Petr Musílek

PŘÍBĚH ŽIVOTA

To není hříčka ze slovy
každý brouk
každý pták o tom ví
Ač nedokáže číst
a psát už vůbec ne
ani stín pochyby
důvěrou nepohne
Jak uzlík v goblénu
každý čin vetkán je
pozvolné stoupání
žebříky z naděje
A všechno smysl má
a všechno míří výš
jenom ty člověče
váháš a nevěříš
Na křídla vážeš si
drtivá závaží
a míjíš důvěru
které nic neváží
Stínem se přikrýváš
když slábne slunce svit
a vlastním instinktům
se zdráháš uvěřit
A stačí málo jen
jen na chvíli se sklonit
k obloze pohlédnout
kde vítr mraky honí
Uvidět skutečnost
která jak řeka teče
k prochladlým k žíznivým
k nám
hledajícím
v kleče

Barvy

Jsi sladká voníš barvami
i slovy barevnými
Nanášíš světlo do plátna
a podkládáš ho stíny

Všechno co kdy jsi potkala
čím tě čas hladil či zranil
pod tahy štětce mění se
v radost a díkuvzdání

Kéž se tam slunce zabydlí
a chráníc tě svou silou
nepustí přes rám obrazu
co by ti ublížilo

B Í L Á   M A G I E

V těch verších není poezie
jsou amulet jsou ochrana
do dnů kdy mrak ti slunce skryje
a kdy se cítíš bezbranná

Konečky prstů dotkni se jich
zázrakem smažeš trpkost dne
Zaženeš strach i beznaději
a láska má tě obejme

Zrušíme stíny jak dva ohně
Žár plamenů to budem my
Stanu se tebou a ty do mně
vejdeš a nic nás nezlomí

Vrchol

Jdem k horám cesty neznalí
pohled se tříští o skály
Na nohách boty údolí
každý krok z nich kus oddrolí

Co bylo zvolna odvane
v očích jen výška zůstane
než se i ona vytratí
překryta dlouhou závratí

Možná pak nebe dovolí
pozvednout všechna údolí
a usmířit je s výškou hor
Vždyť byla cestou na vrchol