literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

OSAMĚLÁ

Cítím její vůni,
písek náplavky;
proplétají se tam labutě,
divoké kachny,
tančí tam jeptišky bez spodního prádla.
Stmívá se.
Cítím její vůni,
Kampa je nahá,
na břehu postává bronzový myslitel
a Japonky v růžových baretech
vytahují mobily,
olizují si rty.
Pod věžemi Vyšehradu vede koňská stezka.
Tma na jednu nohu napadá.
Cítím její vůni.

KNIHY SVĚTEL

Jsou knihy knih,
knihy úpisů;
Aladin se vysvléká z kůže,
hledá své Moře Laptěvů,
neodkvetlé růže,
břehy plné podbělů.
Pak si vzpomene
na slanou slovní hříčku,
na dekameron příběhů.
Světlo,
co se láme,
nesouvisí s ničím.
Probouzí nás k životu.

HODINY

Sundavám všechny hodiny,
abych zastavil čas;
čas, co nám zbývá.
Zůstanou před námi holé zdi
básníka Vladimíra Holana,
obrazy či jenom skica,
k níž se leze po kolenou.
A bolí to,
ne že ne;
písek se zadírá do kůže;
v místech,
ke led ještě neroztál,
rozkvétají protěže.



Vladimír Stibor                           V Nechvalicích dne 18. března 2025