na další stranu
Lukáš Vlček
Únor na Špilberku
tramvaje hvízdají v ulicích
je slyšet
dech
lesklých chladných kolejnic
pachuť studu
se vznáší ve vzduchu
nutí vězet v kruhu
město dlí
v pancéřovém pohodlí
slunce zmizelo v mracích
v chatrných rozvalinách strachu
a v šelestivém tichu spěchajících davů
znějí
struny sebeklamů
rozpadené zříceniny chtění
postávají v prachu
a všední dny
zas a znova vrůstají
s olověnou důsledností
až do morku kostí
Čas
čas teče
čas naléhavě klepe
na zavřené dveře
čas se vleče
čas žhnoucí nekončící řetěz
ukovaný
z ukrutně přesných želez
a vteřiny hoří jak keře
čas je neúprosný
čas v těle
strach z času
čas ukrutně bezprostřední
čas vprostřed pouště
čas pálící písek v dlani
čas se leskne
jak břeskné zvony o poledni
čas těžkne
v tělech černých violoncell
čas naléhá
jak řeřavé letní deště
Úplné zatmění Měsíce
v krajině
vonící jinotaji
tma vypadá jak kůň vraný
a dech se zvolna tají
temný rachotivý stín
jak dlouhá černá ruka Země
pomalu zakrývá
měsíční křídově bílou tvář
mračna
ty natrhané cáry z nenávratna
létají po větru
jak roztrhaní papíroví draci
stříbrná studna
se zalyká
a ve vymyšlených nočních krajinách
znějí honosné fanfáry ticha
zahrada jen němě štká
a černá díra
sype černé saze
do tmy tekoucího potoka
občas problesknou hvězdy
a písek
trpělivě nasbíraný na vesmírných cestách
teď mrazivě chrastí v přesýpacích hodinách
|
