DIVOKÁ VINICE, aktuálně

28.03.2017 - Jaroslav Kučera zve na výstavu fotografií!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

Vážení přátelé.

V příloze posílám pozvánku na vern... Více »

25.03.2017 - Povídal jsem si s čilými babičkami (a taky dvěma dědečky)!

S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy
S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy

Linda Lomozová a její sestra Dominika Hůrk... Více »

24.03.2017 - Vladimír Stibor zve!

... Více »

23.03.2017 - Jiří Altmann zve na Výstavu!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

... Více »

Slovo úvodem

Hlásím se vám, moji milí, 45 let ode dne, kdy vyšlo první číslo Divokého vína - 19. září 1964. Jistě se divíte, kde se ve mně po té době bere chuť ještě psát a síla hlásit se. V tom pradávném čase bylo mně a mému spolužákovi Mélovi Machálkovi sedmnáct let. Byli jsme studenty libeňského gymnázia Na Zámečku a psali jsme spolužačkám Jiřině, Míle, Aleně a možná i Radce ze sousedního gymnázia v Karlíně milostné básničky. S neuvěřitelnou drzostí jsme se rozhodli, že je budeme tisknout ve vlastním časopise. Nikdo jiný a nikde jinde by nám je určitě neotiskl. Ani vlastně nebylo kde.
Sedli jsme si jednoho slunného zářijového dne s Mélou na kamenné schody navigace u Vltavy a do poznámkového kroužkového bloku formátu A 5 jsem tužkou zapsal editorial - výplod našeho umanutého mladického nerozumu. Začínal: "My, kdo píšeme poezii..." Nápad vznikl o prázdninách, v létě 1964, a realizovali jsme jej v prvních devatenácti zářijových dnech. Přemluvili jsme tři hodné pracovníky žižkovské tiskárny či spíše rozmnožovny na Kalininově třídě, aby nám časopísek vytiskli. Dali jsme jim zato 600 Kčs, rozdělili si je po dvou stovácích. Tiskař u maloformátového ofsetového stroje Zetaprinton 30 se jmenoval Turnovský, jeho kolega snad Říha, paní přepisující naše básničky na stroji na kovolisty se mohla jmenovat Richterová...
První číslo Divokého vína vyšlo v nákladu 1 000 kusů a v jakémsi nudloidním formátu na výšku - 105 x 297 mm. Vytištěno černě, obálka vínově červená, čítalo 32 stránek. Básničky byly jednak naše vlastní, jednak pocházely z literární soutěže, kterou jsme vypsali. První cenu získala Helena Pěkná, druhou Oldřiška Svobodová. Obě mladé básnířky dokonce obdržely jakousi finanční prémii. A obě taky podlehly milostným veršům mladých básníků...

První číslo Divokého vína První číslo Divokého vína První číslo Divokého vína


Knihařsky jsme zpracovali Divoké víno sami. Snášeli, falcovali, některá čísla jsme sešili sešívačkou, jiná jsme ve hřbetě štupovali na šicím stroji. Distribuce probíhala ze sklepa domu číslo 4 v Krejčího ulici v Libni. Divoké víno se prodávalo za 2 Kčs. Snadno si spočítáte, že jsme na něm neprodělali.
Dnes, 19. září 2009, je tomu taky 45 let ode dne, kdy jsme v našem sklepním Klubu poezie recitovali s Mélou Machálkem verše Michelangela Buonarroti v pořadu nazvaném Titan a člověk. Naši procítěnou recitaci prokládaly členky kvarteta zobcových fléten renesanční hudbou a spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied přitom promítali na tři plátna reprodukovaná Michelangelova díla a fotografie jeho soch. Diapozitivy jsme pořídili z knih v Národní knihovně v Klementinu na dvoře fotoaparátem Exakta zapůjčeným z Pionýrského domu v Karlíně. Proboha, jak jsme to všechno stihli?! Mezitím jsme totiž stačili naše sklepní divadlo vymalovat a opatřit lavicemi a židlemi. Klub čítal dvě místnosti, z nichž jedna sloužila jako šatna, druhá jako divadlo. Divadelní sál nebyl větší než 25 metrů čtverečních a stěsnalo se do něj až sedmdesát diváků.
Poslal jsem svoji vzpomínku Mélovi Machálkovi a ten ji pro vás doplnil:
Myslím, že by stálo zato vzpomenout tu magickou schránku na dopisy u vchodu do "klubu", která byla dokonce zaznamenána na filmový pás. To očekávání, s jakým jsme tam vždy po skončení školy běželi a poté z ní vytahovali desítky přihlášek - objednávek poezie chtivé mládeže určitě stojí za zmínku.
Nebylo by od věci vzpomenout na vášnivé šermířské souboje probíhající na vnitřním dvoře domu. To také patřilo k folklóru.

Půjčili jsme si totiž ve školní tělocvičně staré kordy a flerety a nemilosrdně jsme se s nimi utkávali v romantických soubojích.
Představení našeho divadla poezie byla nájemníky domu nelibě snášena, zvláště pak rodina Kladivova reptala. Do Krejčího ulice chodím či spíše jezdím často vyvolávat filmy z mládí. Vystoupil jsem nedávno z auta a došel k domovním dveřím se zvonky. Představte si, moji milí - Kladivovi v domě stále bydlí!

Druhé dnešní hlášení podávám 34 let ode dne, kdy se v mém chovu narodilo první hříbě. Jak dobří počtáři snadno odečtou, stalo se to 19. září 1975. Tenkrát mi bylo celých 28 let. Měl jsem čtyři koně a právě jsem se s nimi vrátil z půlročního pobytu z Kamenice, malé vesničky na Orlíku. Provozoval jsem tu jezdecký výcvik pro účastníky letního tábora Ústředního ústavu tělesné kultury. Za hodinový výcvik v sedle se účtovalo 35 Kčs. S létem skončil tábor a já jsem zůstal se čtyřmi koňmi v Kamenici a neměl jsem je kde ustájit.
Můj mladičký přítel František Beneš právě ukončil studium na Střední zemědělské škole a nastoupil do svého prvního pracovního poměru jako zootechnik na Státním statku Praha ve středisku Petrovice. Jeho prvním pracovním počinem bylo, že ustájil moje koně ve stáji Státního statku. Přivezli jsme je z Orlíku v noci a noční hlídač nás vlídně přijal. Rozruch nastal až ráno. Vedoucí zemědělského závodu se nemohl smířit se čtyřmi soukromými hemelkami v prostorách socialistického zemědělského podniku. Neklid stoupl, když se po několika dnech - přesně 19. září 1975 -stádo rozrostlo na koní pět. Klisna Ujma porodila moje první hříbě - klisničku Almu. Prožíval jsem jednu z největších radostí svého života - zrození koně pro mne bylo zázrakem.
Zázraku jsem propadl doživotně, protože od té doby se u mě narodilo dalších 125 hříbat. Suma sumárum - od roku 1975 do roku 2009 v mém chovu přišlo na svět 126 koní. A to si nejsem jist, jestli jsem na nějakého nezapomněl.

K číslu 126 jsem došel při psaní své knížky Balady o koních a romance o holkách (objednávky Nakladatelství Petrklíč), kterou dnes představuju angažované veřejnosti na svém tradičním místě - ve svatební síni Libeňského zámečku. Je to knížka spíš smutná, než veselá. Velká část jejích hrdinů už nežije. Dávno je v koňském nebi moje první hříbě Alma. Po nebeských pastvinách cválá se svojí matkou Ujmou řečenou Hvězdou i se svou dcerou Courbettou i její dcerou Levadou. Leč ve stáji na Hájku denně krmím dceru Levady klisnu Manilu a její letošní hříbě - klisničku Hajmanu, jež představuje šestou generaci téhle koňské rodiny.

Balady o koních a romance o holkách


Abych ten "významný Hessův den" ještě zdůraznil, otevřel jsem dnes, tedy 19. září 2009, 28. český babybox v Nemocnici Jihlava.

Odpusťte, že je to vyprávění pořád jen o mně. Vždyť psát o sobě je tak snadné. Tedy o jiných.
Ode dneška za měsíc - 19. října - vyjde knížka veršů mého přítele a básníka Divokého vína Pavla Vernera. Svoje první básničky otiskl v Divokém víně v roce 1965, poslední Pavlovy básničky vyšly v Divokém víně 40/2009. Od té doby Pavel nic nenapsal...
O knížce Pavla Vernera a jejím autorovi si v tomhle čísle přečtěte povídání od Františka Cingera. Sbírka Pavlových básní vychází v edici Portréty nakladatelství Jiří Tomáš – Akropolis v termínu, který si Pavel sám s nakladatelem domluvil, leč péčí básníkovy rodiny a jeho kolegy Františka Cingera. Nese název Zázrak nasycení (Agrafy pro Já). Agrafy pro Já se jmenovala první básnička Pavla Vernera otištěná v Divokém víně 2/1965. Knížku můžete získat i ode mne, ale standardně ji objednáte v internetovém knihkupectvím www.kosmas.cz nebo v knihkupectví Praha 1, Perlová 3.

Pavel Verner


Konečně jsem se dostal k tomu nejhezčímu - k obrázkům Tomáše Hřivnáče zdobícím jubilejní 43. Divoké víno. Jsem z nich doslova paf. Prohlížím si je znovu a znovu.
Grafik žije v Říčanech - jen pár kilometrů od mého domu v Hájku. Spojuje nás moje celoživotní říčka Rokytka pramenící v lese poblíž Tehova. Proklouzne Říčany a pokračuje údolím kolem Nedvězí do Královic. Někdy tím údolím jedu na koni. Za léta jsem tam nepotkal živou duši. A je to na území hlavního města gubernie - bývalého středoevropského Království Českého. Z Královic už to má Rokytka kousek ke mně na Hájek. Probublá zahradou kolem mého domu. Někdy líně, jindy spěchá. Padlý kmen vytváří malý splav, a tak veselou vodu někdy dokonce zaslechnu.
Zdrží se pak v rybníku v oboře zámku Koloděje, dožene to cestou do Běchovic, do Vysočan a pod Libeňským zámečkem skončí svoji pouť ve špinavé Vltavě. Když jsem za mlada chodil na libeňské gymnázium, přecházel jsem po nejstarším českém betonovém mostě přes dolní tok říčky Rokytky nejméně dvakrát denně. Na stará kolena žiju na levém břehu jejího horního toku. A postavil jsem si vlastní most přes její koryto. Jezdím po můstku přes Rokytku na koni.
Povídáme si takhle večer po telefonu s Tomášem Hřivnáčem. Říkám mu - pošlete mi láhev po Rokytce! Odchytím si ji. A tak mi poslal pro vás 38 svých obrázků.

L. H.

Grafika Tomáše Hřivnáče Grafika Tomáše Hřivnáče Grafika Tomáše Hřivnáče Grafiky Tomáše Hřivnáče

Zrovna jsem dopsal román či románek Čtyřúhelník. Chcete si ho kousek přečíst, moji milí? Začátek..? Konec? To nejde, hned byste věděli, jak to skončí. Aha, tedy něco z prostředka. Dobrá, dobrá...

ČTYŘÚHELNÍK

Ukázka z knížky, která vyjde v Nakladatelství Petrklíč 4. února 2010.

Petra a Nina

Rodiče Petru před čtyřmi roky přihlásili na pražské gymnázium v Libni, kde žila její babička. Potřebovala občas pomoc, a tak měli pocit, že spojí příjemné s užitečným. A Petra byla ráda, Praha bylo její město vysněné.
Petřin obdiv patřil starším dívkám, nikoli vrstevnicím. Žádná spolužačka se jí nikdy nelíbila, ale obdivovala se vším všudy svoji profesorku na střední škole. Byla emancipovaná a rázná. Samozřejmě velmi inteligentní a v neposlední řadě elegantní. Štíhlá tmavovláska si obdivných pohledů své studentky nakonec sama všimla.
"Zašla bys se mnou na zmrzlinu, Petro?" oslovila ji jednou po vyučování profesorka Urbanová.
"Ráda, paní profesorko," odpověděla po pravdě.
"Počkej na mě před školou, jestli se ti chce..."
Sešly se za několik minut a Urbanová svoji studentku Petru se smíchem posadila do svého malého autíčka.
"Kolik máš času, Petro?"
"Nic nemám, paní profesorko, jsem dnes odpoledne bez povinností."¨
"Obědvala jsi, Péťo?"
"Ne, do školní jídelny teď nechodím, paní profesorko."
"Máš pravdu, já taky ne. Školní jídelny nemám ráda od svých školních let. A neříkej mi paní profesorko, jsem Nina, to přece víš. Navíc jsem jen o osm let starší než ty a ostatní tví spolužáci. Takže se cítím jako váš generační spolubojovník..."
"To je pro mě velká čest, Nino... Jestli tedy smím..?"
"Prosím tě o to, Petro. Snad jenom u tabule při zkoušení mi tak neříkej!" zasmála se vesele té představě a Petra se přidala.
"Zvu tě tedy na oběd, chceš?"
"Jsem doslova šťastná, Nino!" odpověděla Petra po pravdě.
Nina zastavila před elegantní italskou restaurací kousek od jejich gymnázia. Vystoupily obě současně a obě dvířka - levá i pravá - se zabouchla doslova současně. Zasmály se té náhlé souhře.
"Vidíš, jak nám to spolu jde!"
"Neboj se, Nino, že se teď přestanu učit tvůj předmět, budu v češtině a v literatuře nejlepší! Slibuju!"
"Nejlepší jsi už teď, z toho strach nemám..."
"Ty máš z něčeho strach, Nino..?"
"Ne tak doslova. Ale vždycky, když se s někým seznamuji a začíná přátelství, mám už předem strach z toho, že zase skončí, víš..."
Usedly u stolku s výhledem do ulice a Nina objednávala. Vždycky se přitom na Petru podívala očekávajíc její souhlas.
"Dáme si salát s tuňákem..?" Petra přikývla a servírka si poznamenala.
"Pak nočky s kuřetem a se špenátem..?" Petra zase přikývla.
"A každá dvě deci bílého..?"
"Jestli můžu..?" zeptala se Petra dětsky. "Dvacet mi bylo předevčírem..."
"Vím, Petro, čekala jsem na tvoje narozeniny..." pokusila se Nina vysvětlit svoje pozvání na oběd. "Všimla jsem si, že se na mě často koukneš, jinak než jako na učitelku. Aspoň se mi to zdálo..."
"Máš pravdu, Nino, koukám se na tebe s obdivem..." šeptla Petra.
"Ráda přijímám, Péťo..." velmi potichu odpověděla po krátké odmlce Nina. Tušené zůstalo nevysloveno...

Nina s Petrou vyrazily na oběd za týden znovu. Mezitím si ve škole vyměňovaly významné pohledy. Nina skutečně Petru vyvolala hned druhý den. Předvedly spolu představení hodné činohry Národního divadla. Profesorka se tvářila jako přísná zkoušející. V hnědých očích jí ale jen hrálo. Petra se zpočátku cítila nejistě. Až si všimla plamínků v pohledu obdivované učitelky. "Paní profesorko..." byla její nejčastější slova. Nina jí dokonce taky vykala. Byl to její způsob - někdy studentům vykala, jindy použila tykání.
"Máte za jedna, Petro, jen škoda, že na vás nemám víc času, abych si ověřila, zda jste opravdu jednička!"

Učitelka a její studentka se scházely na parkovišti vzdáleném asi dva kilometry od školy. Obě věděly, že jejich schůzky by měly zůstat Petřiným spolužákům utajené. Každá z nich proto měla jiný důvod, ale jejich utajení se opravdu týkalo jen školy. Nasedly do učitelčina malého autíčka, odjely do jiné čtvrti nebo na kraj města, a všechna utajení padla. Petra stále zachovávala jistou pokoru, jež jí byla vlastní, ale při všem obdivu ke své nové přítelkyni, stále ji ctila jako profesorku. Vlastně jí dělalo dobře, že Nina hraje v jejich vztahu určitou nadřízenou roli. Petra byla pyšná, že má starší přítelkyni, vzdělanější než je ona sama. Navíc Nina svou krásou a elegancí budí pozornost mnoha mužů. Mluví s nimi vlídně, ale to je taky všechno. Nepřipustí je k tělu, odmítá delší rozhovory, komunikaci ponechává jen na společenské úrovni. Nikdy nepřijme ani náznak pokusu o další setkání.
"Kam pojedeme, Péťo? Vzala jsem si s sebou plavky. Nechceš zajet k vodě?"
"Chci, Nino, jasně že chci. Jenže samozřejmě nemám plavky..."
"Tak já je nemám taky!" vyřešila Nina plavky. "Znám jedno jezero, zaplavený lom, kromě majitelky tam jistě nikdo nebude. Přijala mě za občasnou společnici, když se cítí sama. Navíc občas odjíždí do Prahy. Asi když ji v lomu moc trápí vzpomínka na manžela - sochaře."
Petra se chvěla nedočkavostí, protože Nina vyprávěla o lomu s takovým nadšením, že jej zatoužila poznat. Jely po dálnici asi třicet kilometrů směrem na Brno. V Mirošovicích otočila Nina volantem doprava a hnala malý vozík do kopce směrem k Popovicím. V prudké zatáčce u bývalého koloniálu sjela doleva na polní cestu vedoucí údolím kolem původních vesnických stavení a několika nových chat. Cesta stoupala do kopce a chaty zmizely. Obě byly očekáváním lomu vzrušeny. Nebo je vzrušovala představa jejich vlastních nahých těl, velkého zdůvěrnění, ke kterému může vzápětí mezi nimi dojít.
Nina zastavila auto u plaňkových vrat, kterými cesta končila. "Neohlášené návštěvy nepřijímáme." hlásila cedulka na vratech.
"Pojď, Péťo, se mnou můžeš!" nemusela svoji studentku ani příliš lákat. Otevřela chatrnou dřevenou branku v plaňkových vratech a po dvaceti metrech stoupání po vozové cestě spatřila Petra slíbené jezero v lomu.
"To je zázrak, Nino..." vzdychla neschopna dalších slov.
"Paní tu není, její auto je pryč," vzala Nina Petru za ruku a běžely spolu k jezeru. Shodily letní střevíce a vstoupily po kotníky do studené vody... Vzrušením obou dívek se doslova tetelil vzduch.

Ludvík Hess

Neohlášené návštěvy nepřijímáme... Lom Chlum s domkem vdovy po sochaři Slavoji Nejdlovi
Neohlášené návštěvy nepřijímáme...     Lom Chlum s domkem vdovy po sochaři Slavoji Nejdlovi

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další