Veronika Bendová

DUŠIČKY

V půl desáté zabrzdili před otcovým domem. Bříza před okny stydlivě věšela poslední okrově žluté listy. Ve vzduchu se chvěly malinkaté kapičky mlhy. Tatínek už je čekal. Oblékl si do listopadové inverze manšestrovou zimní bundu a zateplené kalhoty, měl hůlku a v ruce pěkný věnec z buxusu.
„Tu bundu si svlékni, v autě je teplo,“ řekla otci Daniela, když se objali na přivítanou. „Jak se ti líbí?“
Otec zkušeným okem obhlédl tmavočervené kombi. Zdvihl víko kufru, nahlédl dovnitř, lehce čutnul do pneumatik.
„Máš přezuto?“ řekl nedůtklivě.
„Ano, tati,“ vzdychla.
„Tak, je tam hodně takovýho lacině vypadajícího plastu, ale uznávám, že kufr to má parádní. Nazdar, kluci!“
Vzadu v sedačkách seděli jeho dva vnuci. Devítiletý Jonáš hrál hru na mobilu. Ondrovi bylo pět a nahlížel mu přes rameno. Zazubili se na dědu.
„Sice je z druhý ruky, ale zase od kamaráda, kterej s tím skoro nejezdil… Za ty peníze je to bezvadný auto!“ prohlásila Daniela a uložila otcovu bundu na prázdnou krajní sedačku. Nejstarší dcera zůstala doma, chtěla se učit do školy.
Věnec uložili do kufru, otec sedl vedle Daniely a zapnul si pás. Sepjal krátce dlaně před čelem, hranou ukazováků udělal před obličejem neuzavřený trojúhelník, gotický oblouk. Daniela to gesto znala, dělal ho před jízdou vždycky. Byla to zvláštní modlitba, prosba za šťastnou cestu. Tenkrát ho otec neudělal, oba s matkou spěchali domů.
Vyjeli z Prahy. Nechali za sebou řeku s bohnickými skalami a šplhali do suchdolského kopce. Nad břehem se z mlhavého aerosolu vynořovaly kostnaté prsty stromů.
Cestu vymyslela Daniela. Nebylo to ani tak proto, že by podlehla módě posledních let vozit květiny a svíčky na místa autonehod a úmrtí, jako spíš proto, že pociťovala i po deseti letech hluboké a opakované neuspokojení, když stáli s otcem před rozptylovou loučkou a marně přemítali, kde to tehdy vlastně ten koženě se tvářící obřadník popel rozsypal. Proč jen si to maminka přála? Jistě to považovala za ohleduplnost, nechtěla prostě dětem přidělávat starost s péčí o hrob. Ale Daniela pokaždé hleděla na tu změť květin, svíček a věnečků poházených po trávě hned za cedulí: NEPOKLÁDEJTE SVÍČKY! NIČÍTE PROSTOR, hleděla na to po všech stránkách anonymní místo, které její maminku nepřipomínalo vůbec ničím – a cítila frustrovaný vztek.
Letos to bude jiné. V kufru měla malý, z klacků stlučený kříž a svíci ve skleněné dóze. Bude to místo jen pro ně a maminku – babičku, co už nezažila své vnuky. Žádný anonymní hřbitov.
Jeli silnicí od Kralup, kolem se táhly pole se suchou travou, oranice i nepravděpodobně zelené ozimy. Daniela řídila. S požitkem vnímala citlivost pedálů, hladký chod řadicí páky. Rozlévala se v ní tichá, skoro vítězoslavná radost nad tím, že jezdí, že překonala všechny překážky. Zpomalila, silnici přetínala trať, na staré velvarské cestě se to opakovalo nejméně šestkrát. Vůz přejel přes koleje jen s neznatelným zadrncáním.
„To je takovej rozdíl oproti tomu minulýmu autu!“ vydechla.
„Když jsem jezdil pro nigerijskýho velvyslance,“ řekl otec, „měli jsme tenkrát volhu, dvacet jedničku, pamatuješ? U nich jsem jezdil s mercedesem. A to byl teprvá rozdíl! Vždycky, když jsem přesedl z mercedesu do volhy, měl jsem pocit, jako bych rval trakař zarostlej v trávě.“
Překážek bylo třeba překonat víc, na prvním místě Danielin strach. Hlavním problémem, Taxisovým příkopem mezi překážkami, byl ovšem její muž Alexandr.

Alexandr auta nenáviděl. Se svou ženou se v tomto bodě původně nijak nerozcházel, zejména proto, že v době sňatku se Daniela teprve vymaňovala z polohy přesvědčené ekologické aktivistky. Kromě toho ráda cestovala vlakem. Vůně dehtu, kodrcavé narážení kol o pražce a léta nezměněná atmosféra vesnických nádraží jí dělala dobře. A tak celkem ochotně cestovala s Alexandrem i poté, co se jim narodilo první dítě, cestovala i s druhým dítětem v kočárku a tříletou dcerou za ruku.
Ale když po druhém dítěti přišlo na svět třetí, Danielino nadšení pro železniční nostalgii začínalo slábnout. Především ji přestávaly bavit scénky, které probíhaly pokaždé, když se chýlilo k nějakému odcestování. Alexandr měl ve zvyku být všude nejméně o dvacet minut dřív. K tomu se ale paradoxně přidružoval další jeho rys: přímo umíral netrpělivostí, kdykoli měl někde čekat déle než pět minut. Každý odchod z domova byl provázen nepřehlédnutelnými známkami tenze, která se mírně umenšila, teprve když nasedli do dopravního prostředku, a při každém přestupu propukala znova s plnou silou.
„Ticho!“ utrhoval se na děti, když povídaly. „Dělejte!!!“ syčel, když se loudaly. „Okamžitě mi dej tu ruku,“ křičel, když některý z potomků poskočil po peróně, „nevíš, že tu jezdí vlaky?!“
„Kolik je hodin?!“ ptal se Daniely dvakrát za minutu.
Až když vydušená rodina dorazila vyčerpaně do cíle, náčelník rodu se konečně uklidnil, začal se usmívat a pochvalovat si před autem přibyvšími kamarády výhody cestování vlakem.
Daniela zatím trpce sledovala, jak jejich přátelé vytahují z kufrů aut plastové tříkolky, skládací postýlky, litry mléka a basy piv, velké tašky s botami, badmintonové pálky a hračky – zkrátka všechny ty příjemné zbytnosti, kteří oni se dvěma nacpanými kletry museli oželet.
Časem, jak stát rušil nerentabilní tratě a spoje, a vlastnictví auta se stalo kolem nich normou, musel Alexandr čím dál častěji činit výjimky ze své všeobjímající motonenávisti, a mělo-li se někam jet, snažil se rodinu nacpat do auta k někomu, kdo buď dosud neměl vlastní děti, nebo byl tak obětavý, že na otočku sjel cestu dvakrát. Daniele to přišlo ponižující a připadala si trapně. Přestala v té době už dávno s loajálním plurálem a na dotaz, proč si vlastně auto nepořídí, říkala nesolidárně: „ON ho nechce!“ Malovala si v duchu, oč by ubylo stresu a nervozity při každém balení a odjezdu, kdyby jeli vlastním vozem, a tudíž by na nějaké té minutě nesešlo, stejně jako by odpadly hádky o to, zda umí či neumí úsporně balit.
Nakonec ten pytel přeplněný emocemi praskl.
„Proč nechceš mít auto, vždyť je to už neúnosný, pořád se někoho doprošovat!“ slyšela se jednoho večera křičet na Alexandra.
„To mi říkáš ty?“ nevěřil náčelník sluchu. „Ty, který auto zabilo maminku?! Ty, která jsi stávala před parlamentem s transparentem STOP EMISÍM?!“
„To sem nepleť, to bylo před dvanácti lety! To jsme neměli tři děti!!!“
„No ještě mi vyčti, že máme děti! Můj táta nechtěl auto nikdy, a jaký jsme díky tomu měli hezký dětství!“
„Tvůj táta nasimuloval krátkozrakost, aby dostal modrou knížku! Ten už auto nemoh mít, i kdyby chtěl!“ křičela Daniela. „A neříkej, že ne, povídala mi to tvoje máma!“
„Mně už je všechno jedno,“ žaloval náčelník, „kuchyňskou linku máš novou, dveře jsem ti koupil nový a pořád jsi nespokojená! Ty už se chováš úplně jako nějaká buržoazní kráva, která má všechno, tak si teď vymyslí, že chce auto!“
Buržoazní kráva zmlkla, přemožena více oslovením než výčtem manželových laskavostí. Alexandr ostatně právě přecházel do své dramatické fáze. Ležel na posteli, držel si ruce na prsou a volal:
„Mně je špatně a ty na mě řveš! To je od tebe tak sprostý, ženo! Proč si nepočkáš, až umřu! Stejně už to nebude dlouho trvat!!!“
V tu chvíli se Daniela nadechla, pak zase vydechla, otevřela dveře od bytu, nechala umírajícímu v péči všechny tři děti a beze slova odjela tramvají do putyky U veselýho Jima. Mobil nechala doma, takže Alexandr ji našel teprve po třech hodinách hledání, a to už seděla v dosti podroušeném stavu u stolu s třemi osmahlými gastarbeitery. Zpívala jim zrovna ukrajinskou lidovou píseň Od Kyjeva do Lubeň, kterou se naučila před pětadvaceti lety v dětském pěveckém sboru. Neslýchanost této vzpoury Alexandra šokovala natolik, že pocítil poprvé ve svém manželském životě strach. Přisedl bezmocně ke stolu a řekl své ženě:
„Chápeš, že já mám z řízení auta hrůzu?!“
Příští týden Daniela vstoupila do dveří autoškoly a položila na recepční pult potvrzení od lékařky a osm tisíc korun zápisného.

Projeli Roudnicí nad Labem. Na hladině řeky tančily chumáče světle hnědé pěny. Nádražím při říčním břehu projížděl s duněním vlak plný nových bílých škodovek, což byla první událost během cesty, která přiměla Ondřeje odtrhnout zrak od mobilu.
„Honem podívej!“ vykřikl, až sebou otec trhnul. „Já chci jet taky autem na vlaku!“
„Vlaku jsme si užili dost. Ať žije benzín!“ prohlásila někdejší ekologická aktivistka a zařadila čtyřku. Vyjeli z města, už je čekalo jen pár kilometrů. Kolem začaly ubíhat chmelnice. Za nimi se na západě rýsovaly sopečné kužele Českého středohoří. V dálce se táhly pruhy holých stromů, ve větvoví se jim černala parazitující klubka jmelí, vypadalo to, jako by jim naskákali do korun malí vetřelci a přisáli se k míze stromu lepkavými ústy.
Silnice se před nimi vinula v zatáčkách, lemovaná šípkovými keři a starými ovocnými stromy.
A v jedné z těch zatáček, když Daniela podřazovala, náhle – tiše a bez varování – s prasknutím povolil levý pedál.
„Do prdele…“ uklouzlo jí.
Dupla na brzdu, až Jonášovi vzadu vyletěl mobil z ruky. Auto prudce snižovalo rychlost, pak motor zhasl. Kombík se došoural několik metrů setrvačnou rychlostí a potom se na kraji silnice zastavil.
„Co se stalo?!“ řekla Daniela. Ve tváři byla bílá. Otec pro změnu zezelenal.
„Ty si zekla splostý slovo!“ pohoršil se Ondra.
„No, a prohrál sem úroveň!“ vykřikl Jonáš a uhodil pěstí do autosedačky.
„Ticho!“ zařvala řidička.
Roztřeseně vystoupili. Otec se už vzpamatoval, naklonil se nad palubní desku. Šmátral rukou po pedálech.
„No děvče, jestli je to prasklý lanko spojky, tak s tím autem neujedeš ani metr. Máš číslo na nějakou servisní pohotovost?“
Daniela vyhrabala pouzdro s doklady. Číslo měla. Vyrvala synovi z ruky mobil.

Když tenkrát zazvonil telefon to poslední prosincové ráno před šestou, bylo těžké nepocítit mrazivý závan. Otcův hlas z dálky, dutě.
„Nejsi tam sama, Danuško?“ řekl divným, skříplým hlasem. „Je s tebou Alexandr?“
A pak ta věta, na kterou nikdo nikdy nemůže být připravený.
A dál už jen střepiny, které se zachytily na hustém šedém příkrovu, pohlcující pokoj novomanželské domácnosti, shlukující se kolem rozespale teplé postele, kolem vánočního stromku. Náklaďák. Ze zatáčky. Vrtulníkem do nemocnice. Operace. Už se neprobrala.
Tak jim začal Silvestr.
Na Tři krále pohřeb, s odpudivě řečnící plačkou. Rakev na katafalku, ve které mohlo být cokoli, jenom ne její máma. Cokoli, ale maminka už ne, říkala si Daniela, stejně jako potom na jaře, před loučkou rozptylu, kam sehnutý havran v černém vysypával lopatkou hrstičky popela.
Matka existovala daleko spíš tady, v kraji chmelnic a kukuřice. Patřila sem, vyrostla tu a tady ji také vynesli z nabouraného auta. Vypadala úplně klidně, jako by se snad usmívala, popsal to později otec, když už byl schopen o tom mluvit.

Na lince asistenční služby slíbili přijet do tří hodin.
„Do tří hodin?!“ zděsila se Daniela.
„Bez záruky,“ pravil uspěchaný hlas. „Buďte na telefonu.“
Daniela se roztřásla. Nejen zimou. Bylo sychravé chladno, pravé dušičkové počasí. Dopnula si bundu. Narazila Ondrovi na hlavu čepici. Kluci se honili kolem auta, okřikla je. Co tu s nimi bude, pro všechno na světě, tři hodiny dělat?!
Otec vytáhl termosku s čajem. Uvážlivě si nalil a nabídl dceři. Rozhlížel se kolem dokola. Pak ukázal rukou směrem k lesíku několik desítek metrů od nich.
„Já bych myslel, že kdybysme to vzali takhle přes pole a pak prošli tím lesíkem, tak si zkrátíme cestu, páč ta silnice to velice objíždí… Podle mě pěšky budeme u toho místa za slabejch patnáct minut chůze!“
Daniela váhala.
„Co když přijedou dřív?“
„Prosím tě. My jsme zpátky nejdýl za tři čtvrtě hodiny. A mají na tebe přece telefon. Zavolají a my za pár minut dojdeme.“
A tak šli. Vzali s sebou zbytek čaje v termosce, křížek a svíčku. Daniela s Jonášem se střídali v nesení věnce. Malé pohřební procesí bez mrtvého.
Vydali se polní cestou, která ústila na silnici pár metrů před nimi. Pole napravo bylo sytě tmavohnědé, zoraná půda se leskla překrájená pluhem, jako by do ní vyryl gigantický cukrář vzor vroubkovaným rydlem. Na druhé straně cesty polehávala suchá tráva, holé keře šípků a hnědnoucího brslenu. Otec se opíral o hůl, ale kráčel vcelku křepce. Ondra pobíhal kolem nich a snažil se bouchnout Jonáše do hlavy dlouhým uschlým stvolem podobným divizně.
„Jestlipak víte, jak se tomuhle říkalo, kluci?“ řekl otec a vzal kytku do ruky. „Židovská brambora! Nebo taky jeruzalémskej artyčok!“
Daniela zatím pomalu vstřebávala zradu, kterou se jí auto za její nadšenou příchylnost odvděčilo. Souvislosti byly neradostné. Alexandr, kterému zprávu volala, sice ocenil, že jsou všichni živi a zdrávi, ale hned potom začal klást různé řečnické otázky. (Proč já jsem takovej smolař?! Proč já jsem na to kývnul, když mě to hned přišlo jako pošahanej nápad?! Slyšela jsi někdy o někom, komu praskne po měsíci, co má auto, spojka?! – Slyšela, řekla vzdorovitě Daniela, i když to nebyla pravda.)

Zatímco na testy se naučila hladce, zkušební jízdu v autoškole udělala až napočtvrté. Seděla v kroužku kolegyň repetentek, když do dveří autoškoly vešel v pořadí už čtvrtý zkušební komisař, rudolící tlusťoch. Hodil tašku na stůl a prasečíma očkama se podíval po roztřesených čekatelích.
„Holky, to je kliďas, toho chceme!“ zašeptala k Danielinu překvapení třicetiletá inženýrka, která dělala zkoušky už popáté. „Když jsem minule urvala to zrcátko, vzal to úplně v klidu!“
Tlusťoch žuchl na zadní sedadlo, až se malá toyota zhoupla. „Tak jen v klidu, děvčátka, já nikoho neukousnu, hehé!“ řekl a chrochtavě se zasmál. Pak Danielu vyzval, aby jela. Noha na spojce jí nervozitou vibrovala. Venku hustě pršelo. Rozjížděla se trhaně.
„No, no,“ poznamenal komisař pokojně. „Máte už děti?“
„Mám,“ řekla zmateně Daniela, „tři…“
„Tak takhle s nima nejezděte, nebo jim utrháte hlavičky, hehé!!!“ Komisař se chvilku zalykal smíchy. „Manžela máte taky? Musíte se s tim autem mazlit, jako s manželem, MAZLIT! Takhle byste vo něj brzy přišla… A auto, to je nejlepší přítel! Děti vodejdou, chlapi vás vopustí, ale auto, hehé!“
V půli jízdy kázal Daniele zastavit před činžákem, ke kterému ji navedl. Řekl, ať se prohodí s kolegyní, a na půl hodiny zmizel v domě. Třicet minut se obě klepaly v autě, zatímco venku lilo. Instruktor je uklidňoval. Pak se otevřely dveře, tlusťoch nastoupil a pravil s nadšením:
„Tak teď jsem si právě zařídil bezvadnou dovolenou v jednom domečku v Chorvatsku! To bude!!! Jedem!“
Inženýrka zajela také bez přestupku, byť podobně nervním stylem jako Daniela. Zastavili před autoškolou a komisař na ně chvíli pobaveně zíral. Daniele pak po drobném okolkování sdělil, že udělala. Inženýrku si vychutnával déle. Potom vybafl:
„Umíte otčenáš?!“
„Umím,“ pravila kupodivu bez překvapení.
„Ale!“ potěšil se komisař. „Tak spusťte!“
Řidička, stále ještě za volantem, počala odříkávat modlitbu. Když se dostala k pasáži a odpusť nám naše viny, tlusťoch ji přerušil a s nadšením vykřikl:
„A já vám odpouštím!!!“
Konečně. Daniela měla řidičák, hehé! Když se pak obě na učebně vítězoslavně loučily, podotkla inženýrka suše:
„Já teda nejsem nějaká věřící, ale už jsem to o něm slyšela. Tak jsem se ten otčenáš pro jistotu naučila!“

Přešli pole a vnořili se do borového lesíku. Půda voněla. Tatínek s optimismem kráčel první a ukazoval cestu. Kluci po sobě házeli šiškami.
„Kudy teď?“ zeptala se Daniela, když se ocitli, trochu podrápaní od větviček, opět na kraji pole. Otec se zamyslel. Pak napřáhl hůl a ukázal doprava.
„Tudy přes chmelnici, a jak projdeme krz ty stromy, měli bysme už bejt u tý zatáčky.“
Daniela s povzdechem nadhodila věnec. Znovu se rozešli.
„Mami,“ brečel Ondra, „Jonáš mi vzal mojí čepici!“
„To byla dřív moje čepice! Ty jsi jenom dědic!“ utrhl se Jonáš.
„A ty si židovská blambola!!!“
„Kluci!“ napomenula je Daniela.
„Ať na mě není takovej zločinec…!“ fňukal Ondřej. Daniela sebrala Jonášovi čepici a nasadila jí Ondrovi na hlavu.
Otec se tiše zasmál. Danielu ale píchlo u srdce, když zezadu pozorovala, jak ztěžka kráčí.
Vyšli na další úvozovou cestu. Všichni teď měli na podrážkách velké bakule mokré hlíny. Nad chmelnicí táhly nízké šedé mraky a za nimi se objevilo slunce, bledé a neduživé. Podél cesty se chvěla křehká plavá tráva. Otec utrhl jedno stéblo. „Tohle si babička dávala ráda do vázy…“
„To rákosí?“ zeptal se Jonáš.
„To je třtina,“ opravil ho děda. „Třtina křovištní, jestli si dobře pamatuju.“ Vzdychl a přejel pomalu po trávě dlaní.
„Nepučíš mi ten mobil, že bych to dohrál?“ zeptal se Jonáš matky.
„To ses zbláznil, ne?!“ vyjela Daniela. Nenápadně se podívala na hodinky. Šli už skoro půl hodiny. Pak se otec zastavil, rozhlížel se. Několikrát si odkašlal. Široko daleko nebyla žádná silnice.
„Tak nevím,“ řekl pak, „jestli jsem to odhad s tím směrem správně.“

Je péče o příbytky zemřelých projevem víry v nesmrtelnou duši, nebo naopak pustého materialismu? V tomhle neměla Daniela nikdy jasno. Když v listopadu sledovala stařenky, jak uklízejí z náhrobku listí a slupky od kaštanů, hrabičkami uhrabávají půdu, jak hadříkem přineseným z domova leští desku se jménem, tím jediným, co po jejich blízkých zbylo, přišlo jí, že pečovat o hroby je nejspíš ze všeho úzkostný projev strachu o to poslední, co nás fyzicky pojí s mrtvými, co se dá vnímat lidskými smysly.
Daniela si nedovedla představit, že by ta hrstka popele v urně nebo čehosi v rakvi, co si lépe nepředstavovat, mohla ještě jakkoli souviset s živým člověkem, který dýchal, mluvil, byl. Nebyli ti bývalí živí víc přítomní ve svých křeslech, kuchyních nebo zahrádkách?
Ale mihotající plameny svíček v listopadovém smrákání, výjev, který jako dítě milovala, jí přišel zcela nematerialistický. Věřila, že druhého listopadu se má zapalovat svíce za mrtvé, ať už to znamená cokoli. Až později si někde přečetla, že svíce má připomínat světlo věčné, Boží světlo, a věnce že jsou symbolem vítězství nad smrtí, vítězství Zmrtvýchvstalého.

Nakonec jim nezbylo než si připustit, že zabloudili. Všudypřítomné lány chmelnic a podobné remízky a skupinky stromů je mátly.
„Myslel bych, že tady ta silnice už musí bejt…!“ opakoval trochu provinile otec.
Daniela navrhovala, ať se vrátí po stejné cestě k autu. Kluci se vlekli kupředu s reptáním. Uslyšeli krátké troubení, kousek od nich spatřili jet malý jednovozový motoráček. Trať vedla podél polní cesty, zabořená v terénu, zakrytá ze stran travou a keři, neviděli ji předtím. Uvnitř bylo asi příjemně teplo, okna měl vagón zamlžená, nějaké dítě na zarosené sklo namalovalo prstem autíčko. Auto na vlaku.
„Ploč nejedeme vlakem, mami?!“ zakvílel Ondra.
Daniela hleděla za vláčkem. Jeho bachraté, do stran vyklenuté břicho připomínalo březí samici. „Půjdeme za ním, po kolejích,“ rozhodla. „Na téhle cestě přece pořád přejíždí vlak přes silnice, že jo, tati? Musíme dorazit na silnici.“
Otec si odškrábl holí kus hlíny z bot. „Snad raději po té cestě podél,“ řekl jaksi ostýchavě. „Pro mě už chození po kolejích zrovna není, víš?“ Daniela se zastyděla.
„Promiň, tati,“ řekla s lítostí.
„Ale prosím tě,“ zarazil ji otec. „Byl to můj nápad a byl hloupej!“
Na silnici narazili po čtvrt hodině chůze. Za terénní vlnou se schovávala vesnice. Před ní, zastíněna řadou stromů, se táhla zeď malého hřbitůvku.
„Podestice!“ pravil otec. „Já se zbláznim, to jsou Podestice. To jsme opravdu uhnuli někam úplně jinam!“
Uondaní a zkřehlí dorazili k brance hřbitova. Parkovala tu dvě auta, před zdí stála lavička, otec se na ni vyčerpaně svalil. Daniela stála před vrátky, věnec v ruce, v kapse ji tlačila skleněná hřbitovní svíčka.
„Počkáš tu chvíli, tati?“ řekla.
Vešli dovnitř. Hřbitov byl plný květin a z většiny náhrobků blikala červená světýlka. Kráčeli cestičkou podél hrobů.
„Myslel jsem, že letos nepůjdeme na hřbitov,“ poznamenal Jonáš.
„Taky jsem myslela,“ řekla Daniela.
U severní zdi, mezi pompézními náhrobky objevili jeden malý, úplně zarostlý. Břečťanem a spadaným listím prorůstal plevel. Deska byla zaprášená, v lucerně na kamenném výstupku stál jen opuštěný skleněný kalíšek s vyhořelou svící.
„To je babičky hlob?“ zajímal se Ondra.
„Babička nemá žádnej hrob, ty hloupej,“ řekl Jonáš. Přiklekl a otřel prstem zašlé písmo. Jaroslav Vymlátil, stálo v kameni. 7. 2. 1902 – 14. 3. 1979. Daniela smetla listí. Chvilku váhala, potom položila na hrob maminčin věnec. Pak zapálila svíčku a postavila ji do lucerny. Vytáhla z batohu ještě křížek a přidala ho k věnci.
„Ty ho znáš, mami?“ zeptal se Jonáš zaraženě. „To byl nějakej babiččin příbuznej?“
„Ne,“ řekla Daniela. „Nevím, kdo to je. Asi už mu všichni umřeli, když má tak zanedbaný hrob.“
V tu chvíli zalitovala, že se neumí modlit. A tak řekla jen potichu a s ostychem, co přečetla prve nad hřbitovní brankou:
Světlo věčné ať jim svítí.

Domů jeli vlakem. Z podestického nádraží, odkud volala Daniela odtahovce, že auto je jim k dispozici, ale oni u něho nebudou. Ve vagónu bylo teplo, kola kodrcavě narážela na pražce. Tatínek usnul a Ondra kreslil prstem na zamlžené okno.

Ostatní tvorba Veroniky Bendové publikovaná v Divokém víně:
DV 87/2017: Roráty
DV 83/2016: Konec sezóny na koupališti Úštěk