na další stranu
Rostislav Opršal
BALADA O PRZNITELÍCH SLOV
Hada s člověkem spářit příroda nedá,
přec tolik hadích jazyků já znám
v ústech člověčích celého snad světa.
Mají je muž i žena, pán i chám,
na rozeklaných špičkách mam a klam,
kterému věří důvěřiví bloudi.
Já mezi ně se nechystám!
Čert vem ty, co jazykem slova kroutí!
Již staří Egypťané věděli (ach běda!)
jak z hieroglyfů tesat spam.
Pomlouvat - to přece není věda,
dost je Sirén lákajících k těmto hrám.
Nedej jim svého času ani gram
i když o tvou přízeň sladce loudí,
i když použijí jakýkoliv šarm.
Čertu duši toho, co jazykem slova kroutí!
Děvky ideologií a konkubíny – ismů! Třikrát běda!
Agitace! Propagandy pěna u tlam…!
Fialová, žlutá, rudá, hnědá,
všechny křivé barvy světa jsou tam,
kde kvete bylina slovo(k)lam
co má oblíbené temné kouty.
Klidně si mě pište na seznam!
Čert vem všechny, co jazykem slova kroutí!
Vy bubeníci zkrouceností na tamtam!
Otáčíte myslí jak větrní kohouti…
Jeden vzkaz mám pro lháře, mistry arcifám:
K čertu posílám vás všechny, co jazykem slova kroutí!
DRUHÝ ÚNOROVÝ SONET O RANNÍ ŠPÍNĚ, SRDCI A ČAJI
(Vodnář)
Sólista Měsíc svůj valčík fidlá tiše
Nemá trému když jde na scénu
Jako chlap když myslí na ženu
Pevně smyčcem noty píše
Krátkonohý únor splašil koně
Bolí hlava z nakyslého vína
Na ulici první ranní špína
Zdraví boty blahosklonně
Světlo jen tak lechtá tmu a škytá
Na refýži u kolejí láhev nedopitá
Na mostě srdce stojí na okraji
Zima pouští šedivou, jaro je na dohled
Smutky tají píšu ti na pohled:
Má lžičko medu v hořkém čaji…
|
