na další stranu
Jakub Sochor
PŘEDJAŘÍ
Z peřin s namodralou krajkou
sypou se koňské žíně
Děti pláčou pro housátko
utonulé v rašelině
Poslední únorové noci
krajina tiše lká
Dny se dlouží Zima umlká
KRAJINA
Po poledni mráz rozťal oblaka
tuto tichou peřinu nevinných
Za krajíček tepla
upisuje břízka duši luně
třesouc se s jinovatkou v koruně
Krajina oslepla
SVATBA
Nad Mariánským údolím
line se mléčná pára
jež smývá zbytky smutku
a čistí studený práh jara
smítko sazí na živůtku
jak na pláni černý sníh
to koná se svatba u poutní kaple
(poupě vykvetlé na starém plůtku)
VETEŠNICTVÍ
Popěvek modrušky
(v pahýlech větví
kde radostí se zalyká)
dělí splín ve dví
Splín jenž obestírá pokoj básníka
Pokoj básníka – citové vetešnictví
METAMORFÓZA
Nad kopcem slétají se vrány
Krajinu obestřelo bílo
Včera (letos naposledy)
nad vesničkou zasněžilo
A pod kopcem chlapec uplakaný
neb umřel mu sněhulák
Dospělý svět mávne rukou
(sic!)
Však
dětská srdce jinak tlukou
Kloučku, pro tvůj klid
oddálil bych jaro o týden
(ba o měsíc)
***
Kdesi pod srdcem skrýváš luční med
Pro jedinou kapku na dřevěné lžíci
prodal by zasmušilec svět
aby uzřel sivou holubici
lapenou do něžné klece
z kůstek a vůně mýdla
Je těkavá jak voda v řece
jež bojí se vplout do splavu
Dívčí hrudník – klec pro pěnkavu
jež zlomená má obě křídla
BABÍ LÉTO
Slunce za mraky se kryje
Nejspíš je mu stydno
za letní bezdeští
Dnes neopálí dívčí šíje
Dnes nevylétnou berušky
Bude nevlídno
***
Jako stará křestní svíce
slaví příchod jara
půlstoletá borovice
Ve větru se tiše zmítá
V poryvech, jež pofoukají líce
vandrákům žmoulajícím kůrku
ze smutku a žita
Tonoucím v slzách
jež vydají na křtitelnice
***
Ctím loňské fialky
které dneska už nic nepoví
neb jejich těla vyživují
křovinaté větvoví
jež kryje tmavou sluji
mikulovské skalky
Předjarní nostalgií omámen
ctím loňské fialky
vtělené do větvoví
jež kryje staré sluje kámen
Kámen, jenž za chorálu mizejících vran
bude starým mistrem nalámán
na venkovské katafalky
ÚNOROVÁ IMPRESE
větvoví obrostlé jíním
bělobou kryje se mech
z oblak čistota se drolí
pro radost dětí Pro radost těch
které život bolí
SUDIČKY MĚSTA
Tři vodní sudičky města
Svitava
jež bílovickým skalám
chladí líce
Svratka
jíž u Pisárek hladí
plachetnice
A nakonec Ponávka
Ó jak plaché měla vlnky
Své zmáčené
zřítelnice
když ještě svlažovala kameny
brněnských hradeb
Už nerozmáčí pampelišky
v Lužánkách
Dnes svedena je
pod dlaždice
PETROV
Věže zrcadlí se v luně
Zvony hrály uspávanku
A pod krovy houfují se holoubátka
Pískovcové svaté halí jinovatka
Jsi nejkrásnější ze všech svatostánků
katedrálo na desetikoruně
EPILOG
Stvoly rákosu (mřížoví vodní klece)
zmítají se v poryvech
To loučí se pozůstalí
s ledem v řece
S ledem jenž náhle ztich
A za strání hádecký sníh
mizí z bílovických střech
Pomalu, neb umřít se mu nechce
SONET BEZ NÁZVU
Tvá růžolící ňadra jsou jak nedozrálé klíčky.
Beru je do dlaní v bujaré radosti a pýše,
ó jak měkce se klenou, když tvůj hladký hrudník dýše.
Jaký to přečin skrývat tuto krásu pod košíčky.
Zřím-li je v přítmí pod košilkou, jsem rázem maličký,
kaji se před tvou velikostí, krev se hrne v břiše.
Tvé prsy rudnou, jak plnící se barokní číše,
dotknou-li se jich mé prsty, zvídavé paličky.
Třeseš se v pelíšku, dělajíc milé lásky škleby.
Lapáš po dechu, rozplýváš se jako anděl v nebi,
jenž celý šťastný vymanil se z žebra svého bůžka.
Usnulas tiše, umdlela jsi tužbami a citem.
Až probudíš se ráno, rozcuchaná pod blankytem,
vrátíme čas o půlden – družně bdím u tvého lůžka.
SONET O DVOJAKOSTI SMRTI
Smrt není černá je to klam
v horizontu Nedohledno
Až jednou přijde budu sám
A přec budem všichni jedno
Bolesti hmoty pominou
Duch uzří opojné bílo
jež by svojí třaskavinou
lidským očím ublížilo
A vyvážem se z kazajky
se strachem z osudu zrady
V truhle jíž obtáčí krajky
shnije schránka do dekády
Vidina konce? Jaká lež!
Snítky vykvetou v zlatou rež
ZÁŘIJOVÁ IMPRESE
stojí na refýži
a hledí na Komenského náměstí
kde tramvaje se kříží
mlha padá do klestí
kde mísí se s kompostem
je čas dát kvinde letní neřesti
je čas dát kvinde letním radostem
CENTRÁLKA
Rád chodívám na centrálku
Pozdravit spící básníky
které hlídá tichá žena
za větvovím v altánku
jenž má ztrouchnivělé dříky
Kráčím tiše mezi rovy
pozoruje mračna nad Brnem
jež ráda halí hřbitovy
(a hladí pozůstalé)
Z altánku s vratkými dříky
line se pára z úst
smutné dívky s buřinkou
O jehlany z kamene se tříští
proniká zažloutlými světlíky
a končí v žárovišti
kde hladí zřízence
Hřbitovní altánek
není vhodný azyl
pro dívku s černou buřinkou
jež usedavě lká
Chodí svou samotu ubíjet sem
kde mezi rovy
a mezi mramorem
mráz ji slzy na rtech
přimrazil
Dívko
s vlasy jak od sazí
a mosaznými kroužky na prstech
Vysvobodím tě z té samoty
Nestrpím aby srdce tesknilo
v oprýskaných zdech
opentlených ostnatými ploty
Před svědky tisíců
zapalujeme svíci
jejíž plamen budou na oplátku střežit
spící básníci
Odcházíme branou –
světlo však dál září v dálce
Toliko zimní odpoledne na centrálce
Buďte sbohem básníci na shledanou!
|
