|
na další stranu
Stanislav Vávra
Okno
Ulice je prázdná, jen pár zamyšlených chodců a jinak nikdo. Sedím na lavičce, která bývá v sezóně obsazená zvědavci a turisty, teď však v pozdním podzimu, čase rychlých večerů a dlouhých nocí, sem nezajde téměř nikdo. Mrholí, do řídkých kapek zabloudí co chvíli i první sněhová vločka, ale mně, zahalenému v teplém kabátu, podšitém kožešinou, je dobře. V jedné kapse malá termoska s horkou kávou, ve druhé placatá lahvička s koňakem.
Čekám. Život je věčné čekání. Na něco, na někoho, na cokoli... Já čekám na rozsvícené okno. Času mám dost, mohu si tohle čekání dovolit. Dívám se na druhou stranu ulice na dům pana Kyncla, až se rozsvítí jedno ze dvou oken ve druhém patře. Dům víc pater než ta dvě nemá. V každém patře jeden byt se dvěma okny. V prvním patře bydlí stará pani, ve druhém slečna. V přízemí vchod do domu a nepatrná hospoda. Starý dům ve staré ulici, uprostřed starého města. Nic tak zvláštního a zajímavého v tomto koutu Evropy. Kdyby nebylo jednoho z těch dvou oken ve druhém patře.
Hraji si s myšlenkami, přesouvám je jako figurky na šachovnici sem a tam, dosazuji do nich přátele, známé i lidi, které znám jen od vidění a také slečnu, kterou potkávám, se stále stejnou knihou pod paží, pravidelně každé ráno, když si jdu koupit mléko a balíček kávy, slečna kupuje krabičku cigaret a také kávu. Já jdu na pravidelnou ranní procházku, slečna chodí pravidelně v tuto dobu spát. Zdá se mi velmi krásnou a její zaměstnání je jistě velmi romantické.
Touto dobou, možná v o něco pozdější hodinu, jsem spolu s Bohumilem Hrabalem a básníkem Zdeňkem Buřilem šel z Libně podle potoka Rokytky až k Podvinnému mlýnu. Tam jsme přešli přes mostek na druhou stranu k Vysočanské radnici a za ní k bývalému Hotelu Krása, kde od roku 1915, patrně až do své smrti 1928, žil a psal básník a filozof Ladislav Klíma. Přišli jsme se poklonit jeho geniu a doufali, že tam najdeme otisk jeho ruky. Našli jsme jen dům, který bývalý hotel připomínal jen velmi vzdáleně. Setrvali jsme na místě asi hodinu, rozmlouvali o poezii a o tom, s čím jsme se měli možnost z Klímova díla seznámit. Pak očištěni sílou jeho ducha jsme se vraceli do Libně. Proč jsem si na to vzpomněl? Asi proto, že si v Klímovi zrovna čtu.
Vteřiny svým charakteristicky trhavým pohybem, jakoby se lekaly nekonečnosti času, posouvají ručičky hodinek. Vrátil jsem svoji pozornost k oknu. Slečna se teď asi začíná převalovat, přichází její ráno, sladké probouzení do nové noci. Okno se teď maličko prosvětlilo, rozsvítila lampičku, dívá se do stropu a snad přemítá o tom, jaká ta noc bude.
Dívám se na ciferník hodinek a slečna zaspala, má však jistě ještě času dost a jak si vzpomínám, tak jsem také vycházel z domova nejdříve po deváté večer a často i později. V nočním baru Bogaccio v Královodvorské ulici otvírali sice již v osm, ale první host nepřišel dřív jak v deset, pan Venclů zatím ladil orchestr a nebo si jen tak něco přehrával na housle a zpěvačka cvičila u klavíru. Hrát začal až v deset, to se také začínaly scházet holky a zábava, jen v takovém decentním tempu, začínala kolem jedenácté. A tak si říkám, že pro krásnou slečnu, která si čte ve Freudovi a chodí cudně oblékaná, že by mohla učit v dívčím lyceu, je deset hodin večer ta správná doba, kdy má jít do práce.
Na okno se nedívám jen proto, že slečna, když vstává a chystá se k životu, se v něm objevuje, jak přechází po malém pokoji, v rouše oslnivé nahoty, ale okno má i zcela zvláštní oslnivé sklo plné prasklin a matných skvrn, způsobených možná záclonou, možná stářím skla, možná se v tom bytě kdysi odehrálo něco děsivého a kdosi kyselinou postříkal i okno a proto ty skvrny. Znát tak všechna tajemství starých domů, sepsat je a jsem slavným.
Teď se v pravém okně, kdesi vzadu, rozsvítilo bílé světlo. Opatrným dotazováním jsem se od babky, co bydlí v prvním patře, dozvěděl, že slečna si nechala v té místnosti, která asi měla být kuchyní, postavit sprchový kout. "To víte, vona se musí porád mejt… při takovým zaměstnání." Jaké je to zaměstnání jsem se od babky nedozvěděl. Proč bych měl?
Bílé světlo zhaslo a po několika vteřinách se rozsvítilo příjemně teplé světlo v okně, k němuž je upřená moje pozornost. Dívám se očarován do okna, kde za matoucím sklem, měnícím a zkreslujícím a zahalujícím tělo slečny přecházející po bytě. Lomený obraz slečny, která se po koupeli protahuje a kouří první "ranní" cigaretu a obléká se a líčí a připravuje k odchodu do… kam opravdu půjde?
Skládám v podivně blouznivém skle její obraz, hádám jaké asi myšlenky jdou jí hlavou a přemýšlím o Bretonově Nadje, Eduardově Nusch, o Dalího Gale i o Klímově Orei a Erratě. Kterépak z nich se asi podobá a podobá se vůbec nějaké jiné ženě?
Po pětapadesáti letech jsem opět, tentokrát s přáteli Pohribným a Petrákem, podnikl cestu do Vysočan do míst, kde stával Hotel Krása, nadechnout se vzduchu, který do plic postižených tuberkulosou, před osmdesáti lety dýchal Ladislav Klíma. Na místě jsme však již nenašli ani jedinou stopu o tom, že tu kdysi Klíma žil, pracoval a nejspíš také zemřel. Pokusili jsme se aspoň najít zbytky cesty kolem potoka Rokytky, kudy si Klíma tenkrát pravděpodobně zkracoval cestu do Prahy. Našli jsme jen zbytky staré cesty, železničního viaduktu, starých jezů a minulosti. Město se nemilosrdně požírá a asi to tak má být. Slavná Nemesis nám to na každém kroku připomínala.
Slečna sedí u okna a kouří svoji první cigaretu. Rozechvěn se dívám na její obraz rozfázovaný trhlinami a stíny ve skle a skládám si jej tak, jako kdybych modeloval kubistickou sochu. Mám zvláštní pocit radosti, že takhle ji vidím jenom já. Teď zháší cigaretu, vstává a její obraz se v okně násobí, takže ji vidím stát několikrát za sebou a vedle sebe a teprve když se začne pohybovat, se její obraz také začíná zcelovat. Jsem svědkem tajemného obřadu oblékání mladé ženy.
Vycházel jsem vzhůru po schodech ze stanice metra do Kaprovy ulice, když proti mně náhle ozářena světlem lucerny z ulice sestupuje mladá žena v modrém kostýmu. Nažloutlá záře výbojky ji jako úderem blesku učiní nebesky krásnou a já v ohromení z toho co vidím a jsem svědkem, se lehce ukláním a zdravím: "Dobrý večer". Odpověděla mi malým úsměvem a byla pryč.
Po čase jsem ji potkal ve stejnou dobu zase, pak jsme se začali potkávat i ráno, přišel jsem na to, jaký má časový rozvrh dne a setkání jsem vyhledával. Nakonec jsem také našel dům, ve kterém bydlí. Kromě pozdravu jsem ji nikdy neoslovil a ona mi pravidelně věnuje jen úsměv. Zcela jistě ví, že dvakrát týdně sedávám zde na lavičce a hledím do jejích oken. Na její jméno jsem se nikdy nedotazoval… nikdy jsem nenašel důvod, proč bych ho měl znát.
Slečna zmizela z okna a to znamená, že za chvíli se ukáže ve dveřích, bude mít elegantní tmavě modrý kostým, černou kabelku, nebo malý kufřík, na nohách černé lakovky. Rozhlédne se a bude spěchat do Kaprovky na metro. Dnes je však všechno nějak jinak. Slečna nespěchá a někoho čeká. Z náhlého popudu přecházím ulici a malý parčík. Ukláním se,: "Omluvte mě slečno, že vás oslovuji, ale již nějaký čas se, ač bych neměl, snad dvakrát týdně dívám do vašich oken ve druhém patře a chtěl bych vysvětlit…" Slečna se dává do smíchu: "Já o vás vím, ale v těch oknech nebydlím já, tam bydlí pani Barešová… bývala… snad po válce, prostitutkou a prý velmi krásnou. Myslela jsem si, že jste nějaký její starý ctitel. A vy jste snad myslel, že… no to se povedlo. Já bydlím v prvním patře, vlastně nebydlím. Nic tam již nemám. Teď čekám na taxi a asi za dvě hodiny odlétám s přítelem do Paříže.
Stojím tam jako idiot a nevím co říct. Zatím přijíždí taxi, slečna mi s jejím čarovným úsměvem pokyne a taxík již zahýbá k nábřeží. Dívám se ještě naposledy do okna ve druhém patře, v okně popraskané sklo, jistě dávno nemyté a za ním tvář stařeny pozorující odjezd slečny v modrém kostýmu.
Posměšný smích okna… má patřit snad mně…?
Delirium loci
Amazonka křepčí v nejlítější řeži.
Remy De Gourmont: Listy amazonce
S večerem ožívá, dostavují se nápady, a představy krásných žen ho vyhánějí do ulic. Je truchlivé, když k podzimu odlétají okrasní a přítulní ptáci, a jejich hnízda obsazuje nerudné společenství neučesaných havranů. Ulice jsou plné havranů. Zobáky ohmatávají kavárny, bary i soukromé sály, kde si probírají peří, klovou se a krmí zbytky svých sousedů. I sojky se stěhují se zimou do měst a probarvují smutek ulic svým peřím.
Místo smyslného zpěvu skřivanů a pípání samiček, je pod stropy salonů slyšet jen drsné krákání a křik hladových krkavců. Koroptve skrývají peří za pulty barů, bažanti však nechávají pyšně blyštit své kabátky, aniž by tušili, že jejich barevná sláva a obdiv nepřežije ráno.
Na jaře havrani zase odlétají, krkavci zůstávají. Jen někdy je slyšet jejich křaplavý zpěv, podobný šílencovu křiku. Krkavec není šílenec, je zpěvný pták a proto krade jiným ptákům z hnízd vajíčka, aby si jejich žloutkem zjemnil hlas. Marně, mají však štěstí, že jejich křapot se stal módním, stejně jako rytmus klapotu jejich zobáků.
S večerem krkavec ožívá, zpívá pod temnou oblohou, nahřívá peří pod světly reflektorů a je pyšný na svůj hlas. Na stole krouží dívka, kolem ní drobí se ze tmy paprsky světla, nohy dlouhé, kramflíčky botek tříští sklenice, její tvář je bílá, bez slunce, ruce se chvějí, pohled těkavý. Ruce potřísněné mazlavým potem se otírají o sklo koule. Tanečnice před jejich dotykem uhýbá, její pohyby jsou však tím dráždivější, čím více rukou se snaží proniknout sklem pružné vaječné slupky. Pak její noha nečekaně prudce vystřelí proti obličeji za stěnou, na vteřinu se ukáže její pohlaví, blána praskne a lepivé sperma se jako pouštní prach usadí na všem a na všech. Je tma. Děsivý výkřik panny zaniká současně s otočením klíče ve dveřích.
Střihač trhá obraz a bez zájmu navazuje další u švédského stolu s vyloženými pamlsky a také u baru s laciným vínem v drahých lahvích. Tanečnice, olizované muži se skleněnýma očima, nabírají cudně a vybíravě pamlsky na talířky a se smíchem polykají mužské genitálie v růžové omáčce. Barva světla se co chvíli mění, kdesi za rohem hraje hudba a narkotizovaný hlas zpívá cosi o něčem. Nikdo nerozumí, neposlouchá. Není co. V tichu rozbředlých mozků hluk zaniká.
Do zvlhlého rána je ještě daleko, chodníky zejí prázdnotou, jen dlažba se otřásá pod neustávajícím orgasmem ňader, drážděných molitanovým krytem reportážního mikrofonu připomínajícího nateklý falus. Fotograf zvrací tisícikoruny, pak mizí ve výstřihu s touhou dopátrat se pravdy. Pravda v tomto proměnlivém světle však neexistuje. Pohlcený chamtivou vagínou je po kouskách požírán a máčen v lepivé omáčce jako lahodná langusta. Nestravitelné zbytky končí na podlaze, kde je přežvykují ušlechtilí psi z doprovodu dam.
V první hodině po půlnoci, kdy odešel včerejší den, v té první hodině, kdy konají se každý den nové svatby, nové vraždy, kdy v kabelce hledá se nová jehla, osušují se staré slzy, aby udělaly místo pro nové, ústa se rozvírají do křečovitého smíchu a počítají se první vydělaná eura.
Neboť: "Je třeba zabíti mnoho lásek, aby se dospělo k lásce." (Remy De Gourmont, Listy Amazonce)
Ale k čemu láska? Když noc se teprve začíná perlit krví a smíšena s alkoholem stává se třaskavinou, po níž se šílenci skvělých frází vrhají ze střech mrakodrapů ve slepé důvěře, že jejich sláva je nesmrtelná. Teprve po dlouhém a omamném letu, v tisícině vteřiny, v posledním zlomku vědomí, se na nezměřitelný mžik stanou svědky nekonečna.
S druhou hodinou vychází ze své samoty ve stínu a ozdoben elegantní hůlkou prochází rosolovitou společností, která se od něho odráží jako příliš poddajná prostitutka. Na barové stoličce nachází svého přítele, zhrouceného pod tíhou alkoholu. Přítel má hlavu položenou na barpultu, zdá se, že spí. "Kdy padnul?" zeptal se barmana. Barman chvíli počítal: "Budou to tak dvě hodiny. Přišel před desátou a hned se tvrdě rozjel. Stejně to tempo vydržel dost dlouho. Co si dáte?" "Natoč mi francouze… nemám ho dopravit domů?" "Proč? Tu stoličku si zaplatil až do konce a tohle tady," mávl barman ukazovákem po sále, "to bude trvat hodně dlouho… říkal mi, že ho doma budí zelení mužíčkové a já vím, co to je, můj táta než ho odvezli do Dobřan měl v posteli bílý myšky a jeho brácha, houslista, tak ten touhle dobou říkával, že mu po houslích lezou šneci." "Co s nima dělal?" "Shazoval je šmytcem a hrál než padnul. Já piju jen minerálku." "A jak to jde?" Řekl, aby něco řekl a rozhlédl se kolem sebe a zlehka se napil koňaku. "Ale jo, celkem dobře, kluci z placu zatím přinesli troje tanga, jedny krajkový s nohavičkou a jednu podprsenku. Bába na hajzlíku posbírala nějaký prezervativy a jinak… celkem normál… dobrý."
Barman se odebral k dalšímu žíznivci, před tím ještě vzal mezi prsty bankovku za koňak, uznale kývnul hlavou a ztratil zájem.
Napuchlé břicho města. Brzy k ránu, ještě za tmy se otevírají trhy s masem, čerstvě poražené prasnice, krávy i ovce se porcují a řezníci si je rozvážejí na venkov, aby nejlepší kusy vystavili ve výlohách a přilákali nové zákazníky. Maso je však choulostivé zboží. Rychle se kazí a vadne a je neprodejné, zatím však o ně není ještě nouze.
Ke třetí hodině ranní uvadá i krása orchidejí. Barmanovi přibyly pod pultem už jenom jedny kalhotky a toaletářka také nedostala žádného tuzéra za další prezervativ. Nakonec se ten večírek ukázal být slabším než obvykle. Dámy s navoskovanými úsměvy odcházejí, mizejí i mikrofony a fotoaparáty. S hlavou na barpultu spí osamělec, má však zaplaceno, ať spí. Barman rovná lahve, dělá kasu, uklízečka stírá pozvracené schody a přichází ráno, ráno obyčejného všedního dne, kdy všechny nápady a myšlenky se rozpouštějí ve svěžím chladu a v ústech zůstávají jen nakyslé pachuti, prázdno v hlavě a trpký pocit z toho, že se musí žít.
Každým ránem upadá do bezvědomí a kdesi vzadu za ním se bortí poslední myšlenka: "S ránem odchází měsíc, slunce tuláků".
26. 1. 2009
|
