Zlata Ptáčková

POETICKÝ DÉMON

(TEXT NEBYL REDAKČNĚ UPRAVOVÁN)

NESKONČIT ŠPATNĚ

Hej, ty vole, byli jsme dva
Co budujou novej svět
Uprostřed zítřka
Spadla z hnízda i hvězda, co ukradli jsme ji ránu.

Smutná rekapitulace kapitulace
Každé takové chvíle
Kdy smím Ti ještě přivonět ke kůži
Hebce přítomným životem vonící

(Co udělat, když jen já jediná hledám způsob jak vrátit se do bodu souznění a den po dni, rok po roku prožírá se mi tělem kapka Tvého odcizení?)
Jak ve staré frázi řvoucí pod řádkem společného verše
Si lžeme.
Ty mě, já Tobě.

Řekni, jsi stále rád, že jsem se narodila?

ZASAŽEN CITEM

Zasažen citem
Hledá ženu, která tu už dávno není,
Zmizela spolu s ostatními
Ze života.

Odsunuta
Vysídlena
Očista země.

Jen čisté škrty inkoustovým perem v ruce Ďábla v nažehlené uniformě
Lidská
Existence
Nebyla
Nic
Víc
Než
Spadlý drobek pod stolem rozdrcený jeho naleštěnou holinkou

Krajinou pustou bezmoci
Tmavým lesem strachem a vyděděnosti
Jde
Ten, kdo není nikde doma
A
stále sní o Neviditelné
Intenzivní

Toulavá melodie plná zářivých třpytek,
Pozvolna mi začíná kolovat krví,
Sním o vášni mezi námi.
Ta však utichá a náhle mizí.

Zůstávají mi jen růžovo-nakyslé čekání,
Naplněné až po hrdlo láhve s medem
A tanec po zkřehlých špičkách prstů v bělavých záhybech mlhy.

Se zběsilým tlukotem srdcí uvnitř lidských těl.
Za potlesku cizích rukou
Vydávám se po černo-bílých klávesách piána
K Osudu.

(O)SOBĚ

Všechno v mém životě zůstává současné
Jako pouhá garance aktuálnosti
V osmadvacetileté krabičce tělesného bytí Co opět utíká zbaběle přicházející nocí. Od sebe

Vrásky zkušeností v nezastavitelnosti moci času
Rozpouštím vědomím poznávání s četností jejich výskytu
Na lidském čele pomyslnou čarou uzavření se
jsou Přerušeny jedním uskutečnitelným tahem ostří
co krvavou bolestí ve slabinách odhaluje
bezmocnost a šokovatelnost druhých na dlouhých seznamech pořadníků za skleněným okénkem pokladny
kde usměvavé paní s nataženou dlaní
rovněž já dluhy své splácím.
sním o něčem jiném:

někdy mám jednoduše pocit
že se ztrácím,
jen snímám z hromádky karet,
a vstříc tak osudu troufale kráčím.

na ulici bezejmenné tváře,
sexuální křepčení těl,
jak zplašení koně,
uprostřed halogenem ozářených měst.

Prosím, zahal mé vzpomínky do ostří drátů,
ukaž jim zapomenutou cestu domů
Krev mi už pomalu stéká po paži,
žiji a nežiji.

Sním o něčem jiném: třeba o náruči něžné, která svírá a přesto nedrtí, která hřeje a přesto nespálí.

[…]

Stále jen sbírám kousky lásky
Jadérka šedých chrp
Co ve chvění tisíců jehliček mechu lesního
Z rána v červeň se naposledy zbarví.

Kra ledová putuje rychlostí trysku koní sítí žil
A studené promodralé rety s kapičkou čiré životodárné vody
Co umrzá v dechu pavího řevu
Nesklouzne již gravitací k zemi.

Šerokouzlo noci
Náhle přeruší synchronizovaným máváním křídel
labuť
A z rudých okvětních lístků máků
Vyšlehne jazyk žalu.

LALALÉÓ

Připomněla se mu ve snu

Smáčená teplým letním deštěm
V průsvitných světlomodrých šatech
Co přilepili se jí k tělu.
Bosa v kapkách vody.
Sajíc z nich do sebe nový zdravý život.

Bolest v bílých krvinkách
Co osud napíší znovu
Za stolem s gumovými bílými rukavicemi
Ve dvou.

Najednou má v sobě méně opravdovosti než radost
Svoboda volby pro ni neznamená volbu svobody
V utichajících lásky tóninách
V konečcích prstů co napnuté blány bubne se dotýkají

A jedním důraznějším úderem ji protrhnou

MOJI DUŠI S TĚLEM PEVNĚ SPOJ

šimrají mě po tváři
zlatavé paprsky
Z nebe letí
konečky vlasů tvých
však
pod nimi přestavuji si

leze mi po paži
slunéčko sedmitečné s krovkami
tvář náhle úsměv našel si
zase
ochutnáš mou kůži rty

místo šatů
dnes křídla máš
jsi tam
kde já být s tebou nemohu
vážně
mám boty ušité z betonu

přesto tančím
a slza prodírá se mi řasami
neviditelný vánek sfoukl ji
mezi květy
pohlazení cítím
už nepláči.

kousek od mého snu
v noci
láska v hluboké nádobě je
až tam úplně dole
nedá se koupit za drobné
třást se po celém těle
o samotě a o nás dvou
tam začíná se

ZÁKAZ KONCENTRACE VLASTNICTVÍ

Mé tělo mě ztělesňuje
Spontaneita
To zvláštní nic
Hvězda do nebe zapuštěná
Jen moment celkové hry člověčenství
Na konci ulice sprostě zaštěkal pes

Voda = složka do něčeho zapuštěná
Co jedinou mokrou kapkou prožívá svůj nedokončený epizodický den.
A sebevražda?
Jen kapitulace před absurditou.

Ve světě má rozum nulový koeficient
teprve přijetím konečnosti,
Smrti jako protihráče, který má vždy v kartě zaručenou výhru,
Přesouvá svou hodnotu krůček po krůčku k plusu.

Zákaz koncentrace vlastnictví
- domů
- koberců
- žaluzií
- mužů
- žen
Plameny si s námi hrají
Když plají.
Kdo ví.
Přijmou mě s láskou, když odejdu spát?

MODLITBA

Ty noci co hvězdám svit dáváš
I stromu v plném květu když sladkobolně štkne
Skrýváš bezplatně rány v kmeni
Kříž jedné lidské lásky

Pohlaď ženu s rozbolavělým srdcem opuštěné dívky
Co prsten do písku vzkaz svůj ti bez bázně píše
Už nechce být sama se srdcem co zase zebe

Tak zahal ji alespoň pro tento okamžik do ukolébávající náruče paní tmy
přivoď sny o zářivém ránu v němž
až oči bolí
a tělo i mysl se uvolňují k životu.

A ty dne a vycházející slunce
Rozpusťte ten tvrdý kámen co usadil se a žilám krve proud zastavil
Vítr mocný pak vdechne vzduch do útrob stránky pouhé
Kam průsvitná duše váhy chodívá člověku říct:

Žij

ROZPĚTÍ MEZI POŽITKEM ZE ZTRÁTY A VYPRÁZDNĚNÍM SMYSLŮ.

Do teplých-nachovo-červených červánků,
Otáčkami
Halím se.

Vida, i měsíc našel si své místo
Nad mým pupíkem, je mu libo,
Zlatavo-něžně-zářícím zlatem prozářil mi nitro.

Poznamenána lidskou vůní kůže,
A jemně-nepatrnými-písčitými zrníčky písku,
I mořským nezkrotným vánkem.
Nosím svou duši se zámkem na sto západů zamčenou na trh
bezstarostně dál.

[…]

Zapínám plášť nenahmatatelnosti noci
Čtyřcípé třpytivosti družek hvězd
Mužům se smyslem pro lži
I ve snech uvolněnosti.

V krvavé mlžnosti ranního oparu
A přízemnosti okvětních lístků mezi pražci kolejišť
Potřebuji náhle lásku.

[...]

Zoufalou silou sebezáchovy
Pudem strojového automatismu
Snažím se dostat se zase z toho bahna rozbitých snů
A vlastní neklidný stín
Zhroucen počítá ubíhající měsíce roku

Teprve až ve stavu ženské nezákonnosti
Oněmí konečně i tvůj chraplavý hlas
Tam na dně jámy ohnivého moře
Co stále ještě chvílemi zmrazuje mé srdce
Naší minulostí

Budoucnost už naštěstí není.

ROZMARNOST

Potřebuji náhle něčí lásku
v pátém poschodí činžovního domu
kde všichni mi říkají
že
nic takového není

Náhle potřebuji něčí lásku
ve zlatavých fouscích ječmenného zrna
co symfonií výkřiků do uší myšek řvou svou píseň
a ty steskem pláčou.

Něčí lásku potřebuji náhle
Ve větru černé trikolory
co smutek sebou věčně přináší
ale to už se konečně halím do vůně tvé kůže

Ztracena v něčí lásce, co už zase náhle nepotřebuji

KRÁTKÁ

Krátká nitka života,
moje,
ve vdechu a výdechu se houpe,
a těžké kyvadlo hodin na římse,
minuty zoufale rychle kupředu žene.

Oči plné slz,
Dnes Tě pozorují,
studené prsty
do dlaně se schovávají.

Po slané kapce cestička po tváři zbyla,
polštář jí vsákl.
A hrudník zase se plaše zvedl.
Čeká.
Že by už právě teď naposledy klesl?

Bílá mlha
Náhle přes zornice
rozprostře se.
A malý klučík u postele rozpláče se.

MRTVÝ ŽIVOT

Osaměli sami se sebou
Najednou byli tišší
V polibku trhajícího kovu
Jak Lidské zárodky pod přikrývkou zhroucené
Tají v našich kostech

A Syrové bytosti
z nás dělají čísla,
řady bezejmenných lidí, které v očích ostatních nemají žádnou hodnotu.

Jsme jimi naroubováni tělem i citem
A
Nesnažíme se uvolňovat v duši pocity, Které
Máme obvykle uzavřené v srdci.
Jejich dech za nimi zanechal slábnoucí stopu
Po stinné ulici, kde nejsou slyšet vzdechy
V nichž
Se Svět obnovuje a přežívá

Jen V dlouhé perspektivě odpuštění
Rozstřikují se lenivě vlny vyhoštění na rozrytá pole
Na ramena paměti a naděje
Rourou zapuštěnou v lepkavé mozkové membráně.

Poznatek: Rozdíl mezi živými a mrtvými nespočívá v kvalitě, ale v čase.
Jenže Věžáky a průmysl, rychlé občerstvení i televize…

PODZIMNÍ HRÁTKY

Přistál mi do klína,
žlutý list topola,
opatrně jsem jej zvedla do výše očí,
chtělo se mi brečet, už zas prší.

Dívám se na jeho bratříčky,
na zemi leží
najednou se zvednou
a pryč si to běží.

Podzimní vítr
Do dálek je nese,
nahoru, dolů
a pak do nebe znovu.

Ty jsi ten žlutý,
co do potoka spad´
já ten červený,
co větrná křídla má, snad.

Co naplat, zůstal´s ve mně,
jak zlomek zlomené větve,
rána hnisá, krvácí
chce opět zažít jarní to počasí.

ŽIVOT JE SMRTELNÁ NEMOC

Úzkou tmavou skluzavkou,
Dostávám se ven.
Ostré denní světlo.
Do očí mě náhle bodlo.

Najednou nemohu dýchat.
Dusím se.
Pak jen křik, pláč a chlad.
A známý tlukot dospělého srdce.

Jsem malý bezbranný lidský jedinec
Nakažen životem*



* život je smrtelná nemoc přenášená pohlavní cestou

AŽ BIBLICKO-EROTICKÉ POJETÍ ŽENY

Prsa č. 5 a vyholený klín zahalen do fíkových listů
Úsměv na rdících se lících,
Nakyslé jablko ve zkřehlých prstech,
Moderní pojetí našich pradávných dnů?

Bosa prochází po kočičích hlavách mezi mrakodrapy,
Ztracena ve své ženskosti a smyslnosti.
Vlhká krůpěj pocitu marnosti,
Snesla se ji na chirurgicky upravené rety.

Příliš vzdálená první Evě v dějinách,
Avšak stejně jako ona nechce lidský krach,
Touží zažívat v srdci těžknoucí pocit.
A se záchranným kruhem plavat v láskohlubinách.

Až slunce vyjde zrána,
Bude zase jen smutnou zlodějkou naděje,
že předchozí den byl pouze sen.

Že má stále svůj ráj.
Jsem jen tisíc pocitů

Sáhni na kliku, co naposled jsme měla v ruce já,
A popal se mou bolestonenávistí
Pod peřinou pohyby
Byl jsi tam s ní

Vítr v bílých korunách stromů
Vichr v útrobách lidských se prohání
Co se schová
Prý nebolí

Slané kapky chytám do dlaně
Umrzají
Svou strukturu před teplem zamykají
I dech v mém těle je sám
Chladne.

Dvě jména na jednom papíře,
Slily se,
Do jedné rozmazané kapky inkoustu
Nic neříkající černé skrumáže
Těl
Křiků
Motýlů k zemi sražených

dRoGa

Mám tě
V sobě.
Až tam kam nemůžeš nikdy dohlédnout
Proč
rozvlnila jsme jediným krokem lem sukně kolem svých kolen?

Jen si tak pohrávat
Porozumět moderním projevům těl
disharmonie

Znovu tě potkávám ………………………………………………………………………………………………… až Tam
Miluj mě
Opusť mě
Vidím oči a nerozumím slovům,
Studeným dlaždičkám
na záchodĚ.

Už necítím Tě
Nikde
ani tam kam se už nevejdeš
proč
aplaudovala jsem znuděně příběhu „my“, když opona padala dolů?

ODPOLEDNÍ HRA V ŠACH

Ještě nepatrně po vláknech zmrzlé maso,
Uprostřed stolu,
Oživí se v teplé místnosti
Tahem koně.

Bramborové těsto v lidských rukou,
pracně a s láskou opracovávané,
V pozici věže.

S ostrým králem v ruce,
Krev kape z konečků prstů,
Pak,
Šach-mat.

Červenobílá šachovnice do země se vsakuje,
Leží pěšec i královna.
Odpolední hra v šach je dohrána.

FEMME FATALE

V mužských otevřených sexuálních scénách
v jakýchsi ilustracích absolutní rozkoše,
chcete obdivovat, rozmazlovat, hýčkat i vlastnit,
démonizovat si mě.

Romantická křehká bytost,
vlnami smýkaná bezmocná víla vystupující z rozbouřeného moře.
Ano, jsem žena,
a přesto jsem jí tak málo podobna.

Trhám vám srdce z těl,
divím bezkrevné blednoucí tváře
a stejně se nemohu zastavit.
V duchu křičím
navenek však směji se.

JEDNO OSPALÉ PÁTEČNÍ ODPOLEDNE DNE 6. BŘEZNA 2009

V poloprázdném ateliéru na konci nulsměrné ulice,
Zívá sedmiletý pes Hasan na klíně
malé blonďaté Švédce z loděnice v Karlskrone

hravé
bezbranné
bílé
koťátko
do příze
šťouchá.

Do němoty zpitý Ukrajinec jménem Arthur
Před napnutým plátnem zprava doleva se houpá,
Štětec v ústech,
Flašku v ruce
Přihlouple se chechtá.

šedivá
obtloustlá
vychytralá
myška
v koutě
čmuchá.

Je ospalé páteční odpoledne dne 6. března 2009.

MÁMA

V dlani křečovitě svírám teplou dětskou ručku,
Černé i bílé klapky na pianu se střídají ve vydávání tónů,
A já cítím Tvůj tep a přesto se třesu.
Sním nebo vítám realitu?

Nepatrné chvění očními víčky,
Dává mi naději i poznání bytí.
Životní etapy,
kličky,
Melodie krásné, jednoduché lidské hříšky.

Mateřsky milovat až se srdce drolí,
Není z kamene,
Víš, občas bolí.
A malý andílek na mém těle?
Probudil se - už se zase směje.

VZDECH

Ach, ty smutku,
Co do duší se vkrádáš,
Hledáš drobky, z nichž by ses najed
A žár slz zažeh.

V očích pak pálíš,
Tělo prázdné,
jak tichý dusot lidského srdce v uších zníš.

Plachtou do ticha si mách
Ozval se křik do čtyř zdí
Kapka pochybností po studené dlažbě se své úlohy zhostí
Rojí.