Štěpán Kučera

Pan Neruda a paní Karolína
(podpovídka malostranská)


1.

„Pan Ryšánek a pan Schleghl. Ti dva se nemohli ani cítit. Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili, jen když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšiml.“

2.

21. března 1875 večer na Malé Straně pršelo. Neruda poslouchal kapky řinčící v okenní tabulce jako hřebíky mu do rakve. Praha stověžatá jindy tak poetická měnila se v ohromná ústa plná špičatých zubů a páchlo z těch úst po kanálech. Neruda se bál, že ta ústa ho dnes večer rozdrtí a spolknou.

„Zase se užírá,“ naklonil se pan Schlegl k panu Ryšánkovi a rychle se ohlédl, jestli ho Neruda neviděl. Už jedenáct let ti dva seděli vedle sebe v hospodě U Štajniců a mohli spolu promluvit jedině, když Neruda nedával pozor. „Zase myslí na paní Johanku,“ šeptl pan Ryšánek a dál dělal jakoby nic.

Když se Neruda seznámil s Karolínou Světlou, tehdy ještě Johannou Mužákovou, byli pan Ryšánek a pan Schleghl pouhou črtou, nápadem naškrábaným na rubu jakéhosi vlasteneckého letáku, zmuchláni v autorově náprsní kapse. Neruda, vzpomínal pan Ryšánek, tehdy chodil k Mužákům pomáhat paní Johance s tvůrčím psaním a Mužák byl rád, jakou ušlechtilou zábavu si jeho mladá žena našla. Rukopisy na Nerudově stole naklonily listy a se zájmem naslouchaly.

„Johanko, ta vaše povídka se mi moc nezdá,“ napodobil pan Ryšánek Nerudovu dikci, „je to takové zdlouhavé, únavné.“

„Ale Jene,“ odpovídal mu pan Schleghl, „jsou v tom myšlenky, úvahy, nemá to být žádná operetka.“

„Text musí žít, dýchat, musí plynout, aby se líbil… je to prostě špatně napsané.“

„Anebo špatně přečtené!,“ odsekla Johanka k upřímnému pobavení celé hospody U Štajniců. „Anebo obojí,“ řekl smířlivě Neruda a přisunul si židli blíž. „Jene — ne, Mužák spí vedle v salónku…“ Nerudovi o literatúru zas tolik nešlo, smál se pan Schleghl, ale jen tak bokem z paní Johanky vychoval skvělou spisovatelku… byla to taková jeho Světlá stránka…

Neruda přišel ke stolu, dotčeně škrtl bujaré veselí v hospodě U Štajniců a napsal důstojné ticho. Dnes večer chtěl poslouchat jen řinčení hřebíků v okenní tabulce.

3.

Není to pravda, že by z Johanky něco vychoval (Neruda vrhl na pana Schleghla krátký pohled), ona byla spisovatelka od pánaboha, spíš lidsky jsem na ni měl trochu zapůsobit… Skončila se mnou bez jediného slova, jedinou řádku mi nenapsala, žádný vzkaz… Je to už dvanáct let a pět měsíců, ale když večer prší, pořád to ještě trochu cítím… Otevřel si knížku a láhev rumu, aby tolik nepršelo.

Někdo klepal, to bude Arbes. Neruda přešel místnost, vzal za kliku, ve dveřích stála Johanka a pan Ryšánek na chvíli přestal dýchat.

„…Johanko… Karolíno… ty… vy… co…“

„Jedu do Podještědí,“ řekla, „Mužák dnes zůstal doma, snad reuma nebo co ho to zas chytlo, chtěla jsem tě vidět aspoň na pár minut. Pozveš mě dál, nebo se budeš ještě chvíli koukat, jak moknu?“ Její uštěpačnost udusila Nerudu plného vzrušení a překvapení, který se na pár vteřtin rozhořel pokojem. Pozval ji dovnitř vyhaslým už hlasem stárnoucího muže, jakým poslední dobou mluvil čím dál častěji.

„Pojď dál. Posaď se. Dáš si něco k pití?“

„Co mi můžeš nabídnout?“

„Rum.“

„Nedám, děkuji.“

„Četl jsem Vesnický román, docela pěkné.“

„Četla jsem Knihy veršů, nápodobně.“

Snad si nebudou teď povídat o knížkách, řekl si pan Schleghl.

„Snad si nebudem teď povídat o knížkách,“ řekla Karolína.

„Hodně prý jezdíš na venkov,“ zvolil únikové téma Neruda, nechtěl o tom začít první.

„Ano, do Světlé v Podještědí… líp se tam dýchá, ve všech smyslech toho slova.“

„…Světlá… polepšila sis, s tím pseudonymem,“ řekl Neruda, „jméno Mužáková bylo pro ženu něco jako třeba Kozina pro muže.“

„Zato ty jseš pořád stejný neruda!,“ odsekla Karolína a zvedla se k odchodu. Nečekala jsem omluvy ani výbuchy vášně, ale aspoň snad… To co v něm bylo těch pár vteřin, když otevřel dveře… Jedu za ním přes celou Prahu, po dvanácti letech a pěti měsících… nocí jako zlodějka… „Jenom jedno mi řekni, pročs neodpověděl na můj poslední dopis?“

„Jaký dopis?,“ vykřikli Neruda i pan Ryšánek s panem Schleghlem. „Žádný jsem nedostal.“ Mnohem později, když se pan Ryšánek a pan Schleghl v jednom regálu státní knihovny seznámili se svazkem vydané korespondence Nerudy a Světlé, dozvěděli se z doslovu, že dopisy mezi oběma literáty donášela osoba, která současně donášela pražským ochráncům morálky a ctnosti. Ti rozhodli nedoručit poslední dopis a tím definitivně zpřetrhat všechna hříšná pouta Jana Nerudy a Karolíny Světlé. Johanka si lokla rumu.

„Psala jsem ti tenkrát, že bych to v Praze nevydržela… Zdálo se mi… když jsme šli po dláždění, že i ty kočičí hlavy mají uši… a Mužákovi to nakonec došlo… vlastně, došlo mu nepodepsané udání. Přemýšlela jsem, pročs mi neodpověděl… trápilo mě to.“

„Trápení… Kvůli mně? Všechno jsem oplakal, zase se osvěžil… tohle bych Johanko, tohle bych nepřežil. “

„Jen dál.“

„To už je všechno, dál už mě nic nenapadá.“

„Ale je to pěkné, to si někam napiš…“ Neruda si přisunul židli blíž.

„Jene — ne.“

„Johano — ano…“

Někdo zaklepal a pan Ryšánek leknutím převrhl sklenici. Vylité pivo rozpilo několik písmenek. „To bude Arbes,“ vzdychl Neruda. Přešel místnost, vzal za kliku, ve dveřích stála jedna z ochránkyň morálky a ctnosti a Johanka na chvíli přestala dýchat. Docela mladá a nehezká dívka to byla a v tom dešti vypadala ještě ošklivěji. Zapištěla, že se to všechno ví a řekne a zmizela do tmy, odkud otevřenými dveřmi zavanuly kanály.

„Asi bys měla jít,“ řekl Neruda vyhaslým už hlasem stárnoucího muže, jakým poslední dobou mluvil čím dál častěji.

Karolína mu podala ruku na rozloučenou a Johanka se k němu přitiskla, přesně jak se to píše v knížkách. Přemýšleli, co si říct, nejspíš tušili, že to bude to poslední, co si v životě řeknou. Nějaký verš… Něco vzletného… Nakonec řekl, „kup si pozítří Národky,“ a ona, zmatena, řekla, „koupím,“ a pak šla.

Neruda skočil ke stolu, popadl Pana Ryšánka a pana Schleghla s několika písmenky rozpitými pivem, popadl tu tichou smutnou povídku, co už tolik let čekala na dopsání. Tu povídku o dvou starých přátelích, kteří se na celou věčnost rozkmotřili z nesmyslné ješitnosti, vzal pero a políben múzou začal psát usmíření. Na okno bubnoval deštík, lehce, jako ženské prsty, a když na Nerudu přišlo ráno, byla Praha zas poetická.

23. a 24. března 1875 si Karolína Světlá ve Světlé v Podještědí poslala pro Národní listy. Ve dvou dílech tam vyšla první z cyklu Povídek malostranských a pan Ryšánek nikdy nepřestal tvrdit, že když ji četla, zastesklo se paní Karolíně naposledy po Praze.

4.

„A od té doby mluvili pan Ryšánek a pan Schleghl u třetího stolku spolu.“

(červen 2002)

Použité knížky:
Jan Neruda: Zpěvy páteční (Jen dál) vyd. posmrtně r. 1896
odd. 1 a 4 jsou citace z povídky Pan Ryšánek a pan Schlegl (Povídky malostranské)
Ostatní tvorba Štěpána Kučery publikovaná v Divokém víně:
DV 19/2005: Gladiátor
DV 15/2005: I. Život, II. Dílo a další
DV 14/2005: Úsměv Mony Lisy
DV 13/2004: Adventní rozhovor s Bohem o Vánocích a malování obrazů
DV 12/2004: Krátký výlet pana Broučka do 21. století
DV 11/2004: Venuše
DV 10/2004: Jezdec z neznáma (čtení pro pravé muže)
DV 10/2004: rozhovor s Karlem Miličkou
DV 9/2004: Kronika Rychlých šípů…
DV 8/2004: O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice, Třísky z červené knihovny
DV 7/2003: Jóbova žena
DV 5/2003: Olympijské hry aneb Sokratův kohout
DV 3/2003: Mirek