na další stranu
 DIVOKÁ VINICE, aktuálně02.02.2026 - Stojím za prezidentem, samozřejměPřečetl jsem si tu petici Stojíme za prezidentem. Lidi, tam ale není vůbec nic, s čím bych nesouhlasil!!! Tam dokonce není nic, s čím by kdokoli z mého okolí nesouhlasil!!! To je tak obecné, tak prosluněné, že snad zamáčknu vděčnou slzu. Akorát ta mocná technologie, se kterou se to sb... Více » 02.02.2026 - Jiří Růžička, hudební skladatel, varhaník, můj přítel, zemřelV pondělí 2. února ráno ve stáří 85 let jej porazila choroba, které se nedá vzdorovat. S Jirkou jsme se poznali v roce 1965 v Pionýrském domě v Karlíně, hrál tam na piano a vedl hudební kroužky. Když v březnu 1965 zemřel Jirkův spolužák Václav Hrabě, přepsal jeho rukopisy na stroji a ... Více » 28.01.2026 - Autobus plný poezieStalo se to prý v roce 1988. Tak to dávám dál, ať víte, že ani v dnešní antipoetické době poezie neumřela. Jirka Žáček Dobrý den mistře pera. Omlouvám se za svou drzost vás obtěžovat. Ale musel jsem. Vaše básně mě provází celý život. První jsem četl v autobuse... Více » 27.01.2026 - Bída muzeí25.01.2026 - Alena Kučerová umřela.19.01.2026 - Lubomír Brožek představuje svou knihu Bistro Utopie19.01.2026 - Vyhlášení literární soutěže „Hořovice Václava Hraběte 2026“18.01.2026 - Nenechte se vyšachovat!Slovo úvodem
Hlásím se vám, moji milí, 45 let ode dne, kdy vyšlo první číslo Divokého vína - 19. září 1964. Jistě se divíte, kde se ve mně po té době bere chuť ještě psát a síla hlásit se. V tom pradávném čase bylo mně a mému spolužákovi Mélovi Machálkovi sedmnáct let. Byli jsme studenty libeňského gymnázia Na Zámečku a psali jsme spolužačkám Jiřině, Míle, Aleně a možná i Radce ze sousedního gymnázia v Karlíně milostné básničky. S neuvěřitelnou drzostí jsme se rozhodli, že je budeme tisknout ve vlastním časopise. Nikdo jiný a nikde jinde by nám je určitě neotiskl. Ani vlastně nebylo kde.
Knihařsky jsme zpracovali Divoké víno sami. Snášeli, falcovali, některá čísla jsme sešili sešívačkou, jiná jsme ve hřbetě štupovali na šicím stroji. Distribuce probíhala ze sklepa domu číslo 4 v Krejčího ulici v Libni. Divoké víno se prodávalo za 2 Kčs. Snadno si spočítáte, že jsme na něm neprodělali. Dnes, 19. září 2009, je tomu taky 45 let ode dne, kdy jsme v našem sklepním Klubu poezie recitovali s Mélou Machálkem verše Michelangela Buonarroti v pořadu nazvaném Titan a člověk. Naši procítěnou recitaci prokládaly členky kvarteta zobcových fléten renesanční hudbou a spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied přitom promítali na tři plátna reprodukovaná Michelangelova díla a fotografie jeho soch. Diapozitivy jsme pořídili z knih v Národní knihovně v Klementinu na dvoře fotoaparátem Exakta zapůjčeným z Pionýrského domu v Karlíně. Proboha, jak jsme to všechno stihli?! Mezitím jsme totiž stačili naše sklepní divadlo vymalovat a opatřit lavicemi a židlemi. Klub čítal dvě místnosti, z nichž jedna sloužila jako šatna, druhá jako divadlo. Divadelní sál nebyl větší než 25 metrů čtverečních a stěsnalo se do něj až sedmdesát diváků. Poslal jsem svoji vzpomínku Mélovi Machálkovi a ten ji pro vás doplnil: Myslím, že by stálo zato vzpomenout tu magickou schránku na dopisy u vchodu do "klubu", která byla dokonce zaznamenána na filmový pás. To očekávání, s jakým jsme tam vždy po skončení školy běželi a poté z ní vytahovali desítky přihlášek - objednávek poezie chtivé mládeže určitě stojí za zmínku. Nebylo by od věci vzpomenout na vášnivé šermířské souboje probíhající na vnitřním dvoře domu. To také patřilo k folklóru. Půjčili jsme si totiž ve školní tělocvičně staré kordy a flerety a nemilosrdně jsme se s nimi utkávali v romantických soubojích. Představení našeho divadla poezie byla nájemníky domu nelibě snášena, zvláště pak rodina Kladivova reptala. Do Krejčího ulice chodím či spíše jezdím často vyvolávat filmy z mládí. Vystoupil jsem nedávno z auta a došel k domovním dveřím se zvonky. Představte si, moji milí - Kladivovi v domě stále bydlí! Druhé dnešní hlášení podávám 34 let ode dne, kdy se v mém chovu narodilo první hříbě. Jak dobří počtáři snadno odečtou, stalo se to 19. září 1975. Tenkrát mi bylo celých 28 let. Měl jsem čtyři koně a právě jsem se s nimi vrátil z půlročního pobytu z Kamenice, malé vesničky na Orlíku. Provozoval jsem tu jezdecký výcvik pro účastníky letního tábora Ústředního ústavu tělesné kultury. Za hodinový výcvik v sedle se účtovalo 35 Kčs. S létem skončil tábor a já jsem zůstal se čtyřmi koňmi v Kamenici a neměl jsem je kde ustájit. Můj mladičký přítel František Beneš právě ukončil studium na Střední zemědělské škole a nastoupil do svého prvního pracovního poměru jako zootechnik na Státním statku Praha ve středisku Petrovice. Jeho prvním pracovním počinem bylo, že ustájil moje koně ve stáji Státního statku. Přivezli jsme je z Orlíku v noci a noční hlídač nás vlídně přijal. Rozruch nastal až ráno. Vedoucí zemědělského závodu se nemohl smířit se čtyřmi soukromými hemelkami v prostorách socialistického zemědělského podniku. Neklid stoupl, když se po několika dnech - přesně 19. září 1975 -stádo rozrostlo na koní pět. Klisna Ujma porodila moje první hříbě - klisničku Almu. Prožíval jsem jednu z největších radostí svého života - zrození koně pro mne bylo zázrakem. Zázraku jsem propadl doživotně, protože od té doby se u mě narodilo dalších 125 hříbat. Suma sumárum - od roku 1975 do roku 2009 v mém chovu přišlo na svět 126 koní. A to si nejsem jist, jestli jsem na nějakého nezapomněl. K číslu 126 jsem došel při psaní své knížky Balady o koních a romance o holkách (objednávky Nakladatelství Petrklíč), kterou dnes představuju angažované veřejnosti na svém tradičním místě - ve svatební síni Libeňského zámečku. Je to knížka spíš smutná, než veselá. Velká část jejích hrdinů už nežije. Dávno je v koňském nebi moje první hříbě Alma. Po nebeských pastvinách cválá se svojí matkou Ujmou řečenou Hvězdou i se svou dcerou Courbettou i její dcerou Levadou. Leč ve stáji na Hájku denně krmím dceru Levady klisnu Manilu a její letošní hříbě - klisničku Hajmanu, jež představuje šestou generaci téhle koňské rodiny.
Abych ten "významný Hessův den" ještě zdůraznil, otevřel jsem dnes, tedy 19. září 2009, 28. český babybox v Nemocnici Jihlava. Odpusťte, že je to vyprávění pořád jen o mně. Vždyť psát o sobě je tak snadné. Tedy o jiných. Ode dneška za měsíc - 19. října - vyjde knížka veršů mého přítele a básníka Divokého vína Pavla Vernera. Svoje první básničky otiskl v Divokém víně v roce 1965, poslední Pavlovy básničky vyšly v Divokém víně 40/2009. Od té doby Pavel nic nenapsal... O knížce Pavla Vernera a jejím autorovi si v tomhle čísle přečtěte povídání od Františka Cingera. Sbírka Pavlových básní vychází v edici Portréty nakladatelství Jiří Tomáš – Akropolis v termínu, který si Pavel sám s nakladatelem domluvil, leč péčí básníkovy rodiny a jeho kolegy Františka Cingera. Nese název Zázrak nasycení (Agrafy pro Já). Agrafy pro Já se jmenovala první básnička Pavla Vernera otištěná v Divokém víně 2/1965. Knížku můžete získat i ode mne, ale standardně ji objednáte v internetovém knihkupectvím www.kosmas.cz nebo v knihkupectví Praha 1, Perlová 3.
Konečně jsem se dostal k tomu nejhezčímu - k obrázkům Tomáše Hřivnáče zdobícím jubilejní 43. Divoké víno. Jsem z nich doslova paf. Prohlížím si je znovu a znovu. Grafik žije v Říčanech - jen pár kilometrů od mého domu v Hájku. Spojuje nás moje celoživotní říčka Rokytka pramenící v lese poblíž Tehova. Proklouzne Říčany a pokračuje údolím kolem Nedvězí do Královic. Někdy tím údolím jedu na koni. Za léta jsem tam nepotkal živou duši. A je to na území hlavního města gubernie - bývalého středoevropského Království Českého. Z Královic už to má Rokytka kousek ke mně na Hájek. Probublá zahradou kolem mého domu. Někdy líně, jindy spěchá. Padlý kmen vytváří malý splav, a tak veselou vodu někdy dokonce zaslechnu. Zdrží se pak v rybníku v oboře zámku Koloděje, dožene to cestou do Běchovic, do Vysočan a pod Libeňským zámečkem skončí svoji pouť ve špinavé Vltavě. Když jsem za mlada chodil na libeňské gymnázium, přecházel jsem po nejstarším českém betonovém mostě přes dolní tok říčky Rokytky nejméně dvakrát denně. Na stará kolena žiju na levém břehu jejího horního toku. A postavil jsem si vlastní most přes její koryto. Jezdím po můstku přes Rokytku na koni. Povídáme si takhle večer po telefonu s Tomášem Hřivnáčem. Říkám mu - pošlete mi láhev po Rokytce! Odchytím si ji. A tak mi poslal pro vás 38 svých obrázků.
Zrovna jsem dopsal román či románek Čtyřúhelník. Chcete si ho kousek přečíst, moji milí? Začátek..? Konec? To nejde, hned byste věděli, jak to skončí. Aha, tedy něco z prostředka. Dobrá, dobrá... ČTYŘÚHELNÍKUkázka z knížky, která vyjde v Nakladatelství Petrklíč 4. února 2010. Petra a Nina
Rodiče Petru před čtyřmi roky přihlásili na pražské gymnázium v Libni, kde žila její babička. Potřebovala občas pomoc, a tak měli pocit, že spojí příjemné s užitečným. A Petra byla ráda, Praha bylo její město vysněné.
|
|||||||
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
Grafiky Tomáše Hřivnáče
