|
na další stranu
Vladimír Stibor
Pan akademický malíř Ivan Bukovský, duben 2024, foto V. Stibor
CHTĚL BYCH NAMALOVAT POŘÁDNÝ OBRAZ
Rozhovor s panem akademickým malířem Ivanem Bukovským
S panem Ivanem se známe jen pár let. Ale za to dobu jsme podnikli dvě spanilé jízdy na Šumavu. Pan malíř ilustroval několik almanachů české poezie, dokonce vloni vyzdobil i knihu veršů Nepijte z rozlitého. Jeho obrazy visí v galériích, putují po výstavách, vyvolávají neodbytný pocit,
že se k nim musíte vracet. A najednou každá odpověď předkládá další neklid vědět něco víc.
Můžete říci, co vás přivedlo k ilustrování almanachů české poezie?
Básnířka Mareček (Martina Krejčí) mne seznámila s básníkem Vladimírem Stiborem, který je natolik šílený, že už řadu let rediguje almanachy mapující poetickou krajinu české kotliny, a ten mne před několika lety požádal o ilustraci jednoho ročníku. A pak dalšího. A zase...
Čím je vám literatura blízká a zrcadlí současné odraz naší hektické doby?
Literatura (ale vlastně veškeré umění) nám přináší odpovědi prakticky na všechno, jen záleží na formulaci otázek. A tady už záleží na nás samotných, na co se ptáme a jaké odpovědi chceme slyšet.
Člověk se malířem rodí či se jím postupně stává? Jak to bylo s vámi?
Já si myslím, že se jím rodí, a potom se jím postupně stává. Já jsem rád a hodně kreslil už odmalička, a když jsem v deseti letech dostal temperové barvy, bylo rozhodnuto.
Měl jste mezi umělci někoho, kdo byl vaším vzorem, k němuž jste doslova vzhlížel?
Vlastně už od dětství to byl Rembrandt, i když v Národní galerii ve Šternberku jsou jenom dva. Později přibyli samozřejmě další, ale tu intenzitu vztahu už jsem neměl k žádnému dalšímu.
Lze najít nějaké období, jež bylo pro vás nejpřínosnější?
Byly to studijně pracovní pobyty s Jiřím Sozanským v Památníku Terezín (ty byly zakončeny společným symposiem a výstavou v roce 1980 ještě se Zdeňkem Beranem, Oldou Kulhánkem, Lubošem Janečkou, Petrem Kovářem a Ivanem Dolejškem), a potom zřejmě pobyty v Itálii v letech 1992 a 1993 s Honzou Hellerem (také zakončené společnou výstavou).
Rozumí lidé obrázkům na celém světě stejně? Nebo se pohled na napnutá plátna na malířských stojanech různí třeba světadíl od světadílu?
Samozřejmě že nerozumí, to je kulturně-civilizační fenomén.
Dalo by se připustit, že je nějaká země, byť nemusí být až na konci světa, nejfotogeničtější a nejpřitažlivější?
Nevím. Každá země, každá končina má svoje kouzlo, jen je třeba je umět najít a poznat.
Učíte dodnes na vysoké škole. Jací jsou dnešní studenti? Prahnou, mohu-li tuto použít nadsázku, po nových obzorech?
Samozřejmě. Je to naprosto přirozené. Možná jen prahnou trochu jinak a po trochu jiných obzorech, ale zvídavost je základním projevem lidské inteligence.
Kdybyste měl napsat knihu o malířině, co byste nejvíce vyzvedl?
Psaní knih o malířině radši ponechám jiným (já bych se zabýval zřejmě důvody, které nutí člověka malovat, a tím bych se octnul ve slepé uličce, protože přestože je máme všichni stejné, máme je samozřejmě každý jiné).
Neustále se v poslední době začínat prosazovat umělá inteligence. Vnímáte ji jako technickou výpomoc nebo cítíte z uměleckého hlediska jisté ohrožení?
Nemyslím si, že AI může nahradit lidskou kreativitu. Může ji samozřejmě napodobit. Ale je ji samozřejmě možné používat jako trochu rozvinutější tužku, jako tvůrčí prostředek.
Budete někdy malovat přírodu? Evokují vaší fantazii, dává obrázkům další rozměr. Nezapomněl jsem ještě na něco?
Ale já maluji přírodu neustále. Pokud je to míněno tak, jestli budu někdy malovat krajiny, tak samozřejmě: v některých mých obrazech vytváří krajina nebo její zlomky obrazové prostředí, jeho barevnost, světelnost, psychologii…
Můžete alespoň letmo připomenout několik svých obrazů, kterých si nejvíce vážíte?
To je hodně ošemetná otázka, na kterou vlastně nedokážu smysluplně odpovědět.
Má-li se adept štětců a palety stát dobrým pozorovatel a umělcem, na co by neměl nikdy zapomenout?
Že všechno, jakékoli téma, není vlastně nic jiného, nežli záminka k namalování obrazu.
Jistě poznáte, kdy je nutné vše nechat stranou a jít do ateliéru. Dá se to naučit nebo to musí mít dobrý tvůrce zakódováno kdesi uvnitř?
Ideální je naučit se chodit do atelieru jako do práce. Mít v tom určitý řád. Ale není na to žádný předpis, žádný návod, protože samozřejmě jsou chvíle, kdy to jde všechno nad běžný rámec, kdy teplá večeře musí jít stranou a je nutno pracovat i „přesčas“. Ale každý to má samozřejmě tak, aby to vyhovovalo jen jemu.
Existuje před vámi nějaká nesplněná vize v podobě výzvy?
Samozřejmě. Měl bych konečně namalovat nějaký pořádný obraz.
Nechalo by se o světlu a inspiraci vykládat celé dlouhé hodiny, odkud se vlastně berou?
Určitě by se o inspiraci dalo hovořit nejen celé hodiny, ale dny, týdny, měsíce, roky... Vlastně se o ní hovoří už několik tisíciletí. Řekové jí říkali „božské šílenství“. Různých výkladů je moc, ale správná odpověď je zřejmě v této předepsané pohádkové formuli: Kde se vzala, tu se vzala..
Tvrdí se, že válka je selháním politických elit. Nejsou hlasy vojenských jestřábů a štváčů čímsi hrůzným a přesahujícím naše chápání?
Existuje představa, že válka je v nás zakódovaná jako součást naší psychologie. Daleko jednodušší, nežli se snažit pochopit toho druhého, je majznout ho klackem po hlavě a tím problém vyřešit. A protože většina lidí miluje nesložitá, jednoduchá řešení, tak všechny řeči o touze po míru jsou jen zastíráním toho, že chceme mír, který vyhovuje nám.
Vaši rodiče prožily hrůzu druhé světové války.
Moji rodiče se seznámili v Terezíně, oba si potom prošli koncentrační tábory: otec Oswiencim
a matka Ravensbrück. Příliš mnoho o tom nemluvili, a tak jsem vědomosti o té době skládal
z utroušených poznámek, nikoli ze souvislých vyprávění. Ale po válce se otec stýkal se spisovatelem Františkem Krausem (přátelili se už v Terezíně), jehož syn Tomáš vydává v současné době jeho sebrané spisy, které rovněž ilustruji.
Jste šťastný? Já vím, že ano, ale musím mít na mysli, že se ptám za všechny potencionální čtenáře…
Pokud skutečnost, že mám skvělou rodinu, a že mohu dělat to, co mne baví a zajímá, je štěstí, pak ano.
Děkuji za rozhovor 19. dubna 2024
Vladimír Stibor
O VĚRNOSTI
Kazatelny jsou už zamluvené;
zbývají ještě místa,
dalo by se říci plácky a remízky,
kde vyhřezává poušť
a termiti
a svazky svatých slov,
pruty z březového proutí
a také ptáci.
Usednou-li v naší blízkosti,
dotknu se tvého ramene.
TAJNÁ ZPRÁVA MILOSTI
Zmiňuje mne ve svých komentářích;
poté mě obejme.
Na očích, na všech tvářích
mě lehce zraňuje.
Říká mi Už je čas, zvykej si,
přiletí supi, budeš náhle sám;
jeřabinového vína dolej si.
Strništěpokryje chrám.
Zatlačí nás do nejstarší zahrady;
kvetou tam ocúny, ruce za zády
znají jen stisk a vzrušení.
Buď rád, žes pohřbil všechny dohady,
hladil´s mne rychleji uprostřed třinácté komnaty;
ostatní o tom nemají ani tušení.
JEDNA Z MÁLA JISTOT
Jde
a nezastaví se.
Upouští pod nohy
koule ze skla a nefritu;
po zdech stékají nehlučná jiná slunce.
Jde a nesedne si;
musela by nás přehlédnout.
Vladimír Stibor V Nechvalicích dne 20. března 2024
ČESKÉ BÁSNÍŘCE KARLE ERBOVÉ
Když odcházejí básníci,
spadne vždycky více vody;
jezdec na koni smrti zpozorní,
postaví se na zadní,
jak by chtěl obejmout černou krajinu
trnů i dozrávajících jeřabin.
Pořadí se změní.
Vladimír Stibor 21. března 2024
|
