na další stranu
Vladimír Stibor
CHARÓNOVA ŽENA
Žehlí si u mne
pomačkané pověsti;
dějiny z předjitřní pěny,
kdy to všechno ještě vře;
leč řeka již meandruje,
louhem sytí své nevinné.
Setkáme se,
připustí,
uprostřed krchovů z pískovce;
u železné brány poklekne vítr,
mateřídoušku vytřepá z kapes,
kam si mnozí nás
schovávají minci návratu.
Pro toho mého budižkničemu,
řekne
a slza jí ukápne.
VAN GOGH V ÚDOLÍ SE STROMY
Užovka se vyšplhala
po měděné římse,
mezi slunečními akrobaty
je nejvyšší.
Nespadne
ani se nevrátí.
Dej si pozor, Vincente,
na cestu kolem jezera;
lodě tu olizují kamenná atria,
posléze stěžně slunečnic
připínají na háčky oblohy
jižní i jihozápadní koleje
přístavní bryčky.
Proti sobě se rozběhnou cypřiše
a ty se rozhodneš
chvíli tu zůstat.
CO MI ŘEKLA SESTRA Z CHIRURGIE
Už je mi přes padesát,
zamyslela se
a vystrčila ukazováček proti nebi,
ledacos už mohu prozradit
a mnohé nesmlčet.
Tady i tam
amputujeme,
zkracujeme i prohlubujeme,
co se nám dostane pod ruku.
Otevřené i vnitřní rány
štupujeme ovčími střívky.
Karbolem
naše rajcovní uklízečka
stírá chodby i všechny hajzlíky.
Ani se u toho neohlédne.
V posledních letech
čím dál častěji
se do mne vkrádají
sny beznohých;
šance jsou vyrovnané,
tak padesát na padesát.
Nejvyšší čas,
odsekne ta,
co se tu ochomejtá.
NOSIČI SLOV
Básníci vše vrací
na místo činu;
ruce jim časem zdrsní
v povětří cítí divočinu.
Jako kůň pokulhává rým
i řeka občas teče do kopce;
oheň tu něžně krade dým;
přikazuje: Chyťte spiklence.
Dávno už je kdosi naučil
do vína vmíchat rozrazil;
vyhřívat se slastně uprostřed schodiště.
Smích je ale k ránu prozradil;
chrámový had se připlazil;
přebrodil slzavé údolí i rumiště.
MYDLÁŘOVA VLAST
Ta země,
co plodí verbíře
a nejštíhlejší černokrásky,
často střílí z hmoždíře,
kat Mydlář chodí na bělásky.
Sotva opustí město bran,
spatří jezera Vltavy,
tajně namaluje nahou saň –
jak daleko je od pravdy?
Přesto ji cítí v podpaží,
krev cedí cestou do pekel,
modlitbou sáhne do věží;
s diviznami pod lesem
stokrát se zapomněl.
|
