literární časopis založený v roce 1964

ŠKOLNÍ FOTO

Kamila Kloboučníková měla vlasy jako hřebíky a byla to vzorná žačka. Jméno Kloboučníková jí pasovalo; nosila totiž klobouček přichycený pod bradou gumičkou. Už dávno jsem jí odpustil, jak mi kdysi polichotila, že pro ošklíbra jako já jsou moje vlasy škoda. Tahle drobná hnědovláska s oříškovýma očima a s tvářičkou posypanou pihami měla vysoustruhovanou postavičku a nohy jako strunky. Přízové punčocháče se na kolenou nekrabatily, u kotníků se jí nekasaly. Kamila chodila ladným krokem, hlavičku pěkně vzpřímenou, při řeči občas zaráčkovala. Při vyučování jsem sledoval její třepotající se ruku, když se hlásila, a to bývalo velmi často, nebo její profil či ozdobu na sponce. Býval jsem Kamilou tak okouzlen, že jsem zapomínal na vyučování, a když mě učitel vyvolal, trvalo mi, než jsem se soustředil. Z toho pramenily časté poznámky v mé žákovské knížce.

Nebyl jsem sám, kdo tuhle panenku miloval. K mému vzteku měl pro Kamilu oči i Hamšík. Hamša byl oproti mě pěkný řízek; jeho obnošené šaty po starším sourozenci na jeho přitažlivosti nijak neubíraly a holky mu nadbíhaly. Navíc Hamša měl pěkný hlas, uměl dobře zpívat a cvičit. Když na hřišti běhal v trenýrkách a tílku, doléhala na mě tíha vědomí, že proti němu nic nezmůžu. A co, když jsme byli na školním výletě! To Hamšík s chlebníkem přes rameno, navlečen ve štruksových pumpkách a s placatou čepicí na hlavě rázoval v bytelných křuskách a ještě si k tomu do rytmu svižně prozpěvoval. Štvalo mě, jak se před Kamilou předvádí, ale co jsem mohl dělat.

Štěstí, které mě onehdy potkalo, mělo podobu fotografa. , který se onehdy objevil v naší škole. Paní učitelka nám oznámila, že se druhý den ráno se na dvoře školy budeme fotografovat. To tedy znamená, že Kamilku budu mít zvěčněnou! Nemohl jsem dospat. Do školy jsem přišel dřív než jindy. Někteří žáci byli oblečeni jako by šli do divadla. Holky měly bílé punčocháče a některé mašle ve vlasech, kluci měli vyžehlené kalhoty a čisté košile, Jeník Drahoš přišel s novou rádiovkou na hlavě a v novém flaušovém kabátě přepásaným páskem. Jen Čejka Barvínek a Horejsek přišli vymóděni jako obvykle. Barvínek v teplákové soupravě a Horejsek v krátkých manšestrácích, rozhalenkou a v pulovru. Kamilka měla na sobě slušivou blůzičku s balónkovými rukávy, skládanou sukénku, bílé podkolenky a lakové černé střevíčky. Naondulované vlasy měla po straně sepnuté krásnou sponkou ve tvaru kopretiny. Kromě školní brašny si do školy přinesla i lakovou kabelku. Kéž by se mi podařilo být na fotografii vedle ní! Když nás paní učitelka před odchodem na dvůr seřazovala do dvojstupů, nenápadně jsem se přitočil za Kamilku. Na dvoře moje naděje pohasly. Aranžování žáků prováděl fotograf nesmlouvavě podle svého gusta. Děvčatům určil místa na lavičce; ty menší na ně posadil, větší postavil za ně, vměstnal mezi ně i menší kluky, a nám ostatním klukům vyhradil zadní lavice (přinesené z tělocvičny). Byly to dvě lavice položené na sobě a my na nich stáli. Já, stál mezi čejkou a HAamšíkem takže bych nebyl vůbec vidět. Kluci to vyřešili po svém. Hamša mi přikázal.qabychmu vylez na záda, pak s Čejkou z rukkou udělali sedačku a na pokyn haši jsme mu ze zad slezl a na tu sedačku si stoupl. Takhle jsem ve stoje všechny jedinkrát v životě převyšoval skoro o hlavu. Strachy, abych z té sedačky nežuchnul, jsem se křenil. Paní učitelku postavil vedle sedících děvčat v první řadě. Tvořili jsme trojřadou diagonálu. Samozřejmě, že Kamilka seděla uprostřed. Bukáčka posadil vedle ní. Mne fotograf šoupnul na zadní lavici mezi Rajského, Čejku, Hamšíka a Horejska. Mohlo mě těšit jen to, že se mi podařilo dostat se ke klukům do zadních lavice. Když nám za pár dní paní učitelka fotografie rozdala, spatřil jsem na nich lidičky, které jako bych vůbec neznal. Až na Barvínka a Horejska všichni vypadali skoro až vyjeveně. Někteří výtečníci si dokonce dělali psinu a šklebili se. Kamilka seděla strnule s kabelkou vystavenou na klíně tak, aby byla dobře vidět, a její úsilí tvářit se slavnostně vyznělo jako škelb do objektivu se dívala poočku). Bukáček seděl znuděně vedle ní, zaplaťpánbu díru nakoleni neměl. Já jsem sice také nevypadal moc vábně, ale důležité bylo, že jsem byl hodně vidět a nikdo by nevěřil, že se klepu strechem, aby mi ten balance na rukou kamarádů vydržel dokud fotograf neřekne Sýr a necvakne spouš´t. Kromě paní učitelky se nejsprávněji tvářil světlovlasý Zdenda Aulický; s hlavou mírně vystrčenou z ramen stál s rukama za zády, srdečně se smál a ukazoval přitom své zdravé zuby. Sotva byly fotografie rozdané, vypukla podpisová akce. Na zadní stranu fotografie se všichni všem podepisovali. Podpisy to byly vesměs jiné než ty, které jejich pisatelé běžně užívali; od školáckých, krasopisných až po umělecky rozevláté. Kamilka se jako vždy podepsala krasopisně a k podpisu přidala i datum. Skamarádit se s Horejskem nebylo snadné. Jestliže své spolužáky nemohl ochraňovat, byl to do sebe uzavřený hoch.


V POVIDCE ,,SETKANI /?/ : Všicni jsme se sešli v naší bývalé tříde. Kamila za mnou přišla. Kamila y jsem se dozvěděl, že Dala mi sešit – viz kníka kterou Kája napsal. Z Arizony do texasu, napsal Karel Kloboučník, Praha 1959. A uvnitř dedikace: Leonovi Krákorovi věnuje KK. Tenhle sešitek kdysi vyrobila Kamila. Dnes měl už notně vybledlé desky, ale nápis z velkých tiskacích písmen napsaný krasopisně inkoustem, byl stále dobře čitelný. Tohle literární dílko Kamila napsala pro mne a celé vyťukala na psacím stroji.

Tehdy jsem vůbec neuvědomil, jaké city ke mně tímhle vším Kamila prezentuje. Byl to román z amerického Západu, hlavními hrdiny byla krásná Camille, dcera rančera a mladý pohledný cowboy Leon. Ten se při nájezdech padouchů na ranč vyznamenává srdnatostí za což sklízí obdiv a dík všech obyvatel ranče včetně rančera, zejména ovšem od krásné Camilly. Oba mladí lidé se do sebe zamilují, lásku si vyznávají při svitu hvězd a za vytí kojotů u táboráku. Leon ovšem ještě předtím zazpívá pár písní o kouzlu toulek přírodou, o věrnosti kamarádů koňů i kráse hvězd na noční obloze, či nedostižnosti Pony Expresu…

Proč jsem něco nenapsal i já?! Zlobil jsem se na sebe. Měl jsem za sebou pár pohádek, které jsem napsal pro babičku, a sám je i ilustroval, ale tohle jsem za spisovatelství nepovažoval. Ale Kamilka se odvážně pustila do díla, a hotové ho hrdě pustila do světa. Pln žárlivosti jsem se pustil do psaní. Za nějaký čas jsem Kamilce věnoval podobný sešit. Neobsahoval román z Divokého Západu, ale z královského prostředí. Na jeho obsah si dnes už nepamatuji, bezpečně ale vím, že hlavními hrdiny byla krásná mladá šlechtična a odvážný urozený rytíř. Ze způsobné dívenky se vyklubala zdatná spisovatelka; se znalostmi života kovbojů se mohla s bratrem kájou klidně měřit.

od lavicí, vlastně položila základy mého budoucího spisovatelství. O pár měsíců později jsem totiž své lásce Kamile napsal příběh z divokého západu inspirovaný touto knihou. Kamile jsem ji půjčil. Byla nadšená stejně jako já. A i ji kniha inspirovala k napsání podobného příběhu. V jedné tajné chvíli, kdy jsme si o našich hrdinech povídali, jsme si svá literární díla vyměnili. Oba jsme své umění naklepali na psacím stroji, sešitové vydání jsme svázali a inkoustovým perem nadepsali název knihy a uvnitř věnování. Dodnes ji mám. Kniha stále vypadá, jako by byla čerstvě napsaná. VSamosebou, že jsem při vyučování pořád nekreslil. V některých hodinách to ani nešlo; třeba při tělocviku nebo hudební výchově, kdy jsme většinou (a vstoje) zpívali. A jako naschvál mě právě v těchhle hodinách nejvíc svrběla ruka. Hošani v trenýrkách spolehlivě pumpovali mé sebevědomí a jejich tělocvičení bylo neocenitelným příspěvkem do mého skicáku. Hodiny tělovýchovy jsem měl rád a těm borcům jsem za jejich skoky přes kozu, šplhu po laně, metání kotrmelců na žíněnce, či prostná, chvalořečil. Snad ještě štědřejší téma mi skýtala hudební výchova. Litoval jsem jen, že ten galimatyáš falešných tónů nešel hodit na papír. Je zvláštní, jak zvuky, co člověka tahají za uši, jsou tak úporné. Ani paní učitelka svým operním přednesem nic nezmohla. Já jsem po vzoru kluků ze zadních lavic zpívání jen předstíral. Podívaná na pěvce, včetně chudáka kantorky, mi to utrpení vynahradila; někteří legračně špulili pusu, jiní dělali všelijaké grimasy a kouleli očima nebo vypadali, že spí. Takže, sotva hodina skončila, hurá k bloku, tužku do ruky a na čtvrtkách to už frčelo o sto šest. Mindráky před ostatními jsem při tělocviku neměl. Hošani v trenýrkách a jejich tělocvičení spolehlivě pumpovalo mé sebevědomí

ŽIVÉ OBRAZY

Živé obrazy, jak vám o nich povím, připomínaly Maroldovo panorama Bitvy u Lipan. Nenašli byste je ale v pražské Stromovce, nýbrž v naší škole při hodinách dějepisu. Vymyslela je profesorka Květoslava Budíková, obdivovatelka a následovnice (jak o sobě tvrdila) Jana Amose Komenského. Výuku dějepisu proto vedla v duchu schola ludus (škola hrou). korpulentní žena veselé tváře s brýlemi v kostěných ráfcích na nose a s drdůlkem jako vrabčí hnízdo. S gustem jsem si ji představoval ve spárech dědečka. Nosila přepásaný černý klotový plášť a v ruce ukazovátko. Nic nám tím ukazovátkem neukazovala; dirigovala jím svůj přednes a prováděla s ním všelijak kejkle. Tu ťukla na stůl, onde švihla ke stropu, rozmáchla se vlevo, vpravo, hnedka zasvištěla ležatá či stojatá osmička nebo s ním třískla na tabuli, až jí v ruce zůstal roztřepený klacík. Budíková tuhle pomůcku zneužívala i k protažení těla. Třeba ji oběma rukama zvedla nad hlavu a předpažila (zda přidala i mírný podřep jsem z lavice nepoznal). Plášť cvičenky se pěkně lesknul, napínal a krabatěl a její tvary se zajímavě vlnily. Oslovovala nás Tovaryši.. Hřmotným hlasem a dynamickými pohyby skloubené s mimikou (pohřební či veselou) oznamovala, jak ten či onen děj skončil. Vypozoroval jsem, že Budíková se při líčení špatných konců zdála být menší, a při výhrách jako by v tom klotovém plášti nabobtnala. Budíková nás Probranou látku jsme vždy následující hodinu předváděli jako živé obrazy. Něco jako Maroldovo Panorama bitvy u Lipan, co je k vidění ve Stromovce. A abychom ději lépe porozuměli, promlouvala k nám jazykem oné doby. Tím jsme si ovšem nijak nepolepšili, protože jsme většině slovům nerozuměli. Kantorka nám uložila, abychom si na příští hodinu přinesli něco, čím by se probíraná látka dala dobře zobrazit. Třeba dědečkovu hůl jako meč, nebo maminčin klobouk (nejlépe ozdobený pentlemi), coby královnin klobouk. Pro postavy šlechty, rytířstva, soldátstva (takhle říkala vojsku) nebo zemanstva byly vítané různé šály, kastroly (jako helmy), čepice, plédy i ubrusy (nejlépe krajkové). Vytahané svetry, tepláky a sešlapané boty spolehlivě představovaly oblečení chudiny. Představení vypadala takhle. Květinka rozhodla, že budeme zobrazovat dobu husitské Prahy a přidělila nám role. Holky se navlékly – spíš se zamotaly - do ubrusů a šál, kluci si na hlavu nasadili kastrol nebo jiný plecháč, do ruky si vzali turistickou sukovici (ozdobenou plíšky s emblémy navštívených hradů a zámků) nebo špacírku; městskou chudinu věrohodně představovali kluci ze zadních lavic, Čejka se na to nemusel ani převlékat. Takto vymóděné nás Květinka rozestavila po třídě, hlavním aktérům předala papír s napsaným textem dobového jazyka a ostatním přikázala, aby na její pokyn a nápovědy konali. Třeba, abychom volali sláva, chvalořečili slova panovníka nebo naopak hněvivě mručeli. Pak se vyšvihla se na stupínek, slavnostně přehlédla ten živý obraz před sebou a chvíli tiše postála.,,Drazí tovaryši, středověcí pražané teď díky vám ožijí!“ zvolala básnicky. Tleskla rukama a my začali hrát. Středověká Praha s panstvem, klérem, s husity a veselou chudinou se hrnula třídou jako lavina. Chvílemi to vypadalo, že se vyvalí ze třídy na chodbu, bude si to hasit ke schodům, pak ven na školní hřiště, a nedej bože až na chodník, kde by ji ani bodrý školník Červíčeknezastavil. Květinka však byla zdatná režisérka. Měla nás pod kontrolou, ze stupínku dávala pokyny, dělala suflérku, povzbuzovala řečníky a nešetřila pochvalou, když staročeský text dokoktali až do konce. Nejvíc jsem se na taková představení těšil, když jsme měli probírat bitvy, války, bouře proti vrchnosti či všelijaká povstání. Myslím, že i Květinka byla ve svém živlu. O vojsku mluvila jako o stavu soldátském. Bojiště načmárala na tabuli bílou křídou, soldátům každé válčící strany přidělila barvu (zpravidla červenou a modrou) a jejich přesuny označovala vůdcepovstání ; jako žonglér si přitom barevné křídy přehazovala z ruky do ruky a ani jednou si šipky nepopletla. Sotva nakreslila jednu, otočila se k nám zprava, zazubila se na nás, jako že je nám jasné, kam se soldáti právě přeskupují, vrátila se k tabuli, načmárla další šipku a otočila se zleva. Otočka celého těla na patě připomínající piruetu znamenalo konec válčení, nebo – li produkce. Nebylo těžké uhádnout, komu v těch šarvátkách Květinka fandí. Vítězství správné strany oznámila třesknutím ukazovátka o stůl. Po Květince a její hodině dějepisu na tabuli zůstávala jedna velká barevná pavučina. Myslím, že jsem ve třídě nebyl sám, kdo za tyhle výkony Květinku obdivoval. A že i proto se nikomu z nás nechtělo ten umělecký výtvor z tabule smazat. Naše Květinka byla obdivovatelka Múz divadla a tance (založila a vedla školní dramatický kroužek, ale o tom bude řeč později). Proto při hodinách dějepisu nezůstávala jen u produkcí, které jsem popsal. Do análů hodin dějepisu se tak zejména zapsala Válka růží v Anglii mezi rody Lancasterů a Yorků. Tahle válka byla díky sérii bitev i barvě růží pro naše živé obrazy jako stvořená. Bílá růže Yorků. Červená růže Lancasterů. Bitvy trvající víc jak třicet let! Kolik hodin nám tyhle bitvy zabraly! Co víc si člověk mohl přát! Ale, pěkně popořádku.

Květinka přišla do hodiny, odložila své bichle na stůl a ukazovátkem máchla k lavicím.

,,Děti, od zítřka budeme pár hodin dějepisu bojovat,“ pronesla řízně. ,,V Anglii a mezi růžemi,“ dodala tajuplně.

I tady musím říct, že se mi osvědčil špejle, krepový papír…. pošťuchování… já jsme si pěkně štouchl do holky s vlasy jako hřebíky, která mi jednou čřekla….

Díky těmto živým obrazům jsme v dějepisu měli nevšední znalosti a dobré známky.

Díky Květince byl dějepis mým nejoblíbenějším předmětem a divadlo miluju dodnes.

DRAMATICKÝ KROUŽEK

Tohle umělecké těleso na naší škole vymyslela, založila a vedla profesorka dějepisu Květuše Budíková – alias JMENO RECK0 MUZY TO BUDE KONEC POVIDKYDivadelnictvím byla posedlá a snad právě proto hodiny dějepisu pojímala plasticky. Popisovaný děj nám na stupínku předváděla s dramatickounsvDPodezíral jsme j, že nás při hodinách dějepisu nás připravovala na účinkování v dramatickém kroužku. Lámal jsem si hlavu, proč si jako největší loviště pro svůj kroužek zvolila právě naši třídu. Bukáček, coby prince s dírou na koleni, byl vzorem hereckého antitalentu; i naše taneční produkce (bez nich se žádné představení neobešlo) svědčily o tom, že jsme se tomu uměleckému tělesu měli spíš velkým obloukem vyhýbat. Kupodivu naše představení měla úspěch. Ale o tom bude ještě řeč

Do hlavních rolí Květinka obsazovala kluky Horejska nebo Aulického, z holek Kamilu Kloboučníkovo

a Mařenku Červenavou. Mně obsazovala jen do malých rolí. ,,Náš malý Všudybud je episodní herec,“ prohlašovala. Tak jsem hrál veverku, poslíčka nebo jsem z davu vykřikl jedno dvě slova; třeba ,,hanba jim!“ A jak jsem toužil zahrát si taky nějakou hlavní roli. jsem měl divadlo velmi rád, a mám rád dodnes. Proto se někdy sám divím, že jsem divadlo nikdy nehrál. Těmi bezvýznamnými ,,štěky“, které jsem v životě zahrál, jsem se nikdy nechlubil. Mohlo to být tak ve druhé třetí třídě základní školy, když naše třídní učitelka s námi nacvičila hru, na jejíž název si už nevzpomínám a obsah si vybavuji jen spoře. S jistotou však vím, že se děj odbýval na jakési návsi, a že se to tam hemžilo zvířátky. Představení se konalo ve společenském sále školy, který pódiem a sedadly v řadách za sebou připomínal opravdové divadlo. Zvířátka obklopovala bubeníka, který paličkami bubnoval do velkého bubnu a na celé kolo vytruboval: ,,Bumtarata, bum,bum,bum, velectěné publikum. Na vědomost všem se dává, že jsme právě podle práva zatkli v obci na ulic kantorovic kočku Mici. Podle všeho pořádku, dali jsme ji do chládku.“ Tahle litanie se nějakým zvláštním řízením ve mně natolik zakořenila, že si dodnes nejen pamatuji, ale vidím před sebou i celou tu scénu. Bubeníka hrál suverén naší třídy rusovlasý pořízek Jindra Horejsek, zbytek třídy představoval zvířátka. Kromě sovy, několika veverek a pár jelenů to byla domácí zvířátka. Já jsem hrál pejska. Během bubnování jsme tu zprávu komentovali hlasitým mňoukáním, štěkáním, mečením i chrochtáním a hejkáním, a poté, co bubeník skončil, jsme produkci rozšířili ještě o skotačení po návsi.

Horejsek zapomene text, já jsme mu napověděl,, sedl jsme mu na záda a text jsme za něho řekl. Květinka: Milí tovaryši! Z našeho Všudybuda se stal charakterní herec!“

Horejsek byl podsaditý kluk s vlasy jako sláma a s tváří rádoby světáka. ,,Já jsem Jindra Horejsek,“ pronesl rozšafně první den, co jsem byl ve třídě, a pohledem mi říkal: neboj, jsem tady a nenechám ti ublížit. Nevzpomínám si, že by se tenhle hoch někdy smál. Nanejvýš se jen shovívavě usmíval, jako že má pro taškařiny těch mrňat kolem sebe porozumění. Však také vinu za jejich neplechy brával na sebe.

,,Já jsem to udělal, a já se k tomu čestně přiznávám,“ slyším ho jako dnes říkat v pozoru učitelce. Připadal mi jako rytíř, jakého jsem znal z pohádkových knih a z rozhlasových her; a jakým jsem ve svých snech býval já sám. Popadl mě vztek i obdiv k tomu sekáči. Teď i já budu muset ukázat, jakým jsem!

Někdy se stalo, že když byl Horejsek vyvolán k tabuli, tak se mu promáčely nohavice a na stupínku se pod ním objevila loužička. Příčinu toho nám paní učitelka v Horejskově nepřítomnosti vysvětlila. Jeho rodiče se rozvádějí a o Jindřicha se u soudu přetahují; takové věci se dětem v podobných situacích stávají, ale zase přejdou.

JÁ JSME MĚL KAMARÁDA VZORNHO ŽÁKA, ALE POLANKA ŽÁDNÉHO NEMĚL. N

VZORNÝ ŽÁK

,,Měl jsem jen jednoho opravdového kamaráda,“ řekl by vám dnes, když by se nejdřív malinko zasnil, ale vzápětí by se usmál až by se mu oči zúžily do tyrkysových škvírek sevřených vějířky pavučinových vrásek.

,,Vzorný žák…,“ řekl by zprvu jen pro sebe. ,,Vzorný žák“, zopakoval by pak už rozhodně.

,,Byl to sametový červený praporek ve tvaru podlouhlého trojúhelníku se zlatým nápisem Vzorný žák, zavěšený na tyčce dřevěného podstavečku. Paní učitelka jím odměňovala žáky za dobré mravy a školní výsledky. Onehdy jsem takový praporek dostal i já. Jednou jsem byl ve třídě zase jednou terčem posměchu, a tak jsem schoval hlavu do loktů a prsty se dotkl praporku na mé školní desce; když jsem pak zvedl hlavu, třída jako by se vylidnila. S bradou v dlaních jsem se na praporek upřeně zadíval. Náhle to nebyl sametový hadřík se zlatým nápisem, ale cosi živého. Zlatá písmena se začala vlnit, až splynula v linku a ta se vytvarovala do úsměvu. Cestou do školy i ze školy jsem míval ruce v kapsách a představoval si, že se s ním držím za ruce. I po letech občas v kapse svého montgomeráku podvědomě nahmatávám ručku svého dávného kamaráda, abych ji stiskl ve své.“

Krákora Kštice ryšavých kučer se léty ukáznila a byla poddajnější. Stále však nepřehlédnutelně rámovala Kvidovu hlavu. Kvido vlasy nosil delší někdy je stáhl dozadu a sepnul sponou ze želvoviny. Pozornost, kterou kvůli nim v dětství tak nelibě vzbuzoval, Kvido v dospělosti přetavil do přednosti, v níž si své někdejší ústrky vynahrazoval. …….. Jeho sytý baryton lidi lákal poslouchat ho, aniž třeba vnímali, co říkal. Ne vždy byla Kvido Krákorovi jeho nápadnost milá. Zejména v dětství, kdy se mu jeho vrstevníci posmívali a dospělí jen poskrovnu chápali výjimečnost, kterou mu příroda nadělila

SETKÁNÍ SVETR

Díval jsem se do tváří spolužáků. Byly to obličeje vrásčité, vousaté, nalíčené, brunátné, pobledlé i potměšilé. Polankaal jsem po jeho osudu, později nám učitelka řekla, co se stalo a že si Polanku vzali k sobě nějací jeho příbuzní, později jsem se ale dopátral, že se tam dlouho neohřál a skončil v dětském domově. Odtud si ho vzali jeho příbuzní, co žili v Brazílii. On tam vystudoval CO? Lvíček se sním setká náhodně KDE?

Kamila mi dá sešit – dílko bratra Káji Z Arizony do Texasu…


Kdyby se mne dnes někdo zeptal, na šťastné okamžiky svého života, bez zaváhání bych odpověděl: svetr. Svetr, který měl Polanka na sobě ve škole. Svetr, který mu jeho maminky uštrikovala.

Aktuálně. Telefonát, pozměněná číslo, dovolal se k okresnímu souduv X. zvdl předseda soudu. Zaplavila mě ohromná radost. Z pronásledovaného žáka, který byl stedem posměchu je předseda soudu! Dohodli jsme si sch§zku. Pžijdu za ním do kancelář. Podle hlasu to byl rozhodný muž. Když mě do jehokanceláře uvedl sekretářka, jen jsem na Polanku mlčky zíral. Elegantní muž! Foto na stle… zarámovaná oni dva před školou. Požádalů jsem P, abych si foto mohl prohlénout. Ochotně mi ji podl. Díval jsem se do jejich tváří a nemohl jsme od fotky odtrhnout oči. V duch jsem zase byl jeho tajným ochráncem. On mi ukázal zažlutlý papírek s větou Ty máš krásný svetr. A já mu ukázal malého papírového ptáčka, kterého mi kdysi dal.

(Až mnohem později, díky svým milenkám, jsem si uvědomil přednost, jakou takové vlasy mají. Přestože i ony sem tam zalitovaly, že jsou pro muže škoda, nikdy jsem na ně jazyk nevyplázl, ani se na ně nezaškaredil.?????)

KLEMENTINKA J E Ř Á B

Stál vedle Týnského chrámu a snažil se tu kamennou starožitnost zastínit. Zřejmě věděl, že svým žlutým nátěrem s ním může sotva soutěžit, tak se nad chrámem aspoň vytahoval. Vytahoval svá žlutá – stále útlejší chapadla z pouzdra čnícího nad tělem a z něj pak vysouval další, tenčí chapadla, až vyčerpal poslední, a to jako vztyčený prst s ním zamířil do blízkosti jedné z věží chrámu a zůstal pak bez hnutí. Všichni, co jsme stáli dole, a zírali na tu podivnou soutěž, jsem viděli, jak se nad věžmi chrámu pyšně tyčí. ,,Vyhrál jsem,“ jakoby říkal. A beze mne se neobejdeš,“ dodával, když se jacísi mužové na ochozu věže porůznu vykláněli a nahýbali ve snaze zachytit jeho ocelové lano.

Kvido Krákora stál před oknem s rukama v kapsách pyžama a usmíval se. Za oknem viděl neklamný příslib přicházejícího podzimu, a v takových chvílích byl okouzlen světem a naplněn přemírou laskavosti. Mlha se zdála být neprodyšná, ale když zaostřil oči, zjistil, že se už místy prosvítá. Vytáhl ruce z kapes, a lehce předkloněn, se opřel o parapet okna, aby prozkoumal, jaké překvapení mu dnes ten ranní úkaz připravil. Nepřestával se usmívat, ba usmíval se stále víc, a spokojeně pokyvoval hlavou. Chválil stráň nad řekou, stromy a keře v parku i ty, vysázené v ulici a v zahradách okolních rodinných vilek, nezapomněl na dům naproti, ani na houby v lesním porostu stráně. Tyhle porosty, i divoké víno šplhající po fasádě domu, se už slibně barvily do podzimních odstínů, a co nevidět se promění v seskupení žlutého, až zlatého, červeného a fialového koloritu promíchaného odolnou zelení, a vytvoří dokonalou malbu hodnou jedinečného obdivu. I přes vzdálenost, která Kvida dělila od stráně nad řekou, si přestavil kloboučky holubinek zabarvených do fialova, jak vykukují ze zlatočervené pokrývky spadaných listů a rezavého jehličí modřínů, a viděl se, jak ji opatrně valí před sebou jako koberec.

Otevřel okno a se zavřenýma očima do sebe nasál lehce štiplavý ozón. Jen do toho…, do toho! Povzbuzoval ten proces.

Finis coronat opus (+), slyšel se zvolat. Něco hebkého se mu otřelo kolem nohou. Byl to Arpád, jeho jezevčík. Kvido se ho, jako opuštěného štěněte popelící se na dvorku, ujal, a od té doby to byli nerozluční kamarádi. Zálo se, jako Jako by ho tím moudrem Kvido přivolalFinis coronat opus, zopakoval Kvido už silným hlasem, a sehnul se k zemi.

em se jen tak projížděl na kole v okolí Prahy a objevil jsem rybník. Jel jsem na kole hodili bruslit Moje bruslařská garderoba se skládala z vlněných pumpek, z podomácku uštrikovaných podkolenek, palčácích, kulichu s velkou bambulí a z lyžařského svetru. Uštrikovaná výbava byla vyzdobena norským vzorem. Na bílém podkladě na ní byli černou vlnou zobrazeni sobi a sněhové vločky. Na svetru byli dva sobi nalevo, dva napravo a kolem nich byly sněhové vločky. Na kulichu a na rukavicích bylo po jednom malém sobu a jedné vločce, na podkolenky se vešel jeden větší sob vpředu, jeden vzadu a ještě zbylo místo na pár drobných sněhových vloček.

Nadšení pro bruslařské umění u mne propuklo v jinošském věku. Jednou v zimě jsem v okolí Prahy náhodou objevil opuštěný rybník. To místo mi připadalo, jako by čekalo jen na mne, a okamžitě jsem si ho přivlastnil. K rybníku nejdřív jezdil na kole, později si pořídil motorové kolo. Jako kluk byl na bruslení vybaven všelijak; zpravidla jezdil v pumpkách, v podomácku štrikovaných podkolenkách a svetru (vycpával si ho novinami, aby se tak chránil proti zimě a větru) s rádiovkou na hlavě, na nohách boty zvané ,,křusky“, na které si kličkou montoval brusle zvané šlajfky. V dospělém věku si pořídil luxusnější garderobu: vlněný svetr s norským vzorem, štruksové pumpky, vlněné podkolenky a palčáky a kulich s norským vzorem. V bazaru si koupil kožené boty s bruslemi zvanými ,,kanady“. Kup v bazaru Kvido nezvolil proto, že by na nové boty s bruslemi neměl peníze, ale proto, že se ho všechny ty módní (nejen) sportovní výbavy odpuzovaly. A Kvido měl bazary odjakživa rád. Kdysi, když v bazarech pátral po servírovacím stolku, který by se podobal těm, jaké se používaly v kavárnách, potkal v jednom z nich bazaristu, který ho inspiroval k napsání povídky Bazar hudebních nástrojů. Svou bruslařskou garderobu Kvido nikdy nemodernizoval, a jak prohlašoval, i tu měl ,,ochočenou“. Takhle oblečeného, s botami s bruslemi přes rameno, ho v zimě lidé vídali svištět na motorovém kole ulicemi z města ven. Kvido měl při jízdě elegantní posed, řídítka držel s vysoko zvednutými lokty. Nikdy se mu nepodařilo vecpat všechny vlasy do kulichu, tak mu trčely nad čelem, vzadu je svazoval do uzlíku sponkou ze želvoviny. Dlouhé tkaničky jeho kožených bot se mu při jízdě třepotaly za zády a s rezatým uzlíkem kučer dokreslovaly tuhle symbiózu spisovatele a jeho kola. Z Prahy mířil na východ, minul pár osad, za jednou z nich dostal na polní cestu a po pár desítek metrů by u rybníka. Od jinošských let se Kvidův rituál u rybníka nezměnil. Jen co sesedl z kola, vyzkoušel spolehlivost jeho ledu. Na několika místech rýpl bruslí do ledu, pak si na něj stoupl a párkrát na led zadupal. Když bylo všechno v pořádku, na břehu se z bagančat přezul do kožených bot s ,,kanadami“, tkaničky festovně zavázal a omotal je kolem kotníků, a pak se vykolébal na rybník. Nejprve v mírném předklonu, s rukama za zády a s obličejem vystaveným svěžímu vzduchu na ledu zvolna zakroužil; a když se tím pokochal, se vším zápalem se po rybníku rozjel. Zvyšoval rychlost, bruslil jako s větrem o závod, mhouřil oči a ztrácel pojem o čase. Kvido Krákora byl v těchhle okamžicích nejšťastnějším člověkem na světě. Přicházel k sobě, až když se setmělo. Kvido rybník nerad opouštěl. Sedl si na břehu, vyzul si rozšněrované boty a než se přezul do bagančat, lokty se opřel o zem a s nataženýma nohama kroužil ve vzduchu, aby si procvičil ztuhlá lýtka a chodidla; s vycházejícím měsícem v duchu smlouval, aby mu tyhle blahodárné chvíle prodlužil alespoň o ždibíček. S rybníkem se Kvido loučil, až když už nebylo zbytí. Nasedl na kolo a za jízdy ješt otáčel hlavu, aby rybníku popřál dobrou noc. Často přitom ztratil balanc a spadl z kola. Dívenka co vypadala, že má bleděmodré vlasy, Klemantínka. Opravdová krasobruslařka

Když rybník díky globálnímu oteplování nezamrzal, Kvido byl nucen vzít za vděk zimní stadion. K rybníku však přesto jezdil. Navlečen ve svém bruslařském mundúru a s rukama za zády se kolem rybníka procházel a v duchu s ním rozprávěl o šťastných chvílích, které s ním prožil. Jen díky těmto vzpomínkám Kvido odpor k zimním stadiónům překonal.

BORSALINO

spolužačka v mých padesáti letech si lidé, kteří mě znají, s tím jménem vybaví moje ryšavé kučery (svazuji do uzlíku )a tvář, dnes prokvetlou pavučinkami vrásek. Přesto mě stále považují za extravagantího člověka. Ne proto, že pohrdám pokrytci a zbohatlíky, že mě odpuzují podpisové akce, petice a davové nadšení, nebo proto, že se nepodřizuji tomu, co je mi proti mysli, a když jsem k tomu okolnostmi přinucen, dám to najevo.

Extravagantní muž jsem proto, jak se oblékám. Na podzim a v zimě nosím vysoké kožené boty, přepásaný kabát zvaný montgomerák se zvednutým límcem, u krku hedvábnou šálu; na rukách nosím jelenicové rukavice, ruce mívám zpravidla zabořené v kapsách montgomeráku a přes rameno mi visí kožená brašna s kovovou přezkou. V zimě si kabát vylepšuji vlněnou vložkou se skotským vzorem, stejným, jaký byl na šále, co si omotávám kolem krku. Korunu mé extravagantnosti dávají klobouky. Klobouky mé značky Borsalino, a dávám si záležet, aby byly náležitě ležérně posazené. Bez klobouku své značky - až na výjimky – ven nikdy nevycházím. Pro každé roční období mám hned několik ,,Borsalinů“. Na podzim a v zimě mě lidé potkávají v plstěném klobouku panama v šedé, hnědé nebo černé barvě s pruhem. Na jaře a v létě si ke světlým plandavým kalhotám a saku s hedvábnou šálkou u krku obouvám světlé mokasíny, a svému okolí smekám na pozdrav slaměným kloboukem panamským v zeleném, bílém či béžovém provedení s pruhem. ,,Ochočený“ montgomerák, jak svému obnošenému kabátu říkám, a klobouky Borsalino nosím pokud možno s nonšalancí modes robes. Nechtěně tak dráždím všechny, kteří si takový výstřelek nemohou dovolit, a proto mě po straně pomlouvají. Pořídit si klobouk značky Borsalino není levná záležitost, ale Leon Krákora si to může dovolit. Jsem spisovatel se zahraničním renomé.

BAZAR HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

Díval jsem se do tváře starého bazaristy a cítil jsem velkou úlevu. Muž se tvářil blaženě, v ruce si pohrával s jakousi destičkou a cosi přitom drmolil. Netušil, jaké zadostiučinění mi tím dopřává. Tak to vyšlo, plesal jsem v duchu. Stálo to za to! Pak destičku přiložil ke rtům a zavřel oči a na chvíli strnul. Teprve teď jsem si všiml písmen vyrytých na destičce. Byly sice už dost zašlé, leč přesto se daly přečíst. Copak asi znamenají, že se ten člověk k té věcičce tak chová? Nenápadně jsem vystrčil hlavu z vyhrnutého límce montgomeráku a zaostřil oči, abych tu záhadu vyluštil. Reservé. Četl jsem. Reseré! Hláskoval jsem v duchu. Tohle slovo definitivně potvrdilo, že jsem své poselství předal pravému adresátovi. Moje další přítomnost zde byla už zbytečná. Lehce jsem se bazaristovi uklonil a odporoučel se. On můj odchod nevnímal. Stále stál jako jedna velká zkamenělina. A když jsem za sebou zavíral dveře jeho bazaru, měl jsem pocit, jako kdyby mi všechny ty použité hudební nástroje hrály místo něj adieu.

Odcházel jsem z bazaru Použitých hudebních nástrojů pana Armina Kapucínka v rozpoložení, které se rovnalo stavu vykolejení. Nepamatuji si, že bych v minulosti prožil něco podobného. Popravdě jsem si to přiznal. Byl jsem k sobě vždycky upřímný, nic jsem si nenalhával a nic jsem před sebou nepředstíral. Měl jsem se natolik rád, že bych se k hazardování s vlastní duší a k podrazům na sebe samého nikdy nesnížil. Zavrtal jsem hlavu do vykasaného límec svého montgomeráku, klobouk Borsalino jsem si posunul hlouběji do čela, a ruce v jelenicových rukavicích zabořené v kapsách kabátu jsem sevřel v pěst. Takhle jsem byl jen sám se sebou. Takhle jsem se v sobě potácel. Takhle jsem si přiznával strach, který jsem měl před tím starým pánem. Takhle jsem si gratuloval k zamaskování vlastní zbabělosti, když jsem bezostyšně artikuloval všechny ty milosrdné lži, jež moje ústa vyluzovala do světa! Před očima jsem stále měl ten krám s vysokými, nemytými okny přecpaný použitými hudebními nástroji, a dusil se zatuchlým vzduchem, který to všechno kolem téměř posvátně rámoval. O strádání člověka, který tomu všemu léta kraloval, nejvíc vypovídaly vyřazené koncertní křídla bez nohou naskládané na sebe jako bedýnky s ovocem….

Až když jsem se ocitl doma v předsíni a zamkl za sebou dveře, ulevilo se mi. Podíval jsem se na sebe do zrcadla; zíral na mne muž s tváří plnou otazníků a vykřičníků, leč s klidnýma modrýma očima. To je vzkaz od mé duše.

,Z toho starého pána, kterého jsi dnes navštívil, se stane zase dobře živený pán s laskavou tváří hýřící dobrou myslí,‘ promlouvala ke mně ta dobrá duše.

dovnitř a otevřely útroby stolku. Na jeho vrchní desku navazovalo prohnuté mosazné držadlo, na spodku stolku byly namontovaná čtyři mosazná kolečka. Hned, jak jsem tenhle kousek poprvé uviděl (nejvíc mě na něm upoutaly ty skleněné posuvné destičky), řekl jsem si, že ho musím mít. Obešel jsem spoustu obchodů se starožitnostmi, pátral jsem i v bazarech; viděl jsem přehršle servírovacích stolků: od robustních dřevěných až po filigránské z mosazi a skla, ale žádný z nich mě neuspokojil. Jednou mě napadlo nechat si takový kousek vyrobit a své představy jsem dokonce hodil na papír. Ale i tuhle variantu jsem zavrhnul. Moje honba za servírovacím stolkem uvízla na mrtvém bodě. Moc jsi tlačil na pilu, hochu, řekl jsem si, a milý stolek jsem pustil z hlavy.

Také kluci to v hospodě měli lacinější; aspoň jsem si to z počátku myslel. Kolik takové jedno pivo mohlo stát? Tak pět šest korun? A kolik asi utratím já za kávu s minerálkou v kavárně? Samozřejmě za kávu v mosazné džezvičce, kterou číšníci hostům podávali na stříbrných táccích ještě se sklenkou minerálky; tohle jsem měl už dobře prozkoumané. Tak dvacet korun, a k tomu ještě spropitné, to kluci v hospodě číšníkům určitě nedávali; vždyť tam taky žádní číšníci nebyli, obsloužil je hospodský, případně jeho fámulus.

Netušil jsem, že se v honbě za servírovacím stolkem zapletu do soukromí pana Simeona Kapucínka, ani že se dostanu mezi vrstevníky, kteří dráhu mého života výrazně poznamenají. Abyste se v té spleti událostí, co vám budu vyprávět, vyznali, musím vám svůj příběh vyprávět od začátku, jak se říká od Adama.Od té doby uplynulo dobrých pětadvacet let. Na servírovací stolek jsem dávno zapomněl, když mi ho náhoda opět přivála na mysl. Můj syn Quido Krákora (mladší) se mi jednou mezi řečí zmínil o člověku, který prý má bazar s hudebními nástroji. ,,O takovém bazaru jsem jakživ neslyšel,“ poznamenal Quido trochu opovrženě. Jako profesionálního dirigenta symfonického orchestru jsem syna chápal. On by však stěží chápal rozrušení, které mě po jeho slovech přepadlo. Sám jsem netušil, jaké rozrušení ve mně slovo bazar vyvolá. Jako kdyby se mi oživila vzpomínka na ženu, po které jsem se léta trápil. Slyšel jsem se ptát Quida, kdeže se ten bazar nachází, a jeho odpověď, že prý v Praze někde v Libni.

Po pár dnech jsem se do těch míst vypravil.

il jsem se sebe montgomerák a nechal ho pohozený ležet na zemi, jelenicové rukavice jsem stáhl z rukou a odhodil je taky na zem. Klobouk Borsalino jsem však obřadně pověsil na věšák. Odněkud z bytu se ke mně přibatolil můj jezevčík Arpád. Vypadal nějak spokojeněji než jindy, když mě v předsíni vítá. Vzal jsem ho do náruče a s ním na klíně jsem se uvelebil v mohutném fotelu. Tenhle kus nábytku se za ta léta, co ho mám, stal neodmyslitelnou součástí mého života. Sídlí v předsíni u starodávné stojací lampy a stolku s telefonem s mluvící mašinkou. Nainstaloval mi ji můj vnuk Oťula. Poučil mě, že je to záznamník, na který mi v době nepřítomnosti v bytě volající zanechají svůj vzkaz. Zdůraznil, že nemít dnes takový aparát je známkou zápecnictví, a že pro mne, jako spisovatele, by to byla ostuda. Pak mi ukázal, jak se aparát ovládá. Otevřel jeho vrchní a ukázal mi miniaturní kazetu, pak zmáčkl jednu klávesu a kazeta se začala otáčet, pak zmáčkl jinou klávesu, ta předchozí

BORSALINO

Většina z nich do školy chodila v teplákové soupravě a v keckách, a místo školní aktovky na zádech nosili plátěný ruksak. Netušil jsem, že moje dětská láska, kvůli které jsem s Hamšíkem ve škole soupeřil, zapustila tak hluboké kořeny. Doposud jsem se domníval, že ze všech mých lásek patří výsluní jen té mé první. Té, ke které jsem okouzlen neprobádaným citem lásky vzhlížel s rozechvělou touhou i obavami z čehosi neznámého, neodvratitelného, o čem jsem dnem i nocí sníval. Jako nepopsaný list papíru jsem byl vydán na pospas pisateli, aby mě popsal krasopisným písmem, nebo mě počmáral klikyháky potřísněné kaňkou. Moje první láska měla úhledný rukopis; snad i proto, že byla o něco starší a zkušenější než já, prošel jsem vším, co na snílka, jakým jsem byl já, čeká, bez úhony. Naráz se mi zachtělo zase prožívat ono nepopsatelné štěstí, na jehož vrcholu jsem se onehdy ocitl. Zatoužil jsem vrátit se do let, kdy jsem zahleděn do nebeské klenby toužil být jednou z hvězd, kdy jsem záviděl vlnkám na řece a chtěl být jednou z nich, kdy jsem objevil, že Bůh a příroda jsou jedno a totéž, a začal jsem poznávat nezbytnost ctít jejich zákony, protože jen tak člověk může dojít vyrovnanosti. Jak rád bych se trápil z nevšímavého pohledu své vyvolené. Jak rád bych byl nešťastný z našich častých, ale nikdy vážných rozchodů. Jak rád bych statečně překonával bolest z toho opravdového, který nás nakonec nadobro rozdělil.

,,Lvíčku“, spustil, jako by ta desetiletí neexistovala. To oslovení mi vyrazilo dech; léta mi tak nikdo neřekl. Říkali mi tak jen spolužáci v první třídě, a Kvídáčkem jsem yváděpro ně zůstal i v dospělosti. ,,Potřebuji s tebou mluvit,“ pokračoval muž přesvědčivým hlasem, že vím, kdo je.

Od skončení povinné školní docházky jsem se téměř neviděli; já šel na gymnázium a on někam do učení. Časem se mi ztratil z dohledu, posléze i z paměti. Přece jsme se však zase jednou potkali. Bylo to na peronu na hlavním nádraží. Zda jsem tehdy někam odjížděl nebo jsem odněkud přijel, či jsem na někoho čekal, si už nepamatuju; důvod Hamšíkova pohybu na nádraží však ano. Hned jsem ho poznal. Jeho rudolící hladká tvář s výrazným nosem a s očima jako uhlíky od posledka zbaculatěla. Díval jsem se na bodrého, dobře živeného muže; i po letech jsem mu jeho havraní kštici záviděl; dnes ji upravenou brilantinou, na straně rozdělenou pěšinkou. Kráčel rychle a neobyčejně lehce. Je to asi tou solidní gumovou podrážkou jeho bot, napadlo mě. Měl na sobě tvídový oblek s vestou, světlou košili a pestrobarevnou kravatu. V jedné ruce nesl kožený kufřík, přes druhou měl přehozený balonový plášť. Když mě spatřil, vycenil na mě svůj dokonalý chrup a ruku s přehozeným pláštěm zvedl na pozdrav. Stiskli jsme si ruce, poplácali se po ramenou a prohodili pár slov o životě. Pak jsem se Hamšíka zeptal, kam jede.

,,Člověče, do Hamburku,“ vyrazil mi dech. ,,A potom lodí kolem světa. Dělám tam číšníka.“

Tak proto ta bezvadná gumová podrážka, napadlo mě jako první.

,,Člověče, já si ti tam lebedím!“ pochvaloval si. ,,Jsem svým pánem a ženský mě neotravují. Všechny to jsou potvory proradný,“ zkušeně dodal.

Hlášení o přistavení mezinárodního rychlíku Praha hlavní nádraží - Hamburk hlavní nádraží k nástupišti, kde jsme stáli, nás zase na dlouho rozdělilo. ,,Tak já jsem doma,“ zahalekl Hamšík, sotva zaskřípaly brzdy rychlíku.

,,Rád jsem tě viděl,“ řekl jsem, když jsme si podali ruce. ,,Jirko!“ a poplácal ho po ramenou.

,,Já tebe taky,“ opáčil Hamšík. ,,Leone!“ zazubil se, popadl svůj kufřík a byl pryč. Zahlédl jsem ho, jak se hrne do vagonu s cedulí Prag - hautbanhof– Hamburg - hautbanhof. Na schůdkách vagonu se otočil a cosi na mě zavolal. Lomoz právě odjíždějícího jiného vlaku však jeho slova pohltil. Tak jsme si zamávali.

Z peronu jsem odcházel s pocitem, že s Jirkou Hamšíkem odplouvá kolem světa i kus mého dětství.

Popsat, jak vypadal Hamřík po letech, když se setkali v kavárně Fénix.

VZORNY ZAK

,,Měl jsem jen jednoho opravdového kamaráda,“ řekl by vám dnes, když by se nejdřív malinko zasnil, ale vzápětí by se usmál až by se mu oči zúžily do tyrkysových škvírek sevřených vějířky pavučinových vrásek.

,,Vzorný žák…,“ řekl by zprvu jen pro sebe. ,,Vzorný žák“, zopakoval by pak už rozhodně.

,,Byl to sametový červený praporek ve tvaru podlouhlého trojúhelníku se zlatým nápisem Vzorný žák, zavěšený na tyčce dřevěného podstavečku. Paní učitelka jím odměňovala žáky za dobré mravy a školní výsledky. Onehdy jsem takový praporek dostal i já. Jednou jsem byl ve třídě zase jednou terčem posměchu, a tak jsem schoval hlavu do loktů a prsty se dotkl praporku na mé školní desce; když jsem pak zvedl hlavu, třída jako by se vylidnila. S bradou v dlaních jsem se na praporek upřeně zadíval. Náhle to nebyl sametový hadřík se zlatým nápisem, ale cosi živého. Zlatá písmena se začala vlnit, až splynula v linku a ta se vytvarovala do úsměvu. Cestou do školy i ze školy jsem míval ruce v kapsách a představoval si, že se s ním držím za ruce. I po letech občas v kapse svého montgomeráku podvědomě nahmatávám ručku svého dávného kamaráda, abych ji stiskl ve své.“

Krákora Kštice ryšavých kučer se léty ukáznila a byla poddajnější. Stále však nepřehlédnutelně rámovala Kvidovu hlavu. Kvido vlasy nosil delšíněkdy je stáhl dozadu a sepnul sponou ze želvoviny. Pozornost, kterou kvůli nim v dětství tak nelibě vzbuzoval, Kvido v dospělosti přetavil do přednosti, v níž si své někdejší ústrky vynahrazoval. …….. Jeho sytý bartyon lidi lákal poslouchat ho, aniž třeba vnímali, co říkal. Ne vždy byla Kvido Krákorovi jeho nápadnost milá. Zejména v dětství, kdy se mu jeho vrstevníci posmívali a dospělí jen poskrovnu chápali výjimečnost, kterou mu příroda nadělila. Ve zralém věku dosplěostiKvido

o tento člověk mě vyprovokoval, abych se dal do psaní této knihy; tomu neznámému známému děkuji za návrat do vzpomínek, kde nacházím KRÁSNÉ NÁLEZY …, do Nálezu, V kavárně neměl s nikým schůzku, měl prostě jen nutkání tam dnes jít. Už od rána měl splín. tušil, že jeho první láska zemřela. Už několik dní jí elefonoval, ale marně. Předtímsi volalnKarelíček Štěánek kombinovaný s luďkem


Nejvíc jsem pookřával, když přicházel podzim. Červené listy stromů, zlatavé jehličí modřínů a k tomu ještě cosi štiplavého ve vzduchu byly slibnou předzvěstí, že se můj čas blíží. A když se pak objevily i ranní mlhy, zaplavoval mě pocit sebevědomí, který mě jindy tak často opouštěl.

Jako kluk jsem měl kamarády, ale nikdy jsem mezi ně opravdově nepatřil. Měl v sobě jakousi záklopku, která mi bránila, abych se spontánně ponořil do dětských her a taškařin. Přesto moje dětství nebylo nijak ochuzeno. Vnímal jsem své kamarády jinak, než se ve skutečnosti projevovali, a to mi způsobovalo truma, které se ve mně hluboko zakořenilo.

Když jsem chodil tak do páté šesté třídy, navštívili naši třídu jeden vážný pán a paní. Paní učitelka nám je představila jako vědecké pracovníky z universitního ústavu, kteří ve škole provádějí výzkum (dnes i už nepamatuji jaký), a vysvětlila nám, že se budeme vyučovat, jako by tam oni nebyli. Posadila oba vědce za katedru (teprve teď mi došlo, proč je tam jedna židle navíc), a my se pod jejich zkoumavým pohledem údajně začali vyučovat, jako by se nechumelilo. Měli jsme hodinu českého


Když mi telefonovala, vůbec mi nedošlo, kdo volá. Až po pár jejích slovech mnou projel onen zvláštní pocit, který mi připomněl dávné city k malé Kamilce. Poslouchal jsem Kamilin hlas, aniž bych vnímal, co mi říká, a onoho pocitu se ne a ne zbavit. Konečně jsem se přiměl soustředit se, a říci Kamile, jak jsem jejím voláním překvapen, ale zároveň potěšen. Žádala mě o schůzku a já s nadšením souhlasil. Když jsme si dohodli místo a čas setkání, tak ještě předtím, než zavěsila, trochu zaváhala, a pak mi řekla, že má velké starosti.

Setkání s Kamilou mi způsobilo nečekané trauma. Snad bych se mu ubránil, nebo ho alespoň zmírnil, kdybychom tu věc s ní vyřídili jen telefonicky. Ale to Kamila nepřipustila, řekla mi přece, že má velké starosti. Kdyby mi tohle neřekla, vykračoval bych si do kavárny, kde jsme měli schůzku, jako na své první rande. V kavárně mě číšník uvedl ke stolku, kde ležela cedulka s nápisem Reservé, zašveholil, že hned přinese vázu pro růže v celofánu, které jsem Kamile přinesl, a než jsem se nadál, váza s růžemi stála přede mnou. Opatrně jsem sáhl do náprsní kapsy saka a jemně se dotkl sešitku, který jsem tam ukryl. Byl to vzácný poklad. Dávné tajemství mé dětské lásky, střípek mozaiky, který spolu s Kájovými kejkly s pytlíkem na přezůvky rozhodl, že se stanu spisovatelem. Tenhle sešitek kdysi vyrobila Kamila. Dnes měl už notně vybledlé desky, ale nápis z velkých tiskacích písmen napsaný krasopisně inkoustem, byl stále dobře čitelný. V záři hvězd západu, napsala Kamila Kloboučníková. Praha 1959. A uvnitř dedikace: Kvidovi Krákorovi věnuje KK. Tohle literární dílko Kamila napsala pro mne a celé vyťukala na psacím stroji. Tehdy jsem vůbec neuvědomil, jaké city ke mně tímhle vším Kamila prezentuje. Byl to román z amerického Západu, hlavními hrdiny byla krásná Camille, dcera rančera a mladý pohledný cowboy Quiddow. Ten se při nájezdech padouchů na ranč vyznamenává srdnatostí za což sklízí obdiv a dík všech obyvatel ranče včetně rančera, zejména ovšem od krásné Camilly. Oba mladí lidé se do sebe zamilují, lásku si vyznávají při svitu hvězd a za vytí kojotů u táboráku. Quiddow ovšem ještě předtím zazpívá pár písní o kouzlu toulek přírodou, o věrnosti kamarádů koňů i kráse hvězd na noční obloze, či nedostižnosti Pony Expresu… Věděl jsem, že Kájovy produkce s pytlíkem na cvičky a jeho znalosti života cowboyů na Divokém Západě povzbuzovaly naše fantazie a díky nim jsme se stávali hrdiny jejich příběhů. Proto pohádkové hrdinky a piráty v mém bloku rychle vystřídali cowboyové v širácích s šátkem kolem krku, s kolty u pasu a s lasem v ruce, i krásné dívky se sombrery na hlavách a v dlouhých sukních. Vymýšlel jsem všelijaké scénky a ty ilustroval. Jedno podstatné však v nich chybělo – koně. Ty jsem neuměl nakreslit, ale tenhle svůj handicap jsem vyřešil. Aby nějaký ,,mrzák“ mým hrdinům nekazil reputaci, kreslil jen siluetu koňského zadku s ocasem.

Proč jsem něco nenapsal i já?! Zlobil jsem se na sebe. Měl jsem za sebou pár pohádek, které jsem napsal pro babičku, a sám je i ilustroval, ale tohle jsem za spisovatelství nepovažoval. Doma se to upeklo, doma se to snědlo. Žádné zveřejňování. Ale Kamilka se odvážně pustila do díla, a hotové ho hrdě pustila do světa. Pln žárlivosti jsem se pustil do psaní. Za nějaký čas jsem Kamilce věnoval podobný sešit. Neobsahoval román z Divokého Západu, ale z královského prostředí. Na jeho obsah si dnes už nepamatuji, bezpečně ale vím, že hlavními hrdiny byla krásná mladá šlechtična a odvážný urozený rytíř.

Když jsem Kamilce ukázal její literární dílko, ona se mém románu nezmínila; proto předpokládám, že už dávno vzal za své.

Když jsem ji vyslechl, jejímu nezájmu o můj někdejší román jsem se nedivil. Měla starost o Carlita. Po bratrově smrti se jí ho po anabázi podařilo získat do výchovy. S invalidním manželem pak synovce vychovávala spolu s vlastním synem (také) Karlem. Po dlouhém mlčení začala mít matka o Carlita zájem, přijela kvůli němu dokonce do Prahy. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o chvilkovou záležitost

B E R T A

Granada (já synovec a bertina přítelkyně s neteří – půvabnou dívenkou, bertina přítelkyně vypadala jako přestárlá barbie/posat ji a její řeči o jakémsi švédském ctiteli, jímž údajně měl být šlechtic/rande s hercem Tento text bude někde uprostřed)

S blížícím se dnem mého prvního rande s hercem jsem měla čím dál větší trému. Dosud jsem se s ním setkávala jen v přítomnosti tetičky Berty v Klášterní vinárně na Národní třídě, když tam herec po skončení divadelního představení za námi zašel. Všimla jsem si, že Berta při jeho příchodu lehce znervózněla, a když přisedl k našemu stolu, bývala k němu až přehnaně familiární. On jí to oplácel stejnou mincí. Všechna setkání aranžovala vždy jen Berta. Měla jsem pocit, že herec ty schůzky bere jako povinnost, jako kdyby to byly nějaké protislužby za něco, v čem pro něj byla Berta nepostradatelná. Tohle tušení mi pokaždé trochu kalilo radost, protože mi Berty bylo líto. Pyšnit se na veřejnosti přátelstvím se slavným hercem bylo pro ni kardinální záležitostí. Pochopila jsem, jak velké sebevědomí si tím dodávala. Věřila jsem jejímu právu ukrajovat si z hercovy slávy i tomu, že i ona má po zásluze své místo na hereckém výsluní. Proto jak mohla, hlásila se k herci na veřejnosti s familiárností, jakou předváděla v Klášterní vinárně, a vedla s ním hlasité hovory na téma divadla a filmu. Hercovu přízeň považovala za samozřejmý obdiv mladého kolegy k herečce zralého věku.

Ale sotva jsem i já uviděla, jak herec, oblečen ve svém tříčtvrtečním kabátě s kapucí a čamarami, kráčí k nám, rozbušilo se mi srdce a nad svým neblahým tušením jsem zavřela oči. Líbilo se mi to předstírání vzájemného obdivu a přízně, a v tu chvíli jsem mu uvěřila. Na jedné straně atraktivní, velmi společenská žena se známostmi s vlivnými lidmi od filmu, divadla, zkrátka od kumštu vůbec. Na druhé straně mladý, velmi úspěšný, ambiciosní herec.


Znala se s mnoha režiséry od filmu i divadla, s věhlasnými herci, s tanečníky, malíři i s literáty. TUZEX Ale o tohohle herec Berta projevovala až výjimečný zájem; byl mladý, úspěšný a tím pádem i velmi atraktivní. Ti ostatní byli sice také úspěšní kumštýři, někteří dokonce úspěšnějšími než on, ale chyběla jim právě ta správná atraktivnost, o kterou Berta tolik stála. Když Berta herci vyprávěla, co u filmu točí, mívala jsem smíšené pocity lítosti a studu. Vždyť když ji nějaký režisér obsadil do filmu, bývaly to jen nepatrné roličky. Berta se v záběru jen mihla, nebo se objevila v nějaké hromadné scéně, nikdy nic neříkala. Byla o stupínek výš než byli komparsisté. Měla totiž od režiséra tu výsadu, že kameraman na ni udělal záběr. Tak Bertu můžu dodnes vidět třeba ve scéně historickém filmu, kde v královském sále stojí v první řadě dvořanů a uklání se procházejícímu panovníkovi, nebo v jiném filmu, kdy z otevřeného okna bouřlivě mává nějakému potentátovi projíždějícímu ulicí. Berta však přece jen párkrát u filmu dostala větší roli. To když hrála hospodyni v zámožné rodině, při společné večeři nosí na stůl, pak sklízí se stolu, a na zavolanou panstva místností prochází. Režisér však kameramanovi nedal pokyn, aby na Bertu udělal záběr snad proto, že se ve scéně míhala víc, než pro ni bylo obvyklé. Všechny ty filmy byly černobílé. Berta se však jednou blýskla v hlavní roli barevného filmu. Šlo o nějakou reklamu. Berta, oblečená v mondénním plášti s liščím boa kolem ramen, s atraktivním kloboučkem na hlavě a střevíčkách na vysokém kramflíčku, kráčí v parném létě po chodníku a tím boa si ovívá obličej, obrací přitom oči vzhůru, aby zdůraznila to nesnesitelné vedro, a tak pokračuje, až dojde k obchodu s nápisem Čistírna kožešin, kde se zastaví. Zvedne hlavu k ceduli s nápisem, pak se do kamery s úlevou zaculí, významně zamrká očima, otevře dveře krámu a elegantně v nich zmizí.

Tohle všechno mi táhlo hlavou, když jsem poslouchala řeči Berty a herce o tom, co kdo točí a tak podobně. Chtěla jsem však žít jen těmi okamžiky v přítomnosti herce, nechat se jimi okouzlovat a nepřipustit si jejich pomíjivost a svou naivitu. Tak jsem se i já zapojila do té nádherně lživé hry. Bylo mi sedmnáct let a domnívala se, že z davu hercových ctitelek jsem jen já jeho vyvolaná. Stejně jako Berta jsem se i já známostí se slavným hercem pyšnila a nad spolužačkami z gymnázia, co měly známosti s obyčejnými kluky, jsem ohrnovala nos. Posmívala jsem se jejich namlouvání, jejich schůzkám, kdy se nesměle dotýkali. Soucítila jsem se těmi děvčaty, že jim jejich nápadníci mohou nabídnout jen laciné pohoštění, natož, aby je pozvali do kavárny. Chtěla jsem být bezcitná k jejich křehkému okouzlení z poznávané lásky, být hluchá ke slovům, jimiž si ji vyznávali i slepá k básním, jimiž si o ní psali. Já však o své lásce jen fabulovala… Dobře jsem věděla, že útratu v Klášterní vinárně platila pokaždé jen Berta…

Až o mnoho let později, kdy Berta už nežila, jsem pochopila promyšlenou hru, jejímž autorem i interpretem byl tehdy slavný herec sám. Útěchou mi bylo vědomí, že moje někdejší pocity byly správné.

Ale ještě předtím je musela poopravit. Jednoho večera mi zatelefonoval herec. Bylo to o přestávce velkého představení, v němž hrál hlavní roli.


Oblékla jsem si stejné šaty, kterými jsem se onehdy blýskla v Lucerna baru, i vlasy jsem si gumičkou stáhla do ohonu a stejně jako tehdy jsem si je ozdobila umělými kaméliemi. Silonové punčocháče i bílé lodičky na vysokém kramflíčku moji garderobu samozřejmě doplňovaly.

VÝPRAVA DO SPOLEČNOSTI

Zařídila jsem se podle rady tetičky Berty a snažila se udělat se krásnou. ,,Miláčku, udělej se krásnou,“ říkala mi vždycky, když jsme se spolu někam chystaly. Jako kdybych na svém vzezření musela ještě něco zdokonalovat. Ale já věděla, proč mi to Berta říká. Myslela tím, abych se nalíčila, nalakoval si nehty na červeno, oblékla si něco výstředního, ověsila se šmuky a samozřejmě, abych předtím navštívila kadeřníka. A to jsem z duše nesnášela. Při pomyšlení, že bych všechno tohle měla podstoupit, se moje já vzepřelo. Otevřela jsem skříň a sáhla po šatech, které s výstředností neměly nic společného. Byly z jemné bavlny světlounce růžové barvy a měly jednoduchý střih; přiléhavý živůtek, v pase projmuté, sukně nad koleny rozšířená do ,,áčka“, krátký rukáv a vzadu měly zip od šíje až po pás. Měla jsem ty šaty ráda. A nebyla jsem sama, komu se líbily. Můj profesor na kreslení tvrdil, že v nich vypadám jako kuželička. Aby ne. Bylo mi sedmnáct let a byla jsem štíhlá jako proutek. Vyčesala jsem si vlasy do ohonu, a aby gumička nebyla vidět, zakryla jsem ji umělými kaméliemi. Ráda jsem si zdobila vlasy kvítky z galanterie. S výběrem kabelky jsem neměla problém, protože jsem měla jen jednu. Byla malá, černá, měla půlkruhový tvar, posázená byla černými korálky, dobře se nosila, protože měla pevné ouško, a na vnitřní straně víčka bylo v černém koženém rámečku vlepené zrcátko. Vnitřek kabelky byl potažen černým saténem a vešel se do ní jen kapesník, rtěnka, hřebínek a klíče. Výběr bot byl také snadný; jiné, než bílé lodičky na vysokém kramflíčku nepřicházely v úvahu. Takže zbývaly už jen punčochy. A právě při pomyšlení na ně jsem se rozechvěla. V šupleti prádelníku jsem měla v celofánovém sáčku ukrytou vzácnost nad vzácnost; silonové punčocháče! Dar od tetičky Berty. Přivezla mi je z Vídně. Žádné podvazky, žádné napěchované spodní kalhotky, žádné škrcení v pase! Můžu si nosit sukně krátké, jak chci! Budu přehazovat nohu přes nohu; žádný okraj silonek nebo podvazky nebudou u mě k podívání. Budu atraktivnější než kdybych byla nalíčená jako kraslice. Pak jsem otevřela celofánový sáček a opatrně z něj vyjmula punčocháče. Jak hebounké a lehounké byly! A průsvitné byly jako opar. Přepečlivě jsem si je navlékla a vytáhla je do pasu. Téměř jsem je na sobě necítila, jako bych je vůbec neměla. A jak příjemně jsem se v nich cítila. Obdivovala jsem je v zrcadle a otáčela se do všech stran, abych se tím zázrakem pokochala. A což když jsem si pak obula bílé lodičky na jehlovém kramflíčku. Nemohla jsem se na své nohy vynadívat. V těch punčocháčích vypadaly jako vysoustruhované, bez jediného kazu! Až mi bylo líto zakrýt je šaty. Vlezla jsem do šatů nohama i s lodičkami, vykasala si je nahoru, vklouzla do jednoho, pak do druhého rukávu a vyzkoušeným tahem jsem zavřela zip. V zrcadle jsem si pak uvědomovala, jak relativní je udělat se krásnou.

TETIČKA BERTA

Tetička berta byla v naší rodině cosi jako infant terible. kam ji pozval její muž, můj strýc, žijící ve Střední Americe, kam v roce 1948 emigroval. Jeho osud by vystačil na samostatnou kapitolu, ale teď se o něm zmiňuji právě pro ty silonové punčocháče. A ještě také kvůli tomu hřebínku; ten byl také od strýce. Když se v Americe časem vypracoval, vybudoval si tam továrničku na výrobu plastových nádob a také hřebenů. K hřebenům, zejména k těm, kterým se říká všiváčky, měl strýc niterný vztah. Později, když mohl svůj domov navštěvovat, nám prozradil proč. Na lodi, kde si na cestu z Hamburku do Ameriky jako mladík tvrdě vydělával na lodní lístek, dostal vši. A jeden námořník mu daroval hřebínek – všiváček, aby si od vší ulevoval.

V určenou dobu pro mě přijela tetička Berta. Rozloučila jsem se rodinou a popřála všem dobrou noc. Tu noc jsem totiž měla přespat u tetičky. A to bylo pro mě pokaždé příjemným rozptýlením, na které jsem se těšila. Tetička bydlela na Kampě v bytě pod střechou, kde měla malou terasu s vyhlídkou na náměstíčko a bylo odtud vidět i na sochy na Karlově mostě. Její byt byla jedna velká podívaná. Bylo to něco mezi divadelní šatnou a starožitnickým obchodem.

Kdybych bývala věděla, kam mě tetička Berta ten večer vezme, vymódila bych se podle jejího doporučení a možná to i o něco přehnala.

Kvido Krákora od dětství miloval podzim. Zčervenalé listy stromů, zlatavé jehličí modřínů a cosi štiplavého ve vzduchu byly příslibem přicházejícího podzimu a předzvěstí zimy, na kterou se těšil. Když se objevily ranní mlhy, Kvido pookřával a jeho, mnohdy rozkolísané, sebevědomí se v něm pevně usadilo.

V takových dnech Kvido a Arpád vyráželi na dolouhé procházky. Kvido, navlečen v pleteném roláku a manšestrových kalhotách, v obutý v kožených holinkách, na hlavě klobouk Borsalino vtisknutý hlouběji do čela a na rukách jelenicové rukavice, Arpád navlečený ve vlněném kabátku a károvaným vzorem. Kvido s rukama hluboko zabořenýma v kapsách si rázně vykračuje a frišný vzduch do sebe nasává plnými doušky. Jezevčík Arpád se mu kolébá u nohou, mžourá očima a sem tam pozvedne čumáček, aby si vzduchu přihnul. Cílem procházky těch dvou bývá rozsáhlý park vybavený malou restaurací, bufetem, dětskými atrakcemi a plastikami dětí a sportovců z rozličných sportovních disciplín. Občas jsem se posadil na lavičku, Arpád se uvelebil u mých nohou a tak jsme mlčky lelkovali na zářijovém sluníčku. Pokaždé se usadím doprostřed lavičky, přehodím si nohu přes nohu a rozpaženými pažemi obejmu opěradlo. Lehce zvrátím hlavu a zavřu oči. Je to osvědčená obrana proti dotěrným důchodcům. Tohle jsem odkoukal od Arpáda. Ten když nemá náladu, žádná fenka nemá šanci získat jeho zájem. Arpád sedí s hlavou vztyčenou, mžourá očima a má vyplazený jazyk. Když je psí koketa neodbytná, zavrčí na ni a vycení zuby. Já jazyk nevyplazuji, ale sem tam si na důchodce taky zavrčím. Arpád je filosof. Samozřejmě, že mu přízeň fenek dělá dobře, ale nechce se před nimi ztrapňovat. Pajdající, byť sebevětší fešák, by pro takovou psí koketu byl jen pro smích. A Arpád je chabrus na nohy. Proto vsedě a se vztyčenou hlavou se mu daří dělat nedobytného psího idola nejen na Folimace, ale i v dalekém okolí. Povel k odchodu proto vydávám zásadně, až když žádné nebezpečí nehrozí.

,,Jdeme, kamaráde, vzduch je čistý,“ říkávám mu a šimrám ho přitom za ušimaDospělý Kvido


Odemkl jsem dveře bytu, opucoval jsem si boty o rohožku a počkal jsem na Arpáda. Batolil se chodbou a bylo na něm vidět, že toho má pro dnešek tak akorát. Můj vnuk Oťula by nejspíš prohlásil, že Arpád toho má plné kecky. Abyste věděli, kdo je to Arpád. Arpád je můj jezevčík – jinak kamarád, kterému bezmezně důvěřuju. Léta našeho soužití ověřila, že tahle důvěra je oboustranná. Sotva Arpád překročil práh dveří a dobelhal se do předsíně, natáhl se tam na zem a vmžiku usnul. Vzal jsem si z něho příklad, a ledva jsem zavřel dveře, žuchnul jsem do křesla. Vyzul jsem si střevíce a zavřel jsem oči a hlavou se zavrtal do opěradla. Za chvíli jsem Arpádovi v pochrupávání přizvukoval. Vždycky jsem tvrdil, že zvířata jsou rozvážní tvorové, a Arpád byl toho vzorným příkladem. Drnčení telefonu mi ten slastný odpočinek překazilo. Trhl jsem sebou a vztáhl jsem ruku ke sluchátku, ale hned jsem si to rozmyslel. Od čeho mám tu mluvící mašinku, kterou mi u telefonu nainstaloval vnuk Oťula? Nechal jsem aparát vyzvánět a napjatě jsem očekával, jak se volající s vzkazem pro mne vypořádá.

Bruslil jsem dnes odpoledne na rybníku za Prahou. Jako obvykle jsem začal na vnějším obvodu rybníka a spirálovitě jsem pokračoval ke středu, kde mi nezbývá nic jiného, než udělat piruetu. Tu zvládám velmi dobře. Však by to byla také ostuda, kdybych se ji za ta léta bruslení nenaučil. Pokaždé, když se z té motanice vzpamatuju, postesknu si, že nemám žádného diváka. Pravda, Arpád je u toho, ale nemyslím si, že by tyhle moje produkce nějak zvlášť ocenil. Arpád má u rybníka své místo, aby na mě dobře viděl. Někdy ho beru s sebou na led. Umístím ho do batohu, který jsem pro něj zvlášť uzpůsobil. Batoh je vyztužen molitanem, aby se Arpádovi dobře sedělo, otvor je olemovaný šálou, takže když Arpáda do batohu posadím a batoh uzavřu, má Arpád šálu kolem krku.

Od Arpáda se mám stále co přiučovat.

Když není V takový pěkně vybarvený podzimní den se vydávám na procházku s obzvláštním potěšením. Svůj montgomerák vybavím vlněnou podšívkou (s károvaným vzorem), což mám hotové raz dva. Návrhář kabátu moudře počítal s lidmi, jako jsem já, tedy s jedinci, kteří kabát nebudou chtít odložit ani v zimě, a proto na jeho rub všil zip. Navleču si montgomerák, vyhrnu límec, kolem krku otočím vlněnou šálu (se stejným vzorem jako je podšívka), do vysokých kožených bot vsoukám nohavice manšestráků a klobouk Borsalino si vtisknu hlouběji do čela. Kdo si myslí, že klobouk téhle elegantní značky se k montgomeráku hodí jako pět na oko, pak se šeredně mýlí. Elegance a nonšalantnost se skvěle doplňují a působí jistou výstředností. A já si na ni rád potrpím. Tečkou za celou touhle procedurou jsou jelenicové rukavice a Arpád. Jelenicové rukavice mám už léta, a díky tomu, že je čas od času promastím tukem, prsty se v nich ohýbají jako v nových. Než si je navleču, postarám se ještě o Arpáda – to je můj jezevčík. Jakmile zpozoruje, jak pracuji s montgomerákem a se všemi těmi doplňky, zavětří, že se jde ven a přišourá se do předsíně, kde se to všechno odbývá. Během navlékání kšírů mě očima varuje, ať mě ani nenapadne courat v té zimě moc dlouho (jako minule), a já se zase snažím toho živočicha přesvědčit o prospěšnosti špacíru pro zdraví nás obou. Vím ovšem, že je to marné, i když argumentuju pěkným psím kabátkem, který jsem mu předtím navlékl. Arpádovi jsem ho nechal ušít ze stejného materiálu se stejným vzorem jako je podšívka montgomeráku a šála. Můj vnuk Oťula si nás kvůli tomu dobírá, a říká, že jsme ,,dvojka k pohledání“ Ve svých pětašedesáti letech jsem stále , jsem spisovatel, vdovec, otec jediného syna a dědeček jednoho vnuka. V rodině jsme tři muži, jeden pes, pardon Arpád, a někdy se mezi námi objeví (vždy) pohledná srdcová dáma mého syna – Kvido Kákory (čtyřicetiletého juniora), jinak rozvedeného dirigenta symfonického orchestru, talentovaného muzikanta bravurně ovládajícího několik hudebních nástrojů, zejména lesní roh. Prozatím - v jakési mlhovině -, jsem občas zaznamenal i další srdcovou dámu, která jako kdyby patřila k mému vnukovi Oťulovi, jinak sedmnáctiletému studentu gymnázia. Náš mladý muž se zpravidla k tomu zjevení nehlásil, i když mu zájem dotyčně nebyl viditelně proti. Na dotěrné dotazy svého otce a dědečka odpovídal rovněž mlhavě, takže jsme si připadali, že tápeme v neznámu a nechali jsme toho. už v důchodu. Jako spisovatel se ovšem tohoto zdánlivého,,dolce far niente“ nejspíš nedožiju. Čím jsem starší, tím víc píšu, a mé knihy se zaplaťpánbůh prodávají. Za ta léta spisování za mnou zůstal slušný zástup knih; od psychologických románů až po literaturu satiricko-humornou. Právě mám

Mám rád podzim.. Nu což. Když jsme takhle připraveni, otevřu dveře bytu a počkám, až se Arpád vykolébá na chodbu; pak je zavřu, otočím klíčem v zámku, přivolám výtah, sjedeme s Arpádem do přízemí, projdeme chodbou k východu a náš špacír začíná. S rukama zabořenýma v kapsách kráčím ulicemi a ostrý vzduch nasávám plnými doušky. Arpád se mi kolébá u nohou, mžourá očima a sem tam ke mně zvedne čumáček, aby mi připomněl své varování. Já zase předstírám, že to nevidím, ale vím, že je to marné. Arpád je paličák, a když se rozhodne jít domů, zkamení a nikdo s ním nehne. Pak mi zbývají jen dvě věci; vzít Arpáda do náručí a odnést k lavičce do parku, kam mám namířeno, nebo to vzdát a podvolit se mu. S plným vědomím následků, které si za to vykoleduji, zpravidla volím první variantu. Arpád vrčí, poštěkává a pánbůh ví, co mi ještě vyčítá. Mlčky si to nechávám líbit a neohroženě kráčím k cíli. Tam si sednu na lavičku a svůj náklad položím k nohám. Drbání za ušima doprovázené láskyplnými průpovídkami Arpáda nakonec jakžtakž usmíří a já pak mohu v klidu přemýšlet o rukopisu, který leží na stole v mé pracovně.

Mám tyhle zářijové dny rád. Hlavně rána, kdy se objevuje mlhavý opar a vzduch je napěchovaný čerstvým ozónem. Příroda mě do života vybavila melancholickou náturou a notnou dávkou fantazie; upřímně řečeno, na té ani trochu nešetřila. Už od dětství jsem býval rád sám. Už od dětství bych se okolnímu světu nejradši vyhýbal. I dnes, ve zralém věku, se často přistihnu, že s tím světem co mne obklopuje, nechci mít nic společného. Jako kluk jsem měl kamarády, ale nikdy jsem mezi ně opravdově nepatřil.

jazyka. Zpočátku jsme všichni byli zapšklí, toporní. Včetně paní učitelky. Chodila uličkou mezi lavicemi, cosi nám vysvětlovala a přitom se na nás dívala prosebným pohledem. Když pak paní učitelka místo voda řekla oda, přišlo i jí moc líto. Jakous takous aktivitu z některých z nás vykřesala až po notné námaze. Očividně se jí ulevilo, když jako první zvedla ruku premiantka třídy Kamilka Kloboučníková. Paní učitelka ji okamžitě vyvolala a Kamilka spustila CO viz pravidla čes. Jazyka. Já jsem se do toho představení nezapojil. Využil jsem situace paní učtitelky, vytáhl jsem ze sešitu piják a na něj ty dva vědce za katedrou nakreslil.

Už jako dítě jsem si vystačil sám se sebou. Sotva jsem přišel ze školy - po obědě ve školní jídelně jsem musel protrpět i čas ve školní družině -, převlékl jsem se do tepláků a bundy (měly hnědou barvu, nohavice a rukávy byly podkasané gumičkou, bunda měla u krku límec), vklouzl jsem do černých cviček a honem do dětského pokoje. Tam jsem se uvelebil na židli u stolu, ze šuplete jsem vytáhl velký blok a krabici s pastelkami, a dal se do kreslení.

TAJEMSTVÍ KAVÁRENSKÉHO STOLKU

vyskočila do původní polohy a kazeta se zastavila. Uklidnil mě, že z toho červeného světélka na desce mašinky nemám mít obavy.

,,Svítí, protože záznamník je napájený ze sítě,“ pravil vnuk, vida můj obličej. ,,Ty si všímej jen blikajícího zeleného světla, signalizuje, že v telefonu máš vzkazy. Zmáčkneš tenhle čudlík a budeš poslouchat. Pořiď si blok a ostře ořezanou tužku, aby sis záznamy zapsal.“

,,Nejdřív ovšem na kazetu musíš namluvit nějakou uvítací formuli. Třeba tohle. Dobrý den, voláte Quido Krákoru. Bohužel nejsem přítomný, prosím, zanechte mi vzkaz. Těšte se, že vám na něj co nejdříve odpovím.“

,,Ale to ti lidé přece vědí, když vytočili moje telefonní číslo,“ směle jsem zaprotestoval, abych se před Oťulou taky trochu ukázal. ,,A že bych je prosil o nějaké vzkazy…? Nebo se dokonce na ně těšil?!“

,,Ale ne!“ uzemnil mě vnuk. ,,Ty se nebudeš těšit na vzkazy od nich. To oni se budou těšit na vzkazy od tebe.“

Vnukovi jsem podlehl a do mašinky jsem namluvil uvítací formuli, kterou mi navrhoval. Stálo nás to ovšem dost potu, než jsme to dílo dokončili. Oťula mi formuli předříkal, já ji po něm zopakoval, pak on kývl hlavou a já po něm také, načež Oťula na mašince zmáčkl správný čudlík, páska na kazetě se dala do pohybu a já měl začít mluvit. Místo toho jsem začal cosi blekotat. Proceduru jsme zopakovali. A tak to šlo dokola. Nakonec tomu Oťula udělal rázný konec. Vyskočil od stolku, zaběhl do mé pracovny a v cuku letu byl zpátky. V ruce třímal papír a tužku. Načmáral text na papír a strčil mi ho pod nos. Zahanbeně jsem se na ten papír zadíval a pak jsem bez zaškobrtnutí těch pár řádků přečetl. Bylo mi útěchou, že po celou dobu mých trapných pokusů sblížit se s technickým pokrokem dneška, Arpád seděl v předsíni pod zrcadlem a svým pohledem dodával mému rozkolísanému sebevědomí tu správnou balanc.

,,Kašli na to, Amigo. Všechno je hra. Tobě to přece nemusím povídat,“ chlácholil mě Oťula. Zašel k Arpádovi, sedl si k němu na bobek a drbal ho za ušima. ,,No, řekni páníčkovi, Arpi, že mi za ten záznamník bude dennodenně děkovat.“

Podle toho, jak Arpád mžoural očima bylo jasné, že Oťula mluví pravdu.

Tahle mašinka mi spolehlivě slouží. A také jsem díky udělal nové objevy.

Když jsem se probudil, Arpád seděl na zemi proti mně a upřeně se na mne díval. Znamenalo to, že chce ven. Na mluvící mašince telefonu blikalo červené světélko. Znamenalo to, že v telefonu mám nepřijatý hovor. Bude následovat dialog Quido Krákora a jeho vnuk Oťula. Amigo, Padre.

se nemocný vrátil do Prahy, na vyléčení bylo už pozdě. Káje zemřel v necelých čtyřiceti letech. To všechno mi po létech vyprávěla Kamilka, když mě vyhledala, aby se mi svěřila s potížemi, které ji potkaly. Našla si mě v telefonním seznamu a prý doufala, že jedním z těch pár Kvido Krákorů, budu

Hdiny tanečních v lucerně obdivoval jsem dívku báješnou tanečnici, ujala je úplného prkna )popsat jka klukypadal) a naučilas doceůa ostojně tančit. Měl jsme na něj i na sebe vztek. Kdybych předstíral, že jsme taky prkno, mohla svou přízeňm dát mně. Takhle si měmoc nevšímala.

To velké rozmáchnuté písmo, stejně jako pokreslené listy bloku, byly výtvorem desetiletého Kvida Krákory

Kvido Krákora mířil do své kavárny Phoenix na Národní třídě. Kráčel zvolna, s hlavou mírně skloněnou k zemi. Límec festovně přepásaného montgomeráku měl vyhrnutý, ruce v jelenicových rukavicích měl zabořené hluboko v kapsách a na hlavě měl švihácky nasazené šedé plstěné Borsalino s pruhem.

BAZAR HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ

Tak tohle je ten kouzelník, který by mi mohl splnit mé letité přání, přemítal jsem v duchu, dívaje se na malého staršího pána v tmavém obnošeném obleku. Ten pán se jmenoval Simeon Kapucínek. Obchodoval s použitými hudebními nástroji. Své podnikání provozoval v bazaru, který se nacházel v někdejší opravně automobilů. Rozlehlost prostoru svědčila o tom, že se v něm kdysi provozovalo něco ve velkém. K objektu patřil i menší sklad na přilehlém dvorku. Původně měl sklad sloužit jen jako provizorní stavba, což bylo patrné i z toho, že byl postavený z plechu. Kdysi patřil dům s dvorem matce pana Kapucínka, zámožné dámě, která kromě libeňských nemovitostí vlastnila ještě činžovní vilu v Dejvicích a malý zámeček s rybníkem někde v jihozápadních. V éře znárodňování paní Kapucínková o majetek přišla. Vzápětí přišla i o manžela a jako vdova s malým dítětem se životem protloukala všelijak. Od školních let se malý Kapucínek zajímal o dějepis a literaturu; časem se jeho vášní stala historie. Kvůli svému původu však tuhle vědu nemohl studovat na universitě. A protože ho život odsunul na vedlejší kolej, tak i na vedlejší koleji nalezl svého koníčka. Denně chodil do svého bazaru kolem antikvariátu. Venku před obchodem tam stály dvě krabice od banánů plné vyřazených knih za jednotnou cenu deset korun. Pan Kapucínek se probíral knihami a nacházel mezi nimi i skvosty světové literatury v zachovalých vazbách vydaných v první polovině dvacátého století. Takto na příklad získal svazky Charlese Dickense, Karla Čapka i Naučné slovníky. Jednou se v krabici od banánů objevila knihu pojednávající o pomocných vědách historických (+ = pod čarou je vyjmenovat: paleografie, chronologie/nauka o měření času/, genealogie/rodopis/, historická metrologie, diplomatika/studium písemnictví/, heraldika/věda o studiu znaků-erbů/, sfragistika/nauka o pečetích/, epigrafika/věda o nápisech /, numismatika / nauka o platebních prostředcích/. Hned ji koupil a doma se dal do čtení. Ze všech pomocných věd mu učarovala epigrafika/věda o nápisech. Prodávání hudebních nástrojů v bazaru a studování epigrafiky bylo náplní jeho života.

V restituci získal tento muž majetek, který kdysi vlastnila jeho matka, a naráz z něj byl zámožný člověk. Bazar v Libni však zachoval. Zaměstnával tam jednoho prodavače, kterému šéfoval.

Díval jsem se do tváře starého bazaristy a cítil jsem velkou úlevu. Muž se tvářil blaženě, v ruce si pohrával s jakousi destičkou a cosi přitom drmolil. Netušil, jaké zadostiučinění mi tím dopřává. Tak to vyšlo, plesal jsem v duchu. Stálo to za to! Pak destičku přiložil ke rtům a zavřel oči a na chvíli strnul. Teprve teď jsem si všiml písmen vyrytých na destičce. Byly sice už dost zašlé, leč přesto se daly přečíst. Copak asi znamenají, že se ten člověk k té věcičce tak chová? Nenápadně jsem vystrčil hlavu z vyhrnutého límce montgomeráku a zaostřil oči, abych tu záhadu vyluštil. Reservé. Četl jsem. Reseré! Hláskoval jsem v duchu. Tohle slovo definitivně potvrdilo, že jsem své poselství předal pravému adresátovi. Moje další přítomnost zde byla už zbytečná. Lehce jsem se bazaristovi uklonil a odporoučel se. On můj odchod nevnímal. Stále stál jako jedna velká zkamenělina. A když jsem za sebou zavíral dveře jeho bazaru, měl jsem pocit, jako kdyby mi všechny ty použité hudební nástroje hrály místo něj adieu.

Odcházel jsem z bazaru Hudebních nástrojů pana Simeona Kapucínka v rozpoložení, které se rovnalo stavu vykolejení. Nepamatuji si, že bych v minulosti prožil něco podobného. Popravdě jsem si to přiznal. Byl jsem k sobě vždycky upřímný, nic jsem si nenalhával a nic jsem před sebou nepředstíral. Měl jsem se natolik rád, že bych se k hazardování s vlastní duší a k podrazům na sebe samého nikdy nesnížil. Zavrtal jsem hlavu do vykasaného límec svého montgomeráku, klobouk Borsalino jsem si posunul hlouběji do čela, a ruce v jelenicových rukavicích zabořené v kapsách kabátu jsem sevřel v pěst. Takhle jsem byl jen sám se sebou. Takhle jsem se v sobě potácel. Takhle jsem si přiznával strach, který jsem měl před tím starým pánem. Takhle jsem si gratuloval k zamaskování vlastní zbabělosti, když jsem bezostyšně artikuloval všechny ty milosrdné lži, jež moje ústa vyluzovala do světa! Před očima jsem stále měl ten krám s vysokými, nemytými okny přecpaný použitými hudebními nástroji, a dusil se zatuchlým vzduchem, který to všechno kolem téměř posvátně rámoval. O strádání člověka, který tomu všemu léta kraloval, nejvíc vypovídaly vyřazené koncertní křídla bez nohou naskládané na sebe jako bedýnky s ovocem….

Až když jsem se ocitl doma v předsíni a zamkl za sebou dveře, ulevilo se mi. Podíval jsem se na sebe do zrcadla; zíral na mne muž s tváří plnou otazníků a vykřičníků, leč s klidnýma modrýma očima. To je vzkaz od mé duše.

,Z toho starého pána, kterého jsi dnes navštívil, se stane zase dobře živený pán s laskavou tváří hýřící dobrou myslí,‘ promlouvala ke mně ta dobrá duše.

Shodil jsem se sebe montgomerák, stáhl s rukou jelenicové rukavice a všechno jsem to naházel na zem. Neměl jsem náladu své svršky uložit tam, kam patřily (a což jsem vždy- až úzkostlivě činil); zkrátka řečeno, nebyl jsem ve své kůži a i tohle toho bylo znamení. Odněkud z bytu se ke mně přibatolil můj jezevčík Arpád. Vypadal nějak spokojeněji než jindy, když mě v předsíni vítá. Vzal jsem ho do náruče a s ním na klíně jsem se uvelebil v mohutném fotelu. Na klobouk na hlavě jsem úplně zapomně. Tenhle kus nábytku se za léta, co ho mám, stal neodmyslitelnou součástí mého života. Sídlí v předsíni u starodávné stojací lampy a stolku s telefonem s mluvící mašinkou. Kdyby bylo na mně, tenhle výkřik techniky bych neměl, o jeho existenci bych asi sotva věděl. Mluvící mašinku mi nainstaloval můj vnuk Oťula. ,,Není to žádná mluvící mašinka, ale záznamník! Tak si to, amigo, dobře zapamatuj (tak mi Oťula říká). A ten nesmysl nikde neříkej nahlas, lidi by si pak mysleli, že jsi předpotopní!“ vyčinil mi vnuk, když mi ten aparát zapojoval. Je to sedmnáctiletý gymnazista, s nímž puberta dosyta mlátí a výdobytky moderní vědy slušně ovládá. Poučil mě, že je ten záznamník je úžasná věc, protože mi na něm v době nepřítomnosti v bytě volající zanechají svůj vzkaz. Zdůraznil, že nemít dnes takový aparát je známkou zápecnictví, a že pro mne, jako spisovatele, by byla ostuda ho nemít. Pak mi ukázal, jak se aparát ovládá. Otevřel jeho vrchní a ukázal mi miniaturní kazetu, pak zmáčkl jednu klávesu a kazeta se začala otáčet, pak zmáčkl jinou klávesu, ta předchozí vyskočila do původní polohy a kazeta se zastavila. Uklidnil mě, že z toho červeného světélka na desce mašinky nemám mít obavy.

,,Svítí, protože záznamník je napájený ze sítě,“ pravil vnuk, vida můj obličej. ,,Ty si všímej jen blikajícího zeleného světla, signalizuje, že máš v telefonuvzkazy. Zmáčkneš tenhle čudlík a budeš poslouchat. Pořiď si blok a ostře ořezanou tužku, aby sis záznamy zapsal.“

,,Nejdřív ovšem na kazetu musíš namluvit nějakou uvítací formuli. Třeba tohle. Dobrý den, voláte Quido Krákoru. Bohužel nejsem přítomný, prosím, zanechte mi vzkaz. Těšte se, že vám na něj co nejdříve odpovím.“

,,Ale to ti lidé přece vědí, když vytočili moje telefonní číslo,“ směle jsem zaprotestoval, abych se před Oťulou taky trochu ukázal. ,,A že bych je prosil o nějaké vzkazy…? Nebo se dokonce na ně těšil?!“

,,Ale ne!“ uzemnil mě vnuk. ,,Ty se nebudeš těšit na vzkazy od nich. To oni se budou těšit na vzkazy od tebe.“

Vnukovi jsem podlehl a do mašinky jsem namluvil uvítací formuli, kterou mi navrhoval. Stálo nás ovšem dost námahy, než jsme to dílo dokončili. Oťula mi tu formuli předříkal, já ji po něm zopakoval, Oťula kývl hlavou a já po něm také, načež vnuk zmáčkl na mašince správný čudlík, páska na kazetě se dala do pohybu a já začal mluvit. Spíš než mluvení to bylo blekotání. V okamžiku, kdy jsem měl přednést něco tak triviálního, jako je uvítací formule na mluvící mašince, stal se ze mne toporný člověk, který nedokáže říct ani jak se jmenuje. Z Quido Krákory jsem dělal Mrákoru nebo Kvákoru. Zprvu na mne můj vnouček jen tiše zíral a mimikou mne povzbuzoval, posléze s mimikou skončil a jen dával oči v sloup. Nakonec tomu udělal rázný konec. Vyskočil od stolku, zaběhl do mé pracovny a v cuku letu byl zpátky. V ruce třímal papír a tužku. Načmáral text na papír a strčil mi ho pod nos. Zahanbeně jsem vzal papír do ruky a oči jsem zabodl do textu; když Oťula zmáčkl správný čudlík (pokolikáté už?), bez zaškobrtnutí ho přečetl. Bylo mi útěchou, že po celou dobu mých pokusů sblížit se s technickým pokrokem dneška, seděl Arpád v předsíni pod zrcadlem a svým pohledem mi dodával kuráž.

,,Kašli na to, Amigo. Všechno je hra. Tobě to přece nemusím povídat,“ chlácholil mě Oťula. Zašel k Arpádovi, sedl si k němu na bobek a drbal ho za ušima. ,,No, řekni páníčkovi, Arpi, že mi za ten záznamník bude dennodenně děkovat.“

Podle toho, jak Arpád mžoural očima bylo jasné, že Oťula mluví pravdu.

Sluší se, abych teď pověděl něco o sobě. “ Ve svých pětašedesáti letech jsem stále , jsem spisovatel, vdovec, otec jediného syna a dědeček jednoho vnuka. V rodině jsme tři muži, jeden pes, pardon Arpád, a někdy se mezi námi objeví (vždy) pohledná srdcová dáma mého syna – Kvido Kákory (čtyřicetiletého juniora), jinak rozvedeného dirigenta symfonického orchestru, talentovaného muzikanta bravurně ovládajícího několik hudebních nástrojů, zejména lesní roh. Prozatím - v jakési mlhovině -, jsem občas zaznamenal i další srdcovou dámu, která jako kdyby patřila k mému vnukovi Oťulovi, jinak sedmnáctiletému studentu gymnázia. Náš mladý muž se zpravidla k tomu zjevení nehlásil, i když mu zájem dotyčně nebyl viditelně proti. Na dotěrné dotazy svého otce a dědečka odpovídal rovněž mlhavě, takže jsme si připadali, že tápeme v neznámu a nechali jsme toho. už v důchodu. Jako spisovatel se ovšem tohoto zdánlivého,,dolce far niente“ nejspíš nedožiju. Čím jsem starší, tím víc píšu, a mé knihy se zaplaťpánbůh prodávají. Za ta léta spisování za mnou zůstal slušný

Čtenář už ví, že

Tenhle aparátek však pro mne zůstal jen mluvící mašinkou. Díky ní jsem objevil spoustu nového; toho, co tu bylo už dřív, leč čeho si člověk nevšiml. Ku příkladu skladbě těch vzkazů.

TED BUDE NÁSLEDOVAT CELÝ PŘÍBĚH.

Když jsem se probudil, Arpád seděl na zemi proti mně a upřeně se na mne díval. Znamenalo to, že chce ven. Na mluvící mašince telefonu blikalo červené světélko. Znamenalo to, že v telefonu mám nepřijatý hovor. Bude následovat dialog Quido Krákora a jeho vnuk Oťula. Amigo, Padre. Samozřejmě jsem do mého spolužáka Alexandra, který mi s ní seznámil. Jmenovala se Rudolfa a byla stejně stará jako já. Do té doby jsem netušil, že by se ženská bytost mohla takhle jmenovat. Rudolfě se říkalo Ruda. Byla to výjimečná dívka s širokým uměleckým záběrem. Psala básně, malovala, fotografovala, četla beatníky, z nichž Jack Kerouac byl jejím favoritem, hlásila se k tzv. beat generation a navštěvovala večery poezie v klubech, kde mladí autoři předčítali ze své tvorby. Obdivovala absurdní dramata, a sama se pokoušela vytvořit něco v duchu Ionesca a Albeeho. Ruda měla štíhlou postavu, poetikou tvář s modrýma očima rámovanou rovnými kaštanovými vlasy splývajícími k ramenům, na čele zastřižené do ofiny. Oblékala se ležérně a kouřila. Domníval jsem se, že Ruda studuje nějakou uměleckou školu (přinejmenším Akademii výtvarných umění), proto jsem se nestačil divit, když mi Alexandr prozradil, že Ruda studuje strojní průmyslovku a dokonce je tam premiantka. Ruda byla v kavárně Slavia jako doma a vždy byla obklopena svými obdivovateli. Sedávala poblíž stolku, kde jsem jako hoch sedával s rodiči po sedával, když jsme eu a al U stolku s než když jsem do

Mám rád podzim. Jeho štiplavé dotyky jsou spolehlivou předzvěstí zimy, kterou od dětství obdivuji. V podzimních dnech moje výpravy z domova tak trochu připomínají malé manévry. Oblečen v pleteném svetru s rolákem a manšestrových kalhotách si nazuju pohodlné kožené holiny, nasoukám se do léty prověřeného montgomeráku s vlněnou podšívkou s károvaným vzorem, klobouk Borsalino si vtisknu hlouběji do čela, na ruce si natáhnu jelenicové rukavice, přes rameno si hodím koženou brašnu a vyrážím ven. S rukama hluboko zabořenýma v kapsách pak kráčím ke svému cíli a frišný vzduch nasávám plnými doušky. I můj pes, jezevčík Arpád si podzim užívá. Když mě doprovází, kolébá se vedle mne, mžourá očima a sem tam pozvedne čumáček, aby si vzduchu přihnul.

S Arpádem chodíme do parkuna procházku do areálu zvaném Folimnka , chodíme Občas jsem se posadil na lavičku, Arpád se uvelebil u mých nohou a tak jsme mlčky lelkovali na zářijovém sluníčku. Pokaždé se usadím doprostřed lavičky, přehodím si nohu přes nohu a rozpaženými pažemi obejmu opěradlo. Lehce zvrátím hlavu a zavřu oči. Je to osvědčená obrana proti dotěrným důchodcům. Tohle jsem odkoukal od Arpáda. Ten když nemá náladu, žádná fenka nemá šanci získat jeho zájem. Arpád sedí s hlavou vztyčenou, mžourá očima a má vyplazený jazyk. Když je psí koketa neodbytná, zavrčí na ni a vycení zuby. Já jazyk nevyplazuji, ale sem tam si na důchodce taky zavrčím. Arpád je filosof. Samozřejmě, že mu přízeň fenek dělá dobře, ale nechce se před nimi ztrapňovat. Pajdající, byť sebevětší fešák, by pro takovou psí koketu byl jen pro smích. A Arpád je chabrus na nohy. Proto vsedě a se vztyčenou hlavou se mu daří dělat nedobytného psího idola nejen na Folimace, ale i v dalekém okolí. Povel k odchodu proto vydávám zásadně, až když žádné nebezpečí nehrozí.

,,Jdeme, kamaráde, vzduch je čistý,“ říkávám mu a šimrám ho přitom za ušima.

Odemkl jsem dveře bytu, opucoval jsem si boty o rohožku a počkal jsem na Arpáda. Batolil se chodbou a bylo na něm vidět, že toho má pro dnešek tak akorát. Můj vnuk Oťula by nejspíš prohlásil, že Arpád toho má plné kecky. Abyste věděli, kdo je to Arpád. Arpád je můj jezevčík – jinak kamarád, kterému bezmezně důvěřuju. Léta našeho soužití ověřila, že tahle důvěra je oboustranná. Sotva Arpád překročil práh dveří a dobelhal se do předsíně, natáhl se tam na zem a vmžiku usnul. Vzal jsem si z něho příklad, a ledva jsem zavřel dveře, žuchnul jsem do křesla. Vyzul jsem si střevíce a zavřel jsem oči a hlavou se zavrtal do opěradla. Za chvíli jsem Arpádovi v pochrupávání přizvukoval. Vždycky jsem tvrdil, že zvířata jsou rozvážní tvorové, a Arpád byl toho vzorným příkladem. Drnčení telefonu mi ten slastný odpočinek překazilo. Trhl jsem sebou a vztáhl jsem ruku ke sluchátku, ale hned jsem si to rozmyslel. Od čeho mám tu mluvící mašinku, kterou mi u telefonu nainstaloval vnuk Oťula? Nechal jsem aparát vyzvánět a napjatě jsem očekával, jak se volající s vzkazem pro mne vypořádá.

Popsat jak se lidé vykecávají –příklady.

Bruslil jsem dnes odpoledne na rybníku za Prahou. Jako obvykle jsem začal na vnějším obvodu rybníka a spirálovitě jsem pokračoval ke středu, kde mi nezbývá nic jiného, než udělat piruetu. Tu zvládám velmi dobře. Však by to byla také ostuda, kdybych se ji za ta léta bruslení nenaučil. Pokaždé, když se z té motanice vzpamatuju, postesknu si, že nemám žádného diváka. Pravda, Arpád je u toho, ale nemyslím si, že by tyhle moje produkce nějak zvlášť ocenil. Arpád má u rybníka své místo, aby na mě dobře viděl. Někdy ho beru s sebou na led. Umístím ho do batohu, který jsem pro něj zvlášť uzpůsobil. Batoh je vyztužen molitanem, aby se Arpádovi dobře sedělo, otvor je olemovaný šálou,takže když Arpáda do batohu posadím a batoh uzavřu, má Arpád šálu kolem krku.

Od Arpáda se mám stále co přiučovat.Když není V takový pěkně vybarvený podzimní den se vydávám na procházku s obzvláštním potěšením. Svůj montgomerák vybavím vlněnou podšívkou (s károvaným vzorem), což mám hotové raz dva. Návrhář kabátu moudře počítal s lidmi, jako jsem já, tedy s jedinci, kteří kabát nebudou chtít odložit ani v zimě, a proto na jeho rub všil zip. Navleču si montgomerák, vyhrnu límec, kolem krku otočím vlněnou šálu (se stejným vzorem jako je podšívka), do vysokých kožených bot vsoukám nohavice manšestráků a klobouk Borsalino si vtisknu hlouběji do čela. Kdo si myslí, že klobouk téhle elegantní značky se k montgomeráku hodí jako pět na oko, pak se šeredně mýlí. Elegance a nonšalantnost se skvěle doplňují a působí jistou výstředností. A já si na ni rád potrpím. Tečkou za celou touhle procedurou jsou jelenicové rukavice a Arpád. Jelenicové rukavice mám už léta, a díky tomu, že je čas od času promastím tukem, prsty se v nich ohýbají jako v nových. Než si je navleču, postarám se ještě o Arpáda – to je můj jezevčík. Jakmile zpozoruje, jak pracuji s montgomerákem a se všemi těmi doplňky, zavětří, že se jde ven a přišourá se do předsíně, kde se to všechno odbývá. Během navlékání kšírů mě očima varuje, ať mě ani nenapadne courat v té zimě moc dlouho (jako minule), a já se zase snažím toho živočicha přesvědčit o prospěšnosti špacíru pro zdraví nás obou. Vím ovšem, že je to marné, i když argumentuju pěkným psím kabátkem, který jsem mu předtím navlékl. Arpádovi jsem ho nechal ušít ze stejného materiálu se stejným vzorem jako je podšívka montgomeráku a šála. Můj vnuk Oťula si nás kvůli tomu dobírá, a říká, že jsme ,,dvojka k pohledání zástup knih; od psychologických románů až po literaturu satiricko-humornou. Právě mám

Mám rád podzim.. Nu což. Když jsme takhle připraveni, otevřu dveře bytu a počkám, až se Arpád vykolébá na chodbu; pak je zavřu, otočím klíčem v zámku, přivolám výtah, sjedeme s Arpádem do přízemí, projdeme chodbou k východu a náš špacír začíná. S rukama zabořenýma v kapsách kráčím ulicemi a ostrý vzduch nasávám plnými doušky. Arpád se mi kolébá u nohou, mžourá očima a sem tam ke mně zvedne čumáček, aby mi připomněl své varování. Já zase předstírám, že to nevidím, ale vím, že je to marné. Arpád je paličák, a když se rozhodne jít domů, zkamení a nikdo s ním nehne. Pak mi zbývají jen dvě věci; vzít Arpáda do náručí a odnést k lavičce do parku, kam mám namířeno, nebo to vzdát a podvolit se mu. S plným vědomím následků, které si za to vykoleduji, zpravidla volím první variantu. Arpád vrčí, poštěkává a pánbůh ví, co mi ještě vyčítá. Mlčky si to nechávám líbit a neohroženě kráčím k cíli. Tam si sednu na lavičku a svůj náklad položím k nohám. Drbání za ušima doprovázené láskyplnými průpovídkami Arpáda nakonec jakžtakž usmíří a já pak mohu v klidu přemýšlet o rukopisu, který leží na stole v mé pracovně.


Mám tyhle zářijové dny rád. Hlavně rána, kdy se objevuje mlhavý opar a vzduch je napěchovaný čerstvým ozónem. Příroda mě do života vybavila melancholickou náturou a notnou dávkou fantazie; upřímně řečeno, na té ani trochu nešetřila. Už od dětství jsem býval rád sám. Už od dětství bych se okolnímu světu nejradši vyhýbal. I dnes, ve zralém věku, se často přistihnu, že s tím světem co mne obklopuje, nechci mít nic společného. Jako kluk jsem měl kamarády, ale nikdy jsem mezi ně opravdově nepatřil. Měl v sobě jakousi záklopku, která mi bránila, abych se spontánně ponořil do dětských her a taškařin. Přesto moje dětství nebylo nijak ochuzeno. Vnímal jsem své kamarády jinak, než se ve skutečnosti projevovali, a to mi způsobovalo truma, které se ve mně hluboko zakořenilo. em pookřával, když přicházel podzim. Červené listy stromů, zlatavé jehličí modřínů a k tomu ještě cosi štiplavého ve vzduchu byly slibnou předzvěstí, že se můj čas blíží. A když se pak objevily i ranní mlhy, zaplavoval mě pocit sebevědomí, který mě jindy tak často opouštěl.

ebyly to výplody jen mé fantazieŠKOLNÍ TABLO (Horejsek, Hamšík, Polanka, Kamila,


FACKA

TETA BERTA

ARPÁD A JÁ