na další stranu
Oldřich Hostaša
ŘÍČKA
Mezi skalami, dvěma borovicemi,
vytryskl potůček, říčka,
matka lesa, milenka slunce;
švagr vítr,
hraje si s jejím stříbrem
a zpěv skřivanů; lesní sbor.
Rada skal, dala požehnání,
aby horské louky,
daly stín jejím vlnám.
Potůček, říčka,
spěchá údolím
a orchestr kraje,
hraje sonátu modrého nebe
a regiment topolů,
chrání říčku,
která jako dívka v kroji;
nese jméno Vltava.
VLTAVA
Šumavské bubny bubnují,
dva prameny spatřily zelenou slávu stromů,
staly se miláčkem slunce
a neposedný vítr hraje na stříbro vln.
Rada skal dala požehnání
a modré zvony na loukách, zvoní;
narodila se řeka.
Orchestr kraje,
hraje sonátu modrého nebe,
slečny vrby jí dávají stín
a vodnické brekeke,
doznívá v červáncích.
Řeka oblékla kroj krásy:
dostala jméno Vltava
a matička Praha;
si v jejím lesku rozčesává hvězdné vlasy.
U NÁS DOMA
Zvony zvoní jarním ránem
a oblaka někam plují.
Koňský provoz veze mé dětství,
kopec nad domem voní mateřídouškou,
sousedovic Milena,
zkouší v altánu první polibek
a slunce bláznivě svítí.
Skřivan trylkuje jarní náladu
a láska kvete v jabloních.
Dobrý den, živote!!
JSEM TADY
a vítr nezbeda,
cuchá Tvé vlasy;
Kristien.
TVÉ OČI
Ve Tvých očích září hvězdy,
vzdálené galaxie poznání,
jsou jako modré nebe,
s plynoucími obláčky nostalgie
a z jednoho obláčku padá rosa,
májový déšť loučení.
Slova jsou kočár,
nasedáme do něho,
jede s námi do dalších let;
A vzdálené galaxie přichází s večerem,
s večerem plného poznání,
poznání kdy Tvé tělo je neorané pole
a má dlaň čas,
čas dalších dnů.
|
