Marta Ehlová

KAVÁRNA FÉNIX

Když jsem se neučil švédsky nebo nefantazíroval při poslechu Rádio Luxembourg, rád jsem se procházel městem a směřoval do míst, kde bylo hodně kaváren. Lákaly mě kavárny, které toho hodně pamatovaly, a bylo to na nich ještě znát. Postával jsem na chodníku, stoupal si na špičky, a velkými okny jsem nakukoval dovnitř. V mých představách byly kavárny oázou, kde život plynul jiným směrem, než ten venku. Nejvíc se mi líbila kavárna Fénix v honosném rohovém domě na břehu Vltavy. Vypátral jsem, že před válkou se psala Phoenix. Schůdky před protějším domem se mi osvědčily jako dobrá pozorovatelna. Večer, když kavárna zářila křišťálovými lustry, byla podívaná fascinující. Malé kulaté, i větší obdélníkové stolky s mramorovou deskou zdánlivě vypadaly jako neuspořádaně rozeseté v prostoru. U kulatých stolků stály židle s polstrovanými opěradly, obdélníkové stoly byly ze dvou či tří stran orámovány klubovkami. Stěny kavárny byly obložené tmavým dřevem a stěny proti oknům zrcadly, takže dění v kavárně bylo z ulice dobře pozorovatelné. Ze stropů visely obrovské křišťálové lustry s cingrlátky. Všiml jsem si, že mosazné lampičky s bílými skleněnými stínítky, co byly na stěnách obložených dřevem, se na nich krásně vyjímaly, a že některá místa tam byla vyhrazena věšákům s novinami, které byly zavěšené v rámech s držadlem (dodatečně jsem zjistil, že ty rámy byly z rákosu).
Pohled na číšníky v černých fracích mě tak nadchl, že jsem se rozhodl stát se číšníkem. Až na jednoho bělovlasého pána to byli vesměs bruneti středních let s napomádovanými vlasy a pečlivou pěšinkou uprostřed či na straně. Podle velké černé tobolky, co ten bělovlasý pán nosil v ruce a jeho přeuctivého chování k hostům jsem usoudil, že je to nejspíš vrchní číšník. Všichni nonšalantně proplouvali s poletujícími šosy fraku mezi stolky s nablýskanými podnosy s občerstvením. Někteří číšníci vypadali, jako by spolkli pravítko, jiní se pohybovali v mírném předklonu. Z mistrovských kousků, co pár číšníků předvádělo, jsem nemohl odtrhnout oči. Podnosy naložené nápoji a zákusky nosili na vztyčených prstech nad hlavou s lehkostí tanečníků a usmívali se. Objevil jsem i jedince, kteří před sebou vezli servírovací stolek. Kéž bych měl jednou takový doma! Pravda, ze své pozorovatelny jsem ho dost dobře neviděl, ale určitě byl něčím výjimečným. Později, když jsem měl možnost si ho prohlédnout, má touha po něm vzrostla. Stolek byl na kolečkách, měl půlkruhový tvar a zdobené mosazné držadlo, ze tří stran byl prosklený a měl barvu kaštanu. Boční stěny měl vyplněné skleněnými varhánky (ty se mi moc líbily) a vpředu byla dvířka s mosaznými úchyty. Uvnitř stolku byla skleněná polička, kde se na porcelánových talířcích honosily dorty (hlavně se šlehačkou) a zákusky.
I dámy a pány v kavárně jsem obdivoval. Připadali mi, že sem odjakživa patří. Většina dam byla v letech už dávno dospělém. Všechny byly jaksepatří vymóděné, ověšené šperky, hodně dam mělo na hlavě klobouk (i s péry nebo s květinou), a mnohé vypadaly, že přišly z filmů pro pamětníky. Tvořily dvou i vícečetná seskupení, živě si povídaly a gestikulovaly. Pochutnávaly si na dortech se šlehačkou a na kávě se sněhobílou čepicí servírované ve vysoké sklenici. Tehdy jsem nevěděl, že je to vídeňská káva a dort že nese jméno po Vídeňákovi pana Sacherovi. Většina pánů byla stejné věkové kategorie jako dámy, a také mnozí z nich vypadali jako ze starých filmů. U stolků posedávali vesměs sólově, objednávali si tureckou kávu v džezvě /x//pod čarou: měděná, uvnitř pocínovaná nádobka, směrem nahoru zúžená, obvykle zdobená vypouklým tepáním s dlouhým rovným držátkem užívaná k vaření arabské či turecké kávy/a minerálku (aniž si jí lokli), a zahloubáni do novin, za nimiž skoro nebyli vidět, pokuřovali. Zdálo se, že ti pánové chodí do kavárny jen proto, aby si tu přečetli noviny, a že čtení novin je zde výlučně pánskou záležitostí. Vypozoroval jsem, že pánové si pokaždé objednávají stejné občerstvení; tureckou kávu v džezvě a sklenku minerálky, a že pokaždé pak předvádějí stejný rituál: Pán vstane od stolu, zamíří ke stěně s novinami, prohlíží si jejich tituly a listuje v nich, načež si jeden exemplář (někdy i dva) vybere, pozvolna s ním odkráčí ke svému stolku, uvelebí se na židli, zapálí si cigaretu, přehodí nohu přes nohu, rozevře noviny a schován za nimi, se zahloubá do čtení. Číšníka s občerstvením si pán nevšimne. Opak, kdy pán vykoukne zpoza novin, udiveně se zadívá na tácek s občerstvením, a za číšníkem kývne hlavou, byl výjimkou. I cigaretu pán odklepává do popelníku naučenými pohyby, aniž by od novin zvedl oči. Podle toho, jak pán seděl nebo držel noviny, jsem hádal, copak asi čte. Když se na židli ležérně rozvaloval a noviny měl jen tak ledabyle v ruce, četl asi něco příjemného, seděl-li však pán toporně a noviny v ruce pevně svíral, zřejmě četl nějaké Jobovy zvěsti. Málokdy jsem měl štěstí, abych čtenáři viděl do tváře. A tak jsem si na jeho místě představoval sám sebe. Objednám si tureckou kávu v džezvě, a než mi ji číšník přinese, vydám se ke stěně s novinami; jedny si vyberu, loudavě se s nimi vrátím ke stolku, uvelebím se na židli, přehodím nohu přes nohu, rozevřu noviny a schován za nimi se dám do čtení. A až číšník přede mne postaví tácek s občerstvením, vykouknu zpoza novin a mlčky za ním kývnu hlavou.
Onehdy večer jsem před kavárnou zažil něco výjimečného. Cestou z kina jsem se rozhodl zajít se podívat ke své kavárně. Jak mě už zdálky vítala svými zářícími okny, dodal jsem si odvahu, a stoupl si až ke vchodu. Náhle jsem za sebou zaslechl šum a ucítil jsem vůni květin a silného parfému. Otočil jsem se, a zkoprněl. Míjela mě společnost slavnostně oblečených lidí v čele s majestátní dámou s boa ze stříbené lišky a s velkým pugétem růží v náruči, a šla do kavárny. Došlo mi, že to jsou asi umělci z protějšího divadla. Vykukoval jsem za nimi, jak to jen šlo, a tak jsem uviděl, jak vzácní hosté v kavárně to jsou. Vrchní číšník stál u dveří v předklonu, číšníci se uctivě ukláněli. Před kavárnou se utvořil hlouček zvědavců, a tak jsem se z jejich řečí doslechl, že ona dáma je primadona opery divadla, že mezi pány sólisty byl i pan dirigent - její manžel –, a že v divadle dnes byla slavnostní premiéra Pucciniho Bohémy. Takže ona korpulentní dáma zpívala souchotinářku Mimi, pomyslel jsem si zklamaně. Ale co! Vidět tak významnou ženu a tak zblízka (natož, když se na mne usmála) se jen tak někomu nepoštěstí; a že má nějaké to kilo navíc, vůbec není důležité! Raději jsem si představil vytříbenou konverzaci operních umělců i přeuctivá slova číšníků, když je obsluhovali a ukládali květiny do vázy.
Jenou jsem se odvážil do kavárny Fénix vejít. Vlastně jen do vstupní haly. Ta kavárnu oddělovala skleněnou stěnou s velkými dveřmi. Uprostřed haly mě okouzlila mramorová kašna s vodotryskem a s červenými a zlatými rybičkami. Neodolal jsem, strčil jsem prst do vody a na hřbítek jedné rybičky si sáhl. Vpravo haly byla šatna, a za ní výtah – páter noster. Když si host odložil kabát na pult, šatnářka mu dala kulatý plíšek s číslem, popadla kabát a pověsila ho na háček ve výtahu; pak cosi do šachty výtahu houkla a výtah odjel; při odchodu hosta z kavárny se procedura opakovala opačně; host předal šatnářce kulatý plíšek, ona číslo houkla do šachty výtahu a ten se za chvíli objevil i s garderobou pana hosta.
Jako host jsem do kavárny Fénix poprvé vstoupil, když mi bylo asi sedmnáct let. Připadalo mi, že se na mě všichni dívají a počínal jsem si neohrabaně. Vybral jsem si stolek, odkud byl dobrý výhled a stál trochu stranou kavárenského cvrkotu, a objednal si tureckou kávu v džezvě a minerálku. Později, v bláhové naději, že se zde budu učit, jsem si s sebou nosil učebnici. Než jsem si objednal, vytáhl jsem knihu z aktovky a veledůležitě ji položil před sebe na stůl. Pro větší efekt jsem nosil knihy objemné, pokud možno v salátovém vydání. V tom mi posloužil bohémský spolužák Zbyněk, jehož učebnice vypadaly přesně tak, jak jsem potřeboval. Nenápadně jsem se rozhlédl, abych zjistil, zda si osazenstvo mého bádání všimlo. Nerad jsem si musel přiznat, že z pohledu pár hostů a několika číšníků bylo patrné, že spíš než za intelektuála mě ti lidé považují za vandala. Od té doby jsem studia v kavárně zanechal. Stejně k ničemu nevedlo; byl jsem roztěkaný, do učebnice jsem jen nakukoval, zato tím víc jsem (nenápadně) okukoval návštěvnice kavárny.
V počátcích svého intelektuálního exhibicionismu v kavárně jsem jednou dostal pěknou sprchu. U stolku poblíž mě seděl mladík s rozevřenými skripty a s otevřenou krabicí (od bot). Chvíli nad jejím obsahem bádal, načež z ní začal vytahovat záhadné předměty, kladl je na stůl vedle sebe a obřadně je zkoumal. Bral je do ruky a přitom čuměl do skript, kde je zřejmě porovnával s obrázky, které tam asi byly. Co ten chlápek provádí, jsem brzy zjistil. Byl to medik, a v té krabici měl kosti, snad jen atrapy. Štvalo mě, že tenhle bambula v kavárně vzbudil větší pozornost než já. Proto mě slova vrchního číšníka když ho vyzýval, aby si ty propriety schoval a víckrát je sem nenosil, tak potěšila, že jsem si u něho objednal deci červeného vína.
Kavárna Fénix je spjata s mým dospíváním. Zde jsem se osmělil zapálit si svou první cigaretu, zde jsem se scházel se svou první láskou, tady jsem o ní skládal básně, a taky si tu zoufal, když mě moje milá opustila, a já už nechtěl žít dál…
Džezvu a mosaznou cedulku s nápisem Reservé jsem bral za symbol pohody v kavárně Fénix. Džezvu jsem znal z domova, protože si v ní tatínek vařil tureckou kávu, ale vidět ji, jak se nese na podnose v celé své lesklé kráse, bylo něco úplně jiného. Mosaznou cedulkou s nápisem Reservé jako by kavárna svým hostům zaručovala, že je zde pro ně vždy místo a oni jsou tu vítáni. Vnímám to tak i dnes, kdy jsem ve věku pánů, kteří mi onehdy připadali, jako by přišli ze starých filmů.
Stejně jako někteří hosté kavárny, jsem se i já časem stal kavárenským inventářem. Mého příchodu si už sotvakdo všiml; a pokud ano, tak nanejvýš jen pozvedl hlavu od novin či nepatrně kývl na pozdrav.

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský