na další stranu
Dagmar Burianová
PODIVNÁ LÁSKA
Letím.
Má bílá křídla nikoho nevábí.
Nebo ano? Proč mi to neřekneš?
Jsem stín.
Stín z jemného hedvábí.
Snad jednou přede mnou poklekneš.
Nebo raději ne.
Zůstaň slepý k mojí kráse
a já zůstanu běláskem.
Je to tak jednodušší, zdá se.
Motýl nemůže žít s oblázkem.
Jeden je stále v oblacích
hledá teplo, vášeň, naději.
Ten druhý sebejistě čeká.
Ví, že bude také hřát,
až sluneční paprsky ho zalijí.
Já jsem motýl,
ty jsi kámen.
Já stále toužím,
ty čekáš, co přijde.
Ani mě nevnímáš,
však když mě spatříš,
máš pocit,
že to snad vyjde….
Motýla neobejmeš,
pomačkal bys mu křídla.
Potom bys plakal a voněl smutkem.
Suché slzy jsou jako prášek z mýdla.
TOUHA
Uprostřed zašlých kamenů
na betonové skruži
květina rudých plamenů
hledá si cestu ven
Zakažte hasit ji podzemním pramenům
navzdory trnům na horké kůži
tu květinu rudých plamenů
nechte snít její kratičký sen
Sen o tom
že jednou
až bude krásná
někdo ji utrhne
a setře jí vrásky
pak ráda a s nadějí
navždycky usne
v náručí největší lásky
MILUJI
Miluji ho.
Zpívá jako bůh.
Má hlas, co by mu kdekdo záviděl.
Když ho objímám, svět nastraží svůj sluch.
Není to neslušné?
A proč? Podle jakých pravidel?
Má krásné tělo i barvu pleti
a ač není nejmladší
stále na něj mnohé letí.
Má srdce romantika,
javorovou duši,
urostlý je jako buk.
Takže co se jeho identity týká,
okolí to možná tuší,
já mám ovšem jasno.
Moje viola je kluk.
A když třeba nečekaně
dojde mezi námi k sváru,
povolím mu kolíky
a skončí za trest ve futrálu.
Je to pro něj nejčernější sen.
Sám ve futrálu, rozladěn.
To se ale nestane,
ve všem si s ním notuji,
zpívá jako bůh
a já ho proto miluji.
|
