na další stranu
Jan Musil
ŽLUTÝ SVÍCEN
Žlutý svícen býlí
vprostřed trávy.
V tmavém houfu
bujní koně cválají od ohrady.
Žlutý svícen s vůní
heřmánku a bolehlavu.
I v ranní rose divé stopy
rozprchly se po mýtině.
Jen ztichlé laně
k jelenům se obracejí zády.
Ještě není čas.
Ještě hromy blesky srší z mraků
a kroupy ryčně sklouzávají k zemi.
NA JEDNÉ NOZE
Stojím na jedné noze.
Roky rovnováhu vyrovnávám.
Nepřepadávám.
Neběžím, necouvám.
Jen čekám.
Čekám,
až se začnu propadat.
Až začnu
slastně padat dolů.
Zato,
že jsem dokázal
stát tady na jedné noze.
CO JE PŘÍJEMNÉ
Je to tak příjemné
na sebe zapomenout.
Vnímat jen vůně,
světla, vanutí.
Být skořápkou,
která odolává
a po které i slova
jen sklouzávají.
Zůstává jen pomyšlení.
Na to,
co je nahoře, co dole.
Na to,
co se uvnitř červená.
ČERT
Zas čertu jsem se dostal do pracek.
Jak led z jara
hned popraskala všechna glazura.
Za nohy mne uchopil
a kolem slibů roztočil.
Hlavu mám stále v oblacích,
tělem však na zem
tvrdě dopadám.
Modřiny mám všude po těle.
Jen v uších mi zní útěcha,
že v každém pádu
je i let.
O PAŘEZ
Zakopnout v lese o pařez,
o čem to vypovídá?
Jsou věci s kořeny,
mysl nad nimi jen létá.
Ta než se s tělem dohodne,
začne zpívat sbor na výsosti
a všechno pro ně skončí.
Co tady zůstává?
Jen další prošlapané boty.
STRACH
Strach je hůl v chromé ruce.
Les stojící zpříma
nerozlišuje.
Tiše strpí zpěv i řev.
Oběť s vrahem se v něm drží za ruce.
Strach jsou oči vlka,
který neštěká.
Později či dříve
Karkulku vždycky přepadne.
V ROZEPŘI
Bojím se,
že nedošlápnu na zem,
že jsem tady bez tíže.
Jak zajíc všechno přede mnou utíká.
Vpředu jen samá mámení.
Kolem břízy, jedle, osiky,
místo kořenů háďata.
Jen větve se nade mnou sklánějí.
Jen na ně se mohu spoléhat.
Však jak na nich listí
začíná se chvět i má obava,
že také všem mým činům
budou muset tady stromy
mlčky přihlížet.
PODZIMNÍ TICHO
Ne tma,
ticho když padne na cestu,
ozve se hlas svědomí.
Budu teď pykat za hříchy
nebo sám po právu trestat zbloudilé?
Mlčíš,
týdny už nic neříkáš.
Tuším,
že v dálce se spouští pohroma.
Už slyším vítr
do všech škvír se dobývat.
Na plechové střechy dopadat
smršť bukvic a žaludů.
JEDNOU ZA TÝDEN
Jednou za týden se vidíme,
jednou za týden hrajeme hru,
že k sobě patříme.
Jednou za týden se vracíme na svá místa
jak žáci do lavic po velké přestávce.
Jednou za týden svá jména ztrácíme.
Věci tak lépe hoří.
Jednou za týden se probouzíme,
tříkolkou a koloběžkou
sjíždíme s kopce.
DLOUHÉ DNY
Dny, dlouhé dny
se kutálejí přede mnou.
Nikoho nečekám.
Ty hlasy, smích a pláč,
ty jsou jen ozvěnou.
Jen ticho poslouchám.
A vzdechy andělů
v kostelích na obrazech.
Hluboko je tam i zpět.
Zda se mé kroky
začnou jednou vracet?
Zda je ještě uslyším?
|
