Jakub Sochor

PODVEČER U SVRATKY

Břehy voní rašelinou
A roste proutí ze zlata
Slunko tone pod hladinou

A nikdo pro něj nechvátá

***

Neumím plést věneček z kopretin
Mé prsty nevyrovnají se tvým
Tvé prsty jsou čilé ještěrky
s jazykem ostrým jako čepel Severky

A dechem vanilkovým

DNĚNÍ

Chvilinku se zdá a nedozdá
To aby navždy zůstal snem
A bere za své během dnění
Jež kryje lunu pod sakem

Z ČTYŘVERŠÍ

*

Řekni jak velkou dá práci
promeditovat se tam
kde štěbetají nepočatí ptáci
A k nezrozeným sýkorkám

*

Pod kopcem z kamení a hlinky
hrá si dítě v modrém stínu
Tam za žlutou zdí mateřinky

nezná hřích – a nezná vinu

*

první slova mají vratká
a přicházejí netknutí
ze země kde pacholátka
poletují na labutích

*

Kdo zasypává studánky
kam chodívají loutky pít
a kdo nechá v člověčině
popelem poupě zasněžit

*

A v nachové noci zlatá pomlka
kdy se to grenadinou hemží v snách
Pověz mi Severko zdalipak se lká
pro ženu i na jiných planetách

*

Mrtvý hlas nezazpívá
Tak prosté A je to vše
Neb holubička sivá
odletěla do verše

*

Čtyřverší mají krátký děj
pro který nestačí mít strach
Jejich niť nevydá na livrej –

rodí se a hynou v nedbalkách

*

odrostlý tká a neutká
síť na modrého běláska
přízi vyzobali vrabci
a lásku střídá neláska

*

Ó jak opojná jsou slova
pronesená po setmění Tam venku
chystá se jíti stranou luna

A slova kvetou v zapomněnku

ELEGIE

tam pod šveholem zplanělým
dutá rána dlouho zněla
odpoledne potemnělo
a mláďata osiřela

a brzy osiří celý dům
ticho rozezvučí dvorky
(pozlatil bych ruce truhlářům
za rakvičku pro sýkorky)

DĚTSTVÍ

Pod keřem z běloby a plyše
slunko padá v šedý stín
Pověz mi sýkorko Mateřsky a tiše
Odkud se bere modř ostružin

A odkud kvete věčný strach
(kolik toho halí stín)
ten který neustává Ach
ukryl se času do hodin

Na keři maličká sýkorka
údery otázek tichounce se leká
Soupeříc o slunko s morušemi
nevratně mizí do daleka

SONET UPOMÍNAJÍCÍ NA SETKÁNÍ

Michaele F.

Ach, vteřino ticha, ty bílá pomlko,
v které kladl jsem prsty do tvých černých kštic.
Byla jsi sladká jak míšeňské jablko,
když špitlas červenými koutky – čechrej víc!

Jdem družně na stanici, nohy se pletou.
Pod klenbou, jíž únorový soumrak tíží,
loučíš se úsměvem, dlaní, cigaretou –
Tolik teskné jsou ty chvíle na refýži!

Bloudili jsme ulicí, holubičko sivá,
po decilitrech vína i za střízliva.
Po našem setkání zůstane památka –

obtisk rtů, který zdobí hrdlo sklenice.
V její hladině lovím tvé zřítelnice,
smetanou zalitá modrá pacholátka.

SONET O ŽENĚ A KVĚTINĚ

Má milá, slyš – ukazováky svých hebkých rukou tni
smutek, jenž ti řasí víčka, ty křehké listy hlohu.
Ač slzy tvé perlami lze zváti, víckrát nesmutni –
rozžehneme lampion, jejž vypustíme na oblohu.

Neplakejte více zorničky, vy sladké moruše!
Ebenové panenky, jež mají slovanské múzy.
Neplakejte víc – světla, jež vidíte mi do duše
i přes svůj obsidiánový lesk, tmavou okluzi.

Bylo to včera – tvá velikost vzbudila mě ze sna,
měla jsi v řasách jíní a na prsou stonky rdesna.
A mezi černými vlasy malý kvítek stříbrný.

Neřas smutkem víčka, která kryjí barvu ostružin –
posílám ti růži, v jejímž květu zračí se tvůj klín.
(Buď opatrná a chraň bříška svých prstů před trny.)

SONET O VEČERU V LÍŠNI

A bývá tolik živo
večer na hromadách štěrku
tam v lomu kde kamenivo
láme se a odráží Severku

Mladého jara povříslem
(a steskem po domově na jihu)
je poután k zemi kadeřavý lem
vína A chrání mákům lodyhu

A za domem košatí se keř
s listy velkými jako haléř
jež halí stín ořechový

A světluška píše chvíli
pro ty kteří nezabili
okamžik zbytečnými slovy

SAVOY

Teskný hlas v hrudi tiše hlodá
A stesk má bělavé tváře
A slova těkají jak voda
Mizející v ranní páře

Co říci dvěma třemi slovy
Květenství kouře bylo sivé
A lesk rtů tmavý morušový

A bylo krásně v Brně

A hlas bolí jen malinko
Tak sladce nepatrně

***

Medvídka vyhání do světa
drápky se brání nechce se mu
dát kvinde špendlíkům a vílám
a pískovišti okrovému

Pálí ho ústa když uzří
svět kde víla neuspává
Medvídku drahý neumři
víla stále polétává

A až ti bude ouzko přiletí
s pohlazením kštice dá ti pít
Víly zjevují se jen dítěti
jež prstem dosáhne na blankyt

POPĚVKY JARA

Slečnám

I

Před Janáčkovým divadlem kvetou stráně
Ó tolik se třpytí když jsme spolu sami
Je teplo chladíš si nohy ve fontáně
S rudými nehty malými brusinkami

Chtěl bych být praménkem
jenž laská tvé bílé kotníky

Ožívá jen aby tě pozdravil
a ztrácí se pod chodníky

II

Mlékem obrůstají plástvičky

Raší z podmáčené hlíny
pod nohama tvýma

To rodí se kopretiny
a odchází zima

Ostatní tvorba Jakuba Sochora publikovaná v Divokém víně:
DV 93/2018: Elegie II a další
DV 82/2016: Předjaří, Krajina a další