na další stranu
Jaroslav Holoubek
VZNIK BÁSNĚ S LEHKOU KOMPRESÍ
Hlasivky básně vyhlížejí, jak ty fámy jdou,
ty fámy jdou.
Je vyschlo v krku v závětří,
dnešní noc nebude krátká,
v kolika ženách současně
se bije teď můj pták.
Srdce mi trne úzkostí,
jen aby k ránu vzlét
a odnesl mě domů,
do středověku 21. století.
Na konci světa si prohlížíme jeden druhého,
jsi kosočtverečná
a chceš se vrátit.
Ledaže bych tě stvořil znova,
ale co slunce, nebe, moře a hvězdy?
Nebylo by ti líto
že kompresionisté už zase roztlačují lokomotivu budoucnosti?
Slunce se od rána snaží o dohodu s dějinami,
má na vybranou, ale není z čeho vybírat.
I smrt se řadí k módním doplňkům.
Už zase lítám v barvách
a z bot mi čouhá sláma,
loutky skáčou ze schodů
a z plátna na stojanu vzlétá husí kejhání.
Slyšíte?
Lidé jdou po Národní třídě až k Akademii
na vernisáž výstavy.
Kdo jen ti dal právo,
aby se ta tvář vykláněla z obrazu
a dívala se po cestách, o kterých jsem snil?
Zpáteční jízdenka pořád ještě platí.
Jenomže víš co?
Sedím u stolu na opuštěném nádraží,
kočku na kolenou,
ještě nejsem tak docela při sobě.
Přes košili si povytahuji zmačkaný srdeční sval,
tolik otázek, žádné odpovědi.
Usmívám se a ukazuji žluté koňské zuby.
Ach, dobrotivé nebe,
rozhovor s tou kočkou mě docela vzal.
Na ničem jiném už nezáleží,
jen ty fámy jdou,
ty fámy jdou
a hlasivky básně vyhlížejí.
|
