na další stranu
Jan Musil
U HÁJOVNY
Všechno je tady pro kočku.
Listí zívající do korun,
keře s nosem nahoru,
cesta prach a broky.
Když se ozve rána,
ticho hned sletí do trávy,
která se tady jen tak povaluje.
A nás,
kdo tady zas vyčenichá?
A zvedne z té poválené trávy,
která nepatří tobě
ani mně
a přesto tady spolu jsme?
Zas napnutí jak struna.
SMEKÁM
Smekám před vším,
co stojí opodál,
vděčný, že mohu projít kolem
bez zardění.
Bez výčitek,
že snad mohu za to,
co tady padlo,
rozbilo se,
vzalo do zaječích.
Smekám před vším,
co nepozvedá hlas,
když všechno kolem
na své právo křičí.
KOŇSKÁ
Zase jsem tě nepotkal.
Pak slyším,
stále tě jen vyhlížím
a já zase,
stále k tobě jdu.
Jsme jak koně,
co se pasou na sněhu.
To šťavnaté
oba máme v mysli,
však skutek,
ten nás vždycky přepřáhne
a starých slibů
naloží hned
plnou fůru.
BLÁTIVÁ
Bláto až po uši.
Otisky kol a kopyt koní
jak stigmata z ukřižování.
Z prachu a emocí
je teď mazlavá hlína.
Už je rozhodnuto.
Všichni se musí ušpinit,
aby se mohli kát.
Vždyť čistota je jen
odvrácená strana špíny.
A Jordán vysychá.
HARAKIRI
Hárá v těle harakiri
všem,
kdo spadli z mostu,
místo, aby
z břehu na břeh,
přes něj přešli.
Teď mlátí hlavou o důvody,
které se někde v trávě vyvalují,
s přesvědčením,
že všechno,
co spadne s nebe,
bude jejich potvrzením.
Kdo však napne
mezi břehy
rozumnější varianty,
po kterých se dá přejít
bez držení?
V SAMOTĚ
Dlouho už nikdo nešel kolem.
Nikoho nevídám.
Rozhlížím se.
Naslouchám,
zda se ozve
něčí hlas.
A slyším jen,
jak zvony ve mně
vyzvánějí na poplach.
|
