na další stranu
Jan Musil
Jak plavu
Plavu ve slovech,
břehy jsou vykřičníky.
Otvírám ústa,
němý jsem jak ryba.
Ve vodě však nejsem doma.
Kdo vypustí ten rybník
plný slibů, slzí, vytáček?
Doplouvám k rozednění.
Jitřenka mizí pod sluncem,
včely roznášejí pel.
Ani se nechci ptát:
Jaká bude letos úroda?
(Únor 2007)
V lese u studánky
Korýtkem ze studánky
voda teče,
nikdy odtud nevyteče.
Sedím, koukám,
počítám to na věky.
Trpělivost tady nemá meze,
visí z větví,
ráčkuje tu křížem krážem
jak na potulce,
když se bloudí.
Já jen lelkuji tu.
Čekám,
až pošleš na mne déšť.
(Březen 2007)
Sucho
Brodit se v prachu,
polykat prach,
v prach se obrátit.
Hladce, obrace.
Kdo nám šetří svetr
na zimu?
A slunce praží
už i do starých kostí.
Lapám po vodě,
po slovu,
po pohlazení.
(Duben 2007)
U Jevanského rybníka
Když vítr vodě
dělá vrásky na hladině,
jako kdyby ti němí dole
začali vykládat,
že každá lež
nakonec vyhraje.
Protože se míjí cíle,
jen namočené potrefí.
Jako kdyby vykládali,
že v rybníce
jsou všichni dávno po funuse.
Nikomu z oka slza nesteče.
Vím,
že sedíš tam v trávě za vodou.
Když skočím,
doplavu až k tobě?
A zase budu na suchu?
(Květen 2007)
Dokola
Ta věčná trapnost z vymýšlení!
Ty chceš jen to a to
a já kývám jak osel.
Pasu se kolem,
že tráva zde je tak šťavnatá.
A když zahřmí, zablýskne se,
začne pršet,
schovávám se do chlívku.
(Červen 2007)
V zajetí
Chytám se řeči
co kolem řeční.
Jen nezůstat ve vzduchu!
Už bych měl dopadnout,
dosednout, doletět.
Sesednout z kola.
V myšlenkách se mi však kolotoč točí,
nemohu z něho ven.
I mé obavy
jak větrné mlýny
jen chytají vítr,
co kolem nazdařbůh letí.
(Srpen 2007)
Brýle
Tříštivé střípky skla,
rozbitá zrcadla.
Přesto se zouvám
a bosý chci dojít k tobě.
Klepu na dveře,
zadržuji dech,
když se potápím.
Bože,
jaký ty jsi soudce?
Jsem skutečně tak slepý
nebo pouze ten,
kdo si nasazuje brýle,
aby nic neviděl?
Jen občas tvá záda?
(Srpen 2007)
Podzimní
Je něco pokleslého v tobě
jak v chryzantémách na podzim.
V uvadání je čas,
který odešel,
když zaspal malou násobilku.
Jen emoce se dál valí korytem,
na spláchnutí
je však stále málo vody.
Snad zaprší,
až podzim spočte všechny resty,
které tady loni zanechal.
Je čas na dělání vrásek
z osamocenosti.
(Září 2007)
V zahradách
Zas jdu zahradami,
hrušky dozrávají,
švestek je zase namále.
Kam se to takto ubírám,
že vidím pouze to,
co mne nezajímá?
Věci mne svírají jak v křeči,
celý den je jak na povidla.
Co se probouzí zas ve mně?
Msta, stesk nebo strach?
Strach,
že to všechno
se už nevrátí.
Strach,
že to všechno
zas tady bude znova.
Tvé tělo
i tvé prokletí.
(Září 2007)
|
