na další stranu
Martin Kubeček
Žvanec
2. 10. 2006
DUŠE ČLOVĚKA SE UKRÝVÁ V JEHO SRAČKÁCH,
řekl ten starej portorikánském kněz
a sehnul se z kůru k nějakýmu maníkovi
pro zteplalou flašku brandy.
CELÁ NAŠE DUŠE JE SLEPENÁ
Z PODIVNEJCH SRAČEK,
pokračoval,
A PROTO SE JÍ KAŽDEJ Z VÁS, VY HAJZLOVÉ,
ŠTÍTÍ JAKO BY ŠLO VO BLBEJ
KUS SHNILÝHO ŽVANCE,
znovu dlouze upil z brandy,
pak si vykasal sutanu až po pás,
rozepnul zip u kalhot, vymočil se přede všema
do lastury se svěcenou vodou,
která nato tata vzplanula jako ropné jezero v Darfuru,
a on byl ten ďábelskej těžař, kterej proměnil lidskou duši ve sračky,
a ještě ten samej večer zavolal svýmu agentovi,
že odjíždí do Střední Ameriky
točit pedofilní talk-show
se slavnou Rosaurou Hidalgo
z plakátů na dětskej šampón.
Duše kundí
Ten Japončík tam v klidu říhal a poslouchal,
jak jí v těle stydne mlíko,
ovšemže to nejspíš bylo jen tím depresivním stínem
za zdí soudní budovy,
ale i tak s tím nadělal strašnejch keců,
třebaže on jedinej dokáže osvobodit
její zpustošenou duši,
a s ní i tu šestnáctiletou řeřavou kundu,
která si to štrádovala prostředkem ulice
neznámo kam,
a co ji má prej každá ženská ukrytou
navíc hluboko pod šaty něco jako trumfový eso
v posvátných dnech vášně.
Harampádí
"Viděl jste někdy Matoušův guadalupskej růženec zapomnění strážníku?"
"V životě jsem o ničem podobným neslyšel."
INSTANTNĚ KŘIŠŤÁLOVÉ VYKOUŘENÉ HLAVY POZEMSKÝCH CHIMÉR
SE TYČÍ VYSOKO MEZI DEŠTNÍKOVÝMI STŘECHAMI
OPUŠTĚNÝCH MRAKODRAPŮ
OBSYPANÝCH NEBEZPEČNOU BASKERVILSKOU HAVĚTÍ.
"Někdy jsem na tom tak bídně,
že si nejsem schopnej najít ani rukávy u košile.
Včera v noci, když se mi podařilo na chvíli usnout,
za mnou přišlo nějaký malý děcko s takovejma pěknejma vláskama
a přineslo mi růženec z oranžovejch jantarovejch perel
a řeklo, že je to svatej růženec od Boha a abych ho prej nosil u sebe,
ale ráno se probudim a ty kouzelný zázračný korále byly prostě fuč.
Nemáte cigaretu? Já si svý cigára nechal doma,
no nic,
víte,-
nechápu kam se ta věc mohla podít."
"Nepůjdeme si radši zamačkat bedny?"
Zatímco všichni flanďáci světa vyspávali v prázdných ropných nádržích
jednou nohou na pokraji života, slunce kleslo blíž k zemi
jako blafající horkovzdušný balón (Lady Everwood: "já mám závrať
vážně mám hroznou závrať, no já se asi zblázním, jakej já mám strach)
a přitom se otíralo jazykem o ty nehmotné stopatrové hlavy,
dokud se i poslední z nich neroztekla v jeho bourbonových slinách.
Melancholium
Bledý komár tonoucí
na dně ucpaného dřezu.
Nezazpívá.
20. 9. 2007
Zahlédl jsem na rumišti
dvě ňadra plná světel.
Sotva bych posvačil
na jejich bradavkách.
Vojep III.
Šavézoví námořníci svlékající lidoopa
hanebnými lapači jantarových bohů.
První tenor kapely okouzlený Odysseem
s brokátovým špagátem
a lampasáckou píšťalkou
namotanou v rudých řasách Honorie,
která zatím tvrdě spala,
jako hadry plné lásky
pohozené v koutě telefonní budky.
Vojep V.
Přísně tajná ostrovní káznice pro zoofilií devianty
na severu Laponska.
22:15 místního času.
Nad satelity replikační budovy
ožívá měňavá polární záře,
na níž spisovatel slíďák vykládá kuchaři
66 bodů hebrejské moudrosti
o hemeroidech,
kuchyňské soli
a bosých Němkách
s konfekčními kotníky
pod stolem náměstka
myšlenkové policie.
|
