DIVOKÁ VINICE, aktuálně

17.11.2017 - Divoké víno - babybox pro "pětatřicátníky" soudí Milan Blahynka!

Karel Sýs mi věnoval knihu Byla jednou jedna básnická generace takzvaných pětatřicátníků. Do jaké role mě postavil její autor, uvádí titulek. Jiří Žáček, Michal Černík, Karel Sýs a Petr Cincibuch opravdu v Divokém víně publikovali a píší pro ně i dnes. Vyplašilo mě, když jsem při list... Více »

16.11.2017 - „Pětatřicátníci“ mají monografii!

Dějiny – i dějiny literatury – se vždycky nějak vykládaly, jak to v téhle nebo v jiné... Více »

14.11.2017 - Pavel Hudec Ahasver, fotograf slovenský a český se dožívá 75 let!

Dita, ale už dávno.
Dita, ale už dávno.

Jeden z nejvýznamnějších fotografů Divokého vína v 60. letech žije... Více »

09.11.2017 - Krištof Kintera vystavuje v Rudolfinu Nervózní stromy!

Fotografie Matyáš Hess
Fotografie Matyáš Hess

Synkové Matyáš a Tonda projevili zájem navštívit výstavu v Rudo... Více »

Slovo úvodem

Dnešní slovo úvodem začnu vážným varováním, moji milí autoři. Čtenářů se varování netýká ani trochu, ani co by se za nehýtek vešlo. Čtenáři jsou chránění.
Autoři milí, často jsem vás prosil, abyste v básničkách buď používali interpunkci nebo ji nepoužívali vůbec. Nemohu se smířit s tím, že bych měl publikovat básničku, v níž osaměle poletují dvě čárky a jedna tečka. Pečlivě je tedy vyškrtám. Nechci se ale spokojit ani s tím, že v textu je část interpunkčních znamének, ale velký podíl jich schází. Pak je jako blbec doplňuju. Rovněž dbám na to, aby za čárkou byla mezera a před ní nikoli. Nikoli tedy tak,jak často píšete ,moji milí. V poslední větě jsem vám názorně předvedl, jak to být nemá.
A tak vám sděluju, že od tohoto čísla se příspěvky, které nebudou dodržovat výše uvedená pravidla, přestanu zabývat. Nebudu je vůbec číst, natož v nich doplňovat nebo škrtat interpunkci. Prostě - šup s nimi do koše! I kdyby to byly skvosty, já je prostě do literatury neuvedu. Doklepávání čárek mě totiž už omrzelo. Ztratil jsem s ním hodiny a hodiny života. Dost na tom, že z vlastních prostředků financuju vydávání Divokého vína. Z nostalgie, říkám vám, jiný důvod k tomu nemám.
Tím jsem se dostal k meritu věci. Letos 19. září uplyne 45 let od vydání vůbec prvního tištěného čísla Divokého vína. Vyšlo 19. září roku 1964. Ten den jsme taky s Mélou Machálkem, spolužákem a celoživotním přítelem, recitovali ve sklepě domu číslo 4 v Krejčího ulici v Libni básničky Michelangela Buonarroti. Naši spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied k tomu z diapozitivů promítali na tři plátna reprodukce či fotky Michelangelových výtvarných děl. Kateřina Bachtíková a tři její kolegyně mezi jednou a druhou básničkou pískaly. Na zobcové flétny. Pořad jsme pojmenovali Titan a člověk a celému tomu lepenci se říkalo divadlo poezie. Bylo nám sedmnáct let.
Ve stejný den - 19. září - ale o jedenáct let později - v roce 1975 - se mi narodilo první hříbě - klisnička Alma. Ten den tedy oslavím 34 let od počátku svého chovu koní. Napsal jsem proto knížku, již jsem původně pojmenoval Balady o koních, později jsem název rozšířil na Balady o koních a romance o holkách. Oba druhy totiž hrají v mém životě důležitou roli.
Právě vychází 101. číslo Divokého vína, sečtu-li historická tištěná, jichž vyšlo 59, se současnými internetovými, čítajícími 42 kousků. Představte si, že koní jsem odchoval o 25 kousků víc. Sčítal-li jsem v knížce dobře, narodilo se letos u mě 126. hříbě - klisnička, jíž jsem dal jméno Hajmana. Je představitelkou šesté generace rodiny klisny Almy narozené před 34 roky.
Hříbata i čísla Divokého vína mají jedno společné - rodí se. Suma sumárum jsem jich tedy porodil 227 kousků. Jistě uznáte, že po tolika porodech mám nárok být nerudný. Proto ten protivný začátek dnešního slova úvodem.
V 42. čísle uvádím z nostalgie k těm krásným šedesátým rokům jednu básničku Františka Hrubína, kterou jsme ve sklepním Klubu poezie v Krejčího ulici taky recitovali. Básnička se objeví i v úplně novém románu, který píšu vzápětí po Baladách o koních. Zvažuju, jestli vám ji mám zarecitovat.

Jan Gabler Jan Gabler Jan Gabler Jan Gabler

Výtvarníkem čísla je akademický malíř Jan Gabler (www.gabler.cz), známý především jako grafik. Upravil několik set knížek, mezi nimiž vyniká sbírka básní Dušana Spáčila Přebytečný anděl, z níž přináším v tomto čísle básničky.
Představím taky poslední díla sochaře Milana Váchy, který mě ve svých plastikách zobrazuje jako kentaura. Ano, přiznávám, převtělil jsem se do starého olysalého a šedivého kentaura.

kentaur kentaur kentaur

Abych napravil svoji stařeckou kentauří nerudnost, zvu vás na oslavy výše zmíněných výročí do Libeňského zámečku v Praze 8. V sobotu 19. září v 17 hodin tam pořádám mejdan a představím svoji novou knížku - Balady o koních a romance o holkách. Hosté ji dostanou jako pozornost, k tomu buřta s hořčicí a kelímek piva. Možná s Mélou zarecitujeme něco z Michelangela...

Balady o koních a romance o holkách

L. H.

ROMANCE O HOLKÁCH

Ukázka z knížky Balady o koních a romance o holkách, jež vyjde 19. září 2009 v nakladatelství Petrklíč.


Přestávku mezi jednou a druhou milenkou vyplnila chovateli Pavla, mladičká a chutná jako panenská jablíčka, jež dvě nosila vždy po ruce pod voňavou mikinou. Pavla pocházela z malého městečka na sever od Prahy a zatoužil-li Jaroslav po jejích šťavnatých jablíčcích a teplém ptačím hnízdečku, užíval si kýženého za půl hodinky. V opačném gardu - když Pavla zavolala - rád její touhy uspokojil i v autě poblíž panelového domu, kde holčina žila v rodičovském bytě.
"Přijeď si pro mě," zavolala Pavla ve chvíli, kdy chovatel rodil hříbě. "Za chvíli, miláčku, jen co vytáhnu hříbě z kobyly," slíbil Jaroslav své roztoužené milence. A skutečně si pro ni dojel, jen co se hříbě postavilo na vratké nohy a nasálo první lok mateřského mléka.
"Pojď se podívat na hříbě!" zval Pavlu, když přijeli a zastavil před stájí na Hájku. "Podíváme se ráno, drahoušku, už je pozdě," odpověděla Pavla sladce a roztouženě. Jaroslav naplnil její touhu a ráno ji odvezl k rodičovskému domu. Cestou si v duchu opakoval: "Už ne! Už nikdy!"

Kde se vzala tu se vzala, voněla v Hájku Pivoňka, jež užívala též jméno Helena. Nezaměňme ji ovšem za Helenu původní, jež až do současných dnů zůstává nezaměnitelná. Helena druhá ovšem vstoupila nakrátko do života chovatelova o více jak dvě desítky let později. Ač velmi mladá, zcela jistě překročila magickou hranici nedotknutelnosti.
Pohledy, jimiž Helena pozorovala Jaroslava, mohl by přehlédnout slepý, nikoli zkušený chovatel. Její oči byly plné obdivu a pohledy tak významné, že je musel pochopit zcela jednoznačně: "Tady mě máš! Vem si mě!" Chovatel měl malé zábrany, ale nespočívaly v ničem jiném, než ve velikosti Heleniných prsou. Holky přicházející ke koním obvykle tak velkými neklimbaly, a tak na něco podobného zvyklý nebyl. Helena se zdobila drobnými či většími šperky snažíc se taky, aby si její barevnosti sameček povšiml. Po tvářích si roztírala pestré barvy, oči černila, řasy jí povyrostly, pusa zčervenala. Nepředstavujme si, že byla zmalovaná jako indián, tak daleko to ještě nedošlo.
Nic z toho Jaroslava nepřitahovalo ani nevzrušovalo tolik, jako Helenino mládí. Odedávna dával mladičkým dívkám přednost před dospělejšími a čím byl starší, tím důrazněji se náklonnost k mládí hlásila. Snad aby zahnal blížící se svoje stáří..?
Helena vstoupila do Jaroslavova života jako kratinká epizoda, neb maminka jí přísně zakázala ke koním chodit poté, co nalezla v její kabele antikoncepční pilulky. Zdá se, že Jaroslav na ni úplně nezapomněl. Dívenka mu darovala k jakémusi svátku budík. Ten předmět půlměsíčitého tvaru pak chovatele provázel dlouhou dobu, a když se zdálo, že by mohl na Helenu zapomenout, spontánně začal zvonit. Jaroslav v něm nevyměňoval baterku, ani jej nenatahoval, budík prostě stál kdesi v pozadí pokoje a nejednou a z ničeho nic zazvonil.
Jakoby chtěl chovateli připomenout svoji paní či spíše slečnu, ne - dívenku. Ano, Helena byla dívenka, přesně psáno Dívenka. Dlouhé vlasy tmavě světlé a rovné splývaly na hezká ramena a pěkná záda. Když je Jaroslav přehodil sedící nebo klečící Heleně dopředu, zakryly zčásti i její veliká prsa. Boky a zadek ještě v dívčím věku Helenině byly přijatelně měkčí, jakož i bříško, ne však na závadu. Dlouhá stehna se scházela v kolenou poněkud v úhlu a naznačovala písmeno X. Takový tvar nohou může být u mladé dosud nevycválané klisničky žádoucí. A tak Jaroslav podlehl jejímu vábení a souhlasil posléze docela rád, aby Helena se souhlasem své maminky v domě na Hájku o víkendech přespávala.
Bylo to zrovna v období jednoho z občasných odchodů jeho dlouhodobé známosti Kláry.
Když se Klára, jak bylo jejím pravidelným zvykem, do chovatelova domu vrátila, snažil se Jaroslav, aby se dívky spřátelily. Jako tomu bylo třeba s Kamilou. Klára při návratu byla jako vždy nakloněna k ledasčemu. Helena zvaná Pivoňka v sobě těžko překonávala jakýsi ostych nebo jí dělení bylo cizí. Chovatel měl rád a byl zvyklý mít po každém boku jednu holčinu. Dvě udělaly více práce, vyčistily víc koní a rychleji uhrabaly trávu. Dvě jej také víc vzrušovaly, v souznějící trojici nalézal spojení příjemného s užitečným...

Dvojici, jež v dramatu trojčetného chovatelova života obsadila nejvýznamnější a doslova titulní roli, vytvořily Kamila a Klára. Milovaly se a nenáviděly.
Spolu s Michalkou a druhou Klárou staly se ty dvě klisničky poslední generací holek přicházejících na Hájek. Dobře se staraly o koně, snaživě uklízely stáje i chovatelovu zanedbávanou domácnost. Tři z těch čtyř byly skvělými milenkami. Aha, čtenář by se chtěl dočíst, která je ta, jež nebyla zařazena mezi skvělé milenky... A čím vlastně byly tak skvělé..?

Uřídit dvojspřeží mladých klisniček je náročnější než vedení klisničky jedné. Jednospřeží postrádá dynamiku a časem stane se ježdění s ním nudným. Dvojspřeží je veselejší, kobylky bujnější, jaksi spolu soupeří, která je v zápřeži lepší... Vozka na kozlíku musí svoji přízeň a vlídnost rozdělit rovným dílem mezi obě. V pravou chvíli pochválí jednu a dotěrnou hlavu druhé odstrčí stranou, vzápětí zase naopak. Kočí nesmí být hloupý, jinak jeho zápřež bude buď líná nebo nezvladatelně divoká či jedna z klisniček bude chodivá a druhá se nechá táhnout.
Souzní-li chody dvou klisen v kroku a natož pak v klusu, zazní rezonující rytmus lahodící očím i uším chovatelovým, všem jeho smyslům, opratě vedoucí k jeho dlaním se napnou jako struny a pohupující se kočár projíždí snovou krajinou, jejíž světla a stíny se střídají překvapivě a přesto očekávány, jak podjíždí pod korunami vysokých stromů, jimiž náhle a oslnivě probleskne slunce.
Když vozka opratě povolí a vnímavé klisničky zaskočí současně do cvalu, souznění všech tří aktérů vrcholí. Vozka na kozlíku cítí, jak se houpání zrychlilo, jeho ruce prodloužené opratěmi laskají hřbety obou klisniček a jejich břicha ojí, s níž jsou klisny pevně spojeny postroji, diriguje je a udává rychlost jejich cvalu do věčnosti... nebo k vzrušujícímu dramatickému pádu.
Udýchaná trojice přejde do klusu a pak se z kroku zastaví. Klisny vypřaženy zlehka oddechují a skloní bujné své hlavy k zemi, šíje a hřívy zvlhlé, zjihlý vozka leží v trávě mezi klisnami a hledí do nebeské modři prosvítající mezi jejich požehnanými břichy.

L.H.

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další