|
na další stranu
Eva Frantinová
Vzpomínky Na přeskáčku, dokončení
LISTOVAT POD ŠIRÝM NEBEM
Tenhle antikvariát už dávno není. Šlo se k němu kolem hotelu Verdi poblíž vršovického nádraží. Hotel Verdi měl na dveřích útržek Verdiho opery – v notách. Karel noty moc neznal, ale já neuměle úryvek zanotovala a on ho ihned zazpíval. Zkrátka - jak by řekla moje prateta - „měl notu.“ Tak jsme došli k antikvariátu pod širým nebem. Co jsme tu viděli, neviděli jsme nikde. Tolik knih! Regály trčely k nebi a my se ztráceli mezi nimi. Na záda nám pálilo slunce a my listovali a listovali, odkládali knihy na hromádky pojmenované Tohle si vezmu. „Já už mám knihy doma i na zemi, všude, knihy jsou vášeň!“, naoko bědoval Karel. Kolem nás pobíhal prodavačův pes. To moc příjemné nebylo, ale měl žízeň stejnou jako my!
A pak nám ten zázrak pod modrým nebem zavřeli. Chodili jsme už jen kolem železných těžkých vrat a občas za nimi díky škvíře spatřili i prosklenou kancelář. A mladé tváře potopené do internetových objednávek...
NEJMENOVANÁ SOUTĚŽ A NEJMENOVANÝ BÁSNÍK
Je taková soutěž. Literární. Pro děti i pro dospělé. Soutěž z malého města N. nebo B., na tom nezáleží. Třikrát jsme se s Karlem rozhodli vyzkoušet porotu – hlavním porotcem byla známá spisovatelka. Zasláním prací jsme pověřili jednoho našeho příbuzného, říkejme mu H. nebo Z. Na tom nezáleží. H. nebo Z. zaslal do soutěže pár listů s našimi básněmi. A podepsal se jako soutěžící H. nebo Z. Pak už zbývalo jen čekat. Jednou bylo čestné uznání a čokoláda, dvakrát ani čestné uznání. Hlavní porotkyně, která znala dobře z knížek mne i Karla, nepoznala náš rukopis! A námi nastrčený „autor“, měl radost z pozvání na večer, kdy se předávaly ceny. Čepýřil se pýchou v první řadě.
Bavili jsme se a těšili ohromně: „Tak kdy zas bude soutěž? Jednou přece vyhrát musíme!“
ZÁSTĚRKÁŘI A MOZART
Prsten, zrcadlo, stupně, lóže, dveřník, zástěra – slova, která jsem často slýchala. A také jsem slyšela o zednářských symbolech z připravované knihy Praha zednářská. Zednářům jsem začala říkat Zástěry nebo Zástěrkáři. „Jdeš dnes do zástěr?“, ptala jsem se Karla. Zednáři se scházeli v Podolí, obyčejně ve středu kolem šesté sedmé hodiny odpoledne. Celé hodiny před tím jsme hráli.
I když jsem na klavír hrála sama, hráli jsme spolu. Karel mi radil, že tady tišeji, tady jemněji…
A zpíval. Hodně a rád Mozarta. Někdy jsem musela vzít do ruky i housle – a zahrát Mozartův koncert G dur, ten miloval. A jednou jsme spolu byli na Figarově svatbě v malém divadélku ve Strašnicích, u klavíru seděl můj spolužák Jan Snítil, syn význačného houslisty…
A z Karlových Varů, kde byl Karel na léčení, mi každou chvíli volal: „Chodím ke hrobu Mozartova syna, tady to spouští, tady to píše, až přijedu, ukážu ti notýsky…“
A náš poslední Mozart 9. 8. 2024?
Ave verum corpus
Cavatina z Figarovy svatby
2. věta z klavírního koncertu d moll - Romance…
2X KOMÁREK
Obrázek od Vladimíra Komárka jsem dostala od tebe a hned dvojmo. Na jednom obrázku vidím dveře – takové, jaké mám ve svém vinohradském bytě. A pod dveřmi bačkůrky. Dominuje tu šedá, ale přesto na tebe dýchne domov – sálající teplo důvěry. Jen vejít! Na druhém obrázku se dívám na tvář dívky, která upřeně hledí na petrolejku. Tady dominuje černá. Ale petrolejka svítí, svítí jak za časů mého tatínka a dědečka – rádi se dívali do jejího zrcadla.
Když jsem s Komárkem v deskách šla po Vánocích 2023 k paní rámařce do Krymské ulice, aby dveře i petrolejku zasadila do pasparty, náhle a nečekaně mne napadlo – a co když jsou ty dva obrázky poslední z řady vánočních dárků. Co když se nit přetrhne…
UŽ NEJEZDI
Všechny naše oblíbené básníky, nežijící i ty žijící, jsme chtěli „prolézt“ – kde kdo bydlel, žil, co kde napsal, čeho se dotýkal… Biebl – Výtoň, Halas – Kouřimská ulice, Nezval – most Legií stokrát tam a zpátky, ale i Troja, Seifert – Praha po stopách Světlem oděné, Holan – Kampa…V roce 2002 mi Karel ukazoval celý seznam míst, kam musíme… Škoda, že nám vzhledem k dálce „unikli“ básníci moravští. Mně ale neunikl Jiří Wolker. Tak jako Karel i já jsem milovala báseň Svatý kopeček. Léta jsem jezdila do Domova českých spisovatelů v Horním Smokovci a pěšky chodila do Tatranské Polianky, kde se básník léčil. Je smutné, že z parku zmizela busta – radši ji ukryli před zloději v sanatoriu. A někdy před pěti lety jsem vyhledala básníkův poslední pokoj. Vilu Tivoli. Odtud psal domů: „Maminko, už nejezdi…“
„To je snad jeho nejkrásnější verš“, řekl Karel.
POŠTOVNÍ SCHRÁNKY
Dříve byly v každé ulici, ale poslední dobou začaly mizet. Místo nich zůstávaly jen obrysy na zdech domů. Kam budu házet dopisy? Karel mi nosil z práce známky, stříhal je pro mne z došlých dopisů redakci. Nosil mi ty neorazítkované i orazítkované. Já je lepila na dopisy a házela je do schránky poblíž mé ulice. Světe div se! Dopisy docházely! Ale jen ty vhozené do „mé schránky“. Měli jsme z toho radost, takovou, že Karel jednou vytáhl z aktovky pouta. Jednou prý navedl na Ždáni děti, aby zatkli u stolu v jídelně Jana Pilaře, že prý snad někam schoval kulečníkovou kouli…Pouta sehnal někde v hračkářství.
JAK SE POZNÁME?
Naše časté téma – a tam nahoře, jak se poznáme? Uvidíš mne, uvidím tebe? Všichni tam budou chtít být dětmi, nikdo nebude starý, tak jak se poznáme? A jak poznám dědu, babičku, maminku? Pustí mne tam k nějaké obrazovce a uvidím tě? A co když ne? Kdyby nic nebylo, to by bylo to nejhorší, beze smyslu…
„Jak se poznáme“ kolovalo námi.
ROSETTSKÁ DESKA
Jak poznám tam nahoře
že jsi to ty
že jsem to já
když bude jediné tělo
na tisíc duší
Jak budeme po sobě toužit
když nebude nohou
když nebude nic mezi nohama
Jakým jazykem rozluštím
tvé klínové písmo?
JAK SE TAM POZNÁME?
V šest hodin po smrti
v hospodě U sv. Petra
Nezapomeň!
V šest hodin!
A pak už se nikdy nerozejdeme…
MODRÝ VĚŽÁK
V zimě 1996 mne porazilo na Bělehradské ulici auto. Tělo se na chvíli ocitlo „mimo“ – uviděla jsem sama sebe z výšky. Nade mnou spěchalo světlo. Bralo mne do náruče a „říkalo“, že jsem přece doma, konečně doma… Náhle jsem uviděla modrý věžák, skoro mrakodrap. Byl celý ze skla a omývaný deštěm. Světlo mi opět „řeklo“, že ve věžáku jsou miliardy šuplíčků
a v každém, jako v kartotéce naše činy, vysvědčení, tajemství i osudy…
„Ty se máš, tohle je naděje, já nic takového nemám“, trochu i záviděl Karel. Každý rok v lednu jsme se na Bělehradskou chodili dívat, na místo srážky…
NAVRÁCENÝ AMULET
Ráno 6.3.2025 mne opět ždímal smutek. Vždy, když jdu naší ulicí, ždímá mne smutek spolu se steskem – vidím i cítím, jak jdeme spolu. Slyším nás. Tlačím před sebou začátek dne – už aby byla noc! Vzhlížím do oken celého města – za okny tolik bytů, ty v nich nejsi, a nejen v Praze, ty nejsi za žádným oknem na světě! Představuji si, že procházím byty všech pražských čtvrtí, všechno zpřeházím, zotvírám, dívám se pod peřiny, do skříní, do spíží, majitelé jsou v práci, děti ve škole, procházím všemi českými městy i vesnicemi, pak přejdu hranice, další stát, moře, a pak dál…
Tak mi dej znamení, aspoň to – to je má každodenní píseň, každodenní verš. Nikde ho nezveřejním, verš musí nutně nudit. Ty, co nezažili.
Ráno 6.3.2025 mne opět ždímal smutek. Šla jsem ulicí, letmo stočila svůj pohled za obrubník chodníku: zablýsklo se tam cosi modrobílého. Očičko! Takové jsem ti vozila z Izraele, takové jsme si spolu kupovali, takové jsi nosil v kapsičce světlehnědé kožené peněženky. A vůbec nevadí, že z očička ležela na silnici jen skleněná půlka. Nikdo z nás nevěřil na náhody. Amulet se vrátil!
KRAJÍC
Zatímco já jsem si dávala většinou všude rýži – ne tu kulatou, ale tu dlouhozrnnou - dlouhou jako naše rozhovory o všem možném, Karel vzhlédl k vrchnímu: „Přineste mi to stejné, ale mohu k tomu dostat chleba?“
Karlův tatínek Karel prý přikusoval rohlík ke chlebu. Nalámal si ho do guláše i syn. Krajíc měl prvenství.
A to i přesto, že mi Karel kdysi na lavičce v parku před konzervatoří na koleně psal na list linkovaného papíru (kdysi ty mobily nebyly) recept na lasagne á la Verdi. Nikdy jsem recept nevyzkoušela.
Někam zapadl.
Ale ty modré linky!
Dosud se mezi nimi jako na kluzišti prohání písmo!
PŘESTUP
Časem Karel „přestoupil“ z dlouholeté klobásové, tlačenkové, chlebíčkové a gulášové víry na víru mléčnou, na všechny ty šlehané sladké krémy, pudinky, tvarohová pokušení, které zapíjel různými příchutěmi Relaxů – ovocných džusů, na kterých, jak rád přiznával, byl už závislý. Někdy je ředil vodou. Relax kupoval, jen když byl v akci v Albertu, nejraději jablečný…
Kde je ten jablečný?
V mé lednici nenačatý.
Posledním nápojem, který pil, byl černý čaj.
Tři kapky.
KLÍČE I KROKSY
„Představ si, v práci byl za mnou Milan Blahynka….a asi mi sebral klíče!“
Omyl neomyl, klíče nikde.
A když přišly do módy nazouvací boty „kroksy“, přišel Milan v bílých…
POSLEDNÍ BESEDA
Březen 2024. Smáli jsme se - Karel líčil, jak dělal v domě „družstevního čerta“… A jedna účastnice se pak optala: „Mohu se Vás zeptat, kolik je Vám let?“
A odpověděl: „Je mi hodně…“
JÁ VÍM
Půle července 2024. Zvoní telefon. Tenhle hovor byl ale úplně jiný než ty předešlé:
„Mně se stýská…“
„Já vím…“
„Uvidíme se?“
„No to víš, že se uvidíme!“
Čtyři obyčejné věty. Nic na nich není. Co by bylo. Ale z těch čtyř obyčejných vět se odvíjelo přadeno něhy i uznání. Ono „já vím“ - cítila jsem z tvých slov, že víš o stesku pravdu, že ho také cítíš. A potom zaznělo nadšené a klukovské: „To víš, že se uvidíme!“ – radostně, jak závěrečná věta z Deváté.
Kdyby ji nedoběhla Osudová…
ŽÍT LITERATUROU
„Literaturou musíš žít, ve dne v noci, neusnu bez notýsku vedle sebe, v noci si zapisuji, to neštěstí, když zapomenu, hledám pak ten verš celý den, nebo když báseň zmizí z počítače, jako se tobě ztratila ta báseň Jsem z předposledních bloudů, to už nezrekonstruuješ, nebo když ti někdo skočí do řeči, a verš tím zabije, všechno je báseň, já žiju tím, že si na zem rozložím návrh příštího čísla LUKu, nakreslím si, kde který článek umístím, to je rozkoš, a pak se těším, že to vyjde a rozesílám to autorům, jednou za dva roky chodím do Tomosu, tam mě paní už zná, nechávám si to svázat, všechna čísla za ty dva roky si nesu domů v plátně, já bych to dělal i zadarmo, co bych dělal doma, to bych se zbláznil, kniha je strašně důležitá, nikdy odtud nezmizí, a vůbec, u psacího stolu jsem nikdy nic nenapsal, píšu vleže na koberci, za chůze, na Palmě, v metru, tramvaji, na nádraží…“
HOLUBI NA HLAVNÍM NÁDRAŽÍ
Ještě včera patřily jim výšky
dnes tu leží s odkrytými bříšky
Ještě včera i nám patřil svět
a dnes nemáme kam uletět
DUBEN 2024
V to dubnové pondělí zvonil telefon:
„Jsem po transfúzi, ale budu si muset jít lehnout na pár dní do nemocnice na Karlovo náměstí, nic to nebude, prý nějaký zánět…“
Z těch pár dní byly tři týdny.
Několikrát za den jsme si volali:
„Myslíš, že bych nechtěl být venku? Tady je nuda, i když se stále něco děje, Sem nikdo nesmí, byli tu z práce a nesli mi noviny, ale musela to převzít sestra… jídlo…rovnou jim říkám odneste to…pořád do mě něco teče…“
Chodila jsem tři týdny na Střelecký ostrov.
Tady jsem začala psát Zavírací hodinu. Jako odezvu na její první část – kterou ještě četl – mi Karel napsal: Nádherné!
Je to o něm, je to o nás a o naději.
O jeho novém příteli Kroksunkrokovi.
Dívala jsem se na Střeleckém ostrově do Vltavy, vybízela holoubka na břehu:
„Otoč se! Otoč se ke mně! Že to bude dobrý!“
Po třech týdnech se ke mně otočil – na lavičce v metru na stanici Hlavní nádraží.
„Na I.P. Pavlova nedojdu, přijď sem, sedím na lavičce na nádraží…“
„Ahoj…“
„Co pláčeš, vždyť se to léčí…“
„Neztěžuj nám to…“
„Tys nikdy nebyla nemocná?“
„Tys byla také kolikrát pryč v Izraeli, a také na tři týdny, a já se trápil bez tebe
a chodil každý den v Nuslích na Ostrůvek…“
„Běž hrát do Říčan, tam v orchestru se přece vždycky pobavíš…“
Objímala jsem ho a otřásal mnou pláč.
Ahoj na lavičce bylo změněné a jiné než Ahoj před třemi týdny, tvář, oči, hlas…
Za týden jsem držela v ruce v restauraci U Klokoně
kopii propouštěcí zprávy z nemocnice:
„Já to ani nečtu, nerozumím tomu…“
Abych nevěděla, že ví.
Abych věděla, a přece doufala a nevěděla.
Abychom se naposled na sebe podívali
28. 6. 2024
na dlouhé chodbě
v pátek v 10 hodin
aby od tebe zaznělo Chceš mne taky odepsat?
a ode mne Sebe odepíšu
Sebe!
a To už se neuvidíme?
a Tak mi něco řekni
Mám tě rád
aby v mém mobilu pak odpoledne zatřepotala křídly
esemeska
Velkou pusu!
Aby mi za měsíc na Bulovce řekla sestřička:
„Pan Sýs je hodnej…“
Abych mu řekla: „Kájo, ty máš strniště…“
Abych četla verš
Největší štěstí je zdravý krevní oběh
A popoháněla dech: „Dýchej…“
Čistota prostřela své ubrusy tak jako nikdy.
DALŠÍ JARO NA STŘELECKÉM OSTROVĚ
Kdy ještě před námi
rozkvetou kaštany
Kdy ještě za námi
povalí se šeříky
A kdy nám přinesou
kafe v hrníčku
zalévané nadějí
a na dně
bude
světleji?
OSUD 20. 6. 2024
„Musím se uzdravit. Musím se s tím vypořádat. Je to osud. To víš, že se uvidíme.
Vždyť se to léčí. Četl jsem, že dlaně a chodidla nikdy nezhubnou. Ostatní se dožene.
Musím se vzchopit. Noviny vyjít musí. Jdi mi na chodbu pro vodu. Prosím. Děkuju.“
POSLEDNÍ ESEMESKY
Středa 24. 7. 2024 – pusu.
Čtvrtek 25. 7. 2024 - jsem memocnv.
VYHNÁNÍ
Skončit se má v nejlepším. Bojím se končit v nejhorším.
Opět na Bulovce v pavilonu číslo 10 ve čtvrtém patře v pokoji číslo čtyři.
Každý den je 29. 7. 2024.
Každou hodinu je půl druhé po obědě.
Zamilovala jsem se do šeredného počasí. Modro a slunce nesnesu.
Jaro a léto – bojím se tě!
Od doby vyhnání z ráje, o kterém jsme před tím oba nevěděli.
Jdu a nevím kam. Dýchám a nevím proč. Čekám na zrušené stanici.
Myslíš, že něco pojede?
NÁŘEK
Je nářek prázdných skříní nad plnými
po rukou jejich nadšení i vzteku
když nemáme co na sebe
když zůstaneme v prázdných rukávech
zrušených
mobilních číslech
na která esemesky ale ještě jdou
jedna za druhou
jak dnem jde slovo příště
je nářek po bývalé hudbě
opera má opera tvá
ty krásné tercie
kdo je k sobě svázal už nerozváže
sazebník Sevillský
a pod ním nářek rozvodových stání
dluhy
výčitek s usebráním
je nářek pane bože pane doktore
nářek kovové postele
kdo ho zastele
vrhám se k tomu kovu
je nářek pana Nikdo
nade vším co dostalo tu jméno
a je tudíž i čímsi kýmsi kdesi snad i pohlazeno
a nářek trávy: proč jsem na zeleno
a nářek prachu: utekla mi tráva
smysl bytí
je nářek dětí bez rodičů rodičů bez dětí
a měl to být zpěv
měl to být od začátku let
do země Aniponětí
je nářek básní krátkých jak ponožky ke kotníkům
i nesrolovatelných poém
co vy tu chcete co chcete ještě říci
vy a vy a vy básně
oko se k vám musí prokopat
než mu odzvoní
je nářek poledního zvonění
a posledního sklonění
nad chrpou lípou nad splavem
zázrak se přes kopírák nekoná
zázrak se píše
pojďme to zkusit ještě jednou
vždyť se to léčí
nedělej to těžší
je nářek loučení ne loučit se nebudem
je nářek osudu
na který nejsou prášky
jen reflexní nášivky
které spatříš až naposled
a až to nevybereš
je nářek žil
které nemají do čeho píchnout
samy jsou jako řešeto
a visí na nich víra naše
ta židovská i východočeská
je nářek popruhů stesku
ten bágl nesejmeš a řeže to
seriál mlčenlivých blesků
je nářek obzoru
odkud nezamáváš
a nářek panáka na chodníku
kterým se neproskáčeš
rebe dekl háj
jenom se nepropadnout
narodit se a zůstat křídou
je nářek fixky: proč nejsem prostou tuhou
prostě se držet papíru
dokud nezpuchří
to je láska
je nářek lásky která vrhá světlo
přes všechna stínidla
splavy stavidla
je nářek touhy a jejích studentů
proč musí platit školné
je ale také nářek radosti: chci bolné
ale také dlaní
na lavičce v Krymské ulici
nářek tu ustřelil v létě štěstí palici
je nářek vstupů do tramvaje
jeden schod druhý třetí
Himaláje
a zeptá se ho někdo: nechcete si sednout?
ne on se nikdy neposadí
na malou desítku
s přítelem Červézou
a když tak U kvítků
je nářek čerstvě řezaných květin
co byly potom co budou před tím
je nářek věty: „To mi to ještě jedlo…“
nářek všech dříve najedených
napojených
je nářek opuštěné básně
třese se po tobě jak po domově
který však nemá pojištění
je v rukou poslední zvůle
je nářek mého odkazu
tobě a tobě všechno tady tobě já
tak mnou piš vstávej zapínej se svlékni se
jsme jenom nástroje
u obsazených pultů
ale čí
místo koho
a v které symfonii zástoje?
je nářek odbíjení
srdce - věžní hodiny
berou se spolu
Bim a Bam
Ale jen jeden onemocní
budeš sám
je nářek samot: ani my nechceme
zůstat osamocené
samoty proto pláčí
tak to spravme zašijme ustříhněme
zkraťme se vytáhněme
ať se zaplní skříně
zaplanou tercie v operách
je nářek s příjmením Strach
a ten zvonek dlí u mých dveří
docela vysmátý
kolem něj tvoje stisky
značky a obchvaty
kam jsme to vůbec jeli a tak dlouho
červencovou devětadvacítkou a do pondělí
je nářek prvního dne týdne pondělí
plány se na něj věšely
a my je milovali
pondělňata
žádný se nechtěl jmenovat Poslední
žádný nechtěl hned zavřít klapačku
je nářek nářků
hluboko pod Zdí nářků
a zametačů přání
je nářek nenarozených: my nemohli do zdi
vtlačit ani papírek!
je nářek papíru
já shořím!
Je nářek souseda i nečtených knih:
„Něco jsem zaslechl v TV
že umřel básník
jo v létě
ale víte já od něj nic nikdy za celý život nečetl
a vono se dnes stejně
nečte nemyslíte?“
je nářek Nedokončených: chceme končit!
ale jsou krásné nekoncem
jak by to bylo krásné příjmení Nekonec
je nářek začátků
byli jsme v šoku
hosté v kostech
je nářek šoku
po bývalém světě
možná je úžasný jak kštice
a možná jsme jeho příští veš
co o něm víme
čo o mne vieš
ptá se mě nářek
když rozkřídlil dlaně
od rána do večera unášejí
ze závějí do tropů
z tropů do závějí
a holubice padá na chodník
v ulici Nekrmteto
tak bílá sněžná
jako ty
když si tě ještě nazouvaly šlápoty…
DOSLOV KE KNIZE NA PŘESKÁČKU
Zlatý důl Až tak
Autorka těchto vzpomínek se mne optala, zda k nim napíšu doslov. Napsal jsem doslov už k její Dámské jízdě. K téhle její jízdě životem s Karlem Sýsem musím. Na koho jiného tak velice sám taky vzpomínám? Referoval jsem o většině jeho knih, též o pár knížkách Evy Frantinové. S mým doslovem mohla by tato kniha být dvojí pohled na básníka. Pohled kritika a pohled jeho mnohaleté přítelkyně. Bál jsem se trochu, že v tom budou erotické intimity. Zbytečně. Oba psávali o sexu bez zábran. Ale celá tato kniha je o poezii. A ne „o“, je to poezie sama. Je to sága o tom, jak se dva básníci našli. Rázem a natrvalo. Ani smrt je nerozdělila. To se často nevidí. Toho není bez výjimečných předpokladů. Karel žije v Evině paměti a živých snech pořád.
Je to kniha o Karlovi i o Evě. Oba s múzickými kořeny ve svém rodokmenu. Oba s láskou ke svým předkům. Ku svému rodu, rodičům a co nejširší rodině. Oběma v jejich širší rodině raboval vražedný holokaust. Do paměti obou uložen jako pevný základ. Oba s přímo sloní pamětí. Oba s postřehem, rozhledem a smyslem pro výmluvný detail. Oba s nutkáním, odvahou a uměním stále psát. Oba zvídaví až zvědaví. Karel v bývalé škole Nezvalova dětství v Šamikovicích probral stavení od sklepa po půdu, a u nás doma v Olomouci (jediná to návštěva, další, zas jen jediná, v Lomnici u Tišnova, nenavštěvovali jsme se) pozotvíral všecky skříňky a povytáhl všechny zásuvky. Karel i Eva oba hraví a i za nepohody ne bez humoru. Jako jejich Nezval. A jako on mlsní jedlíci. Jako on se smyslem pro zázraky. Jako on milovníci oper. „Oper se nemohl nasytit“, píše Eva.
Devětačtyřicet let jejich vzájemnosti propuklo roku 1975 a už v plné síle. Čtenář si může sám v knize spočítat, kolikrát ten rok Eva evokuje, kde všude byli. Ona po prvním přivonění k omamné vůni tiskařské černi. On na cestě k svému prvému tvůrčímu vrcholu. V rukopisných Eviných verších rozpoznal a ocenil už vzklíčivší talent. Nadání blízké svému.
Kde všude byli. Začal jsem si to vypisovat. Kostelec nad Orlicí. Rychnov. Opočno. Vrané nad Vltavou, Třebíč atd. atd. Popsal jsem tím seznamem tři sloupce. Do některých míst jen tak. Do mnohých, že tam byla dobrá hospoda. Do jiných s příjemnou obsluhou. I do dosti vzdálených za přáteli. Do Opočna za Vladimírem Brandejsem. Porůznu jinam za generačními druhy. Kamsi za místním básníkem. Kamsi za vynikajícími párky. Do Kouřimi na památku Lilly Hodáčové, milenky Slávka Nezvala, který tam za ní jezdil, jednou vraceje se z pařížského sjezdu spisovatelů. Do Vodňan, protože tam našel útočiště Julius Zeyer. Do Drážďan Ericha Kästnera na památku dětské četby jeho knížky. Dodnes je mi líto, že Morava až na Třebíč byla jim moc daleko a nemohl jsem je uvítat u sebe.
Ostatně Karel, který vždy z redakce pospíchal za Evou, nikdy neřekl kam; věděl, že tuším; o svém vztahu s ní nikdy ani slovo; věděl, že vím. To stačilo.
Při četbě Na přeskáčku jsem si taky psal, za kým se Eva a Karel vydávali. Nebo jenom koho vídali. Bylo těch lidí od slavných přes obyčejné až po bizarní mnohem víc než jejich výletních míst. Byli to Básníci i snaživí veršující neumětelové. Malíři, mnozí naivní. Místní figurky a i ony samá lidskost. Hbité servírky i vědoucí překladatelé. S mým krajanem Zdeňkem Frýbortem (vděčíme mu za adekvátního Umberta Eca) byl Karel v Itálii, s Evou telefonovali. Nejenže Eva zná v Karlově Kostelci každý kout, každou hospodu, každý kámen (zasadili tam pamětní kámen na památku Karlova dědečka Rudolfa Hoffmanna, oběti šoa), ale zaznamenává i své řeči s Kostelčany. A s lidmi jinde. I na Kubě a v Izraeli. To je paměť!!
Co s Karlem sama nezažila, ví Eva o něm od jeho přátel. Co o něm ví, toho je neuvěřitelně mnoho. Ví, jak statečně si vedl, když by byl po listopadu 89 dva měsíce vzal jakoukoli práci. Ví o Karlově prvním a posledním dni v jeho Kmeni, který vydupal ze země, zjednal mu během let kvalitní autorskou i čtenářskou obec a po sametovém listopadu byl z něho vděčnými redaktory nesametově vyštván. O tom prvním dni v Tvorbě ví Eva od něho, druhý s ním prožívala. Ví, že měl herecké nadání, a dokládá to. Ví, co vyváděl jako dítě. Ví, jak se ještě jako dítě dostal do Anglie a co pro něho znamenala. Ví, jak ho zasáhla smrt milovaného básníka Miroslava Floriana. Ví, co pro něho znamenaly některé knihy, a vzpomíná na knihy svého dětství. Vzpomíná, jak si dělal rád legraci. Jak si s Karlem „nadhazovali“ slova, z nichž vzcházely verše, metafory, poznání. A vděčně: „až teď vidím, co pro mne udělal“. Ráda dává slovo hodnověrným svědkům Karlova života: „Není nikdo, komu by ublížil.“
Než jsem se dal do tohoto doslovu, připravoval jsem edici dobře utajené neznámé verze Nezvalova Pražského chodce a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví pročítal zápisníky. Básník do nich zaznamenával své schůzky se svou nadanou podivuhodnou přítelkyní Lilly Hodáčovou. A co nečtu v rukopise Na přeskáčku? Karel a Eva měli s sebou stále notýsky. Karel znal místa, kde je třeba mít je po ruce, neboť „básně tu jdou samy“. Zapisovali si do nich své verše i své cesty, navštívené lokality, setkání s lidmi a jejich výroky? Buď jak buď, Napřeskáčku je nedoberný zlatý důl. Kdo se opováží o díle Karla Sýse psát, bez této knihy se neobejde. Je až tak jedinečná. Potvrzuje, že skutečný básník, i obdařený mimořádnou fantazií, nic si nevymýšlí.
Tak jako poslední roky a měsíce, umírání Milana Kundery prožila a ve své knize decentně povyprávěla Florence Noiville, Eva Frantinová prožila a zaznamenala i poslední roky, měsíce, týdny a dny Karla Sýse. Pro milenku je umírání milého snad ještě těžší a určitě obtížnější než pro jeho ženu. Eva byla přesto poslední, kdo s Karlem mluvil a na přeskáčku zaznamenala, jak podobně jako Kundera se Karel loučil se životem. Vlastně na rozdíl od autora, jemuž se zdařilo dovršit své dílo, Karel se s životem neloučil, do posledního zbytku sil psal verše a též redigoval svůj LUK. Eva se s ním loučí neloučí jednou ze svých nejlepších básní.
Eva cituje i Karlův povzdech, že čím je starší, tím „méně si věří“. To mohu jen potvrdit. Za své poslední zimy mi poslal rozsáhlý rukopis Zaručeně/Neodvolatelně předposlední jízdy s tím, abych mu poradil, co v něm vadí, chybí, nesedí. Byl jsem tou skladbou uchvácen, byl to zase úchvatný proud vidoucích splavných veršů, jejichž méně přesná slova už byla většinou přímo tam nadhozena přesnějšími. Karel se obával zbytečně, předčasně. Ukáže se to, až ta předposlední jízda vyjde. Ještě půl roku předtím, než nás proti své vůli opustil, musím konstatovat, až tak, že jsem v celé Evině knížce nenašel nic, co by protiřečilo mé zkušenosti s Karlem. Zato kdybych měl to štěstí a mohl vydat všechny své texty o něm (lektorské posudky, recenze, jubilejní články a doslovy), musel bych je rozšířit. Rozepsal bych se o tom, z čeho všeho „všedního“ dokázal Karel Sýs vytěžit zlato, stříbro, drahokamy svých básní.
Nakonec pro domo mea. Eva se o mně párkrát zmiňuje, dokonce mě cituje. Nic z toho se mi z mrzké paměti nevybavuje, až na setkávání s Karlem a s ní na Nezvalově Třebíči. Možná jsem skutečně byl podezřelý, že jsem mu při jedné návštěvě v redakci „sebral klíče“. Kéž by to byla pravda a já našel mezi nimi klíč k jeho odkazu a k jeho rokům s Evou.
Milan Blahynka
BÁSNĚ DO ALMANACHU
(věnováno Karlu Sýsovi)
Tvé srdce
Za předposledním úhozem
jdu
jdu jako za vozem
Ráno
Jsi tady
ráno
(nemám odzpíváno
a přesto přepadena
básní
říkám si: žasni…)
Ulice bez nás
Beton asfalt
okna domy
přepych i bída aut
zhasínající lampy
a láska není in
je out…
(na kterou stranu
poslali ji z rampy?)
Black Friday
V pondělí
neporadí Alza ani Datart
(ve světě bílé
nebo černé techniky
plakat?)
Prosím vás dovezte něhu
Ke stolku pro dva
U Klokoně
kde sedí jiní
jiní spolu splynou
a ještě padesát let nezakulhají
a hlas jim nezdrhne
pili budou pít pijí
a vystřídají xy plátěných aktovek
zatímco ty mi šeptáš: neblbni
vždyť já se toulám
s tou poslední (modrou)
Kostelcem
hvězdnou
Itálií…
Běžím každý den do kina
Na tebe…
(dávají
Stejná krevní skupina)
Vzpomínka
Ztratila jsem heslo na stesk po tobě
nemohu se odhlásit
klávesnice je němá
kolik odepsala myší…
ale obrazovky planou
a i když nevyslyší
slyší námi
a píší
Naší ulicí
Na zemi nedokouřená cigareta
obláčky našich chvil…
(kam uletěly
kdopak je zapálil?)
Moje menu
Na stole
sedmiramenný svícen
storamenná tíseň
a slzy…
(druhá večeře)
Nad mapou
Ach naše Seyschely…
Kouřim
Brod
Hláska
Pyšely!
Dárek
Provázky přetrženy
krabice se zubí
docela nic ve velkém stylu
jen rozbalený stesk…
(a český výrobce)
Popeláři
Ulicí jedou popeláři
tak vysmátí
tak mladí
jistí
netuší
že ani oni se nedostanou
do tříděného odpadu
ekologicky čistí
až semele je
stáří
Bezdomovci
Tulí se k sobě
na polystyrénovém sedátku
vypadá to
že mají radost
a ty jdeš kolem
steskem
polstrované dítě
U nádraží
Podívej – kufr na kolečkách…
(smrtí přišlápnutá vlečka)
Dotaz o zimním přezutí
Bože
máš rezervu lásky
ve svém voze?
Poslední pár
Možná dál nosíš Prestige
ve stavu tíže
i beztíže…
Zrcadlo
Kolik ramínek
projde mým životem
kolik skříní
kolikrát osud bude mít co na sebe
ten který nemá jiná jiný
a tebe spustí
do kapes štěstí
- kamínek?
Kolikrát?
Kolik let budeš chodit po sněhu
a kolik pod sněhem…
(ty bez příběhu
i ty s příběhem…)
Poslední zvonění
Čekáme na lásku
v dlaních
stuleni
dva schody v mezipatře
posledních zvonění
Za tebou Na palmě 17. 11. 2024
Nedělní odpoledne
a stesk má zelenou
a sluníčko už nežhne
už se tu nepotkáme
ani u dna
už ani nad pěnou
báseň nezakopne o řádky
stoly a židle
obrácené pro nikoho
a přesto jsi tu
přesto píšeš
šustí náš listopad
opuštěné zahrádky
Na začátku a stejně tak na konci
Jak o osudu zmínku
podstrčíš
nám bože
plínku…
List z metra
S uchem na mobilu
posloucháte akční nabídku
šumění moře
všeliké dárky
ach kámo
ostrov za babku…
neslyšíte ale právě padající list
(jak smutek slabikuje
mám tě rád)
jak plachtí do srdce
jak se z něj učí číst
Napořád
Ach být tu napořád
jako koleje
jako jízdní řád
pro sny
pro vlaky
(neodstavené zázraky)
Psali jsme
Ve stoje
vsedě
vleže
ze sklepů
z údolí
i z věže…
Den pro nikoho
Žiji den pro nikoho
nikdo nezavolá
nenapíše
prázdná dlani
propastné ráno
smutek má vystaráno
už nakoupil
uvařil
semlel
chytil se tvých básní
té přece víš že mám tě rád
té o metru
bílém svetru
a šel se projít
(úzkost na vodítku)
Píšeš
Ale to jen báseň rozdává majetek
tomu dá tomu ne
jsem rozprodaný výtisk
nedotisk přetisk
pyramida kostí
šlachy na váhu
příčně duhovaný sval
neohlášená slza
bydliště Žal
č.p. Hoře nad Vltavou
adresa stát Meč
město Damoklovo
jsem
piják a notoricky založený v notýsku
houslistka začátků slavných koncertů
první takt ostatní už dozpíváte
metafory
dnů mých
zářily
jako tvá naděje v aktovce
na stanici I.P. Pavlova
sjížděl jsi do Štěpánské
s tím že se všechno zlepší
aktovko nadějí
dnes tu čekám já
překračuji tvá poslední slova
nesnesu modrou oblohu
spíš mi sedí šeredně
nemohu poslouchat Z českých luhů a hájů
Paňácu
Intermezzo
Ydische mamme
Beltz…
A to jsem je vás tak milovala
A básně: berou dnes?
Píšeš…
trápíš se trápíš
kdo tě sem shodil
kudy se ztratíš
bude to stezkou básníků?
Ať mi dá osud na lípu
na její doušek
až mne bude zkoušet
komise na sebrané spisy Kdysi
ha ha
věčnost je otevřená zlomenina
život dlaha
sem tam se i v nás zablýskne hvězda
s kterou jsme rozvedeni
i když se toužíme znova sezdat
slza nedoléhá
co jí přibouchne
kdo odstraní zarážku jejich dveří
je lačná
na konci papírové role
skončí má role
a dědeček tam možná blikne baterkou
tak zkus nepsat
jenom žvaň
tak jako žvaní rozelhaná dlaň
jenže ty píšeš
jako něco bylo věčné
pro tu aktovku
co nemihne se na stanici
modrou vlaštovku…
slunéčko sedmitečné…
Mám napitý den
Běhat od slzy k slze
vysoušet jednu druhou
nejsi
a přece jsi
příšeří světla
světlo příšeří
takovou radost jsme mívali
tak nás znali
na zadním sedadle překročených rychlostí
a dnes
máte nějaké mazání na stesk?
na trhané srdce?
na pepři na smetaně
fidli con carne
single pingle
připijme na cesty
byli jsme z louky
teď ze závějí
a závěj hoří
a já bez tebe načnu nový notýsek
možná v něm ožije poéma
vyhynulý druh
návštěvníky prosím nekrmit
a tady v Parádiu
opodál zahrady
kabinky záhady
slza a smích tu převlékají kabáty
na Pročtujsme. Cz
pere nás to na třicet
ždímá bez otáček
otoč se!
život nám natočili pod hladinu
židle nás přežijí
živáčky
žrouty i hladové
abecedu posledních písmenek
užil si aspoň ještě ypsilon
a kousíček zetka
„a támhle jsou jeho kamarádi“
ukázala mi Lenka stůl
U zlaté palmy
o jeho roh si opřu malíček
setřu z něj hřbetem ruky neviditelný prach
tvé otisky
z pozemské ořízky
tady se přece uklízelo a bude
tady se psalo a bude
vždycky jsem tě miloval
sedni si napiš báseň
nemáme co číst
srdci je zima
kam se podělo tropické klima
našich českých dní
jsme jenom předpovědí tajemné nápovědy
jsme jenom otazníkem
nad vším co leklo
otazník nerezová naběračka
odpověď mastné oko
Ale tady se nevaří
na tomhle ostrově
mám napitý den
běhat od slzy k slze
mávat jak trosečník
a lety?
- zrušené…
Jízdní řády
Tisknou se i pro ty
co nikdy nikam
neodjedou
odnikud nepřijedou
chvějí se nedočkavostí
Půllitr
Káplo mi U Součků na srdíčko
(pěna tvého dechu
tvé mlíčko)
Nikdo
Jen slovo hranol
tluču v něm křídly
|
