na další stranu
Dagmar Burianová
Jmenuji se Dagmar Burianová, pocházím z Pohořelic a už dlouho bydlím v Brně. Vše o mně se dá vyčíst z mé knihy básniček.
Pokud by měl o ni někdo zájem, pište na dagjozin@gmail.com.
Hezké dny
Dáša
PRYČ S POVRCHNOSTÍ
Pozměním si image,
ostříhám si vlasy.
K čemu dlouhé kadeře,
znamení to krásy?
Už nechci být ta blondýna,
co láká muže na své vnady,
chci ohromovat znalostmi,
svým IQ...
Mám zkrátka samé klady.
Ostříhám si vlasy.
Padnou láskou na kolena,
budou okouzleni mojí duší,
budu pro ně zkrátka Žena!
Inteligentní a schopní muži
zatouží po mé blízkosti,
to budou časy plné lásky,
časy hojnosti a radosti.
Ostříhala jsem si vlasy,
všichni muži zmizeli,
za symboly ženské krásy
všichni svorně běželi.
Každý večer před usnutím
už se těším na tu show,
jak poběží všichni zpátky,
až mi mé lokny dorostou.
ANDĚLSKÁ POŠTA
Nenápadný zašlý dům v obyčejném městě,
jen uvnitř místo rádia zní šalmaje a žestě.
Starý regál na dopisy,
nad ním státník v rámu visí.
Odkdy mají politici dlouhé vlasy a jsou nazí?
Odkdy si moudří úředníci za přepážkou lyrou hází?
Divných věcí je tu více,
když se mrknu na police.
Okřídlená razítka,
zákaz slova „proklatí”,
krásné bílé varhany...
Hlavně, že složenky mi proplatí.
Pracovní doba je náhodná,
úřední hodiny jsou v úterý a v listopadu,
nekázeň je tu nevhodná
a drzost přímo na závadu.
Když máš štěstí a dopis ti doručuje tato směna,
je do obálky nenápadně zlatá cihla přibalena.
To byl hloupý pokus o vtip,
o nevinné odlehčení.
„Andělský život na poště”,
to věru lehké téma není.
Anděl jako každý člověk,
ač je to někdy vážně k vzteku,
musí denně do roboty.
Na obláček má hypotéku.
BOLEST
Pod víčkem schovaná
kapička rosy
chvěje se, maličká,
o úsměv prosí.
Po tváři stéká
ta kapička rosy,
směje se, zoufale
o smutek prosí.
NEPRAVIDLA
Slečna má být nebezpečná,
mladík plný sil,
láska by měla být věčná,
sní každý, co si nadrobil.
Žena je jak sedmikráska,
které sluší každá vráska,
muž má nosit v kapse nůž
a správné ženě v pravou chvíli
s láskou slíbat ze rtů růž.
Dáma je vznešená růže,
která trošku klamat může.
A pán? Ten má být elegán.
Pravý pán je tulipán.
Však co je psáno, není dáno,
nač dodržovat pravidla?
Žijme si pro každé ráno.
Rozbourejme stavidla!
Jen...
pro sedmikrásku bude rána,
když nána klofne tulipána.
MILUJI
Miluji ho.
Zpívá jako bůh.
Má hlas, co by mu kdekdo záviděl.
Když ho objímám,
svět nastraží svůj sluch.
Není to neslušné?
A proč? Podle jakých pravidel?
Má krásné tělo i barvu pleti
a ač není nejmladší,
stále na něj mnohé letí.
Má srdce romantika,
javorovou duši,
urostlý je jako buk.
Takže, co se jeho identity týká,
okolí to možná tuší.
Já mám ovšem jasno.
Moje viola je kluk.
A když třeba nečekaně
dojde mezi námi k sváru,
povolím mu kolíky
a skončí za trest ve futrálu.
Je to pro něj nejčernější sen.
Sám ve futrálu,
rozladěn.
To se ale nestane.
Ve všem si s ním notuji,
zpívá jako bůh
a já ho pro to miluji.
Pár týdnů po mém vyznání
levou lezu z postele,
černé slunce zaclání,
nedobře je mi po těle.
Venku je chladno a nevlídně prší,
oba máme revma a bolavou duši.
Mě píchá u srdce,
tobě drnčí u struníku.
„Zemřeli v objetí“
budeme mít na pomníku.
Takhle by to ale nešlo,
konec fňukání.
Chyť pavouka,
já vezmu smyčec
a dáme se do hraní.
Zajdi si hned k houslaři
pro servis a pohlazení
a já se pořádně vyspím.
Mým snem je dneska dlouhé snění.
PRENATÁLNÍ DISKUSE
Ty snad věříš na mámu?
Slyšela jsem o ní.
Snad tu svou brzy dostanu.
Prý hladí a překrásně voní.
Kde by asi byla?
Po porodu nic není.
Viděl ji snad někdo?
Slyšela jsem její hlas.
Chtěla bych, aby mě pohladila.
Máma není snění,
je určitě všude kolem nás.
Lokla sis plodové vody
a teď blouzníš maličko.
Nikdo se odtam nevrátil
a máma není, sestřičko.
Po celém světě jsou nás mraky.
Tady jsme jen ty a já.
Já však věřím na zázraky.
Vím, že jednou přijde máma
a že se o nás postará.
SLZA A ÚSMĚV
Smál se jí. Proč pláčeš?
Dneska je krásný den.
To Ty za to můžeš.
Směješ se a já chci ven.
Po řase sklouznu a půjdu Ti vstříc.
Jsem slza úsměvu, co víc Ti mám říct...
Ty jsi ten úsměv, který mě probudil,
já jsem ta slza, která Tě krášlí,
to je ten důvod, že svět náhle zpomalil,
že Ty jsi mým budíkem
a já Tvojí mašlí.
Úsměv a slza
náleží k sobě.
Tak jako Ty ke mně,
tak jako já k Tobě.
TICHÉ ROZHOVORY
Usmál se a čekal odpověď.
Sklopila oči a nevěděla kudy kam.
Znejistěl. Proč právě teď
své každé slovo polykám?
Zvedla hlavu a pohledem ho objala.
Ze spánku jí sklouzl pramen vlasů
a čekal na záchranu.
Třeba tady na mě čekala
a ten pramen barvy zlatých klasů
měl být na obranu.
Úsměvy se potkaly.
Oba slyší vlastní hlas.
„Tak zase zítra,
stejné místo, stejný čas.“
TROLEJOVÝ SEN
Koupím si trolejbus
a přeletím v něm město.
Troleje napojím na mraky.
To není hloupé gesto.
Budu v něm zadarmo vozit lidi.
Ať každý jeden vidí,
kolik má Brno věží,
komínů a krásných střech.
Kolik tajemství se skrývá
ve všech těch starých zdech.
Kolik dvoran a dvorů
mají staré činžáky a kláštery,
kolik skřivánčích sborů
v nich denně zpívá svoje opery.
Koupím si trolejbus
a poletím v něm z Modřic na Veveří.
Poletíme s hejnem hus.
Kdo nepoletí, neuvěří,
že husy mají dobrý vkus.
Líbí se jim můj trolejbus.
Do teplých krajin odletí,
když jim na přehradě začne mrznout peří.
Na jaře se sem zase vrátí.
Jako domů.
Tomu přece každý věří.
Koupím si trolejbus.
Obletím v něm celý kraj.
Cestující budou koukat
a nad Brnem jim podám čaj.
VZKAZ V LÁHVI
Posílám po řece do moře flašku.
Dřív byla plná, pak prázdná a teď,
teď hned z ní udělám cestovní tašku
pro svůj vzkaz. Ještě špunt
a už holka leť.
Ten vzkaz bude krátký,
hned vám ho přednesu.
„Platím své splátky,
zpívám si,
zkrátka su.“
ZKRÁSNĚLA
Zkrásněla.
Oči jí zářily,
úsměv neznal hranic
a zastínil všechno nedokonalé.
Zkrásněla.
Sny, co se jí dřív stranily,
se plnily a za nic
na světě nechtěly být malé.
Potkala svého anděla.
Poznala ho a zkrásněla.
|
