Michael Lorenc

MÁCHOVSKÉ VARIACE

I.
Z přemíry citu zpívám,
z intelektuální tesknoty,
z absence mýtu zívám,
z bezbřehých rozloh mrákoty,
z moci živlů pučím,
z práva vydávit bezpráví,
ze studu za nestoudné mlčím,
z marných snah opravit popravy.
O věčném ženství mručím
v krvavém keři šelem,
za svoji duši ručím
svým vlastním tělem.

II.
Kam vedou koleje,
které se kříží,
které se páří
na oltáři dálek,
kam vábí troleje,
které shlíží z výšky,
když vidíme bílé myšky
válek,
kam jedou tramvaje
a proč změnily trasu,
když ploché ženy nížin
sedly na lep času...
A proč muži hledají
zaslíbenou zem,
když milují sami sebe,
šálivý svět iluze...


III.
Skutečná bolest
je v lámání kolen,
v tom bodu zlomu,
na jediném místě.
Ta pravá nepravost
je vyhnání z domu,
klon místo stromu
při cestě na letiště.
Skutečné bohatství
je v hlaholu zvonů,
v troubení slonů,
ó jistě!
Ta pravá předehra
je ve hřmění bez pozounů,
v tom ladění hromu,
jenž zazní až příště.