Jakub Sochor

PŘEDJAŘÍ

Z peřin s namodralou krajkou
sypou se koňské žíně
Děti pláčou pro housátko
utonulé v rašelině

Poslední únorové noci
krajina tiše lká

Dny se dlouží Zima umlká

KRAJINA

Po poledni mráz rozťal oblaka
tuto tichou peřinu nevinných

Za krajíček tepla

upisuje břízka duši luně
třesouc se s jinovatkou v koruně

Krajina oslepla

SVATBA

Nad Mariánským údolím
line se mléčná pára
jež smývá zbytky smutku
a čistí studený práh jara

smítko sazí na živůtku
jak na pláni černý sníh

to koná se svatba u poutní kaple
(poupě vykvetlé na starém plůtku)

VETEŠNICTVÍ

Popěvek modrušky
(v pahýlech větví
kde radostí se zalyká)
dělí splín ve dví
Splín jenž obestírá pokoj básníka

Pokoj básníka – citové vetešnictví

METAMORFÓZA

Nad kopcem slétají se vrány
Krajinu obestřelo bílo
Včera (letos naposledy)
nad vesničkou zasněžilo

A pod kopcem chlapec uplakaný
neb umřel mu sněhulák

Dospělý svět mávne rukou
(sic!)
Však
dětská srdce jinak tlukou

Kloučku, pro tvůj klid
oddálil bych jaro o týden
(ba o měsíc)

***

Kdesi pod srdcem skrýváš luční med
Pro jedinou kapku na dřevěné lžíci
prodal by zasmušilec svět

aby uzřel sivou holubici
lapenou do něžné klece

z kůstek a vůně mýdla

Je těkavá jak voda v řece
jež bojí se vplout do splavu

Dívčí hrudník – klec pro pěnkavu
jež zlomená má obě křídla

BABÍ LÉTO

Slunce za mraky se kryje
Nejspíš je mu stydno
za letní bezdeští

Dnes neopálí dívčí šíje
Dnes nevylétnou berušky

Bude nevlídno

***

Jako stará křestní svíce
slaví příchod jara
půlstoletá borovice

Ve větru se tiše zmítá

V poryvech, jež pofoukají líce
vandrákům žmoulajícím kůrku

ze smutku a žita

Tonoucím v slzách
jež vydají na křtitelnice

***

Ctím loňské fialky
které dneska už nic nepoví
neb jejich těla vyživují
křovinaté větvoví

jež kryje tmavou sluji
mikulovské skalky

Předjarní nostalgií omámen
ctím loňské fialky
vtělené do větvoví

jež kryje staré sluje kámen

Kámen, jenž za chorálu mizejících vran
bude starým mistrem nalámán

na venkovské katafalky

ÚNOROVÁ IMPRESE

větvoví obrostlé jíním
bělobou kryje se mech
z oblak čistota se drolí
pro radost dětí Pro radost těch

které život bolí

SUDIČKY MĚSTA

Tři vodní sudičky města
Svitava
jež bílovickým skalám

chladí líce

Svratka
jíž u Pisárek hladí

plachetnice

A nakonec Ponávka
Ó jak plaché měla vlnky
Své zmáčené

zřítelnice

když ještě svlažovala kameny
brněnských hradeb
Už nerozmáčí pampelišky
v Lužánkách
Dnes svedena je

pod dlaždice

PETROV

Věže zrcadlí se v luně
Zvony hrály uspávanku

A pod krovy houfují se holoubátka
Pískovcové svaté halí jinovatka

Jsi nejkrásnější ze všech svatostánků
katedrálo na desetikoruně

EPILOG

Stvoly rákosu (mřížoví vodní klece)
zmítají se v poryvech
To loučí se pozůstalí
s ledem v řece

S ledem jenž náhle ztich

A za strání hádecký sníh
mizí z bílovických střech

Pomalu, neb umřít se mu nechce

SONET BEZ NÁZVU

Tvá růžolící ňadra jsou jak nedozrálé klíčky.
Beru je do dlaní v bujaré radosti a pýše,
ó jak měkce se klenou, když tvůj hladký hrudník dýše.
Jaký to přečin skrývat tuto krásu pod košíčky.

Zřím-li je v přítmí pod košilkou, jsem rázem maličký,
kaji se před tvou velikostí, krev se hrne v břiše.
Tvé prsy rudnou, jak plnící se barokní číše,
dotknou-li se jich mé prsty, zvídavé paličky.

Třeseš se v pelíšku, dělajíc milé lásky škleby.
Lapáš po dechu, rozplýváš se jako anděl v nebi,
jenž celý šťastný vymanil se z žebra svého bůžka.

Usnulas tiše, umdlela jsi tužbami a citem.
Až probudíš se ráno, rozcuchaná pod blankytem,
vrátíme čas o půlden – družně bdím u tvého lůžka.

SONET O DVOJAKOSTI SMRTI

Smrt není černá je to klam
v horizontu Nedohledno
Až jednou přijde budu sám
A přec budem všichni jedno

Bolesti hmoty pominou
Duch uzří opojné bílo
jež by svojí třaskavinou
lidským očím ublížilo

A vyvážem se z kazajky
se strachem z osudu zrady
V truhle jíž obtáčí krajky
shnije schránka do dekády

Vidina konce? Jaká lež!
Snítky vykvetou v zlatou rež

ZÁŘIJOVÁ IMPRESE

stojí na refýži
a hledí na Komenského náměstí
kde tramvaje se kříží

mlha padá do klestí
kde mísí se s kompostem

je čas dát kvinde letní neřesti
je čas dát kvinde letním radostem

CENTRÁLKA

Rád chodívám na centrálku
Pozdravit spící básníky
které hlídá tichá žena
za větvovím v altánku
jenž má ztrouchnivělé dříky

Kráčím tiše mezi rovy
pozoruje mračna nad Brnem
jež ráda halí hřbitovy

(a hladí pozůstalé)

Z altánku s vratkými dříky
line se pára z úst
smutné dívky s buřinkou
O jehlany z kamene se tříští
proniká zažloutlými světlíky
a končí v žárovišti

kde hladí zřízence

Hřbitovní altánek
není vhodný azyl
pro dívku s černou buřinkou
jež usedavě lká

Chodí svou samotu ubíjet sem
kde mezi rovy
a mezi mramorem
mráz ji slzy na rtech
přimrazil

Dívko
s vlasy jak od sazí
a mosaznými kroužky na prstech

Vysvobodím tě z té samoty

Nestrpím aby srdce tesknilo
v oprýskaných zdech

opentlených ostnatými ploty

Před svědky tisíců
zapalujeme svíci
jejíž plamen budou na oplátku střežit
spící básníci

Odcházíme branou –
světlo však dál září v dálce
Toliko zimní odpoledne na centrálce
Buďte sbohem básníci na shledanou!

Ostatní tvorba Jakuba Sochora publikovaná v Divokém víně:
DV 93/2018: Elegie II a další
DV 83/2016: Podvečer u Svratky a další