|
na další stranu
Františka Vrbenská
ČASU JE MÁLO, VODA STOUPÁ
Situace začíná být kritická, řeka postupně odřízla i zadní část předměstí, tzv. Žitůvky, a přístup k elektrárně. Přestalo pršet, ale voda stoupá a není jasné, zda se vzestup zastaví a na jaké výši. Je zaplavena příjezdová cesta k rodinným domkům Dr. Farského, p. Foltýnka a pí Vávrové. (Povodňový deník obce Dolní Holadná)
Srpen 2032, Česká republika
Vedro a vlhko k udušení. Únava, při níž člověk upadá do křečovitého spánku. Přestává vnímat hluk a hovor kolem. Pokud ruchy ještě zesílí, přehodí přes ně clonu nevědomí a vzápětí znovu odplouvá do tmy.
„Jardo… Hergot, Jarouši, vstávej, potřebujem tě!“
Probouzení vyčerpaného spáče, který zalehl před pár minutami, se zvlášť v parném dni podobá středověké tortuře. „Jo… jo, moment… “
Jaroslav s třeštícím mozkem analyzoval zrychlené videopásmo reality. Povodně. Mimořádné nasazení jejich jednotky – určitě byl na nohou téměř třicet hodin. Tady kolem měl stanoviště nouzový štáb. Pobíhající lidé stále něco sháněli, přemísťovali a zařizovali. Zvonící mobily jištěné iontovým dobíjením, čísla, na která se nikdo neozýval, papíry popsané horečnými poznámkami. Ježkovy voči – ožít, rychle ožít!
„Copak, Pavle?“ vyhrkl, když se posadil.
„Ále, taková lapálie!“ sypal ze sebe závodním tempem jeho kamarád. „Ty jsi sloužil taky v Jižní Americe, že jo? Hele, potřebujem vodchytit amazoňáka! Evakuujem dědka, co se doteďka nechtěl zaboha hnout – víš, dva bloky odtud, ty baráčky k řece. Sušinka trhlej, brečí, že bez papouška nepude. Helfnul bys nám? Von žádnej z kluků v družstvu nechová ptactvo, akorát Ludva je kynolog.“
„Vysvětlete starému pánovi, že napřed jdou lidi,“ povzdychl si Jaroslav. „Za chvilku to tam popadá. Samá vepřovice.“
„Hele… Jardo, von nikoho jinýho nemá, než to zviřátko…“
Jaroslav potřásl hlavou. Při katastrofě se nedá říci: teď jsem mimo službu, i kdyby člověku nařídili odpočinek. Papoušek – no, a co? Dojde pro něj. Brzo bude zpátky!
Až před štábem si uvědomil, že si natáhl vysoké holínky, ale vyšel jenom v tričku: kabát zásahového ochranného obleku předtím odložil vedle nouzového lůžka. Připadalo mu jako ztráta času vracet se pro něj.
Křehký, bělovlasý pán se křečovitě držel okraje záchranného člunu a třásl se. Opravdu měl slzy v očích. „Terezka se mi utopí! Nenechali mě, aby ji odnesl… Terezko... !“ Hasič, který zůstal ve člunu, měl co dělat, aby ho udržel uvnitř.
„Nedivte se, musíte hned pryč, je to tu nebezpečné,“ vysvětloval Jaroslav. Nezdálo se však, že stařík dokáže mezi bědováním respektovat situaci, i když ho na uklidněnou ujistil: „Spolehněte se, už jdu pro Terezku!“
„Jaký že je to papoušek?“ ověřoval si u Pavla, který zatím naskočil do člunu.
„No, z Amazónie! Velkej, tý vole!“ zahulákal odplouvající záchranář.
Jarek mávl na pozdrav a jal se brodit ke dveřím chalupy, na níž byly znát věk a nedostatek peněz. Kalná voda s olejnatými skvrnami mu sahala ke slabinám. Nesla pestrý sortiment smetí. Melancholicky kolem plavalo bílé kuře, ztuhlé nožky nahoře. Na závěsech veřejí visely rozražené venkovní dveře. Řeka, která rozverně vstoupila dovnitř, si v předsíni pohrávala s archy novin a plastikovými sáčky jako medúzami. Vzduch zatuchl, ztěžkl mokrotou a plesnivinou: nestačil se promísit s nepatrně svěžejším povětřím venku.
„Asta la vista, bejby!“pronesl sytý mužský hlas s podtónem hněvu.
Puf! Puf! Puf! - třeskly výstřely. Jaroslav rozeznával kolt pětačtyřicítku.
Nakolik mu to masa vody dovolila, otočil se co nejrychleji do obývacího pokoje. Zavřená okna lemovaly seprané záclony z hladké lehké látky. Konferenční stolek s miskou vlašských ořechů čeřil hladinu jako člun z Titanicu, na ložním povlečení hodovaly mikroorganismy. Skříně a regály u stěn plnily knihy a předměty, jaké přesycují krámky antikvářů i vetešníků. Starý pán se snažil uskladnit co nejvíc z drobného majetku mimo dosah záplavy. V dolních patrech prázdno, nahoře zmatená mačkanice. Knihy vtáhly vlhkost a strašlivě zbytněly, police praštěly pod jejich tlakem.
„Holčičko, jak vypadám?“ zachraplalo to. A přešlo do sopránu: „Brouku, nebezpečně!“
Pokoj byl nevelký, ale podstatnou část zabírala impozantní voliéra, uvnitř nainstalované kmínky – nejspíš prořezaná jabloň, síť zauzlených lan, šplhadla a barevní tajtrlíci. Více než ze třetiny ji zaplavila voda.
„Grrrrrrrrrrrrrrr! Nesmíš!“
Za dvířky rozměru třicet na čtyřicet seděla na větvi Terezka.
Nebyl to amazoňan, kamarád Pavel jen odhadl původ papouška. Klec obývala urostlá samička ararauny. Není ten největší ara, ale rozhodně má nejsilnější zobák. Terezčin zobec připomínal Hookův hák a Gimliho sekeru. Jarka napadlo, jestli si majitel vyřídil na krajské veterinární správě povinné povolení k chovu zvířete se zvláštní péčí.
„Kočičko, hupky do klece!“ konstatovala Terezka. Upřeně, bez mrkání zírala bledýma očima v lysé, klaunsky bílé tváři.
Podle provazových lián ode zdi ke zdi a stop trusu na nábytku se dalo usuzovat, že jí stařík dopřával dostatek volnosti. Bála se a měla zlost, její milovaný člověk zmizel. Zářivě tyrkysové a zlatožluté peří zčepýřené, nervózně se natahovala a zase krčila. Jaroslav opatrně postoupil k voliéře:
„Pojď sem, pojď, šikulko! Půjdeme ven.“ Dal si záležet, aby to znělo přátelsky a optimisticky.
Terezka vydala pokřik pronikavý jako pneumatické kladivo. Robustní černý zoban schopný odkrojit mužský palec se hrozebně otevřel.
Jaroslav beze spěchu couvl. Veliká ara vztekle přešlápla a vysunula krk.
„Zlobím, blbečku!“ sdělila.
Někde tu musí být přepravka, běželo Jarkovi hlavou. Děda coby pečlivý chovatel potřeboval schránku, v níž by papouška stěhoval k veterináři. Bude nejlépe vypadnout bez prodlení, šepoty zdí a steny nábytku nebudily důvěru. Ke všemu na klecových dvířkách scházel zámek, takže Terezce nic nebránilo, aby si kdykoliv otevřela a svěřila svůj osud obratným perutím.
„Terka! Pusinku!“ agresivně zaskřehotala.
Přepravka vyčuhovala z prostřední police starého sekretáře hned vedle voliéry. Skla vitrín většinou scházela. Do všech vyšších pater byly k soškám a dekorativnímu nádobí vecpány písemnosti, časopisy, alba fotografií. Na horní desku stařík vystavil těžké pracholapky: broušené vázy, svícny a velkoformátové knihy na křídovém papíře.
Jaroslav se pokusil vymanit přepravku ze sevření mezi tranzistorovým rádiem a krabicemi krmení pro exotické ptactvo. Praštění zesílilo. Přepravka vylétla z police, sekretář se prudce nachýlil a shodil obsah z hořejších partií. Jarek, instinktivně zvedaje osvobozený předmět do bezpečí, uskočil - vzdor objetí pokojového jezera. Pod nohama mu chrupl oblý objekt, snad sklenička. Zakolísal... Lavina předmětů ho přepadla.
Na zlomek vteřiny v zorném poli zamrzl monstrózní kovaný svícen: železné révoví s břity listů a bodci úponů. Nejdelší hrot se zasekl do předloktí. Než pokračoval v pádu, poskytl čas sousednímu šlahounu, aby vyryl druhý vryp, a členitému lupenu, aby se při nárazu stočil a vyškubl pruh kůže.
Vysoký sekretář klesl a ponořil se za mocného výbuchu vody. Vyděšená Terezka zaplácala křídly, až zavířila pírka. Zavřeštěla: „Děkuju! Přijde zákon!“
To už stál Jaroslav u okna a strhával z něj batistově jemnou záclonu. Přepravku zatím odložil na stolek, který přenesl k voliéře. Do každého z cípů tkaniny zavázal ořech. Poté, vyzbrojen záclonou, přibrodil ke kleci.
Ararauna zpozorněla. „Kchééé...“ podotkla nerudně. „Opovaž se!“
Jaroslav, dokonale soustředěn, otevřel dvířka. Terezka bleskurychle podnikla výpad zobákem. Stejně mžikovým pohybem jí hodil vstříc záclonu. Poddajná látka s pomocí zátěže sklouzla po hladkém peří. Papoušice vyrazila dotčený a překvapený skřek.
Přes otvor dvířek ji popadl a omotal kolem ní cípy záclony. Vzápětí Terku vytáhl ven, obratně uhýbaje kopancům jejích drápatých nohou, a vstrčil kořist do připravené přepravky. Než bude předána do odborné péče, může se zabavit cupováním záclony. Už se jí proklubal zobák...
Až teď si Jarek všiml, že se mu po levé paži řine krev ze tří ran.
***
Upírala na něj čekankově modré oči obkroužené jemnými stíny makeupu. Zapomněla na iced latté před sebou, na šum kavárny uprostřed horkého červnového dne, a obdivně na něj zírala. Popravdě se Jaroslav cítil nekomfortně. Na jednu stranu byl rád, že kamarád jemu, stárnoucímu veteránovi vojenských misí, dohodil rande s krásnou mladou kočkou.
Netěšilo jej podle jeho názoru předimenzované uznání, které mu dívčina věnovala. Ano, k zážitkům z ozbrojených konfliktů přidal dobrovolně aktivity v záchranném systému. Ale byl by raději, kdyby vzala v potaz jeho samotného, než nějaký idealizovaný obraz. Nechtělo se mu rozebírat vzpomínkovou veteš.
„Ale jo,“ zahučel. „Zažil jsem i těžké kolize. A roky v uniformě z hlavy nevymažete.“
„Já vím,“ vydechla. „Záchranné jednotky… Blízký východ, Ukrajina, Súdán. Muselo to být tolik dramatické!“ A něžně mu pohladila předloktí se třemi výraznými jizvami.
|
