Zdeněk Jirásek

PUKNE SKÁLA

a vysype se kámen
Pukne hráz
a vyteče voda
Pukne břicho
a vyvalí se smrad
Pukne hlava
… a nic

NA HROBU BÁSNÍKA

zasaďte strom
Každý list
bude jedno slovo

Na podzim
ty listy sbírejte
a skládejte
správně za sebou

Pak se stane hřbitov
tím nejkrásnějším místem

Na hrobu básníka
zasaďte strom
Každý list
bude jedno slovo

Ale hroby některých básníků
bych možná vynechal

CESTY SE DELŠÍ

Kopce zvedají
Schodů přibývá
Jen čas
čas ubývá
Slyším šum tvých vlasů v bezvětří
Ve tmě husté jako kolomaz
vidím plachost tvých očí
A na tvém břiše
dobře skrytém
vidím jezírko živé vody
Jen proto mohu napsat tuto báseň

UŽ DÁVNO DOZNĚLY TVOJE KROKY

Ale tvůj obraz
se mi zjevuje jako fata morgana
A tvůj horký dech
cítím na tváři
Až mě z toho mrazí

PODVOD

Všechna ta tělesná zdatnost
je pryč
Rychlost, síla, vytrvalost, obratnost
I odvaha se pomalu vytratila
Jo, to je v pořádku
S tím jsem koneckonců počítal
Jen jsem čekal
že ty ztráty budou nahrazeny
moudrostí
Takhle se cítím podveden

NEMÁM RÁD TENHLE VÍTR

Přináší mi tvé vzdechy
staré dvacet let
Nemám rád tenhle vítr
Přináší mi tvé kroky
zvolna se vzdalující

TEĎ JSI JEŠTĚ PRASETEM

Už máš blbou náladu
a jsi nervózní
Ale pořád jsi ještě prasetem
Nejchytřejším zvířetem
Za chvíli z tebe
ten hodný pán
udělá vepřový
Pak teprve tě budou mít
lidi rádi

Jsou-li nějaké další životy
bylo by spravedlivé
kdyby se karty vyměnily

VYSOČINA

V kopcích Vysočiny
umí být krušno
a teskno
Kopce Vysočiny umí bolet
A jak se umí zlobit
Vysočina
Přesto ji nemůžeš nemilovat
Vysočina
je jako tvoje žena

STÁŘÍ

Květiny v trávě povadly
A jiné nevyrostou
Chybí jim vláha
A slunce
Snad i vůle

Květiny v trávě povadly
A jiné rostou
o kus dál

NEBERME ZEMI CO JÍ PATŘÍ

Zrušme krematoria!

Nechte mě být hnojivem
Prachem
z kterého jednou vyroste
bodlák
Lehnu si na nahý na louku
Nechám se prorůst trávou
a kytkami
A vstanu krásně oblečený

I STROM MÁ OČI

I potok má uši
I zem má paměť
Každý kámen
Každá hrouda hlíny
Co by mohly vyprávět
Těch příběhů, těch osudů …
Té krve, toho potu co vypily
Těch těl co pohltily
Kdo umí v zemi číst
dozví se mnohé
A pak má úctu a pokoru
A cítí nezměrnou bolest
když přijede zeměvrah s betonem

MOROVÝ SLOUP

Z morového sloupu na náměstí
vystupují mrtví
Dlouhý zástup těch
kterým sloup nepomohl
neslyšně plyne ulicí
do háje na kraji města
Jde se projít nebo mstít

Po chvíli městem
morový zaváněl háj

VZPOMÍNÁNÍ

Každá pěkná vzpomínka bolí
Stojím na místě
kde jsem tě líbal
A dnes ani nevím
kde je ti konec
Jindy zas přijdu na místo
kde jsme v černé noci
nazí plavali
A měli jsme krásná těla
Mladší o třicet let
Nebo dojdu ke skále
pod kterou jsem úplně sám
spal uprostřed ledna
A bylo mi nádherně
A tamhle tu horu jsem celou vyběhl
Osm kilometrů do kopce za čtyřicet minut
Dnes to jdu hodinu a půl
Každá pěkná vzpomínka bolí
Pěkné vzpomínání
je pěkný masochismus

LÉTO

Všechny ty dívky létem rozzářené
s rozkvetlým a voňavým pohlavím
obcházejí kolem mě
V uctivé vzdálenosti
A uctivě mě zdraví
cudným úsměvem

Je to příjemné, ale
…jak jim říci
že s tou uctivostí
to nemusí přehánět

SLZY

Tolikrát jsem byl smutný
Někdy hodně, někdy dlouho
Ale slzy mně nikdy nepomohly smutek odplavit
Zapomněl jsem brečet
Začalo to tím
že Vinetou taky nikdy nebrečel
A tak mi během let oči vyschly
Tolikrát chtěl jsem si pobrečet
Ale nejde to
Závidím každému jeho slzy
Myslel jsem, že je to navěky
ale nedávno přišel záblesk naděje
Četl jsem nahlas povídku Oty Pavla
a najednou jsem ucítil vlhko v očích
Příběh Jana Veselého, který jsem znal nazpaměť
mě dojal
a já jsem se zastyděl
a vůlí ty slzy zahnal
Důstojně jsem dočetl
a posluchači si ničeho nevšimli
Ale já najednou vím, že tam jsou!
Je to krásný pocit
Vím, že je budu v životě ještě potřebovat
A možná, že mně ani nevyschly
Možná, že ve mně stále všechny jsou
Možná jednou povolí stavidlo
a já se vypláču
Vyplavím ze sebe všechnu bolest
A třeba se i utopím
Utopím se ve vlastních slzách
Zbaven veškeré bolesti
budu šťastným utopencem

ZATÍMCO MÉ SVALY TIŠE ATROFUJÍ

Duše je blažená

KDYŽ CÍTÍM TVÉ VLASY

na mé tváři
tvé slzy
na mé hrudi
a tvé ruce
kdekoliv
vím, že ještě žiji
a nic mi nechybí

PODZIMNÍ CHLADNÁ ORLICE

zve mne do svých vod
Ozdobená spadaným listím
je svůdná jak žena
na druhém břehu
zabitá zde před sto lety
a jen pro mě se teď zjevivší
Nořím se do vod
a plavu za svou bludičkou

Ostatní tvorba Zdeňka Jiráska publikovaná v Divokém víně:
DV 81/2016: Jaro s Julií
DV 78/2015: Matka s dcerou a další
DV 70/2014: Skoro všechny ženy a další
DV 66/2013: Jacquesi Prévertovi a další
DV 57/2012: Bod zlomu, Darjeeling a další
DV 54/2011: Václavu Hraběti, Karlu Čapkovi a další
DV 52/2011: Na poradě a další
DV 49/2010: Měl jsem býti Ivanem a další