na další stranu
Jaroslav Holoubek
HARRACHOVSKÁ SLOVA A TÓNY
Tak Harrachove stýská se mi
Zkouším všechny pootevřené dveře
hotel je neprodyšně sevřen ženskými klíny
na římse tančí havrani
Den za dnem
meluzína zpívá v pivních lázních
Holanďané na sjezdovce okusují kosti experimentální poezie
a pozorují jak sníh couvá do mraků
Jeptiška na snowboardu
sjíždí Čertovu horu
a volá na mě jestli ještě věřím slovům
Procházím mezi knihami a květinami
jako elektronický slon bez interpunkce
Dávím se moukou z božích mlýnů
Obloha utkvělých hvězd pod tíhou našich slov
Znovu se děsíš těch muk obraznosti
v té hloubce se už nemáš čeho chytit
tvé jméno mi dodnes mi v těle vyvolává milostnou křeč
Dětský pláč se ptá zrychlující se struktury času
nakolik je pravděpodobná předpověď o věčném životě
Našli jsme další vstup do ráje
Ve vietnamských pantoflích se brodíme dějinami
plnýma rukama nakládáme obrazy a hudbu
Kostel se naklání na polskou stranu
Krakonoš se těší že bude zase otcem
JAROSLAV HOLOUBEK VZPOMÍNÁ NA BOHUMILA HRABALA
Na Bohumila Hrabala mám několik vzpomínek, všechny jsou krásné. Tak třeba tahle. Někdy začátkem devadesátých let mě požádali z italské televize RAI, abych jim pomohl zprostředkovat natočení rozhovoru s Bohumilem Hrabalem někde v hospodě. Domluvili jsme, že mám přijít s Italy odpoledne ke Zlatému tygrovi. Bylo tam veselo, Bohumil Hrabal seděl vedle profesora Kladivy a vedl řeč. Hlasitou a všeobjímající. Několikrát jsem na něho mával, že jsem tady s těmi Italy, ale ani si nás nevšiml. Jako že tam nejsme. Italové usoudili, že s ním asi moc neznám, když se nám ani na minutu nevěnoval. Slíbil jsem jim, že dám vše do druhého dne do pořádku. Když jsem přijel večer domů, řekla mi manželka Zuzanka, že mě několikrát volal na pevnou linku pan doktor Hrabal a divil se, proč jsem nepřišel s Italy odpoledne k Tygrovi. Když jsem mu pak telefonoval zpátky do Sokolníků, že jsem tam byl s celým televizním štábem, podivil se a navrhl, že rozhovor natočíme zítra v krušovické pivnici Zelená laboratoř v Široké ulici. Ať to zařídím a přijdeme tam ve dvě hodiny odpoledne. V noci jsem musel ještě sehnat Italy v hotelu InterContinental a domluvit setkání v Brčálce, jak Bohumil Hrabal krušovické hospodě říkal.
Na druhý den tam s ním bylo několik přátel jako sochař Pepa Nálepa, malíř Karel Chaba, kunsthistorik profesor František Dvořák a ještě další. A vše v plném proudu. Pan spisovatel měl radost, že jsme došli a jen mu nešlo na rozum, jak jsem na to mohl včera zapomenout. Na stolku u okna krájel uzený bůček a všem nám nabízel. Hlubokým splávkem jsme jej v tom horku zapíjeli. Nejen my, ale i italští televizáci. A pak se už natáčelo. A jak nohy ztěžklé krušovickým tekutým zlatem nás už příliš neposlouchaly, stalo se, že najednou se stojan s obrovskou kamerou za několik milionů naklonil a začal padat k zemi. Těch pár vteřin trvalo celou věčnost. Několik těl a rukou se vstřícně zvedlo, že zabrání tomu nejhoršímu, jenže stojan se náhle stočil do strany a kamera sebou žuchla na hromadu kabelů, do měkka. Všichni jsme si zhluboka odechli až se nadzvedla střecha domu a hned byl další důvod k pozvedání půllitrů. Ještě došlo k několika úspěšným pokusům přimět něžného barbara, aby se rozhovořil na kameru a pak mi Italové vší silou děkovali. Brčálkou se nesla italština, němčina a čeština a řeči o umění a filozofii, až jsme se chvílemi ocitali na hrázi věčnosti.
|
