|
na další stranu
Stanislav Vávra
ŽÍZNIVĚ MODRÉ OLIVY
(aneb vzpomínka na jeden život)
Pozoruje z okna život nádraží, jeho hluk a projíždějící vlaky a lidi, hemžící se tam dole jako podivní brouci, nevnímá. Vidí jen lesk kamínků rozhozených před ním na okenním parapetu. Kde se tu vzaly? Prý je nasbíral a každý ten kamínek je rok života a místa kde žil. Necitli-vou rukou se kamínků dotýká a snaží se vyvolat vzpo-mínku, i když neví proč. Někdy mívá v očích slzu poma-lu kanoucí krokem oslíka, za touhou plamínků. Kdy žil a proč trpěl? Jen proto, aby tvář co ještě včera kvetla, se náhle nechápavou hrou, stala vrásčitou?
Bylo to na jaře a bylo časně k ránu, když do života vešel, aniž by tušil, že v týž den, a v tu hodinu, se jiný muž v tom domě na půdním trámu právě věšel.
Bylo jaro a všichni říkali, že bezy kvetou k zešílení a ces-ty, zdálo se, že půjdou rovinami. Jen viselec to všechno kazil. Měl v srdci nůž. Proč? Že do hrudi by sám si ho vrazil? Pak na půdě ležel přikrytý novinami a čekal, až pro něho přijde funebrák. Nikoho neměl, a tak hodil se jen na spálení. Zvědavci říkali: takový to býval rváč a drak a teď je z něj jen lidský vrak. A pořád bylo jaro, v kostele kněz požehnal ho křížem, dostal jméno i první políbení, i zapsání do matriky a pak první cesta domů. Odbyly se křtiny stejně jako pohřeb, lhostejný byl mu v cizím srdci nůž. Přes řasy vnímal jen denní světlo a nevě-děl, že i jemu se již kdesi poslední hřeb chystá.
Léto skončilo dřív než jiné roky, přilétli havrani pyšnící se cylindry a za nimi hned kouřem šedý sníh. Vyhasla pec v Čuprově cihelně na Proseku, dívkám v očích vyhasl lesk a na skříni s kanárkem, zachvěla se klec, a kde se tu vzali ti varani? Zvědavě vyhlédl oknem ven, nespatřil šedý blesk a opakovaně se mu zdál stejně matný sen. Rád se smál, taky se mu líbilo klouzat bosý po stráni, když tráva byla mokrá po dešti, večer vyhlížel červánky a po tmě vkrádal se mu do duše stesk. Někdy se stalo, že spustil i moldánky.
Pak se přihodila ta věc, že někdo mu plivl do tváře. Ka-lamář se rozlil po dlani, a i když byl zraněný a jeho srdce drcené erupcemi a tlakem zlosti, nekulhal a jen se ptal, kdo lhal a proč?
Příští rok pak začal dřív. Sníh tavil se jak sklo, umíráčkem zvonilo klekání a růže zalévané krví psů kvetly do hněda. Psů, jichž zmýleno teplem, vyrojilo se víc než jiná jara. V ledovém větru jim vlály hřívy, plesk a plesk kapalo víno do hrdel mezi kaluže chrchlů nemocných smutkem a touhou po lásce. I tak se chtěl pořád smát a život měl rád, až náhle to přišlo jako blesk, to přestal si hrát a taky už nechtělo se mu smát.
Roky přichází tak jako přicházely, s létem a zimou na hodinovém kyvadle, střídali se havrani a varani. Cihelna dávno již není, není ani pec, a v očích zdá se, že se usazuje stesk a s kanárkem zmizela i klec.
Temně modrá se noc nohama drásaná, když čelem dotý-ká se zdi, na které nikdy nezasychá krev. Slepýma očima počítá dny a do plotů všívá pohlednice a sní, že půjde stopou cínového vojáčka za dívkou z pouti, o níž chce se mu zdát a v duchu si šeptat, jak asi chutná moc.
Neví, proč za myšlenkou se musí potácet temně modrou nocí, krutými znaky popsanou a marně hledat, chutnat slzy, výkaly střev a po provaze se až na dno spustit. Počítá takty melodie, co prázdný rukáv mu za oknem hraje, vlasy nechává si deštěm provonět a dnes naposled si říká, tak chutná moc.
Klopotal po čáře horizontu, z kapes trousil vteřiny a ho-diny, pak pečlivě je sbíral a skládal do vzorů, z nichž z výše deset tisíc metrů dala se vyčíst podoba dívky, její-hož ňadra se nežádán dotkl v metru náhodou a snad i proto, že nečitelným pohledem zvala ho k založení požá-ru. Ke schůzce s jejími přeschlými rty, jež nabídla mu neviděna a mizející mezi kornouty zmrzlin a hravými knoflíky i tančícími slovy kadeřníka. Co však dál, když všechny cesty nevedou nikam, když horizont se rozmlžu-je a zůstává jen ušmoulané plátno biografu. Dál klopýtat se nedá a po tomhle dláždění již vůbec ne. Osvícen, roz-hodl se zastavit a čekat a poslouchat sykot rozkmitaných jazyků a polykat modré olivy.
Život je prý příběh. Je?
Ale není!
Příběhy si vymýšlíme, a život?
Ten se jen pokoušíme do myšlenek vtěsnat.
Každý den a každou hodinu či minutu,
je život ovlivňován tisícem náhod,
z nichž však zaznamenal sotva jedinou.
Pozoroval topící se rodinu, u dna řeky pak z barev jejich svetrů dala se stále ještě vyčíst podoba dívky, která svou vůni odkázala větru, a bylo to: náhodou.
Vzala ho za ruku a vedla rozsypaným žárem k chvějivé blůzce. I když byla cesta přelidněná, uměla z trhlin pře-číst příští pohyb kliky i dotěrného lýtka. Co dál..?
Když myšlenkou a rozpaky zmítán, den v nicotách ho minul.
Viděl obraz, v němž tanečnice vířila v kruhu a přitom v něžném skoku, komusi vyrazila zub. Později se mu doneslo, že to všechno byl jen podraz. Tanečnice, i obraz. I zuby co čněly draku z huby, drak byl mlok a zuby patřily jeho soku. I z tanečnice zůstala jen uschlá slunečnice. Také křečovitě pokroucená ruka a nůž, komu ještě stála za vraždu? Pak uviděl ten obraz v knize, i tam tanečnice vířila v bílé říze a lehce vznášela se v piruetě. Z očí kanuly mu slzy a leptán hnal se za vidinou, aby v orgasmu se svíjel na podlaze. Saze setřeli mu vědomí a tak všechno skončilo se brzy, neboť kniha se náhle za-vřela a jen vítr vířil prach. Z tanečnice stala se mlčenlivá vražednice, jejímž hedvábným rukám stál každý den za vraždu.
Dál střídala se roční období, chvílemi i vítr, co vál po stráních, roznášel sníh, taky smutné myšlenky i bolestný smích. V ústech rostlo mu podhoubí, které nevědomky po svých cestách ztrácel a svět kolem tál. Šel blátem a stařeny obcházel a nedotčeným pannám spílal. Pod stínem nevlídného podnebí snídal svůj přesolený sen, v němž se musel nákazy z kapénky bát, a vidět jak zaniká den, musel prchat závějí a dusit se strachem prachu a dívat se tam, kde konec bludiště se být zdál. Byl to jen klam. Podveden hebkou dlaní právě když líbat ji chtěl, sklonil tiše hlavu a večerním vánkem smířen, čekal na popravu. Tak jako mnohokrát, kdy střídala se období, a svět tál, kdy se již opravdu zdál být konec bludiště, večerní vánek ho zase do propasti svál.
Zase však vysvitlo slunce a zdálo se, že jehly budou kvést, že nebude mrzutých, ani rozladěných houslí, že kámen se bude sypat a voda dřímat v krystalech. Vítr odpaří nit i mohérové šaty tanečnic, z věží bude vidět na dno moří a za úplňku bude hořet mech. Že nasbírá plnou náruč koukolu, ten co již jednou prodal. Zas bude mít svůj peníz, taky platnou přetištěnou známku a z dlaně bude perly pít, nebude klít, bude jen snít. Zas vysvitlo slunce a zdálo se, že jehly budou kvést. Jak jen se mohl tak splést.
Darem dostal pero i nové boty, aby mohl chodit, a na pů-dě kdesi rezavěla skoba. Díval se do úst smutků, v nichž se musel brodit, i na té skobě se stále ještě chvěla zloba. Držel čísi ruku, chtěl drobnokresbou ji zdobit vodou, co jako jed ze skoby kapala. Pak v dlani svíral hmyz, chtěl snad v dlani rodit? Bez barev byla ta doba. Hlava mu zemdlela představou, že s viselcem se bude soudit a tak se stalo, že viseli tam oba.
Na hladině řeky rozkvetlá pěna, milostně obtékala růži i dívčí hladila kůži a flauta filigránskou črtu splétala. A všude samí muži a dívky, co polibky jim dluží. Většina z nich však byla němá, přesto se chtěl s nimi sblížit a prv-ní lásku prožít. Bavlnkou těm slepým ptákům šít, bavln-kou, co pod jazyk si vplétala dívka v bláhové touze pít mnohokrát příběh, jenž spolu měli hrát a jako motýli před zrcadlem kroužit. Kde jsi zůstala?
Řekli mu - jdi a neptej se. Šel, nohy svírala křeč, dotýkal se drátů a pružin, stíhal svůj strach. Často ztrácel dech, až neznámý muž mu setřel z tváře prach. Dodával si odva-hu, říkal si, že se nesmí bát, posměšky vil do věnců a ces-tu si dláždil ohýnky. Křičeli za ním - jdi, zůstal stát. Měl žízeň, pil a v srdci drtil vzpomínky. Potom si řekl, nechci se ptát. Proč za plotem vykvetl mák, proč náhle hrozí mu věčnost, proč dívka pod lampou stojí, proč světlem proletěl pták, proč je vděčný, proč v očích má děs, proč něčeho jiného se teď zas bojí.
Bojí se myšlenek. Přemýšlí, v jistotě že jeho myšlenky jsou souvislé a soustředěné. Znepokojuje ho však, že do jeho myšlenek neustále přicházejí a nečekaně, (z podvědomí), myšlenky jiné, nesouvislá torza (myšlen-kové smetí), které narušují proud jeho myšlenek. Neví ještě, jaká je jejich příčina. Ještě neví, že jeho vědomí ne-umí myslet v příběhu a také neví, že důsledek a důleži-tost toho, co mu toto smetí chce sdělit, se tak jako náhoda může projevit až někdy později. Nechá ho minout, ane-bo si ho neuvědomí vůbec. Pocítí ho jen jako jistý rušivý okamžik. Toto smetí však může ovlivnit jeho konání možná, v daném okamžiku, anebo až někdy v budoucnu. Co věděl o budoucnosti? Co od ní chce a chtěl?
Chtěl
Modř nebes v rukách prosévat
Poslouchat zkazky kvíčal
Zpaměti modelovat tvář
Již zahlédl jednou ve chvatu
Když loňský si četl kalendář
Chtěl
Vidět jizvu v kalamáři
V zrcadle slézového květu
Jak chvěje se a hojí
Hýčkán jazykem vřešťana
Jak rodí plyšové zvířátko
Mezi včelími roji
Chtěl dotýkat se mušky v jantaru
A jít za její konturou
A milovat střevíc
Co světélkující dívka povila
V teplé polární noci
To chtěl – nic víc
Musel však žít v hlubině po velmi dlouhý čas. Sčítat vřídky v trudovitém obličeji, taky přebírat se v rosolu a hledat důvod k životu. Nalezl však jen zakrnělý vlas a zem s podivnými obličeji a pak dostal buzolu, která ho vedla do šrotu. Vyčerpán představou, že je listem hrachoru, namaloval obraz stromořadí.
Pak potkal se s hrdinou. V klopě měl vetknutou violu, hrál na ni hymnu k procesí. Vizáž měl moudrou a moud-rá polykal slova. Byl jako sova, pečlivě hlídal počasí. Proč by mu záviděl. Sám byl hrdinou. Je větrný mlýn, točí se tam, kam vítr se točí, jedno je jak a s kým. Jen nemít ty problémy s močí. Kymácel se tam i sem a sotva sám sebe poznával, když ukusoval zpráchnivělou zem, když samé trhany potkával. Snad měl se sám trhanem stát a učit se vyhýbat jedu, který přes slova láme se z těl hustotou podobný medu. A noví trhani se rodí, ti staří kamsi mizí, snad loví z krku kůstky, snad kdesi sklízí krvinky.
Rozkvetly růže
Na stříbrné desce slyšet byl šum
Zarostla zahrada
Ztratil se frak
V zámku zarezl klíč
Nesvítí slunce
Ani měsíc
Hřál si ruce
Nad plameny svíc
Nic víc
Nic víc
Jen růže rozkvetly
A modré olivy byly žíznivé
Bosé nohy pleskají v mokré trávě a z šedé mlhy se na ně valí hranol obalený skřípotem tuhnoucí lávy a vzdálená světýlka tiše se kalí. Druhé nohy prvé obtáčejí, netopýr do sněhu vrývá svůj stín. Barevný hranol mění se v krystal a z krystalu znaveně vykvétá kmín. To jen zma-teně ukrádá šílenství v těle kostnatě zatuchlé larvy, ve skříni usychá mizerný tón a z kmínu je hranol nevzhled-né barvy.
Vyšel až na vrchol rozhledny, co schod to vrstevnice, a za každou propadlo. Není kam se vracet, jen jít a zrcadlo ještě jednou obelstít. Již nechce pořád něco ztrácet. Zvra-cet by chtěl. Není dítě ani panic, není ani muž, to jen cesta se mu vrací ke skobě, z níž provaz dávno odřízl něčí nůž.
Hledal polibek ze staré fotografie, našel jen pomuchlaný dopis a zapomenutou píseň. Potom rozsypal modrou škatuli, dno zůstalo prázdné a hladké jako břicho panny, průsvitné tanečnice zobrazené stárnoucím dechem a mokvavě rozkvétající pod tekoucími nebesy. Hledal, kam poděla se harmonie, rozrýval deník plísní popsaný. I kytaře se vydulo břicho a ze slepého oka skápl zvuk. Je zavinuté prázdno. Holé a hladké jako nový skalpel. Ještě však nahmatal hůl, a i když vratkým krokem jde, píše o polibku, co jednou dostal pod nebesy, která tekla.
Doklopýtal až k nároží a kam? Kam dál? Byl mrholivý den, slunce se rozkládalo ve vodní tříšti, dívka, co prosvítala modře, se pokorně skláněla a sála zelenavě bledou pěnu. Snad chtěla přebrodit stráň za duhou promítanou na barcostěnu. Boural se dům, v sutinách marně hledal skobu i lásky na ní zavěšené, pro útěchu jim nosil pohřební kvítí a ve chvílích hořké slabosti je o slitování prosil. Byl mrholivý den a boural se dům, taky na hřbitově otevřeli nové křídlo, i mnoho dětí se toho podzimu rodilo. S květinou v ruce navštívil tanečnici, četl jí vteřiny, hledal jí za listem kalendáře a nikde již nekvetly jiřiny. Ještě pořád mrholilo a boural se dům, na břehu řeky seděl a četl, co utopené oči do bahna vepsaly, mezi řádkami protékal mu smysl vět a pořád, pořád hledal vzkaz, jenž měl mu něco sdělit. Voda se valila a kalila a nikdo se s ním nechtěl o život dělit.
Všichni se vrátili a nesli si vzpomínky z cest.
Úlomek špendlíku
Džbán s vůní parmezánu
Hrst písku ze zvonice
Potem páchnoucí košilku
Rukavičku s palcem bez nehtu
Trochu zmrzliny
Sosáček mouchy
Na noži krev
Uzlíček hadů
Uzlíček na provázku
Uzlíček nervů
A také všechno co zapomněli
Šli jeden za druhým
Šli v houfu
Nechtěli se znát
Nechtěli o sobě nic vědět
Byl podzim
A všichni se báli
Byl podzim a do mlhy se propadl dům, i nůž co odřízl ptáče chutnající rtům, a když chtělo
se mu spát, tak ze rváče, jenž ztratil sílu se smát, promě-nou skupenství se změnil ve spáče. O žíznivě modrých olivách, zdál se mu poslední sen.
|
