na další stranu
Jaroslav Holoubek
SNĚHOVÝ TANEC
Zas nedohraná partie
na šachovnici dnů a nocí
co nezvládneme citem
dokážeme mocí
Přestupný rok se bojí nevypočitatelnosti času
v hodině mezi psem a vlkem
provazy němých hlasů
lezou krkem
jen teorie chaosu, v níž všechno má svůj řád
je dobré dávat ale taky někdy brát
Od zámku ke kostelu Evropa
nocí se derou Koloděje
všude jen krev červená Sněhurka kde je?
Zpívá tam někde za malešickou spalovnou
pojď se mnou tančit zimní královno
Něco v tom srdci rampluje
možná že dochází kyslík
slova se vracejí do úst
úplněk do vánice vypluje
krize z přežrání si říká o půst
nad zbytky roztodivných jídel
je slyšet potlesk motýlích křídel
Co ta tvář za oknem
a výkřik nadsamce?
Předlouhý román
v krátké poznámce
Vilná a nekonečná poušť
na horizontu dějin koláže
Jestlipak Austerlitz bosonoh
visací zámek u límce trpělivé pravdy
odemknout dokáže?
Od dětství nepřítel lidu
všechno je jinak na věčné časy
pro všechno bohatství pro všechnu bídu
přezrálý úsměv zpocené vlasy
Netřískej křídly do chodníku
křídla jsou k létání
povznes se v čase
V nebi jsou místa i ke stání
Upiš se ďáblu
co plní hrdla rtutí
Probuď se a ještě se mnou mluv
Sveřepý humor v kalendáři smrti
Jak chceš být nesmlouvavý ve světě plném smluv?
Praha, 2. března 2009 v noci
PŘIBĚH OBRAZU
Kolem galerie
zběsile projíždějí jezdci na černých pneumatikách
s mikrofony kolem krku,
aby prodloužili dlouhé šílenství poštovních holubů.
Vrkůůů.
I tentokrát mluvím s obrazem
na rubu i na líci,
zbloudilá věčnosti kde jsi?
Spíš v soše svobody
kámen ti roste z úst.
Obraz nepodléhá zkáze,
to jen popochází dům,
přes loket pověšený dech virtuálního surrealismu,
zas blábolí cosi o symbolech
a zázraku v hlubinách ptačího zpěvu.
Ve chvíli, kdy se obraz příběhu
o hořícím keři a saxofonu v dívčí náruči
mění v příběh obrazu,
bouře pominou.
A je zas slyšet střemhlavý zpěv cvrčků
na náhorních pláních
a rozzářený dixieland
pochoduje vzdorovitou vagínou.
Amen.
V hodině duše a nezkrotných slov
to zas na celé čáře vyhraje barevná tma.
A co když ne?
Třeba zákony světla budou platit jen
donekonečna konečného.
Zdá se, že už se rozednívá,
kam zmizel svět, do nějž se ta tvář dívá?
|
