na další stranu
Lukáš Vlček
Sny
není nutno
vést dalekosáhlé řeči
o tom že nás sny
samy vedou do bezpečí
stačí naslouchat
jejich šepotům
stačí magnetickou střelkou srdce vnímat
jejich kosmický šum
UÁ
(sen o filozofické fakultě)
obludy
zavřené v klecích
vedou pusté a prázdné
řeči
strašidla
posedlá vztekem
dělají bubu
a brekekeke
ve snu se ptám
zas a znova
proč berou do úst
tak planá a prašivá slova?
vždyť mouchy a larvy
se tu nažraly do sytosti
a všude teď leží
jen ohryzky zbytky a kosti
Sychravý vítr
nad hlavou mi nezadržitelně těžkne
olověné nebe
nenápadná šedá myš
se spolčila s hrůzným jeseterem
koroze v těle
se rozlézá po železe
v černých zákoutích města
čekají strašidla a šibenice
podzimní vítr je skleněný a chladný
a rachotí
jak dlouhý pochroumaný řetěz
ve zkrabatělém ořechovém listí
kostra kosmického strachu
se na mě hrůzně směje
a bezuzdně a zběsile chřestí
svými dokonale vybělenými kostmi
Zbojnická
Juro! Jánošíku!
Na hrachu zrazený,
pány upečený,
na háku pověšený.
Až zrána
slunce lesem prohoří
přiklušeš na koni
znovuzrozený.
Alarm
pootevřeným oknem do pokoje
slyším ptáky pět:
ty ty ty ty ty ty ty ty
držíš svět
co by to jenom bylo za hrůzu
kdybych na dlani držel zemi
byl bych z toho asi
celý úplně němý
Nová Praha
podzimní listí
je rudé
jako krev
jímá mne z něho tichý stesk
telegrafní sloup
se tiskne
do zapadajícího slunce
tak stroze a cizokrajně
havrani tančí v nebi
ve spirálách
jak bezuzdný strach
z obludných tornád
na tenkém ledě
stříbřitého ticha
zdá se mi sen za snem
o záhadné nicotě v nekrajinách
Arizona
cesta vede přímo k obzoru
rovně a až do nedohledna
cítím žhavou naléhavou touhu
vyzvednout cosi nádherného ze dna
cosi cizího a neznámého
se dere přímo pod kůži
a stáda černých drsných koní
touží po nektaru z rozvinutých růží
nirvána a vlny letních veder
kaktusy štíři chřestýši
aloe vera a kolibříci v keřích
omamná jasmínová vůně v ovzduší
na obzoře záhadná pouštní hora
láká mne a jdu tím směrem
a život se náhle zničehonic stává
vzácným mimozemským drahokamem
Most v Minneapolis
když spadne most
je to jako když
se do temnoty
zničehonic ponoříš
když spadne most
je to hrůza hrůz
nastává
mlčení všech múz
Most Arr
ten vznešený útlý tichý most
co se ladně klenul přes úzkost
a stál vprostřed stříbrného města
kudy jen vede zpět k němu cesta?
elektrický strach mi svírá dech
kosmičtí draci mi divoce rejdí na zádech
v dlani klubko horkých lesklých užovek
oslnivě svítí jak wolfram žárovek
Edenit
potok si prozpěvuje melodii
o tropickém deštném pralese
o tom že ocelové srdce
i asfaltově černou touhu unese
potok si šeptá tajná slova
a listy stromů tisknou v nebi znamení
že city ukované ze železa
se časem v čirý pramen promění
potok se zalyká jak javor babyka
a mezi kořeny bystře utíká
je slyšet radostný matný vzlyk
i teskný lesklý smích
potok si šelestí že touha po štěstí
všechny propasti úzkostí přemostí
a potom tam v dálce v rozkvetlých sadech
ucítím vesmírné mrazení v zádech
Www
ve víru signálů
z jiného vesmíru
stavím nové telepatické mosty
přes úzkosti strachy a zlosti
i přes sychravý vítr v duši
sýkorky ve vrbě tuší
že tahle slova je třeba
psát na papír černou tuší
|
