Michal Černík

RITUÁL

Po hrdlo vražený do země
i tak
vyčnívám

Naslouchejte šumění stromů
V nich je
má řeč

METAMORFÓZA BYTÍ

Ty přece nechceš zastavit padající listí
Jsi slovo které si žádá
čas příští

Ve včerejším dni tě nikdo nečeká
Jsi lidský dech který si žádá
tělo člověka

SVÁTEČNÍ OBĚD

Tatínek zemřel roku tisíc devět set šedesát
Maminka zemřela roku tisíc devět set sedmdesát pět
Dneska jsem je pozval na oběd
Milostí bylo mi rodičům o sobě vyprávět

BDĚNÍ

Chodím spát pozdě
mám jiné zvyky
Kohoute nebuď mne ráno
svým kykyryký

Mně patří noc
ta blízko od lidí
Možná napíšu báseň
jež za nás bdí

POKÁNÍ

Jednoho dne
znovu objevíme svou zemi
a skloníme se k ní
jako k vlastnímu dítěti

Tehdy si vzpomeneme
že jsme lidé
a mezi kapkami deště
rozpoznáme slzu

ČIRÁ RADOST

Někdy je dobré na hladinu řeky
házet si oblázky
Sobě pro radost

Někdy je dobré lehnout si do trávy
a s otevřenýma očima snít
Sobě pro radost

A pak je dobré si vesele zahvízdat

SYCHRAVÉ DNY

Neopadávej s tváří suchého listu
tak jako opadává listí do zahrad
Podzimními dny si pokojně listuj
i když z nich táhne zimní chlad

I když prší a prší
a krčíš se do té nepohody
a třeba máš promoklou i duši
a zase tě minula kapka živé vody

Svými dny si pokorně listuj
nepotáhne z nich zimní chlad
a nebudeš opadávat s tváří suchého listu
Jsi radostný sníh co ještě nenapad

VYKÁCENÝ DEN

Kdo mi to zrušil tento den
kdo i slunci zrušil svatozář
že už od rána se stmívá
a na nebi nevyšla ani tvoje tvář

Kdo mi to vydrancoval tento den
že i chudobou jsem stále víc vinen
a dveře bytu mne vypustí ven
a dovnitř nevpustí mne

Kdo mi to oslepil tento den
že mne ani světlem nehostí
a okna domů zapírají
i výdech radosti

Kdo mi to vykácel tento den
že v pustině hledám stín
Mou nadějí není že neumřu
ale že tento den májově olistím

BYTÍ

Zrno které jsme zaseli
nás urodilo
a kolik že zrn měl každý obilný klas
tolikrát v nich dozrál budoucí čas

Obilné klasy které jsme sklidili
nás semlely
a ne marně jsme myšlením rušili svět
nadějím svým jsme nedali hladovět

Těsto které jsme připravili
nás prohnětlo
tak jako slunce s vodou prohnětou zem
tak se v skutečnost hněte i sen

Chléb který jsme upekli
nás krájí láme a drolí
a někdo nás něžně smete na lopatku
a ty drobky drobečky předhodí ptákům

KDE JSOU TI LIDÉ

Kde je ta voda
která nás omyje z hříchů?
Kde je to nebe
které nám propůjčí svou velebnost?
Kde je ta nesmírnost
která nám uvolní svůj díl?
Kde je ta skála
která nás naučí odolávat svým běsům?
Kde je ta hvězda
která nás zažehne svým světlem?
Kde je ta skromnost
která nás zabydlí?
Kde je ta pravda
která bude naším hladem?
Kde je ta pokora
která vstoupí do našich myslí?
Kde je ten stvořitel
který nás obdaruje svou moudrostí?
Kde je ten svět
který uhněteme ze svých myšlenek?
Kde jsou ti lidé
kteří pociťují utrpení jiných
a nedají zahynout sobě ni budoucím?

Ostatní tvorba Michala Černíka publikovaná v Divokém víně:
DV 122/2022: Fotografika
DV 110/2020: nová čtyřverší
DV 104/2019: ***
DV 99/2019: Modlení k bohyni lásky a další
DV 98/2018: Pracovní nástroje, Vteřina a další
DV 93/2018: Neklid, Občanské verše a další
DV 88/2017: Závrať, Prameny zpěvu a další
DV 87/2017: Lidské světlo a další
DV 86/2016: Stačí i málo, Šumění a další
DV 83/2016: Právo trávy, Vykoupení a další
DV 77/2015: Dobrý den!
DV 75/2015: Večeře, Píseň o duši a další
DV 73/2014: Mizérie, Přemožen životem a další
DV 72/2014: Samozřejmá země a další
DV 69/2014: Vůle k životu, Poddanství a další
DV 68/2013: Verše zimní a vánoční
DV 65/2013: Kam chodí cesty, Čechy a další
DV 58/2012: Trochu jako modlitba a další
DV 57/2012: Čtvero ročních období a další
DV 55/2011: Čechy, Polabí a další
DV 52/2011: Čtvero ročních období a další
DV 50/2010: Kdyby všechno štěstí a další
DV 46/2010: Tajemství, Milenecké poučení a další
DV 43/2009: Do čtyř světových stran a další
DV 41/2009: Ptaní, My, pointa života a dalšé
DV 37/2008: Kniha lidských přání, Přípitek a další