Michal Černík

verše jsem vybral ze sbírky
Cena dětství

DO ČTYŘ SVĚTOVÝCH STRAN

V dětství jsem častokrát
vylézal na střechu našeho baráku,
sedával na lávce mezi dvěma komíny
a přes hradby topolů
obhlížel celé Čelákovice.
Mezi topoly jsem viděl Labe,
za řekou podmračný pruh lesa,
za lesem na kopci zámek v Lysé,
na opačné straně dva malé vykřičníky
věží staroboleslavského kostela
a dál za nimi Říp jako pecen chleba.
Za jasných dnů jsem dohlédl k Milešovce
a k vrcholům Krkonoš už nizoučkých
jako práh zapuštěný v zemi.
Seděl jsem na lávce mezi komíny
a vyhlížel pevninu jako plavčík
ze strážního koše korábu.
Jednou jsem klukům dole v ulici volal:
- Země! Země na obzoru!
Do čtyř světových stran jsem se rozpřahoval
a nadechoval se dálkami.
Netušil jsem, že pro sebe
objevuji zemi uprostřed země,
svůj střed světa.
Že i stůl v naší kuchyni
má čtyři světové strany,
do jeho čtyř světových stran
jsou rozsazeny židle
a každému je určena jedna jak osud.

PEVNÉ ZÁKLADY

Do čerstvého betonu na dvorku
jsem kdysi obtiskl svou stopu.
Ještě roky tu za mne bude stát,
jako lžící vodu deště nabírat
a špičkou mířit ke dveřím domu,
kam už dávno nevcházím...
A také moje dětství tu zbylo.
Nedá se odstěhovat.

Tady jsem bydlel.
V rovině položené jak spánek,
ve městě Čelákovice,
u továrny TOS,
hned vedle hospody Moravěnky
ve Smetanově ulici
s popisným číslem 752.
Měli jsme plaňkový plot zeleně natřený.
Do věčnosti patří i tahle chvíle
tolik pomíjivá.

Zazvonil jsem u vrátek.
Tma nevydržela takovou blízkost,
zacinknutí klíčů bylo stříbrné.
Shýbl jsem se pro to zacinkání.
Žena od prahu naproti
vypustila živé světlo,
světlo vyseklo stromy ze tmy
a našlo si mne,
zmohutnilo můj stín v jakéhosi obra,
sotva jsem mu byl ke kotníkům.
A já kráčel tu chvilku života
dlouhou od vrátek ke dveřím
a jediným stehem se přišíval k zemi,
jako by to mělo být navždy.

Nikdy se mi nepodaří popsat dům,
kde jsem se narodil a žil čtyři desítky let.
Jeho práh mi leží na jazyku
a překročit ho neumím.
Pod prahem je zakopané dětství.
Vezmu za kliku.
Anebo beru za ruku někoho blízkého?
Otevřu dveře.
Anebo otvírám sám sebe?
Vejdu do domu.
Anebo vcházím do dávných osudů?
Všechno se mi tu naléhavě připomíná.
Dům, který zastřešoval životy mých rodičů,
zastřešoval i naše.
Kamkoliv se zde vydám,
spatřuji toho kluka, kterým jsem byl.

Od domu chceme jen, aby byl domovem.
On jediný nás čeká každý den.
Nic o nás nezapře.
V našich osudech zapustil pevné základy.
I potmě jsem tu nahmátl vypínač v kuchyni,
vyhnul se kredenci, která tu stála před lety.

Ten dům může stát
třeba tady kousek od Labe,
anebo někde jinde v Čechách,
kde otevřu dveře
a jsem doma.

MRTVÍ A ŽIVÍ

Člověk má stále důvod
proč bojovat,
ale už někde v počátku
lidského vývoje
stala se osudná chyba,
že se tak děje zbraněmi.
A zbraně?
Stárnou rychleji nežli my.
Ale v zabíjení jsou stále víc dokonalejší.
Jak snadno se živí stanou mrtvými!

Když skončila válka,
byly mi dva roky
a jsem bez vzpomínek.
To málo, co znám,
znám jenom z vyprávění.
Sám teď jenom nevím,
co je pravda
a co přerostlo v legendu.
Záleží na tom snad?

V té válce zhynulo
padesát či osmdesát milionů lidí.
Na východní frontě přežil
každý třicátý sovětský voják.
Bylo to strašlivé vítězství.

V dejvickém parku jsme s kamarády už po letech
ve zpustošených betonových krytech
vyhrabali z hlíny zrezivělou dýku.
Na její čepeli jsme marně hledali
alespoň kapku zaschlé krve,
která by promluvila.

Ale ke mně nejvíc promlouvaly fotografie
z knížky Bili nás pruty železnými,
kterou měl tatínek v knihovně.
Zubožení vězňové s oholenými hlavami
a v pruhovaných mundůrech mi na snímcích
připomínali smrt.
Pohledy jejich očí se ke mně pokaždé propalovaly,
až se navždy propálily do mé paměti.

Mé dětství bylo pokojné,
pokojný je i můj život.
Mohl bych v něm vypočítávat
všechny malé války světa,
které mne míjely
a vršily hory hoře
a rozlévaly tichý oceán bolesti.

V době vojenské základní služby
jsem jako velitel spojovací čety
navazoval spojení
na úrovni prapor-pluk-divize.
Teď se jen celý život
znovu a znovu svými verši
pokouším navazovat spojení
na úrovni člověk-člověk,
neboť věřím, že se jednou
unaví organizovaná smrt
a země bude srozumitelná.

CENA PROHRY

Bože, kolika nesmyslům jsme se ve škole učili
a přisuzovali jim nezpochybnitelný smysl!
Kolikrát ještě přijde doba,
která své omyly lidem promění v kříž !
Kolikrát ještě si lidé budou muset
svůj život odpykat jako trest za jiné!
Kolikrát ještě dějiny rozdrtí lidské tužby
a lidé si budou ustýlat v jejich troskách!

Emoce doby vždy vydědí ty,
kteří se nepřidají.
Tatínek volil vzdor.
K volbám chodil za plentu s tužkou za uchem
a z volebního lístky vyškrtával ty,
kteří ho vyškrtli ze života.
V Čelákovicích mu říkali Bouřlivák.
Na národním výboru tloukl pěstí do stolu,
že za něj nesmí trestat jeho syny.
Slovo si vzít nedal.

Některé pravdy musíme vyslovit,
i kdyby nám měly být ortelem.
A jestliže je zamlčíme,
pak nás bude rdousit vlastní mlčení.

Doma jsme se občas sesedli kolem stolu -
tatínek, maminka, bratr Milan a já -
a hrávali jsme Člověče, nezlob se.
Tatínek mou figurku nikdy neušetřil.
Vždycky ji vyhodil s gustem,
až odletěla jako na střelnici.
Maminka ho napomínala:
- Taťko, vždyť je ještě malý!
Tatínek obvykle mlčel, ale jednou řekl:
- V životě ho také nikdo šetřit nebude.

Tehdy tatínek prožíval skutečnou prohru,
nespravedlivou a doživotní.
Jsou silnější protihráči v lidském osudu
a někdy na ně nestačí
ani tvrdošíjná vůle zvítězit.
Skutečnost bývá častěji silnější
nežli pravda,
nežli spravedlnost,
nežli my.

Jenomže tenkrát jsme hráli Člověče, nezlob se,
hru, která nás usvědčovala z povahy,
tenkrát mne tatínek učil prohrávat
a nezůstat poražený
a pochopit cenu prohry tehdy,
pokud nás přinutí znovu se zvednout.
Pokaždé jsem zarputile vzkřikl:
- A budem hrát znovu!
Jako bych už tehdy vyzýval svůj osud.

DĚDIČNÝ ÚDĚL

Pozoruji tě, dcerko, a vím,
že moje myšlení se usídlilo ve tvé hlavě,
moje pohyby vešly do tvých
a tvoje povaha je ozvěnou mé.
Nevybrala sis nejlíp.
S vážnou tváří se budeš k sobě prodírat
trním světa.

Jednou jsi mne vyzvala:
-Pojď, stejníme se!
Stáli jsme před zrcadlem a ty jsi porovnávala
svou dětskou tvář s mou.
Jako já máš vysoké čelo
s pavézou vůle a vzdoru.
Zdědila jsi po mně i chůzi,
v níž jen opakuji tvého dědu.
Každý krokem se přibíjíš k zemi.

Dnes tvůj zadeček obtiskl do písku
tvar srdce.
Včera jsi na něj dostala výprask,
neboť se tvoje vůle
srazila s mou.
Chci ti připravit svět
podle svých představ,
ale vím, že ty budeš mít o něm
představy jiné.
Dívám se, jak utíkáš
a utíkáš, jako bys chtěla všechno stihnout
dřív, než budeš dospělá.
Krátké bude tvé dětství,
tak jako naše.
Ale ty to ještě nevíš.

Toto je tvůj a můj čas. Žijeme.
Tvá radost je i mou radostí,
tvé štěstí je i mým štěstím,
tvůj mír je mírem všech.
Mé verše o tobě jsou vyznáním
i jiných otců ke svým dětem.
Dějiny citů jsou neměnné.
Všichni se chceme tolik radovat
a já se jen bojím, děvčátko moje,
aby jakési cizí zlo
nesrazilo tvůj smích.

Jen běhej a dupej,
ať probudíš krtka,
jinak zaspí tenhle nádherný jarní den!
Dováděj a směj se,
ať ve mně probudíš jaro,
jinak se může stát, že ho promeškáme!

DOSPĚLÁ

dceři

Seděli jsme na polorozpadlých sáňkách,
které patřily mému dětství,
před mým rodným domem, který už nebyl náš,
na zahradě, která už nebyla naše,
a každý ukusoval z jablka
žlutého i červeného
jako říjnové slunce toho odpoledne
právě utržené z oblohy.
Byly ti čtyři roky.

Zasahoval mne smutek z něčeho,
co se už nevrátí.
Jabloně jsem v mládí sázel já,
vrostly do mého osudu,
se mnou stárnuly,
a teď přišla chvíle,
kdy jsem se s nimi musel rozloučit
jako s někým důvěrně blízkým.
Chtěl jsem, abys byla účastna naší poslední sklizně,
aby sis něco z mého loučení vzala i na sebe
a v očích ti provždy zůstal snímek zahrady
s nádhernými zimními plody.
To odpoledne mělo být naší společnou pamětí.

Nedávno jsem se tě zeptal,
zda si vzpomínáš.
Zakroutila jsi hlavou.
Jako by to nebylo.

Po dvaceti letech stojíš na nádvoří
před budovou, jejíž zeď za tvou hlavou
posvěcuje název Universitas Carolina.
Z náruče ti tryská gejzír cizokrajných květin.
Brzy zvadnou.
Ale diplom, který držíš,
je tvou permanentní vstupenkou do světa.
Už se díváš dál než my,
my se víc ohlížíme.
Už stojíš ve vlastním světle,
my vcházíme do svého stínu.
Už z našeho domu častěji odcházíš,
my se častěji vracíme.
Už se prosazuješ svými pravdami,
my zakořenili ve svých pravdách.
Už jsme přestali být tvou hranicí,
my už svoji nepřekročíme.
Už vstupuješ na svou pevninu jako ti,
kteří jsou obdarováni zítřkem.
Už nás potřebuješ mnohem míň
než my tebe.

Tvé radosti jsou dál i našimi radostmi.
A jiní ať ti je nerozdupou.
Tvé starosti jsou dál i našimi starostmi.
Ať máš sílu je unést.
Tvůj život už je pouze tvůj,
ale naše životy provždy patří tobě.
Tvůj svět je zalidněný mládím,
náš svět zestárnul s námi.
Tvůj každý den je počátkem zítřka,
náš den je tím, co zbylo ze včerejška.
Tvé dětství je pro tebe až na počátku dějin,
s námi stále zasedá u stolu.
Stále se dotýkáme toho děvčátka v tobě,
zatímco ty jsi už vstoupila do zralé ženy.
Hledáš jiné zdi, v nichž by se zabydlelo
tvé srdce.

Země tě nabádá - běž!
Dálky tě svádějí - poznej nás!
Mozek ti připomíná - nepromarni mne!
Domov tě přivolává - vrať se!
Lípa na zahradě šumí - vichr ti neuhne!

Nabídli jsem ti ideály,
ty máš své.
Tvé dětství a mládí jsme zastřešili láskou.
Ale ani ty už nevěříš,
že svět je udělán jen tobě na míru.
Někdy se zatne jako pařát supa.
Mnohem lépe než my ses naučila
nebourat zákony vítězů,
ty jediné, které někoho svévolně zadupou
a jiného vyzvednou na trůn.

Žít není snadné.
Ale je krásné žít,
když to umíš.
Jen musíš vědět pro co,
jen musíš vědět pro koho.
Jak těžké je to umět!

Věříme, že v sobě najdeš královnu
a jen jí zůstaneš věrnou poddanou.
Že budeš jasnou odpovědí
vším, co uděláš.
Že žádná doba nezruší to nejlepší,
co je v tobě.
Že nebudeš muset žít proti osudu.

Ať tedy každý den máš
talíře k naplnění
domov k zahojení
a život, který povyšuješ na svátost.
Víc netřeba.

CENA DĚTSTVÍ

Maminka - jediná žena,
která tě nikdy nezklamala v lásce
a vždycky tě milovala víc
než sebe.

Někdy se na tebe podívala
se smutkem hlubokým jako moře
a oči se jí rozšířily údivem.
Bože, vždyť ty už dávno nejsi dítě!

Mnohokrát mi maminka připomínala:
-Nehrb se! Choď zpříma!
A sama věděla tak málo o tom,
že se musíme především my
napřímit k lidské důstojnosti.
Ale tu od nás tenkrát nikdo nepožadoval
a ani dnes žádat nebude.

Znovu vidím maminku, jak si od sousedky
půjčuje šedesát korun na tepláky,
abych měl v čem jít do školy.
Jak sedí u kuchyňského stolu
a do čtverečkovaného sešitu si zapisuje
i tu korunu, kterou mi každé ráno dává
na dvě housky ke svačině,
jak nešťastně přepočítává peníze,
zda bude mít na uhlí.
Opět snídáme kávu z cikorky a chleba s povidly
a ve špajzce hospodaří nouze jako myš.
Tenkrát jsem nechápal, proč maminka
tak často pláče.
Mnohé z jejích slzí
zasahovaly mé srdce.
Věřila v katolického Boha,
schovávala se do něj,
ale sílu k životu z něj čerpat nedovedla.

Její často sepjaté ruce
už nesloužily modlitbě.
Byly vyjádřením žalu a bezmoci.
Ach, kdo ještě tvrdí,
že ruce plakat nedovedou?

Teď už vím, jakou cenu
mělo mé dětství.
Častěji se mi připomíná
tak živě jako stigma.
A možná to stigma je.

Abych tohle pochopil,
musel jsem dojít do věku,
kdy dětství začíná být nejkrásnější,
protože bylo kdysi dávno
jako na počátku stvoření.
Vešlo se mi do něj obrovské nebe snů
a předlouhá alej těšení.
Avšak být znovu dítětem,
to už bych nechtěl.

SVĚTLO POEZIE

V létě jsme jezdili na škarpy u Mstětic,
kde jsme kosili trávu a sušili seno.
Z mírného návrší jsme shlíželi do Polabí.
Tehdy jsem poprvé od maminky uslyšel
Seifertovy verše Horu Říp.
Říkala je pomalu, jak v paměti hledala slova,
a Říp spočíval daleko před námi
jako vyklopený z dlaně pánaboha doprostřed Čech.
Vonělo seno a v trylkách skřivanů se třepotalo
blankytné nebe.

Maminka milovala české básníky:
Erbena, Nerudu, Sládka, Bezruče, Hrubína.
K narozeninám jsem jí koupil
Seifertovu sbírku Maminka
a krasopisně do ní napsal věnování.
Čítala si v ní, jako bych ty verše pro ni
napsal já.

Byla to doba, kdy za vyslovení pravdy
byl člověk zakázán
anebo skončil ve vězení.
Naštěstí ta doba je pryč.
Tenkrát poezie zachraňovala člověka.
Mne zachraňovala celý život.

Jaroslavu Seifertovi jsem napsal tři dopisy
a on mi rovněž třikrát odpověděl.
Poslal jsem mu svou knihu básní
a on mi poslal Morový sloup vydaný v edici Petlice.
Verše byly psané strojem na kopíráku
a měly plátěnou vazbu.
Moc mu nenasadila náhubek mlčení.

Nikdy jsem Seiferta nenavštívil.
Nechtěl jsem se setkat s jeho stářím a nemocí.
Do posledního dechu psal verše o lásce,
kde ženy jsou provždy svěží a mladé
jako růže první den ve váze.
Věděl, že po celý život nás provází
nepřetržitost jejich krásy.

Nad Seifertovou rakví v Kralupech nad Labem
mluvil Jan Skácel.
Jak rakev spouštěli do hrobu,
zdálo se mi, že jsem zaslechl z hloubi země
tlukot jejího srdce.
Byl to i její básník tak jako náš.
Jeho verše se mnou půjdou až na konec světa.

Když v zimě napadne sníh,
na Seifertově hrobě pokaždé roztává,
jako by se básník chtěl prodýchat do světa,
který tak miloval.
Ovšemže to pravda není.

Kdyby poezie byla světlem,
každý by jí zaháněl
svou temnotu.
Ale ona světlem je!
To jen trhovci v Čechách rozdupali její oheň.

LIDSKÉ SNY NEUMÍRAJÍ

Čím je svoboda bez břehů?
A čím sny, které mají břehy?
Teď už to vím.
Jeden život lidské sny nedostihne.

Byly mi dva roky,
když skončila druhá světová válka.
A kolikátá válka v dějinách to byla?
Hory mrtvých lidstvo neuklidí
ze svého svědomí.

Po každé válce se lidé radovali,
že ta jejich byla navždy poslední.
Bláhoví, copak nevědí,
že člověk odedávna svou povahou
předurčoval dramata a tragédie světa?
Krev pokaždé byla platidlem
k moci a bohatství.

Bylo mi pět let,
když v Praze převzali moc komunisté.
Slibovali spravedlivý svět.
Byl únor, padal sníh a mrzlo.
A byl jsem starší o čtyři desítky let,
když lidé v Praze vyšli do ulic
vstříc vlastní svobodě.
Byl listopad, padal sníh a mrzlo.

Při každé revoluci lidé věřili,
že nový systém naplní jejich tužby.
Bláhoví, copak nevědí,
že revoluci vždy jiní znásilní, vykradou
a z nádherných ideálů zbude
jen okoralá kůrka chleba?
Pravda a spravedlnost a prostí lidé
jsou pokaždé první obětí.

Tolikrát ještě poznáme,
že slovo neváží nic.
A tolikrát ještě poznáme,
jak je těžkým břemenem,
když obnažuje pravdu,
a jak se ho pak snaží umlčet ti,
kterým překáží.

Tak jako tak každá moc
opancéřovaná lží
už napřed prohrává sebe i lidi.
Když se nakonec zbortí hradby jejích dogmat,
z útrob vyhřeznou jen svinstva.

Nevěřím, že náš svět
je nejlepší ze všech možných světů
a patrně se jím nestane ani ten příští.
Lidské sny se ale nedají vykácet jako les,
odstřelit jako dům,
odsoudit k zapomnění a zakázat.
Nikdo je nezavře do vězeňských cel,
ani neumírají jako my.
Vždyť i to, co kdysi bylo lidským snem,
stalo se nám skutečností tak samozřejmou
jako na obloze tryskové letadlo,
k němuž nepozvedneme už ani hlavu.

STŘED SVĚTA

Ve svých předcích jsem bloudil světem,
až jsem našel svou zemi.
Přiznala se ke mně
a já ji zabydlel.
Ta země se jmenuje Čechy.

Kde jsem se rozpřáhl, je dům.
Kudy jsem vešel, jsou dveře.
Kudy jsem vyhlédl, jsou okna.
Kde jsem se rozkročil, je stůl
a za něj jsem rozsadil židle.
Prvý vždy za stůl usedá hlad,
tou pradávnou výsadou stolu.

Tady vstupujeme na důvěrnou pevninu.
Tady mají všechny věci přidělená místa.
Tady i potmě nahmátneme každý vypínač.
Tady všude nás usvědčují otisky našich prstů.
Tady se smíme vymluvit anebo vymlčet.
Tady jsme nehraní.
Tady se navzájem žijeme.

Tady vychladlé postele čekají do večera
na naše živá a teplá těla.
Spát chodím až k půlnoci.
V kuchyni umyji šálek od kávy,
zkontroluji domovní dveře, zda jsou zamčené,
pozhasínám světla,
nahlédnu do pokoje, kde spí žena,
a přikryji dceru jako ten,
kdo bdí nad jejím osudem.
Jsem sám na tuhle chvíli,
v níž zakončuji den tak vroucně,
jako bych byl modlitbou.
Věřím tomu, protože chci.

Tady odmykáme den.
Tady vstupujeme do svých příběhů.
Tady se z okna domu vykloní má žena.
Hle, jak je v něm krásně zarámovaná!
Nedělní obraz, který žije a volá:
- Adélko, taťko, k obědu!
To je náš střed světa.
Od něho měříme každou dálku.

Když budeme mít to štěstí,
ještě nějaký čas může být všechno pravda.

Ostatní tvorba Michala Černíka publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Modlení k bohyni lásky a další
DV 98/2018: Pracovní nástroje, Vteřina a další
DV 93/2018: Neklid, Občanské verše a další
DV 88/2017: Závrať, Prameny zpěvu a další
DV 87/2017: Lidské světlo a další
DV 86/2016: Stačí i málo, Šumění a další
DV 83/2016: Právo trávy, Vykoupení a další
DV 77/2015: Dobrý den!
DV 75/2015: Večeře, Píseň o duši a další
DV 73/2014: Mizérie, Přemožen životem a další
DV 72/2014: Samozřejmá země a další
DV 69/2014: Vůle k životu, Poddanství a další
DV 68/2013: Verše zimní a vánoční
DV 65/2013: Kam chodí cesty, Čechy a další
DV 58/2012: Trochu jako modlitba a další
DV 57/2012: Čtvero ročních období a další
DV 55/2011: Čechy, Polabí a další
DV 52/2011: Čtvero ročních období a další
DV 50/2010: Kdyby všechno štěstí a další
DV 46/2010: Tajemství, Milenecké poučení a další
DV 41/2009: Ptaní, My, pointa života a dalšé
DV 37/2008: Kniha lidských přání, Přípitek a další
DV 104/2019: ***
DV 100/2019: Rituál, Metamorfóza bytí a další