domu, Roman — Matěj Brouček, majitel činžovního… — nebudem si tykat, Matěji? Matěj Brouček, jsa tuze rád, že vystoupení toto má již konečně za zády, souhlasil i s tykáním, o něž mladočeši bůhvíproč tolik usilují. „A což pivo, čepováno jest zde,“ otázal se nakonec.

„Pivase si klidně dej, Mates, ale dneska tu máme lepší matroš,“ povídá Marika s temným cikánským přízvukem.

Pan Brouček, jsa oslněn leskle havraním vlasem té lepé děvy, přehlédl takřka to, co mělo mu sloužiti náhradou za zrezlý mok. Holobrádek, jenž se představil coby Vašek, položil na stůl sáček jakýsi a uvnitř zočil pan domácí kupičku sušených bylinek. „Co to… snad kořenářství čertovské, či jiné tmářství tuto provozujete,“ podivil se nelíčeně.

Všechny to úplně rozsekalo. „Kořenářství čertovské, to si budu pamatovat, to je krutý,“ řehtal se Vašek a přitom balil jointa. „Máš dobrý hlody, Mates.“

Toť přespříliš i na dobrého pana Broučka. Chtěl se zaškaredit, že chrup jeho sic není z nejrovnějších, leč přirovnávat jej k zaječím hlodům, toť nezdvořilost a nestoudnost nejhoršího rázu… Nedostal se však již k rozhořčení tomuto, jelikož doneseno právě mu bylo pivo, čímž veškeré nespravedlnosti vůči osobě páně Broučka byly rázem vykoupeny. Připadal si na výši mezi tou čeládkou, co z číšek srkala vody a těšila se na bylinky jako staré babky. Vyprázdnil půl sklenice, když viržínko doputovalo rovněž k němu. Pana domácího pomalu jímala chuť na doutníček — nechť je v něm třeba tráva neb obilí. Popadnuv onu věc mezi prsty, vdechl kouře a tu se hrdlo jeho sevřelo, před očima ztemnělo se mu a do hlavy namísto požitků kuřáckých počala se vkrádati myšlénka na onen svět. Pan Brouček vykašlával zbytky té špatnosti za bujaré veselosti spolustolovníků jeho.

„Klid, nesmějte se mu,“ smál se Mirek. „Temno jak vod Jiráska, co, Mates? Seš v pohodě?“

Pan Brouček, nemoha popadnouti dechu, kýval jenom hlavou, všecek ve tváři zbrunátnělý. Vyslechl od spolustolovníků přednášku, jak se viržinko toto pálivé správně dávkovati musí, a třikráte zlehka bafl, zadržuje vzápětí dechu, by koření mohlo stoupat do hlavy. Pak vypustil kouř a na tváři usadil se mu úsměv tentýž rozverný, jaký u hostitelů svých zpozoroval, a pravil: „Toť čertovsky dobrá bylinka, anu jménem Marie zovete. Vposled při výpravě své měsíční cítil jsem se toliko volně a bez tíže.“

„Konečně ses uvolnil, broučku,“ usmála se Marika.

Poté kroužila kol stolu další cigareta ještě a pan domácí vskutku připadal si tak lehce, jakoby mezi Měsíčňany dlel. Dlužno však přiznati, že k spokojenosti opravdické panu domácímu ještě cos scházelo. Byl zvyklý doma na Vikárce s měšťany se vaditi a v učené spory s nimi se zaplétati, což nebylo mu dopřáno zde v spolku mladočeském. Matěj Brouček dosáhl v debatění vysoké úrovně, pročež není divu, že poté, co mu nový půllitr donesen byl, hodil vplén otázku uštěpačnou: „A cože vy, mládež, tuze málo piva pijete?“

„Dyž hulíš první brko, tak bych to bejt tebou s pivem moc nehrotil,“ zašklebil se Honza, „nebo za chvíli poběžíš k nejbližšímu křoví vyklepat večeři…“

„Ah… to raděj oželím brko, nežli tekutý svůj chléb. Bylinky tyto blouznivé stejně škodí zdraví, plíce lidské rozežírajíce,“ odporoval pan Brouček.

„Hele vole, zhulit se neni vo nic horší než se zkalit,“ řek Roman, „aspoň se člověk neprobouzí z hlavou v kýblu a nemá pivní mozol jako ty.“

Pan Brouček nikdy na rukou svých nezřel mozoly od zvedání sklenic, pročež přešel poznámku tuto a dále děl tvrodšíjně: „Pivo jest nápoj Čechův pravověrných, a punctum! Též Jan Žižka, s nímž stýkal jsem se při výletu předešlém, pivem zásoboval tábory své.“

„Koukej, Mates, hulil sem s jednim kajakářem z reprezenťáku, jo, a ten mi řikal, že špeka si vobčas daj i Doktor, Pollert nebo Hilgertová! A to sou bouchači skoro jak ten tvuj Žižka.“

„Doktor Polert, či jak ho zoveš, je mi zcela neznám,“ odmítl pan Brouček argument tento prazvláštní a sám se vrhl v útok, zmíniv diplomovaného doktora Klapzubu, an proti vášni kuřácké brojí při každé návštěvě Vikárky. Slovem, pan domácí rozohnil se převelice, a popotahuje z cigáry oné travnaté, svedl proti ní filipiku tak urputnou, že Roman, sok páně Broučkův nejúhlavnější, pravil, že na vše kálí a odešel.

„Já na to taky seru,“ zvedla se Klára a s ní se zdekoval Honza. Marika eště chvíli líčila svuj loňskej trip do Amstru a pak řekla, že dneska to v Doupěti fakt stojí za vyližkapsu a šla se s Vaškem zpanákovat na bar. Mirek s panem Broučkem zůstali sami.

Pan domácí opanoval bojiště vyzývavě se rozhlížeje vůkol, zda ještě někomu není po chuti změřit s ním své síly. Pravil, že nechápe odchod besedníků, když prý musilo všem býti jasné, že pravda jest na straně jeho. Vítězoslavně lokl si piva.

Pak bojiště opustil i sám pan Brouček, vyřítiv se k nejbližšímu křoví, kde vyklepal večeři.

*

Cesta nazpátek mlčky probíhala a pan Brouček řekl sobě, že pomalu jest čas na návrat do století devatenáctého, neb alespoň na změnu společníka. Po chodníku protilehlém procházela právě skupinka as tuctu jinochův, pečlivě oholených a upravených, nebyli to žádní strašáci nečesaní, jako hostitel páně Broučkův dosavadní. „Co jsou zač ti chlapíci bezvlasí? Nalézám zalíbení v jejich zevnějšku spořádaném.“

„Co zas blbneš, ty vole,“ lek se Mirek, „to sou skinhedi. Fašisti. Ať tě ani nenapadne vo čemkoli se s nima hádat. A nečum tam furt nebo nám pudou dát přes držku!“ Nestih to ani doříct a skini se zastavili, chvíli si něco řikali a pak začli přecházet silnici. „Teďkom, jestli si nechceš nechat zmačkat fasádu, tak nech mluvit mě,“ řek Mirek a koukal na pana Broučka skoro prosebně.

Slovu fasáda, jak již bylo řečeno, pan domácí rozuměl, leč připravil plán vlastní. Průvodce jeho vypadá dosti vyděšeně, leč proč by měl mít strach též pan Brouček? On přece fašistům nikdy byť v nejmenším neublížil, ničeho proti nim nenamítá a navíc v století tomto jest pouze na výletě. Byl by čirý nerozum, kvůli svárům mezi hostitelem jeho a fašisty, nechat se ohrožovat na zdraví. Rozhodl se již pevně: Prohlásí, že jest pražský měšťan a s průvodcem jeho nynějším nepojí jej pražádné pouto, pročež vstoupiti by chtěl pod křídla ochranná právě fašistů. Nač mají trpět dva, je-li utrpení pro jednoho z nich zbytečné? Myšlénkový rej takovýto proběhl hlavou páně domácího během okamžení, než jinoši hololebí silnici přešli.

„Čus jak svině, hošani. Že prej si na nás ukazujete,“ začal fýrer. Neměl chuť se rvát, ale cejtil v zádech pohled smečky. Mirek zamlel, že vo žádným ukazování nic neví, a chtěl prokličkovat hradbou koženejch bund, pana Broučka držel za loket. „A co ty, brouku,“ šklebil se fýrer a zastoupil panu domácímu cestu, „ty mi nic neřekneš? Nejseš trochu starej na to, bejt anarcháčem?“

Toť chvíle, na niž hrdina náš staročeský čekal. Byv osloven „brouku“, domyslel si, že obr tento olysalý zná jej z četby, čímž odhodlání páně Broučka ještě vzrostlo. Vytrhnuv se ze sevření průvodce svého, spustil pan domácí hrdý vzlykot — leč prosba jeho utnuta zůstala v půli. „Pane fašisto, pomozte mi, jsem majitel třípatrového…“

Už při prvních dvou slovech se fýrer rozmách bejzbolovkou, co mu do tý doby splývala podél maskáčů. Původně chtěl ty dvě smažky akorát trochu postrašit, ale aby si z něj dělali srandu a jemu do vočí řikali fašisto, to už je trochu drsný. Mirek mu chyt ruku v poslední chvíli. Zkoušel pana domácího omlouvat, řikal, že je z vesnice, ale to už ho zezadu sejmula rána ňákym řetězem. Začala bitka.

Pan Brouček, chápaje ošemetnost situace, do níž jej průvodce jeho vehnal, šetřil práci zápasníkům plešatým, pročež ještě před tím, nežli rána dřevcem podivným zasáhnouti jej mohla, svezl se sám od sebe na chodník, předstíraje mdloby. Pan domácí si vybavil, kterak poloha „mrtvý brouček“ zachránila jej při výletu jeho epochálním, když Praha Žižkova křižáky obléhána byla, a tudíž opětovně použil lsti této válečné.

Náckové koukali, a dyž viděli, že s nim nic nebude, skočili pomoct kámošům, co doráželi zmítajícího se Mirka. Ve chvíli, kdy jedna z okovanejch kanad přižehlila Mirkovo zápěstí k asfaltu, vyklonila se Klára z okna Korunky, chtěla se mrknout, co je to venku za bordel. (Byla to náhoda, něco jako deus ex machina, že Klára s Honzou kalili zrovna tady, ale to nevadí, deus ex machina Mirek uměl už z řeckýho divadla, hnedka ze začátku svaťáku.) Klára se hned otočila do místnosti a křikla, že skini venku mlátěj její dva kámoše, a celá hospoda vyběhla na ulici v bojovný náladě. Přijeli benga, ale nevylejzali z auta, radši ani nevypínali motor, sledovali „středně velký konflikt krajně pravicových a levicových sil končící řadou fraktur, pohmožděnin a řezných ran,“ teda aspoň podle Večerníku Praha.

Leč tiskovina tato přišla o svědectví z nejcennějších; pan Brouček, an by jistě podal žurnalistům zprávu barvitou, rozhodl se nemeškati na místě tom strašlivém ni vteřinu. Ujistiv se, že nikdo na něj neupírá zraky své, vzmužil se a píďalkovitými pohyby dostával se z dosahu okovaného obutí, dřevců, nožů a těl, jež o dláždění udeří vždy za škaredého plesknutí. Jsa vzdálen dosti, zvedl se náš hrdina na nohy a prchal dál a dál tou šedí nevlídnou. Vřava ukrutná slábla mu za zády, až ztichla docela. Tehdy se zvolna klidnilo též srdce páně Broučkovo, ano až dosud bilo divoce, chtějíc mu snad z hrudi vyskočit.

Řežba skončila, holý lebky spasily holý životy a zdrhly do tmy, Mirka odvezla sanita, většina týpků se rozešla buhvíkam, a před Korunku přijely policejní posily, aby těm, co zůstali, prohlídly občanky. Kláru s Honzou odvezly na fízlárnu, protože u nich „byly nalezeny zakázané omamné látky,“ teda aspoň podle Večerníku Praha.

„Mam strach vo Matese. Nikde sem ho neviděla, snad ho náckové neodtáhli s sebou…“ řekla Marika.

„Myslim, že neměli čas nebo chuť kohokoli tahat. Spíš tam někde stál a v tom chumlu sme si ho nevšimli.“ řek Vašek.

„Ticho tam vzadu,“ řek orgán za volantem.

*

Leč též panu Broučkovi vtíraly se do myšlének obavy. Nikoliv o průvodce svého a jeho soudruhy — hastroše tyto mladočeské vypustil ze své mysli hned, jakmile prchl z jejich dosahu — však tlak palčivý v podbřišku našeptával panu domácímu, že jest čas vypraviti se v malou stranu. Lámaje si hlavu, kde pražský měšťan nalezne místo k účelu svému nejpříhodnější, došel až k hospůdce, jež vyhovovala mu svou útulností. I vešel v ony dvéře, jimiž dle přísloví i císař pán chodí opěšalý, a jal se naplňovat účel své návštěvy. Tu zatočila se mu hlava, skoro jakoby hrst obilí byl právě vykouřil, a před očima zatmělo se mu.

*

Matěj Brouček, majitel činžovního domu, nemohl uvěřiti vlastním očím, když tma se rozestoupila a podlaha toaletní komůrky přestala se pod ním kymácet. Zočil totiž, že všude vůkol nachází se jeho srdci nejbližší Vikárka. Ba věru, Vikárka. Pan domácí by padl na kolena a líbal oprýskaný kohoutek vodovodní, kdyby to nebylo nedůstojné pražského měšťana, napsal by oslavnou báseň, kdyby to svedl. Tedy alespoň vřítil se do výčepu a všechny radostně pozdravil. „Jářku cejtěj se úplně zdravě,“ tázal se pan Wurfel, stáčeje do žejdlíků pivo, „vždyť na tom záchodě strávili celou věčnost! Snad tam neusnuli?“

Mirek se přetočil na druhej bok a sešit mu spad z obličeje. Usmál se, byl rád, že se mu nezdály třeba Písně otroka.

(3/2001)

Ostatní tvorba Štěpána Kučery publikovaná v Divokém víně:
DV 19/2005: Gladiátor
DV 15/2005: I. Život, II. Dílo a další
DV 14/2005: Úsměv Mony Lisy
DV 13/2004: Adventní rozhovor s Bohem o Vánocích a malování obrazů
DV 11/2004: Venuše
DV 10/2004: Jezdec z neznáma (čtení pro pravé muže)
DV 10/2004: rozhovor s Karlem Miličkou
DV 9/2004: Kronika Rychlých šípů…
DV 8/2004: O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice, Třísky z červené knihovny
DV 7/2003: Jóbova žena
DV 6/2003: Pan Neruda a paní Karolína (podpovídka malostranská)
DV 5/2003: Olympijské hry aneb Sokratův kohout
DV 3/2003: Mirek