literární časopis založený v roce 1964

Mladí básníci ještě po 43 letech...

16. dubna 2007

…se sešli při autogramiádě knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007 v pražském Neoluxoru na Václavském náměstí. Přišla i ředitelka Nakladatelství Slovart Jarmila Holušová a všichni jí zatleskali, protože bez ní by kniha nebyla.

Zleva - já LH, mladičký Bořek Mezník, Petr Novák, Pavel Verner, Pavel Jasanský, mladičká Terezka Šimůnková, Karel Sýs, Jiří Žáček,Petr Cincibuch a zcela vpravo Vráťa Ebr.

Mladé básníky představil a uváděl mladý knihkupec Vráťa Ebr, který časopis Divoké víno v knihkupectví Na Příkopech prodával už v roce 1964. Přišel za to tehdy o prémie.

Já fotím a Terezka se směje jen a jen na mě.

Mám pro vás dobrou zprávu, moji milí. V Neoluxoru se sice prodalo 17 knih Antologie Divokého vína, ale několik jich mají ještě na skladě. A kdyby neměli, objednejte si knihu na www.slovart.cz!

Když autogramiáda skončila, přišel i Méla Machálek (v modré košili).

Ludvík Hess

Slovo úvodem

Na obrazovkách vašich počítačů se rozsvítilo 28. číslo novodobého Divokého vína, milí čtenáři, přestože vzpomínání na historickou éru časopisu v letech šedesátých a počátkem sedmdesátých je u konce. Připomeňme si spolu moje nedávné váhání zda pokračovat či nic. Obě varianty přinášejí své výhody i nevýhody. Další vydávání mě stojí především peníze a čas... A nevydávat..? Za co jiného pak budu peníze utrácet než jako dosud s mladými básnířkami..? Jak jinak oslavím narozeniny svých dcer Dorotky a Markétky, jež obě přišly na svět právě 19. března, než vydáním dalšího čísla, které tradičně na jejich počest už pět let vydávám na den přesně právě v den jejich narozenin?

V 28. čísle Divokého vína, jež vychází jaksi přesčas, najdete už jenom tvorbu současnou, rubrika 60. a 70. léta se ruší. Naštěstí mezi současnou tvorbou jsou i básničky Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Pavla Vernera, Miloně Čepelky a dalších matadorů. Připomněl jsem další číslo i Petru Cincibuchovi. Přečtěte si, co mi stařičký básník odpověděl:

Vždyť jsi mi slíbil, že 27. DV je poslední a já tedy napsal poslední básničku svého života, aby byla i v tomto vydání DV. Milý Luďku, má kariéra básníka skončila, poslední veršíky byly ty k Tvým narozeninám. Ať žijí koně a jejich nesmrtelní chovatelé. P.

Petr svoje lásky i tvorbu realizuje při rekonstrukci historických vozů značky Zetka, zbytek času věnuje šéfredaktorství medicínského a společenského časopisu Sanquis. Jaroslav Holoubek, jenž je rovněž celoživotním šéfredaktorem, od Blesku počínaje, časopisem pro hoteliéry HotelRevue konče, je naštěstí osedlán Múzou trvale. Jeho básničku "Už letí pták" uvádí 28. číslo pro jistotu ještě jednou - o tak zásadní dílo se jedná. Karel Sýs, který je šéfredaktorem literárního časopisu Obrys - Kmen, si občas na nedostatek podnětů zanaříká, leč nakonec mu péro přece jen slouží. Pavel Verner šéfredaktorského postu nedosáhl, spokojí se s psacím stolem a židlí v redakci Práva, ale péro má stále čilé. I jeho nejnovější básničky přináší aktuální číslo Divokého vína.

Fotografie
Ludvík Hess

Už je to šest týdnů ode dne, kdy péčí a v režii Nakladatelství Slovart a Národní knihovny vyšla velká dvoukilová kniha Antologie Divokého vína. Přinesla mi spoustu příznivých ohlasů, mezi nimiž vynikají vyhlášení Knihou týdne Janou Klusákovou v Radiožurnálu, ocenění čtyřmi hvězdičkami v Lidových novinách a skutečnost, že brněnský Host si vyžádal se mnou rozhovor. Redakce tím pověřila Karla Hvížďalu, což mi přijde velmi prestižní. Michaela Grimmová se mnou vzápětí natočila svůj Ateliér, který bude vysílat Radiožurnál v sobotu 24. března ve 20.30. Jana Klusáková se mnou připravila pořad Setkávání, který poběží na stanici Vltava v neděli 25. března ve 14 hodin. Pokud byste se náhodou rozhodli náš rozhovor poslouchat, připravte se na nejhorší - trvá 75 minut. Jan Rosák, aby nezůstal stranou, s L. H. natočil svůj Tandem, už ani nevím, kdy jej bude Český rozhlas vysílat.

Děkuju deníku Právo a jeho Salónu, jmenovitě Zdenko Pavelkovi, za pozornost, kterou věnoval Antologii Divokého vína a mně osobně - v Právu tím potiskli skoro celou stranu. Děkuju Františku Cingrovi, který rovněž v Právu přispěl svým dílem, děkuju Miroslavu Zajícovi, který mě na barevné fotografii zařadil do svého Týdne v Magazínu Práva. Děkuju Karlu Sýsovi, který mě poctil v týdeníku Obrys Kmen. Nejméně dvojí publicity jsme se kniha i já dočkali na Slovensku - v časopise slovenských žen Slovenka a v časopise slovenských spisovatelů Literárny týždenník.

V duši a v srdci se snažím zaujmout postoj vůči autorům v Antologii Divokého vína publikujícím, kteří zůstali vydáním knihy nedotčeni. Nebo je pro ně samozřejmostí, když Národní knihovna vydá knihu s jejich tvorbou...

Obálka Antologie Divokého vína a jmenný rejstřík 212 autorů knihy

Nejen chválou jsem byl zahrnut, nejen udiven ignorací, přiznávám, že jsem se dočkal i tvrdé kritiky. Pravda, jen v počtu dvou kousků. Omlouvám se básnířce Zoře Wildové a věřím, že jejímu umění moje ediční chyby nemohly ublížit. Helena Pěkná, básnířka, jejíž jméno jsem uvedl na stránkách Divokého vína nejčastěji ze všech ženských jmen, mi nemazala med kolem huby. Dostal jsem od ní dopis, v němž moji ediční práci označila doslova za - prasárnu. Musím se k tomu veřejně přiznat, abych ulevil svému svědomí. Prasárna se týká mé špatné práce při výběru básní v Antologii v případě básnířky... Heleny Pěkné. Jakož i malé četnosti jejích veršů na stránkách knihy. A tolik jsem se snažil, což mi čtenáři knihy jistě potvrdí.

Čtenáři knihy..? Ti nadšení lidé, kteří obléhají knihkupectví a dožadují se dalších a dalších výtisků Antologie Divokého vína! Moji milí, pokud v některém knihkupectví knihu už vyprodali, není nic snazšího než objednat ji přímo u Nakladatelství Slovart na adrese www.slovart.cz. Knihu dostanete obratem poštou, aniž by vám účtovali balné či poštovné. Pro vás, kteří raději nakupujete osobně, přidávám seznam knihkupectví, kde knihu zcela jistě mají.

Čtenáři toužící po podpisu Jirky Žáčka, Karla Sýse, Petra Cincibucha, Jardy Holoubka, Miloně Čepelky či snad mém vlastním mají příležitost získat jej při autogramiádě v Neoluxoru na Václavském náměstí 16. dubna v 16 hodin odpoledne. Osobně jsem připraven podepsat cokoli - od směnky až po potvrzení o převzetí vlastního úmrtního listu...

Ludvík Hess

Fotografie
Ludvík Hess

Pohádka. Svatební..?

Jakou byste dnes chtěli číst, milí čtenáři? Třeba o tom, jak jsem dělal sedláře? Nebo tu o mých manželkách a o svatbách..? Otázka, na kterou jsem nejčastěji (možná nikdy) neodpověděl. Kolikrát jsem byl ženatý...

Zjistit o komkoli cokoli je s pomocí internetu velmi snadné. Zkuste se ale doklikat k odpovědi na otázku, kolikrát jsem byl ženatý. Nedaří se, viďte? Na tuhle otázku nedokáží odpovědět ani úřady, ani soudy. Centrální evidence o sňatcích prostě neexistuje. A já bych teď měl vyzradit své největší tajemství, tak tajné a důvěrné, že na něj ani já sám nedokážu s jistotou odpovědět...

Jednu vlastnost měly všechny mé manželky společnou - chtěly se vdávat! Ať se snažím sebevíc, nevzpomenu ani na jednu, která by se vdát nechtěla. Ano, je to tak, všechny si mě k oltáři doslova odvedly. Nebo odvezly. Jako třeba Naďa.

Nebylo mi víc než devatenáct let. Milovali jsme se s Naďou láskou velikou a nechtěli jsme bez sebe být ani chvilku. Večer jsem ji doprovodil před dům. Objímání před domem trvalo hodinku. Hodinku jsme se objímali na schodech v přízemí domu. Skončili jsme taky třeba ve sklepě. Naďa měla doma tatínka a vzít si mě s sebou domů se neodvážila.

Naďa s kalhotkami od uhlí se k ránu vyběhla vykoupat a převléknout domů, já jsem si zdřímnul na seně v zahradě mateřské školky U Rajské zahrady. Ráno jsem na Naďu čekal před domem. Naďa asi chtěla naším sňatkem legalizovat můj pobyt v bytě ve Vozové ulici číslo 4, abychom už nemuseli trávit noci pod piánem v pionýrském domě v Karlíně či v bytech kamarádů, jejichž rodiče odjeli na chatu. Dokonce jsme spali v zákristii kostela Sv. Kateřiny, v němž Jiří Ostermann recitoval v mé produkci surrealistickou báseň Obestín. Psal se rok 1966.

Jednoho prosincového rána, spali jsme v bytě ve Vozové ulici, Naďa brzy vstala, vyběhla z domu a vrátila se s kyticí. "Vstávej, máme svatbu!" budila mě. Dodnes mi je záhadou, kde pro mne Naďa sehnala oblek. Určitě nebyl jejího tatínka, ten byl docela malý. A kde vzala pro mne boty..? Možná byly tatínkovy... Vzpomínám si zcela živě, že jsem tou dobou měl jenom jedny kalhoty - jakési italské džíny - jednu košili a letní sandály. A oblek jsem na sobě měl zcela jistě, jak lze rozeznat na dvou zachovalých fotografiích z naší svatby.

Seběhli jsme s Naďou na ulici a bylo víc než jasné, že svatbu na Vršovické radnici nemůžeme stihnout. Moje budoucí žena zastavila malý náklaďáček polské výroby značky Žuk a řidiče přesvědčila, aby nás dovezl k radnici.

Proč to všechno vyprávím? Abych názorně doložil, jak moc se Naďa chtěla vdát. Jak všechno držela pevně v rukou. Můj první argument k úvodnímu tvrzení, že jsem se nikdy nechtěl ženit já, ale vždy jsem byl k oltáři doveden.

Teď by měl zákonitě následovat argument druhý, viďte? Vyprávění o tom, jak mě vedla k oltáři moje druhá manželka... Mají-li mi pohádky o svatbách vydržet, abych je měl do čísel Divokého vína aspoň pro tento rok, musím s nimi šetřit, tolik svateb zase nebylo... A kolik jich vlastně bylo, ptáte se. Stačily by mi k spočítání prsty na jedné ruce?

Moje druhá žena Zuzana si mě nikdy k oltáři ani na Národní výbor neodvedla. Jak je to možné? Nechtěla se vdávat..? Právem se divíte. Zuzana byla vdaná a musela se nejprve rozvést. Než se stačila rozvést, měli jsem spolu dvě děti - holčičky Dorotku a Markétku. Soužití se mnou Zuzaně stačilo, aby mě prohlédla skrz naskrz a aby mě zapudila. Sňatek se nekonal, ale Zuzanu nemohu ve výčtu svých žen vynechat. Kromě dvou dcer máme spolu pět vnuků, což je ovšem všeobecně známo. Nemáme spolu ani jednoho pravnuka, bohužel. Filípku? Martino? Vnuky už má řada mých vrstevníků, tedy nic mimořádného, ale pravnuka - nemá nikdo...

Nezapomeňte, milí moji, otevřít Divoké víno zase za dva měsíce. Určitě se dočtete, jak si mě moje další žena odvedla na Národní výbor. Jako upoutávku uvádím, že místem konání byla tentokrát radnice na Žižkově a že se psal rok 1972.

Ludvík Hess