na další stranu
Vladimír Stibor
RANNÍ SEN
Nad ránem
mešní víno s hrozny jeřabin
obléká oblohu
do fáčů z purpuru.
Co řeknu,
pohlédnu-li k tobě
a nahoru?
Z TANEČNÍCH HODIN
Každý z nás
je tak trochu tulák
i kazatel;
slábne nám zrak.
Saháme před sebe,
po vůni poznáváme řeku,
hvězdy našité okolo živůtku
stírají slzy Salome.
Opouštěla taneční sál
chvíli před námi.
UTAJENÁ ODPOVĚĎ
Nemusím chodit daleko,
zpovědnice z břečťanů
a z lián ostružin
rozdírá mé dlaně
perlou vin.
BÁSNÍKU JAROSLAVOVI Z PRAŽSKÉ KAMPY
Postává se mnou,
dotýká se mé ruky,
snídá přítmí na dlažbě jitřní náplavky.
A čas je náhle uvnitř monstrance,
hraje si s mrtvými brouky,
říká o nich:
Zatoulali se až ke mně,
moji hrobaříci.
Poté opíše ústy kolem sebe kruh,
vyprskne smíchem i vážností chvíle,
co se mu najednou nezdá.
Drcne do mne ramenem:
Moji kurevníci už dupou na pavlači;
chtějí se pochlubit
ulovenou půlnoční rybou
na dělitelném ohni.
Sotva dýchá.
Přelézá zeď,
jež by tu jednou mohla stát
popsaná krví měsíčníků.
|
