|
na další stranu
Jaroslav Holoubek
PEKAŘI A KOMINÍCI
Sedláci, pekaři, hasiči a kominíci,
magická Vysočina u bran Železných hor.
Odnesl jsem si odtud sílu žít a vzdor.
Jen nevím, jestli se tam vrátím.
Vnitřnosti počítače prolezlé pamětí
vysávají krev obraznosti,
některé příběhy zase odletí,
jiné se drží červánků,
brzy to začne,
jen zakokrhá kohout a vytrhne nás ze spánku.
Jazyk za zuby a slova jsou už venku,
v očích se chvěje světlo nebo vzduch,
všechno to začalo o Dušičkách,
když dole ve vsi vzkřikl Bůh.
Do starých pohlednic se dere náhlá zima
na hřbitově si srdce kata hledá místo v hrudním koši,
přichází čárový rozhodčí života v ofsajdu,
aby nám řekl: Tak takhle ne, hoši.
Shodila sis vlasy do čela,
z nenasytných úst parfém modlitby skáče,
vrážím ti tělo do těla,
z násady vidlí vlají černé punčocháče.
Umiňuješ si,
že odteďka už povedeš ideální život,
protože mě miluješ.
Na to se napijem, pojď si zavdat.
Otvíráš klín plný převratných hypotéz,
jen jedno je jisté,
že v té strašné lži vězí pravda.
Narodil jsem se ve století ryb,
kapři, pstruzi, bělice,
pálenka z jablek,
dvůr posraly husy a slepice,
i za zahradou autodrom.
Za farou vydávená latina
a sny jihlavských Němců,
Osten kosten
křivé rohy
elf zwölf,
jedou pro ně.
Zpívá cirkulárka
a sousedka se maminky ptá:
Co tam furt píše ten váš Jarka?
Hřbety knih na podlaze provázejí klapot koně.
Na plechu džeztrumpety
třešňové květy,
už brzy budu plnoletý.
S kartáčem slov a bosý
vyrážím na střepiny ducha.
Napsané se skrývá za zdí,
vylétají vosy
a zimomřivý text
se lísá kolísá
mezi tou a tou.
Loutky mě vedou na provázku a nahlas čtou.
Odkud přišla ta báseň, kde se vzala,
zdobená úšklebky spolužáků?
Volali na mě tolik pomatených slov,
připomínajících ostří háků.
Jenom jedné z nich se líbila.
Vysmáli se jí a poplivali kolena,
pak byla jednohlasně a rychle zvolena
do předsednictva dutých hlav.
Potrhlé zmije v bílých šortkách
se vyhřívají v květináči,
kohoutí křik v nerovnováze,
přicházejí pozdní spáči
s náručí plnou utopených koťat
a uškrcených holubů.
A kam se vydat?
Markrabě Jošt na mě mává
a od Vltavy Kafka.
Brno stéká jako láva.
Je rozhodnuto - do Prahy.
Sláva!
Slávka!
Hodiny na stěně se už dávno zastavily,
časové skoky zmáhá bezútěšný optimismus.
Živoříme ve stínu polopravd
a ismus střídá ismus.
V přežraném masopustu tvář zakrýváme maskou,
v náruči reklamy štěká lingvistický tajtrlík
a lhostejnost si pletem s láskou.
Slyším elektrický proud, zhasni
to heslo bezvýchodnosti
v nactiutrhačné básni.
Tak často bývá bolest inspirací.
Vysočina se vrací
zpátky do fotografie osamělých jabloní.
Ještě než zazvoní,
sochy se plandají po kolena uhlím
do školního sklepa.
Jsem pořád ještě chlap,
nevím, jestli se tam vrátím,
asi bych vnesl zmatek do starých map.
Květinářka nabízí houby a řezané růže,
Nová Ves zatím nevzlétla,
ale může.
Do Neapole, do Paříže, do Podles.
Vysvlékáme se z kůže
a obíháme les.
Zelený traktor dosud v polích oře
za Novou Vsí u Chotěboře.
Kuchařka cítí v sobě sílu nechtěného daru,
vyhlíží čápa na komíně lihovaru.
Zas stojím u horního rybníka,
kapličky v pažích zámeckého plotu,
a dýchlo na mě dětství,
směs kořalky a potu.
Tak dneska se sem vracím
a může za to vzdor,
výská radostí,
že přijíždím zas do Železných hor.
V Praze 17. července 2010
|
