|
na další stranu
Oldřich Hostaša
POETICKÝ DÉMON
(text nebyl redakcí korigován)
POSELSTVÍ
Nad vysokou horou vychází zlatovlasá panna,
její vlasy pohladily tvář matičky Země,
a sama matička;
kvete v divukrásném vesmíru.
Ale její ústa žalují:
pláčem lesů, strání, plynoucích řek, hukotem oceánů.
Její tvář je vrásčitá, ustaraná,
a matička Země prosí:
Lidé, nezapomněli jste na něco?
Vy, jenž oči otevíráte na pouštích,
na severních pólech.
Vy, jenž žijete v palácích,
a nebo v domech postavených z bídy.
Vy, jenž držíte zbraň;
a nebo plnící pero.
Vy, jejichž skráň zdobí diadém,
a nebo bílé vlasy starých otců.
Vy, jenž zabíjíte pro radost,
kácíte lesy pro marnivé peníze,
těžíte zlato, chladné diamanty,
Vy, jenž pracujete pro rozmar druhých
a jenž si myslíte, že jste středem všehomíra.
Zastavte se, rozhlédněte kolem,
usedněte do trávy,
nechte se hýčkat mladým vánkem,
laskejte pohledem vzdálená oblaka,
a nechte se rozmazlovat modrým mámením nekonečného nebe,
vstupujte do zeleného přítmí lesů,
kde čas, řekl ano přítomnosti,
kde hraje buk na kytaru,
a habr zpívá hlasem touhy.
XXX
Volám Vás, lidé!
Já matka Země,
volám řekami, oceány,
volám harfovým hlasem hor, nekonečných savan,
volám hlasem bílých oblaků,
padajícího deště,
který bubnuje jemné noty do oken.
Volám hlasem pouští,
kde život slaví svátek zeleně,
hlasem jarních luk,
kde kopretiny tančí v oroseném ránu,
kde tráva uléhá pod tíhou dvou,
volám hlasem noční nálevny:
Slyšte lidé!!!
Co matka Země hovoří.
XXX
Nad vysokou horou vychází zlatovlasá panna,
její vlasy laskají matčina ústa:
a ona hovoří:
Postavte stůl, kulatý stůl:
kde nikdo nemá přednost,
otevřete svá srdce, a vstupte do nich.
Ať Vaše slova,
jsou pramenem nové řeky.
XXX
Jsem Vaše matka,
stvořená z minulosti, z budoucnosti,
jsem harfa,
na níž vesmír hraje sonátu milování,
jsem podvečerní nokturno,
kde v hájích víly spřádají osudy,
jsem rozpálená poušť,
kde oáza vábí jako mladá pana:
a tisíce klarinetů jarních vánků,
roznáší moje poselství,
a vlak všeho počátku, ve stanici Naděje,
dostal zelenou.
Dobrý den!!
Matko Země.
Zastavení
Za zrcadlem zvaném svět,
hoří svíce zapomnění.
Přichází strýček čas,
každému podává ruku,
a struny kytary,
rozeznívají léta, staletí,
a přítomnost,
válí se v reklamách.
Za zrcadlem zvaném svět,
je Alenka v říši dneška;
a sen odchází.
Má touho,
kouřím tě v lokále,
a lunaretní měsíc,
fetuje lásku dvou,
a dým okamžiku,
lokálka někam rozváží.
Dobrý večer netrpělivosti,
jsme zde.
LÁSKO
Lásko zmuchlaná do dlaně,
oči Ti pláči při zradě,
a píseň hvězd,
zní ve slunečních paprscích.
Touha, zabalená do nicoty
opilá se potácí tímto světem,
a pravá slova znějí prázdnotou.
Lásko zmuchlaná do dlaně,
potácíš se po hospodě,
kde štamgasti,
prodávají vzdušné zámky,
a srdce milujícího pláče:
Dobré jitro, nekonečnosti.
ZPÍVEJ
Zpívej si svojí píseň,
bláznivá kytara tančí po štatlu,
a dívčí touha se svléká.
Deprimující nahoto,
pasák večer mrská kníry,
a má dlaň,
našla si Tvé údolí,
plné hříchu a rozkoše.
Country radio,
hraje Vlak na Dobříš
a špinavá štětka počítá dolary.
A skupina mladých,
drnká své songy:
ulicí jede auto,
do chřtánu divoké noci.
Buď pozdravem,
provokující nálado;
otec čundráků se probouzí.
|
