literární časopis založený v roce 1964

Eva Frantinová

Vzpomínky Na přeskáčku

Fotografie míst, kam Karel Sýs s Evou Frantinovou chodívali.

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5
obr. 6	obr. 7	obr. 8	obr. 9	obr. 10

Galerie obsahuje celkem 17 obrázků.
1-10   11-17  

PŘEČTI TO, OPRAV TO, CO NA TO ŘÍKÁŠ?

Karel opravdu nevěděl „kam dřív skočit“ – byly to snad desítky autorů článků, knížek veršů i povídek, autorů, kterým „to četl, opravoval, radil, sháněl vydavatele, pomohl, aby to bylo co nejlevnější, aby kniha vyšla.“ Často si postěžoval: „Já jsem tak udřenej, a to mi volal ještě ten a ten, já mám na všechno jen víkend a kde jsou mé věci, ještě chci napsat knihu o humoru za protektorátu, mám rozepsané paměti, musím dát dohromady sbírku Zaručeně neodvolatelně předposlední jízda, já už opravdu nemůžu, nemůžu…“
Šetřil časem - proto mluvil do telefonu jen velmi krátce. Ale stejně nic nikomu nedokázal odříct. Myslím si, že toho mnozí i zneužívali.

PROPISKY

Propisovačky mu nosil ve velkém do práce Karel Aksamit. Věděl, co to znamená mít nápad – a nemít po ruce propisovačku. A když autor se sametovým jménem nosit propisovačky přestal, když už jsme ho nikdy neviděli, přišla řada na mne.
Sbírala jsem propisky po veletrzích a také na Dnech válečných veteránů na Náměstí Míru. Zelené „maskáčové“ s nápisem POKOS měl Karel nejraději. „Ty tak úžasně spouští, ty jsou nejlepší“, liboval si.
I Pokosky byly ale konečné a jednou se vypsaly. Tiše v aktovce záviděly jediné jediné propisce – té, kterou nosil Karel sebou stále.
Byla na ní malá nálepka, nevím už, jestli srdíčko…Od vnuka.

V ČAJKOVSKÉHO ULICI

Viktor Schwarcz a jeho přítelkyně Veronika! Na jedné fotografii sedíme v bytě v Čajkovského ulici. Na hlavách máme černé orientální čepičky – asi se v tu chvíli bavíme o Veroničiných obrazech, nebo snad o Izraeli a básních, o bratrovi Viktora, který miluje českou poezii a jmenuje se Šimon Shur, bratrovi, který v kibucu Shomrat na severu Izraele možná právě dnes překládá nejen naše básně do hebrejštiny…asi se domlouváme na dalším večeru v Čajkovského ulici, kdy musíme sehnat a přinést jehněčí plec. Karel už tu za týden uvaří specialitu - amírstánského beránka…

DISKALKUL

„Já si nepamatuju jména, ze mě by nic nevytloukli, byl bych dobrý agent, já jsem diskalkul, neumím nic spočítat a neumím ani násobilku, spočítej, jestli mi vrátili správně, jednou mě okradla blízko vaší ulice, v prodejně naproti restauraci U Berana pihovatá pekařka – o korunu, tam se už nikdy nevrátím, tu jsem proklel, ale tvoje číslo mobilu, to jediné číslo ze všech umím zpaměti…“

BLBŮSTKY

Jednou jsi mi vyprávěl: „Koupili jsme si se Žáčkem v hračkářství kovové cvakací žabičky, dělalo to cvak cvakcvaky cvak a nahlas, ale jen když jsi to zmáčkla, my si to dali do kapes u kalhot a všude kam jsme přišli, tam jsme cvakali…“ A jednou koupil babičce v Domácích potřebách (ty miloval jako všechny cedníky, hrnce, pánve, nože…) umělohmotnou slepičku – na jedno vařené vajíčko. Měla červený hřebínek. A mně donesl přívěsky - pejska a filcovou myšku. Když jsem zmáčkla pejska, říkal anglicky Mám tě rád. Potom se nějak „vybil“, ale to Mám tě rád se mezi námi nevybilo nikdy. A myšce, která ležela na komodě, rovnal nožičky…

DVA NÁLEZY

Pozdní podzimní večer. Někdy kolem roku 2005 jdeme k Milušce do kiosku na konečné v Braníku. Něco se přede mnou při výstupu z tramvaje mihlo: „Hele, dvoustovka, to je štěstí…“ „Ty máš štěstí, pořád něco nacházíš…“, zalitoval Karel. Že tu dvoustovku v té tmě nenašel na chodníku sám.
Nešlo o peníze, šlo o štěstí.
A nedávno – v šerém listopadu 2024, kdy už jsem o svém štěstí slyšet nemohla – jakoby se ke mně chtěla po letech cesta do Braníka za Miluškou vrátit. Znovu přede mnou ležela papírová dvoustovka!
A bylo úplně jedno, že na Vinohradech, v Záhřebské…

ROZHOVOR O PŘEVRATU

„Když jsem byl dlouhé měsíce bez práce, přemýšlel jsem o tom, že bych šel uklízet samoobsluhy…“
„No to snad, Karle ne, tyhle ruce přece nemohou uklízet…samoobsluhy.“
„Proč ne, je to práce jako každá jiná, užitečná, a ještě pak máš spoustu času na psaní…“
Držela jsem jeho ruce ve svých. Bílé krásné ruce.
A pamatuji si, že mne to rozplakalo.

OPUKA, OPUKA!

Kostelec nad Orlicí je celý z opuky. „Tam, kde je Lipová stráň byly dříve lomy na opuku, ještě jsou tam v lese zbytky cestiček z opuky, sahaly až ke hřišti, chodilo se tam s kladívky na zkameněliny, na trilobity, já ti takové kladívko koupím, zkusíme to někde za Prahou…“
Když jsme šli Kostelcem, Karel vyhrkl: „Opuka!“ U naší „zdi nářků“ pod kostelem, v Rybářské ulici, která je snad celá z opuky, před domem, ve kterém před mnoha lety Karel trávil psaním čas díky stipendiu: „Podívej, v těch oknech nahoře jsem napsal báseň Láska, pil jsem bílé víno a psal, víno jsem si nosil vždy pod košilí, aby teta neviděla…“ Vzhlédla jsem k oknům. Dům v doživotní rekonstrukci. Okna bez záclon a na nich lepenka.

NA TŘI ŘÁDKY

Kde mám košilku? První slova za dveřmi. Plátěná bílá košilka, andělíček, visela vždycky na věšáku v koupelně. Léty se rozpadla a místo si na věšáku vydobyl župan – také bílý. Jen kusy látek, každý jiný, ale…

KDYŽ SE JEŠTĚ BÁSNÍKŮM PLETLY SVETRY

Tenhle dopis čtenářky Kmene z konce září 1986 jsem četla několikrát a Karel o něm často mluvil. O době, kdy se ještě básníkům pletly svetry…
Milý pane Sýsi!
Tak tedy konečně posílám slíbenou objednávku. Snad se Vám bude hodit – barva i tvar jsou, jak jste napsal, velikost snad také.
Omlouvám se, že dodací lhůta byla přece jen dlouhá – na chmelu byl sice čas, ale ne klid. Po návratu zase „fofry“, teď neschopenka (důsledky chmelu), takže: záda vznikla v rozpětí 5 týdnů, přední díl za 5 dnů – snad to může být pro Vás zajímavá informace. Taky jsem ten vzor pletla prvně v životě – napřed víc párala – pak jakž takž „jela“ – a nakonec pletla rychle a zpaměti.
Děkuji Vám za hezká slova o mém textu – stačí mně to zcela jako společenské uznání. Myslím, že je to text příliš osobní – na to, aby se mohl někde objevit. V Ostravě už vůbec ne.
Prospěšnější bude, když se budu držet těch jehlic…
Napište, zda Vám svetr „padne.“
Blahopřeji ke knížce – bohužel ji nemám (chmel)


                            Zdraví
                                    Míla

KDYŽ SE JEŠTĚ BÁSNÍKŮM PSALO

Pamatuji si: básníkům se i psalo. Čtenáři básníkům láli i děkovali, psali, jak měli hezký den, když pročítali Kmen, jak měli strašný den, když verši nebo polemikou nezačala jejich snídaně, nebo také naopak. Sama mám doma pár takových dopisů o tom, jak poezie pomáhá. Občas si čtenáři i trochu sami se slovy zahráli. Mobily ani hry nebyly. Hrůza! A Karel měl štěstí, že mu poštou přišla od jedné čtenářky veršovaná pochvala na sbírku básní Kniha přísloví, která vyšla v roce 1985 v nakladatelství Československý spisovatel.

NAD KNIHOU PŘÍSLOVÍ KARLA SÝSE

Sýsifovská práce
Méně bývá Sýse
Chodníčkem blíž, cestičkou Sýs
Řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký Sýs
Moudrý jako Sýslamoun
Nejsi, jak Sýse dělala
Co Sýs nadrobil, to sněz!

KOČÁREK

Smáli jsme se: „Víš, co je přetvářka? To jedna napsala: Dětem do Afriky posíláme fíky, ale kočárek prý vozila s odvrácenou tváří, miminko, snad vnoučka, uspávala s odvrácenou tváří, hm…“

ČÁPATA

„Kampak jdete, čápata?“
Jedna otázka. Utkvěla mi. Protože ji položil kdysi kdesi v Písku skupině kluků Saša.
„Tlustej kluk“ a spolužák z Písku. 120 kg. Karel byl mezi nimi. Mezi pospíchajícími čápaty. Kolik mu bylo let? Sedm nebo deset? A kam šli? A kudy? Snad po náměstí? K řece? Lehoučce jako čápata…
Vidím ten den jako na pohyblivé černobílé fotografii. Možná jsem se v tu chvíli narodila…

JAK JSME HLEDALI MĚSTEČKO

Bylo mi kolem deseti let a prázdniny jsem trávila u dědečka v Josefově Dole. Tehdy mi koupil v Liberci nebo v Jablonci knihu Kouzelné městečko. Napsal ji Václav Pavel Borovička. Byla to jedna z mých „klíčových“ knih a její obsah jsem Karlovi často vyprávěla.
Koleje! Na jejich konci šípkový keř a děda Kilián. Vstup jen pro děti!
Karel i já jsme chtěli všechno vidět na vlastní oči.
Karel toužil spatřit Island – kvůli knize Cesta do středu země.
O zájezdu do Terstu vyprávěl: „Hnal bych celý zájezd až k místu, kterým se v Matyáši Sandorfovi inspiroval Verne…a i ten holub tam skutečně byl!“
Chtěli jsme všechno vidět na vlastní oči.
Nebo stát před domem, ve kterém bydlel František Halas.
Nebo najít poblíž pražské Výtoně dům: „Tady skočil z okna Konstantin Biebl… bůhví, co ho k tomu dohnalo, možná slinivka, možná tehdejší poměry, padesátá léta…ta přece ničila
i Nezvala…“
Nebo jít přes Braník „k Vančurovi“ - na Zbraslav.
Nebo hledat profesora houslí Bedřicha Voldana na vyšehradském Slavíně: „On se mi tam tak dlouho schovával!“
A hledat mého češtináře z konzervatoře, profesora Vlčka v ulici na Praze 5, v ulici Pod lipkami 22, odkud jsme jednou šli k bývalým tatínkovým ZPA do ulice Růženy Naskové…
A hledat pražské antikvariáty a bazary – Karel i kvůli dřevěné autodráze svého dětství – až ji uviděl za výlohou v Dlážděné ulici, aby litoval celý život, že ji nekoupil…
Nebo tu shánět Říkánky pro malé občánky a Malované počasí, ono „Podívej se Karlíku, už dosáhnu na kliku…“
Nebo vyhledat na jaře 2024 hotel v Golčově Jeníkově, hotel, ve kterém nikdy nepřespal – chtěl se tu potkat a věřil, že se potká - se „svým“ Rudolfem Fauknerem…(a řekne mu, že každé jaro dělá doma na balkoně „kolečko“ – přečte každým rokem všechny jeho knížky…
a že píše knihu Český Verne - spolu s dalším nadšencem Fauknerova díla, Vladimírem Fialou.)
Spisovatele Borovičky jsem se už na Městečko zeptat nemohla, ale mapa nám ukázala, že Městeček je několik.
Jedno u Křivoklátu – tady jsem na výletě s kamarádkou Ivankou šípkový keř ani koleje nenašla. Další Městečko leží za Benešovem.
V Benešově jsme s Karlem nasedli do lokálky, která nás tam zavezla. A viděli jsme koleje.
A na jejich konci šípkový keř.
Jen ta cedule Dospělým vstup zakázán, tam nebyla.
Ani děda Kilián a kluk Petr.

SNĚŽENKY PŘED KONZERVATOŘÍ

Je to jen drobnost. Právě probíhala hodina dějin hudby na konzervatoři. A krátce po ní mně paní profesorka řekla: „Dole tam na Vás někdo čeká a má v ruce sněženky…a myslím, že včera Vás tu hledal po všech třídách, asi neznal rozvrh…“
Zotvíral jsi dveře celé školy – a já za nimi nebyla. Mohli jsme se vidět – a neviděli. Mohli jsme se vzít za ruce. Nevzali.
Vyběhla jsem ven ze školy – vstříc sněženkám – a sevřela mne strašná lítost, které jsem se už nikdy nezbavila!

CO SE TI LÍBILO Z MÝCH PRVNÍCH BÁSNÍ

Co se ti líbilo z mých prvních básní, básní psaných perem do černých sešitů, si pamatuji. Ne všechno, jen něco. Všechno není důležité. Od toho, co se ti líbilo, jsem se odrážela!

Lampa dere černé peří tmě
slza jak květ hluchavky sešplhává po tváři
tulipány kolenou do sebe zamykají pestíky zánětů
na mostě chytáš útržky dopisů té
která neodepsala a slyšíš říkat ano
strašně chtěls být prvním vlakem
rty od malin doříkávají ne
babička namaže koleje plechu olejem
poručí máku ať si nastoupí
babiččiny ruce napité pivoňky
slza jak květ hluchavky sešplhává po tváři
po těle stolu šoupeš kostkované sonáty
židle na které dědeček prošoupával lesklé srdce
stařenky vyčesávají z holí první lupy sluníčka
ta sukně visí na slunci jako žhavý pětník
moje knihovna má všechny zuby
ale chybí pětka vpravo dole
chrpa vykašlává všechnu modř
nebo jinak
nebe vykašlává dírami hvězd všechnu modř
zametám do ústraní řeč
na Kampě pod hrníčky polibků uvázly naše duše
nebo ještě
cesta mizí do jedné z vrásek půdy
napadl mne sníh
Blahynko cinkni!
nakonec
obrať list!

KOŽÍŠEK

Často jsem citovala z Kainarovy básně o kožíšku. Ono „co ti to udělá, krásně se, krásně se chundelá…“ Báseň o lásce, o štěstí, že si nás všimla, nebo my jí, končí verši o černém voze,
o vesmíru „kterej nám nakonec celej vezmou…“ Není objevem, že každou láskou jede černej vůz. Ale kam a proč?