Vladimír Stibor

ČERTOVSKÁ SUDIČKA

Přivedla mě
na tento svět;
vyjmenovala světice poslední doby
a prstem nebo prsem,
už si nevzpomínám,
nakreslila mateřská znamínka
do jílu,
v němž fosilie rtů
ztrácí krev ve větru.
Jako volavky.

Odpusťte,
řekne,
dnes jsem vám přinesla
stírací losy.
Pro povyražení.
Zastrašit vás nechci,
raději vyrovnat člun,
narazí-li na kameny dříve
než na mělčinu.

Příliv?
Náručí jak úplněk
chodívá bosé
po střepech kolem ložnice.

V těch místech
jsme poprvé byli spolu.
Ale jen chvíli.

DÍVKA STOJÍCÍ MODELEM

Jmenuji se,
řekne a zamyslí se,
po času,
v němž mizí i geosynklinály
lidské paměti,
po letmých závratích,
po hoře Kozákov,
jež je plná drahokamů
z naplavenin Českého ráje,
po měsíčně pruhovaných
pstruzích říčky Brziny,
nakonec po klínech dívek
Oty Janečka.

Ráno seběhl k tůním;
přistávaly v nich
lodičky z kůry
s mnoha zářezy
na přední palubě.

PŘEDSEVZETÍ

Fejeton

Bývaly to staré zlaté časy, ale kdeže loňské sněhy jsou. Každý si dával přehršel předsevzetí, aby nevybočoval z řady. Jen ti nejstatečnější a nejvtipnější z nás vykřikovali: „Dávám si předsevzetí, že si žádná dávat nebudu.“ Chudák Nový rok, jak k tomu přijde? Vždycky býval zahrnut přáními, tajnými prosbami, závazky nejrůznějšího druhu, a najednou nic? To mu přece nesmím udělat!
Posadil jsem se před zářící monitor svého letitého počítače, přivřel trochu pálící oči a prsty se mi rozběhly po klávesnici, kde jednotlivá písmenka měla už pěkné prohlubáňky.
A v duchu jsem si sliboval: Ať každý den vítám slunce, byť by bylo za mraky.
Kéž smím psát navíc jako Bohumil Hrabal, když chvílemi neobsluhoval anglického krále, úkoly z pilnosti. Nikdo je sice nebude číst, ale alespoň se tím zostřuje pohled i vnímání.
Též se musím zastat – a možná to vyžaduje více statečnosti, než jsem si kdykoliv myslel – božích mlýnů. Prý melou pomalu, avšak neustále jsou jejich soukolí v pohybu, i když tu a tam trochu skřípou a vržou. Určitě by to chtělo dostát rčení: Kapka olejíčka dělá zámečníčka. Na pochvalu bych nečekal, na uznání také ne, na to jsem už najednou starý, ale napravování křivd, to je kapitola neustále aktuální. Mohl bych si tudíž originálně předsevzít, že nebudu horký brambor přehazovat z ruky do ruky, jak to mnozí mistrovsky ovládají.
Nejdivočejší spolužačka ze základní školy, kterou jsme my kluci co chvíli tahali za její krásné a dlouhé copy, mi svěřila, že si k padesátinám slíbila, že od tohoto veledůležitého životního zlomu bude říkat lidem, co si myslí. Zatím se jí to daří, byť občas narazí. Posléze se otřepe a zase si vede svou. Obdiv, i ten můj, si zcela jistě zaslouží.
Předsevzetí vyvolává tisíce představ, nejvíce inklinuje k nanebevzetí, neboť, jak se říká, žádný bohatý do nebe nevejde. Bohatneme přece rozdáváním, ne shromažďováním a klaněním se mamonu. Jen nevím, jestli to není více zbožné přání než splnitelná představa.
Přísahám, že si na to během nového roku se šťastnou jedenáctkou na konci každý den nebo alespoň jednou za týden vzpomenu. Jinak ať se propadnu!

22. prosince 2010

POLIBKY

Dotyky tvých vlhkých rtů
jsou krajty z jiné dimenze;
sotva jim lehce nadběhnu,
už ležím uvnitř koberce

spoutaný, schystaný k převozu
na prkně slunečního vozu.
Zástavou nabízím aloe i myrtu;
převozník zaspí u břehu.

Chvíli vystačím se svými příběhy;
spadly do vln, klesaly pod vesly,
zespodu lámaly vnitřní led.

Nejednou jsem jim vběhl do rány.
Jitřní med slízávám mezi stigmaty;
mizející jsem tě měl na dohled.

O VRACEJÍCÍ SE LÁSCE

Zmizí-li vize,
přestanu číst;
svým srdcem v knize
mě polapíš.

Slíbil jsem tvému klínu,
že nenapíši ani verš;
v tvém teplém jihu
jen poprosím řež!

Snímám tvé slzy s rozpaky,
vypálím zářezy do dýky –
dál pospíchám vlídnou planinou.

Prošel jsem mezi menhiry,
zabředl v slané hlubiny.
Slunce z nich prýští trhlinou.

Z RUKOPISU LISTOPADOVÝCH AFORISMŮ

/ukázka/

I velké zvíře tu a tam vylézá ze svého brlohu.

Konipásek se snadno nezbaví ani letních lásek.

Lovec motýlů si musí potykat i s nočními můrami.

Pomohlo by smrti, kdyby vyjmenovala všechny ty, s nimiž nemůže už žít?

Když bůh zabloudí mezi surfaře, zapomene, že měl navštívit zubaře.

V českém znění málokdy běží film večerního snění.

Ostatní tvorba Vladimíra Stibora publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Poslední srpnové lásce a další
DV 90/2017: Mé milované a další
DV 89/2017: Sonet věnovaný Františce a další
DV 87/2017: Nejkrásnější semetrika a další
DV 86/2016: Vzpomínky mořských vlků a další
DV 85/2016: Pouštní modlitba a další
DV 83/2016: Slza věčného světla a další
DV 82/2016: Vzpomínka na poušť a další
DV 81/2016: Zpráva, Než ustrnou a další
DV 80/2015: Neznámé lvici a další
DV 79/2015: Kniha polibků a další
DV 78/2015: O výměně a další
DV 77/2015: Báseň o návštěvě cukrárny a další
DV 76/2015: O dívce, která skočila a další
DV 75/2015: O jezerních očích a další
DV 74/2014: Vášeň, Jestli a další
DV 73/2014: Modlitba, Druhé pokračování
DV 72/2014: Tma, co se rozdává a další
DV 71/2014: Ranní sen a další
DV 70/2014: Čas, v němž se rozlévá očekávání a další
DV 69/2014: Tobě, Nejstarší lásce a další
DV 68/2013: Pohlazení, Sluneční stíny a další
DV 67/2013: Prosím si dva lístky a další
DV 66/2013: Na břehu a další
DV 65/2013: Co mi řekl táta o svém dětství a další
DV 64/2013: Tobě, Vzducholodě a další
DV 63/2013: Co jsem ještě nepřiznal a další
DV 62/2012: Před operací a další
DV 61/2012: Proměnná, Snídaně u ohně a další
DV 60/2012: Jeden z posledních úsvitů a další
DV 59/2012: Ohniště, Plavba noční úžinou a další
DV 58/2012: Charónova žena a další
DV 57/2012: PF 2012, Novoroční sonet
DV 56/2011: Charónova žena a další
DV 55/2011: Van Gogh v údolí se stromy a další
DV 54/2011: Co jsem ještě nepřiznal. Týden bláznů a další
DV 53/2011: Bylinkářství, Drsný bůh a další
DV 52/2011: Potápka, Pouta a další
DV 50/2010: Viole Fischerové a další
DV 49/2010: Zátoka Sargasového moře a další
DV 48/2010: Chrpy
DV 47/2010: Letní divožence a další
DV 46/2010: Příští přání a další
DV 45/2010: První lednové ráno a další
DV 44/2009: Conquistadoři noci a jejich psi (výběr ze sbírky)
DV 43/2009: Co jsem dlouho nevěděl a další
DV 41/2009: Čekání na odpověď a další