literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

Epištola o minulosti

To důležité se stane zítra

Psát o přítomnosti, nebo o zítřku… neznám jednodušší námět k tomu, jak předvést svoji vzdělanost. O dnešku? Stačí opisovat. Opisovat to, co vidím, slyším, nebo čtu u jiných. Stačí jen přidat svůj vlastní styl, pokud nějaký máme, i ten je však možné opsat. O zítřku? Snadné a nejsnadnější. Nikdo neví, co bu-de zítra, může se o tom jen dohadovat. Literát či pisatel, si může vymyslet co-koli a ostatní jsou odsouzeni k tomu mu věřit. Že literát také nic neví? Možná, má však aspoň fantazii. Psát o minulosti, to je problém. Minulost totiž pro vět-šinu lidí neexistuje. Jako neexistuje spoustu jiných věcí, dějů a dokonce lidí samotných. Buď jsme z minulosti nic neprožili, nevíme o ní, nechápeme ji, ne-víme, co to minulost je, nechceme o ní nic vědět… a tak dále. Například můj desetiletý vnuk je přesvědčený, že jsem se již jako děda narodil… že jsem ta-kový odjakživa. Samozřejmě, že při dnešním způsobu výchovy ví již velmi dobře, jak přicházejí děti na svět a jakým způsobem. Avšak on i jeho stejně staří vrstevníci, a dokonce i ti starší, ve svém podvědomí to odmítají a jsou pře-svědčeni, že jich se to netýká. Oni byly vždycky takoví, jako jsou právě teď, dnes. Žádné dřív nebylo a i když třeba se zájmem a nebo proto, aby udělali svým předkům radost, si nechají prohlížet fotografie a vyprávět o tom, jaké to bylo, když byli malí, jaké to bylo tenkrát když… tak se zajímají a smějí, ale pod-vědomě nevěří, že to jsou oni, že jim jsou podstrkované fotografie nějakých nezajímavých dětí. Problém je v tom, že totéž se týká i dvacetiletých, pak tři-cetiletých, čtyřicetiletí se ještě brání uvěřit a v padesáti se lámou ledy a proto raději zapomínají. Až do smrti se pak jen zapomíná, i když jaksi v obráceném zrcadle, kdy se neustále omílají historky z let před šedesáti lety, které jsou však v přítomnosti tak nepravděpodobné, že jim čím dále méně věří i sám autor vzpomínek a nakonec je vypráví stylem příběhu o někom jiném a jehož prav-divost je již poněkud pochybná. Ke konci života si již nevzpomínáme na nic a jsme tak schopni nejvýše vnímat přítomný okamžik. Co bylo před hodinou, nebo bude za hodinu, je již mimo obzor pozornosti. Je to tak pohodlnější. Tak přenecháváme minulost vzdělaným podivínům, kteří nám čas od času při-pomenou něco, co jsme nechtěli již vědět.

Váhy

Hledal jsem pohledem místo kam se posadím a překážel ve dveřích malého sálu Městské knihovny těm několika lidem přicházejících stejně jako já na přednášku o někom, nebo o něčem? Nevím, vešel jsem jenom proto, abych nějak strávil nekonečný podzimní večer. Místo jsem si našel uprostřed poslední řady a odtud se pokoušel rozpoznat, o čem je řeč. V tmavém šeru pódia rozstříhávané plochým svitem lampičky vykládal cosi zřejmě velmi vzdělaný pán o vyjádření času a prostoru v postmoderním umění. Za jeho zády byly promítány diapozitivy obrazů, které měly dodat jeho slovům aspoň trochu vě-rohodnosti. Zrak ani sluch mi již neslouží, tak jako kdysi, a proto jsem ze všeho zaznamenával jen střípky, které jsem si sám skládal do mozaiky, nejspíš zajímavější než učená přednáška. Kolem uší se mi míhala zdánlivě nekonečná řada názvů a pojmů: romantismus, impresionismus, expresionismus, symbolis-mus, futurismus, kubismus, surrealismus a řadu, kterou jsem zdaleka nevyčerpal, ukončila postmoderna. Hučelo mi z toho v uších a z rychle se stří-dajících diapozitivů jsem začínal mít mžitky před očima. Umění létalo vzdu-chem jako barevný pouťový balonek, aniž by bylo zřejmé, oč pánovi s brýlemi na špičce nosu a několika papíry v ruce, vlastně jde. Pokud jsem stačil za-znamenat, tak nového neřekl nic, teoreticky věděl všechno, o umění však nic. Byl tedy plně kvalifikovaný mluvit do všeho a o všem.
V roce 1926 studoval Salvador Dalí na Madridské akademii výtvarných umění. Jednou studenti dostali za úkol namalovat podle modelu sochu Pan-ny. Dalí se dal do práce a v plně zaujat zadaným úkolem namaloval podle katalogu váhy. Když na konci hodiny prohlížel profesor práce žáků, pozastavil se nad Dalího prací a měl proti ní námitky, neboť nesplňovala zadaný úkol. A teď přijde ten důvod, proč to tady píši. Dalí mu totiž (i udiveným spolužákům), řekl : "Možná, že vy vidíte Pannu jako všichni ostatní, ale já vidím váhy!" Bylo mu dvaadvacet let. V Druhém manifestu surrealismu André Breton rediguje původní znění teze o automatickém textu a připouští určitou formu korekce. Později také ještě říká, že básník se pozná i v automatickém textu, tj.: ne každý tak zvaný automatický text musí být poezií. A ještě na začátku šedesátých let k tomu, o čem jsem tu psal, dodává, že: poezie (nahraďme umění), musí vy-cházet z básníkova ducha. Ergo, dodávám já, veškeré uměle podstrčené ide-je nemají s uměním nic společného. Nejvýše můžeme připustit, že jde o jakési dílko literatury zábavné, politické, nebo řečeno dnešní mluvou, marketingové - propagační, více nebo méně dovedně zpracované. A jaká je v tom všem souvislost? Pro nevidícího a neslyšícího zdánlivě žádná. Ve skutečnosti je to pochopení souvislosti jednoduché. Umění je zásadně a jedině záležitostí sub-jektivní. Dalí mohl tehdy celkem bez problémů namalovat to, co všichni jeho kolegové, dal však jako umělec přednost tomu, co viděl on… tedy váhy. Pro-blém není v tom, stojíme-li před umělcovým dílem, literárním, výtvarným, nebo hudebním, co vidí nebo slyší umělec, ale v tom, umíme-li na jeho vidění, sly-šení, atd., přistoupit a z jeho subjektivního díla učinit dílo objektivní, nebo to neumíme. Nic se tím však nezmění, ani se nic nestane, vesmír se nezhroutí. Skutečné umělecké dílo totiž bez úhony přežije jakkoli dlouhý čas a to ostatní se tiše vytratí do zapomnění. To je ten rozdíl mezi minulostí a přítomností. O mi-nulosti nevíme nic… vypaří se jako kapka rosy na slunci. To, co víme, je naše přítomnost, ať je její letopočet jakýkoli.

Panna, lev

Šel jsem stále rovně a pohledem neuhýbal do stran, šel jsem bez přestání a hledal schody vedoucí až do koruny stromu. Šel jsem dlouho a jako vždycky zbytečně. Nenašel jsem schody ani strom, našel jsem jen starou, deštěm a prachem obroušenou korunu z roku 1920. Co s ní? Ve veřejném hajzlíku jsem ji hodil do automatu na prezervativy… a nic. Koruna se nevrátila a kondom ze stroje nevypadl. Devadesát let stará koruna je bezcenná. Panna vytlačená na ni i se snopem, na kterém patrně ztratila i panenství, její podoba je již ne-zřetelná a jestli byla krásná… kdo si to pamatuje. I lev na druhé straně mince místo hrdého zařvání jen uboze sípe. Přesto jsem se pokusil u hajzldámy korunu reklamovat. V kavárně jsem zkusmo při placení pinglovi podstrčil krásnou, no-vou a lesklou, dnešní korunu jako tuzér. Byl slušný, ale koruny se ani nedotkl. Možná mu scházela ta panna, ale lev zůstal. Jenomže spíš huláká, než by hr-dě řval. Možná také, že se bál, že se nakazí některou zvířecí chorobou, co nás teď pronásledují. Před kavárnou jsem hodil korunu do prachu a říkal si, že za devadesát let ji někdo najde a udělá tentýž pokus jako já. Rozladila mě však myšlenka, že já u toho pravděpodobně nebudu. Koupil jsem si za pětiset ko-run výpravnou knihu, v níž bylo všechno o tom, jak to bylo, když homo sapiens začal ničit tuto prý krásnou planetu. Jezdil jsem celé odpoledne tramvají, to dělám vždycky, když nevím, kam jít, listoval jsem v knize a tu a tam i něco pře-četl. Pak jsem opět několik hodin přemýšlel, jestli jsem se něco dozvěděl. Jedi-ný poznatek však byl, že kniha má nemožný formát, je těžká a listy se k sobě lepí. Po dalších pěti či šesti hodinách jsem vystoupil, nevěděl jsem kde, ale viděl jsem Vltavu a to mne uklidnilo. Knihu jsem daroval jakémusi klukovi podezřelého vzhledu a doporučil mu, aby ji střelil v antikvariátu. Vzápětí mě to však mrzelo. Co když ten tvor nedotčený, ba přímo panenský, který se zatím ubránil všem vlivům moderní civilizace, bude sveden zvědavostí a tu nešťast-nou knihu začne číst. Šel jsem za ním, ale než jsem stačil cokoli udělat, ten hodný hoch již mizel ve dveřích první hospody. Určitě tam knihu prodá za tržní cenu a tu jsem odhadoval tak na čtyři dvanáctky. Upokojený, že tento národ má přece jenom v nové generaci zajištěnou rozumnou budoucnost, vykročil zase jednou k domovu, abych napsal další kapitolu svých vzpomínek na minulost.

Cestou po říční navigaci jsem najednou před sebou uviděl hromadu říčního kamene. Vlastně jsem ji viděl již dávno před tím, než jsem k té hroma-dě došel, ale teprve když se zapadající slunce do kamenů opřelo, cosi mě na těch kamenech očarovalo. Vzal jsem zcela náhodně jeden kámen do ruky a