na další stranu
Jan Musil
Dubnová
Nevycházíš jako hvězdy na obloze,
když do mé mysli padne tma.
Neběžíš s večerním sluncem po obzoru,
když dlouze hledá vjezd do garáže.
Když tramvaj s tebou odjede,
železná vrata za vším zapadnou tak hřmotně,
že by z toho hluku i hluchý ohluchl.
Nevidím, neslyším.
Podle myších děr se pouze orientuji,
ale vchody a východy se stáčejí do kruhu.
Točím se jako korouhvička
roztočená březnovými přeháňkami.
Volám po trestu smrti.
K prvnímu dubnu chci být popraven.
Také
Také nám už chcípl pes.
Vrátka zůstala odemčená,
bez ptaní jsem mohl ven
za tristní zábavou -
počítání planěk podél cest.
Ale tvoje krásná lest
z talířů začala lízat
zbytky po obědě.
Obě mé ruce byly najednou levé,
že by nepostavily rovně
ani v Pise věž.
Musím vycestovat, odjet,
musím pryč.
Aspoň do Tramtárie.
Vodní
Dal bych si tě k obědu.
Tam v lužních lesích, na vodě,
kde plavou sluky, potápky,
však nerybaří rybáři.
Kde se všechno pohupuje.
Byla bys jak vodní víla,
moje bílá příze
k utkání průsvitného kabátku.
Byla bys tam na vlnách
se mnou jako v snách.
Pili bychom, zpívali,
že jsme se zas potkali.
K létu
Vítr, déšť,
louky plné bojínku
se svěšenými hlavami.
Kde zůstal ptačí zpěv?
Kde leží ty prognózy
se staletými iluzemi,
že z jara do léta
vede tisíc cest?
Nic netěším se na neděli.
Zas budu létat v povětří
bez tvé zátěže.
Zas mi rozum uletí.
Celý týden
ti zase bude do pláče.
V lese
Les samé listí.
Zelené listí -
veselé korouhvičky,
když je vítr stále češe.
Přede mnou v letu
houf jepic.
Bzukot, kličky.
Kudy kam,
když zeptáte se,
odpovědi se nedočkáte.
Už zítra se hraje pro jiné.
Už zítra -
a mám velký strach,
mi všechno bude ležet
u nohou
jak skolené.
|
