Lucie Maková

TOUHA PO BABÍM LÉTĚ

„Řeklas, že sem jedeš se mnou?“
„Ne, táta ještě ani neví, že jsem se rozešla s Ondrou.“
„Aha, takže jsem Ondra?“
„Ne, jseš Sára.“ Převlékat Ambrože za Ondru mi přišlo nepatřičné.
„Tos klidně mohla říct, že jsem Ondra,“ směje se Ambrož. Aha, takže já jsem u Skrčků za Kláru. Nebo za krávu. Anebo za obojí.

Jedeme k tátovi na chatu. Řekla jsem mu, že bychom sem se Sárou ještě rády vypadly, než začne semestr. Řekl, že jasně. Sáru má rád. Sáru má každý rád. Jedeme v autě mojí mámy, takže řídím já. Je tma a mrholí, za Prahou byla zácpa. Jsem unavená.

„Nechceš mě vystřídat?“ zeptám se Ambrože.
„Jseš unavená?“ zeptá se mě on.
„Jo,“ odpovím.
„Tak jo,“ usměje se.

Ambrož je jeden z mála od nás z party, co se se mnou nebojí v autě. On se obecně málo bojí. Absence strachu je jedním ze znaků psychopatie, neboli disociální poruchy osobnosti. Třeba je psychopat jako můj táta. Moje máma by řekla, že určitě. Jde přeci na práva.

Po příjezdu nanosíme věci do chaty, já dám vařit vodu na čaj a Ambrož zatopí v kamnech. Sám od sebe, nemusela jsem mu nic říkat ani vysvětlovat. Ondra by snad ani nevěděl, jak škrtnout sirkama. No dobře, to zase ne, to mu křivdím.

Povečeříme párky s chlebem a pak se vyvalíme na gauč. Je to poprvý, co se za ten den jeden druhého pořádně dotkneme. Je mi v tom dobře. V Ambrožově objetí, u nás na chatě, u praskajících kamen. Chtěla bych tu zůstat napořád.
„To je super, viď? Jak praskaj ty kamna,“ řekne a hladí mě u toho po ruce a mě z toho běhá mráz po zádech. Je to fascinující — když jsme spolu, jsem neustále jako na trní a zároveň jsem nejklidnější, co jsem byla za hodně dlouhou dobu.
„Jo, to je,“ řeknu já.
„Já to tu mám hrozně ráda,“ dodám ještě.
„To se ti vůbec nedivím,“ pootočí hlavu a podívá se mi do očí. Má hrozně klidnej pohled. Vždycky. Za jakýchkoli okolností. Mám pocit, že mi to dodává jakousi stabilitu. Stabilitu, kterou potřebuju, ale která mi chybí. A z nějakého důvodu se mi hledá snáz v očích muže, se kterým jsem v dosti nestabilním vztahu, než abych si ji našla sama v sobě.

Chvíli mlčíme a kamna praskaj. Venku prší. Na to, že je teprv konec září, mám pocit, že podzim už se nastěhoval v plný parádě. Na můj vkus příliš brzy. Babí léto letos nebylo. Je mi z toho smutno. Mám totiž pocit, že s létem odešlo všechno to hezký a lehký, co mezi náma s Ambrožem bylo. A s podzimem se nastěhovalo všechno to nejasný, těžký a složitý. Chtěla bych babí léto. Aspoň na chvíli. Abych ještě aspoň na chvíli mohla samu sebe obalamutit, že to, co tu bylo v létě, stále zůstává.
„Už si mi chyběla,“ řekne.

Tak proč ses neozval? mám chuť říct. Takhle jsem se musela ozvat já. Zase. A cítila se kvůli tomu jako kráva. Zase. Ale neřeknu nic, to bych vyčítala, a to není sexy. Dám mu místo toho pusu. Pak druhou. Pak on mě. A pak jsem najednou bez trička. A pak je ve mně. Bez kondomu. Udělám se, ale musím si pomoct na klitorisu rukou. Jenom z penetrace mi to nejde. Ambrožovi se to líbí, když si to u sexu dělám rukou. Ondra měl pocit, že selhává. Udělá se mi na břicho a pak jdeme do sprchy.
„S tebou je to stejně nejlepší,“ řekne, když mi mydlí záda. Tak proč to potřebuješ s jinýma?
„S tebou taky,“ řeknu a otočím se.
„Spala jsi teď s někým?“
Zavrtím hlavou: „Naposledy s tím Němcem.“
„Ty?“ lezu ze sprchy, sahám po ručníku a už si v duchu nadávám, že jsem se vůbec zeptala. Tak nějak tuším, že odpověď slyšet nechci.
„Měl jsem něco s Luckou, ale nespali jsme spolu.“ Jasně, klasika.
„Hmm,“ řeknu.
„Jseš s tím v pohodě?“ zeptá se.
„Jo, asi jo.“ A kdyby ne? Změní se snad něco?
„A fakt seš, nebo jen říkáš, že seš, ale nejseš?“ ptá se a leze za mnou ven ze sprchy. Je to tu maličký, takže si musí stoupnout těsně za mě. Cítím jeho penis na svých bedrech.
„A záleží na tom?“ zeptám se já a podívám se mu v zrcadle do očí. Máme je oba modrý. Oči. To je poprvý, co mám kluka s modrýma očima. Ambrož je vůbec takovým úkazem mezi mýma dosavadníma známostma.
„Noo, mně záleží na tom, jak se cítíš,“ dá mi pusu na krk, chytne mě zezadu kolem pasu a stále se mi u toho dívá do očí. To říkáš vždycky. Nevím, co říct, tak se jen usměju a chvíli tam tak na sebe zíráme. Ambrož je ten typ člověka, co neuhýbá pohledem. Asi se v tom jeho pohledu snažím najít nějakej smysl nebo co. Smysl tohohle celýho. Po chvíli si začnu čistit zuby, protože ho tam nenacházím. A to já jsem trpělivej člověk.

Ráno se vzbudím a Ambrož ještě spí. Vždycky se budím před ním, on spí hrozně dlouho. Chvíli ho pozoruju. Je jako nemluvně. Nestydatě rozvalený a s bezelstným výrazem. Blonďatý kudrliny jenom dokreslují tuhle jeho personu neviňátka. Jak ho tak pozoruju, napadne mě, že ho takhle dost možná pozoruje i Lucka, když u ní přespává. Z toho se mi udělá zle a radši toho nechám. Zatopím dole v kamnech a jdu se projít. Ranní procházka je dobrá na regulaci nervového systému, řekl by můj otec. To teď potřebuju ze všeho nejvíc. Trochu se zregulovat. Vzkaz mu nenechám, jen ať se o mě trochu bojí. To nám prospěje.

Když se vrátím, Ambrož akorát přikládá do kamen.
„Kdes byla?“ objímá mě a dává mi pusu do vlasů.
„Projít se.“
„Jsem se o tebe už málem začal bát,“ usmívá se a strachy se u toho zrovna netřese.

„Joha,“ zavolá na mě a hodí mi jablko, co utrhl ze stromu. Chytnu ho a kousnu si do něj. Jabka tady máme dobrý. Nejlepší na světě. Jdeme na procházku k rybníku. Nebudeme přece celej den sedět doma, když je hezky. To dá rozum, na tom by se shodli oba moji rodiče.
„Neříkej mi Joha,“ řeknu.
„Proč ne?“ zeptá se Ambrož. Protože mi tak říká jenom Jáchym.
„Protože to nemám ráda,“ odpovím a dám mu kousnout jabka.
„Vždyť ti tak říká Jáchym,“ namítne Ambrož. No právě.
„Koukej, támhle je nějakej dravec,“ ukážu na oblohu a změním téma.
„Ajo, to bude asi káně,“ odpoví s naprostou jistotou, kterou nevím, kde sebral. Myslím, že na právech se ornitologií zrovna dvakrát nezabývají. Na Ambrožovi je ale fajn, s jakou rychlostí je ochotnej změnit téma. V ničem se moc nenimrá. To by mi u Sáry ani u Jáchyma neprošlo. Tam bych musela vysvětlovat. A Sára by se pak začala smát, že Joha zní jako Noha. A Jáchym by řek, že mi tak říká rád, a já bych byla ráda, že mi tak bude říkat dál. Škoda, že už se sem spolu dost možná takhle ve třech nepodíváme.
„S tátou jsme tu jednou viděli orla mořskýho,“ pochlubím se.
„Kde ten se tu vzal?“
„To nevím, ale táta tvrdil, že to byl fakt ten mořskej.“ Dost možná kecal, bylo mi tehdy asi osm.
„Tátové maj vždycky pravdu,“ usměje se Ambrož a chytí mě okolo ramen. Hned je mi líp. Vždycky, když se mě dotkne, něco ve mně se zachvěje a zároveň příjemně usadí.
S těma dotykama to ale máme s Ambrožem složitý. On by to teda asi takhle nenazval, ale pro mě to složitý je. Když jsme spolu sami, dotýkáme se pořád a hodně. Když jsme spolu sami někde na veřejnosti, tak se vyloženě chová, jako bysme spolu chodili. Vůbec mu nevadí mi dát pusu, vzít mě za ruku, vyprstit v parku na lavičce. Ale jak jsme někde s partou, nezavadí o mě ani pohledem. Nechce, aby se to vědělo. Nechce, aby to bylo téma. Já to chápu, ale bolí to. A Sára chápe mě, že mi to za tu bolest stojí. Zato Jáchym ne, ten nechápe mě, že mi za to stojí Ambrož, a Sáru, že ji za to nestojí on. A já se nerada hádám. A tak pořád jenom mezi nima kličkuju a snažím se být s oběma za dobře a přimět je dva, aby byli za dobře spolu, protože to je pro mě nejdůležitější, to mi dělá nejlíp. Na mě ať se klidně zlobí, ale spolu ať se nehádaj. Je to stejný jako s našima.