na další stranu
Jakub Sochor
PODVEČER U SVRATKY
Břehy voní rašelinou
A roste proutí ze zlata
Slunko tone pod hladinou
A nikdo pro něj nechvátá
***
Neumím plést věneček z kopretin
Mé prsty nevyrovnají se tvým
Tvé prsty jsou čilé ještěrky
s jazykem ostrým jako čepel Severky
A dechem vanilkovým
DNĚNÍ
Chvilinku se zdá a nedozdá
To aby navždy zůstal snem
A bere za své během dnění
Jež kryje lunu pod sakem
Z ČTYŘVERŠÍ
*
Řekni jak velkou dá práci
promeditovat se tam
kde štěbetají nepočatí ptáci
A k nezrozeným sýkorkám
*
Pod kopcem z kamení a hlinky
hrá si dítě v modrém stínu
Tam za žlutou zdí mateřinky
nezná hřích – a nezná vinu
*
první slova mají vratká
a přicházejí netknutí
ze země kde pacholátka
poletují na labutích
*
Kdo zasypává studánky
kam chodívají loutky pít
a kdo nechá v člověčině
popelem poupě zasněžit
*
A v nachové noci zlatá pomlka
kdy se to grenadinou hemží v snách
Pověz mi Severko zdalipak se lká
pro ženu i na jiných planetách
*
Mrtvý hlas nezazpívá
Tak prosté A je to vše
Neb holubička sivá
odletěla do verše
*
Čtyřverší mají krátký děj
pro který nestačí mít strach
Jejich niť nevydá na livrej –
rodí se a hynou v nedbalkách
*
odrostlý tká a neutká
síť na modrého běláska
přízi vyzobali vrabci
a lásku střídá neláska
*
Ó jak opojná jsou slova
pronesená po setmění Tam venku
chystá se jíti stranou luna
A slova kvetou v zapomněnku
ELEGIE
tam pod šveholem zplanělým
dutá rána dlouho zněla
odpoledne potemnělo
a mláďata osiřela
a brzy osiří celý dům
ticho rozezvučí dvorky
(pozlatil bych ruce truhlářům
za rakvičku pro sýkorky)
DĚTSTVÍ
Pod keřem z běloby a plyše
slunko padá v šedý stín
Pověz mi sýkorko Mateřsky a tiše
Odkud se bere modř ostružin
A odkud kvete věčný strach
(kolik toho halí stín)
ten který neustává Ach
ukryl se času do hodin
Na keři maličká sýkorka
údery otázek tichounce se leká
Soupeříc o slunko s morušemi
nevratně mizí do daleka
SONET UPOMÍNAJÍCÍ NA SETKÁNÍ
Michaele F.
Ach, vteřino ticha, ty bílá pomlko,
v které kladl jsem prsty do tvých černých kštic.
Byla jsi sladká jak míšeňské jablko,
když špitlas červenými koutky – čechrej víc!
Jdem družně na stanici, nohy se pletou.
Pod klenbou, jíž únorový soumrak tíží,
loučíš se úsměvem, dlaní, cigaretou –
Tolik teskné jsou ty chvíle na refýži!
Bloudili jsme ulicí, holubičko sivá,
po decilitrech vína i za střízliva.
Po našem setkání zůstane památka –
obtisk rtů, který zdobí hrdlo sklenice.
V její hladině lovím tvé zřítelnice,
smetanou zalitá modrá pacholátka.
SONET O ŽENĚ A KVĚTINĚ
Má milá, slyš – ukazováky svých hebkých rukou tni
smutek, jenž ti řasí víčka, ty křehké listy hlohu.
Ač slzy tvé perlami lze zváti, víckrát nesmutni –
rozžehneme lampion, jejž vypustíme na oblohu.
Neplakejte více zorničky, vy sladké moruše!
Ebenové panenky, jež mají slovanské múzy.
Neplakejte víc – světla, jež vidíte mi do duše
i přes svůj obsidiánový lesk, tmavou okluzi.
Bylo to včera – tvá velikost vzbudila mě ze sna,
měla jsi v řasách jíní a na prsou stonky rdesna.
A mezi černými vlasy malý kvítek stříbrný.
Neřas smutkem víčka, která kryjí barvu ostružin –
posílám ti růži, v jejímž květu zračí se tvůj klín.
(Buď opatrná a chraň bříška svých prstů před trny.)
SONET O VEČERU V LÍŠNI
A bývá tolik živo
večer na hromadách štěrku
tam v lomu kde kamenivo
láme se a odráží Severku
Mladého jara povříslem
(a steskem po domově na jihu)
je poután k zemi kadeřavý lem
vína A chrání mákům lodyhu
A za domem košatí se keř
s listy velkými jako haléř
jež halí stín ořechový
A světluška píše chvíli
pro ty kteří nezabili
okamžik zbytečnými slovy
SAVOY
Teskný hlas v hrudi tiše hlodá
A stesk má bělavé tváře
A slova těkají jak voda
Mizející v ranní páře
Co říci dvěma třemi slovy
Květenství kouře bylo sivé
A lesk rtů tmavý morušový
A bylo krásně v Brně
A hlas bolí jen malinko
Tak sladce nepatrně
***
Medvídka vyhání do světa
drápky se brání nechce se mu
dát kvinde špendlíkům a vílám
a pískovišti okrovému
Pálí ho ústa když uzří
svět kde víla neuspává
Medvídku drahý neumři
víla stále polétává
A až ti bude ouzko přiletí
s pohlazením kštice dá ti pít
Víly zjevují se jen dítěti
jež prstem dosáhne na blankyt
POPĚVKY JARA
Slečnám
I
Před Janáčkovým divadlem kvetou stráně
Ó tolik se třpytí když jsme spolu sami
Je teplo chladíš si nohy ve fontáně
S rudými nehty malými brusinkami
Chtěl bych být praménkem
jenž laská tvé bílé kotníky
Ožívá jen aby tě pozdravil
a ztrácí se pod chodníky
II
Mlékem obrůstají plástvičky
Raší z podmáčené hlíny
pod nohama tvýma
To rodí se kopretiny
a odchází zima
|
