literární časopis založený v roce 1964

Rozhovor Štěpána Kučery

O Literárních Luhačovicích, kupní síle Komenského a jiných věcech

Dá se psaní naučit? Je možné vychovat básníka?

Pokud se mám vůbec zabývat tuto otázkou, pak jen několika slovy. Nikdy jsme si nemysleli (a nebylo to ani cílem našich setkávání), že někoho naučíme psát, a už vůbec ne vychovávat básníky. Protože básníkem se buď člověk narodí nebo… Naším cíle dodneška je právě to setkávání — obohacující (jestli chcete inspirující) obě strany i jednotlivé účastníky navzájem. O co? O atmosféru, o témata o nové podněty, o pocit, že nejsme sami a že psát stojí za to. Ale naučit někoho literárně tvořit nebo zakázat mu psát — to snad ani nejde. Vždyť literatura vznikala i v době, kdy nikdo psát neuměl, navzdory zákazům i pod hrozbou trestu smrti. Proto jsou mi poměrně směšné všechny „skvělé školy plné osobností“, které se holedbají, že naučí člověka technice čehokoliv (literatury, publicistiky apod.), a namlouvají naivním a důvěřivým „platícím“, že z nich učiní autory — ti skuteční slovesní tvůrci se totiž takovému školení na hony vyhýbají, třeba proto aby si nezkazili styl.

Začínající autory sledujete poměrně zblízka už 11 let — co mají jejich texty společného? Všiml jste si u nich (u nás) něčeho charakteristického, specifického pro devadesátá léta minulého století? Jak byste celkově ohodnotil úroveň mladé krve v dnešní české literatuře?

Ano, mají hodně společného: smutky a radosti, lásku i opuštěnost, pocit štěstí i absolutní deprese, víru i její absenci, chuť do života i rezignaci, asi bych v podobném duchu mohl pokračovat dál, dnes snad přibývá deziluze z toho všeho kolem, ale to se snad ve společnosti periodicky opakuje, nedělal bych z toho žádné zdrcující a mravoučné závěry. Obecně jim chybí zkušenost s technikou literární práce. A s čím se setkávám stále častěji, je nesečtělost, někdy neschopnost číst — domnívám se, že nelze být českým autorem a nevědět totálně vůbec nic, co bylo napsáno přede mnou, neumět ani základy literární teorie a bohužel dnes ani českého pravopisu.

Troufnete si zhodnotit současný stav české literatury jako takové?

Mám ji rád, protože pořád ještě je. Zaplaťpánbu za ni.

Proč lidi nečtou? Co se musí stát, aby začali?

Čtou, ale jiné věci než je zdrávo — bulvární tisk, brak vydávaný za světový bestseller, dopředu propagovaný šunt, do jehož reklamní kampaně se zapojil někdo hodně bohatý. Taková kultura pak dostává někdy i vysoká ocenění, třeba i státní ceny. Je to daň za absolutní anarchii v kulturní sféře, vyplývající ze snahy udělat z uměleckého díla objekt ekonomického zájmu, za amerikanizaci pohledu na knihu, film, divadlo - dobré je jen to, co se prodá, co vydělá prachy. Kolik se asi prodalo ve své době Komenského Labyrintů světa? A lidé číst zase začnou, až se vrátí ze svých oblíbených supermarketů a disneylandů do obyčejného lidského světa, až opravdu pochopí duchovní bídu, v níž žijí oni sami nebo tu skutečnou - hmotnou - svých bližních někde z druhé strany světa… Nebo ne?

rozhovor: Štěpán Kučera