|
na další stranu
Stanislav Vávra
SVĚTLO PUSTINY
Pozorování letu čmeláka nutí muže sedícího na vrcholku Matterhornu zabývat se myšlenkou na nekonečno, neboť létat nad pustinou se podobá omámení alkoholem. Má světlo v očích, které při letu z výšky tří tisíc metrů se rozbíjí o požár trosek proudového letadla.
Rok 1941. V červnu překročili Hitlerovi vojáci hranice Ruska, Max Ernst namaloval obraz Napoleon v pustině. Napoleon i Hitler prohráli v Ruské pustině válku a Ernstovi, stejně jako většině surrealistů, přinesla zklamání, neboť ideál svobody a pravdy se rozplynul v krvi a bolesti bolševické revoluce. Je údělem ideálů, aby dostávaly na frak a dělaly místo ideálům novým… protože: Bylo světlo nad pustinou, proto přátelé musí pršet.
Jenom věta ze společného textu, který jsme s přáteli napsali před více než padesáti lety.
Psát automatický text je stejné jako slézat severní stěnu Matterhornu. Muž, pijící krev ve výšce čtyř tisíc metrů, skrývající se před deštěm a větrem pod převisem, je opojen myšlenkou na let do hlubin, je svírán představou věčného života, jeho mozek se tříští a srdce puká, při překonávání kosmické bariéry, při překračování hranice tohoto života. Krása se skrývá ve zlomku vteřiny, který naše oko nedokáže zaznamenat. Krása je subjektivní vjem.
Allé Marcel Proust je tichá a prázdná, stromy dávno odkvetly a prší. Ten muž sem chodí každou noc a každou noc přemýšlí o sebevraždě. V myšlenkách se přebírá všemi známými sebevražednými technikami a teprve dnes, když měsíc již zhasnul v Lucemburské zahradě, to ví. Skočí z komína Libeňského pivovaru, ne však ven, do ulice. Proletí, jako šedesátikilová tříštivá puma vržená z létající pevnosti B29, komínem a jeho mozek vytvoří na stěnách komína sérii strukturálních obrazů. Allé Marcel Proust se chystá na nové ráno a před mužem nový den a nová noc, kdy bude spřádat plány na sebevraždu.
O krizi surrealismu jsem slyšel poprvé někdy v roce 1952 a od té doby se s tímto termínem setkávám téměř pravidelně. Nikdy jsem mu však nerozuměl a nepochopil smysl této teze: Surrealismus je v krizi. Když mě bylo pětadvacet, psalo se v krisi. Pokud je za krizi považováno zkrachování ideálu se socialisticky idealistickou a bolševickou revolucí, tak prosím, dobře jí tak, ale pokud jde o uměleckou hmotnost surrealistické ideje, pak ta zdaleka není na konci svých možností a je dle mého soudu jako jedna z mála idejí začínajícího jednadvacátého století, která má v sobě schopnost dalšího vývoje. Surrealismus možná vyčerpal prostředky minulého století, když si však pouštím film Francise Picabii Entr-Acte z roku 1924, tak o tom nejsem tak úplně přesvědčen při konfrontaci s filmy současnými. Nevidím nic, co by mě příliš upoutalo. Čas pro sebevraždu však ještě nenastal.
Nastane-li povětří, přidržují si pánové klobouky. Jsou věci a situace, které má slušný a vzdělaný člověk znát, má je ctít a neplivat na obrazy, které nemá zrovna rád. Je přece zcela přirozené pro naši zeměpisnou šířku, že na hlavu nám často padají déšť a ledové kroupy, ptačí trus i pomluvy. Mám přítele, zlatého střevlíka, bydlí pod kamenem před naší chalupou, a když vychází na lov, nikdy mě nezapomene pozdravit. Nedávno jsem ho pozoroval, jak jedl larvu malého broučka… silnější vždycky zabíjí slabšího, je to tak zařízeno a těžko to někdo změní, je tedy nutné se s tím smířit, avšak je také vždycky dobré vědět, kam patřím. Mezi silné?... či slabé? Budu-li ten, kdo žere, či ten, kdo bude sežrán. Ta rovnice nemá žádnou neznámou. Dotazoval jsem se u hvězdářů, odkázali mě na malý a velký vůz. Nerozumím hvězdám, vím jen, že když prší, nemám vycházet ven. Zlatí střevlíci totiž často slídí v husté trávě.
Nad Matterhornem se sklání deštivý mrak, má podobu ženy lákající muže, aby udělal ještě jeden krok. Otevírá náruč, odhaluje ňadra a římská tóga za ní vlaje jako roztrhaný prapor švýcarských gardistů. Ptáci nedočkavě klovou do skal a čekají, co muž učiní. Pravděpodobně neučiní nic. Stojí pod převisem a měří čas chvění srdce, také čeká, až se tóga rozvine a tak v tichu šumění deště naslouchá v malém rádiu slovům prezidenta mluvícího k národu. Zlatý střevlík se schoval před deštěm pod list lopuchu a o muži si myslí své. Stmívá se a je tedy čas buď vejít do náruče ženy, nebo v naleštěných lakýrkách sejít dolů a v kavárně Fénix si dát večeři. Déšť se přehnal, slunce vydechlo svoji zář, botky se lesknou a city osychají.
Má v hrsti mouchu, ten muž. Zelenou, jako Harry Potter v negativu, bzučivou mouchu. Co s ní? Když ji pustí, zamíří k severu a zahyne. Mouchy milují mršiny, páří se v jejich těle. Mouchy jsou chytré. Létají a bzučí a ruší představení ve velkém sále Strašnického krematoria. Zarámované dívky tam tančí v neustálém koloběhu rámů, vyměňují si pohledy i tváře a šišlavě zpívají bezzubými ústy. Dívky jsou mouchy a moucha hyne v mrznoucí dlani pod převisem. Jaro v Petřínském sadu bývalo nejhezčí ve tři hodiny zrána, když znásilněná dívka očisťovala se první rosou. Umírat v náruči krásné ženy je sen mnoha mužů, sny však plní se jen zřídka. Moucha se v tuhé dlani ukládá k zimnímu spánku, aby až na jaře ruka dovolí, vylétla do světla a zazářila v oslnivém smaragdu.
Čas čekání pod tajícím ledovcem je nejistý.
|
