DIVOKÁ VINICE, aktuálně

28.03.2017 - Jaroslav Kučera zve na výstavu fotografií!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

Vážení přátelé.

V příloze posílám pozvánku na vern... Více »

25.03.2017 - Povídal jsem si s čilými babičkami (a taky dvěma dědečky)!

S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy
S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy

Linda Lomozová a její sestra Dominika Hůrk... Více »

24.03.2017 - Vladimír Stibor zve!

... Více »

23.03.2017 - Jiří Altmann zve na Výstavu!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

... Více »

Slovo úvodem

Vychází-li internetové Divoké víno jednou za dva měsíce, tedy šestkrát ročně, i špatný počtář, jakým nesporně jsem (potvrzuje to i čtyřka z matematiky na maturitním vysvědčení), dojde k resumé, že nastalo desetileté výročí novodobé éry časopisu, starého 48 let. Tohle stáří bude ovšem platit až 19. září, kdy by mělo vyjít 61. číslo www.divokevino.cz. Váhaje, opakovaně se ptám sám sebe – má to smysl? Vypovídá to ještě o něčem? Jistě ne o tvorbě současné mladé generace, jako tomu bývalo v době vzniku v šedesátých letech. Tehdy slova na papíře tištěná se stávala jakýmsi počinem - dnes slov tištěných i elektronických je tolik, že ztrácejí svoji hodnotu už ve chvíli, kdy jsou tištěna, nebo vkládána na internet.

     

Číslo 60 doprovázejí dřevořezy Josefa Hodka zapůjčené přítelem a výtvarníků českých i světových králem Vilémem Stránským. Všechny jsou na prodej v jeho internetové aukční síni www.artbohemia.cz.
Mladičký básník Divokého vína Václav Bárta je otcem zpěváka téhož jména doplněného přízviskem Noid. V Divokém víně najdete písňové texty, jež napsal svému synovi, Noidem ilustrované. Muziku si samozřejmě složil mládenec taky a písničky vyjdou na albu Rány letos na podzim.
Starý novinář, již dávno nebožtík, mi kdysi řekl – vykrádám sám sebe, když píšu. Když jsem dal přečíst svoje úvodní kapitoly ke knize Antologie Divokého vína 1964 – 2007 Petru Cincibuchovi, upozornil mě, že několikrát opakuju stejné historky o svém prvním autu. Jako odborník přes veterány si toho snadno všiml. Kolik mých opakujících se blekotů nikdo nepozoroval? Dost často jsem hostem rozhlasových pořadů, občas televizních, mám rozhovory v novinách a časopisech. Donekonečna melu to samé. Doslova a do písmene.
Proboha! Milí autoři Divokého vína, aspoň vy si občas vymyslete něco jiného!

L. H.

Několik kapitol z knížky Stařec a Kuře

CHOV KONÍ – ABSURDNÍ DRAMA

Starý muž dostává často otázky na své koně, proč je chová. „Je to vaše láska, viďte?“ ptají se nezasvěcení. „Milujete koně!“ tvrdí citliví. Jaroslav odpovídá: „Je to můj úděl.“
„Jedná se o suicidální tendence projevující se chovem koní,“ tvrdí jeho přítel soudce, poměrů znalý. Starý muž je celoživotně umanutý a svých životních témat se nevzdává. Nechce opustit ani časopis Divoké víno, jejž v mládí s přítelem Mélou – Emilem Machálkem – založili. Psal se rok 1964, spolužákům z libeňského gymnázia Na Zámečku bylo sedmnáct let. Jaroslav s urputností vydává časopis i dnes. S přesností, jež mu občas není vlastní při schůzkách, se snaží, aby se o půlnoci vždy 19. ledna, 19. března, 19. května, 19. července, 19. září a 19. listopadu každého roku objevilo na internetu další číslo Divokého vína. Naštěstí ho už přešla potřeba vidět svůj časopis vytištěný na papíře. Ví dobře, že proti internetu nemá papír naději na úspěch.
Jenže zatímco vydávání internetového časopisu ho přijde ročně jen na dvě nebo tři desítky tisíc korun, chov koní jej vysiluje nejen finančně, ale i fyzicky a především psychicky. Vydávání časopisu s sebou nepřináší ani nejmenší duševní újmu, pomineme-li občas komplikovanější domluvu s webmasterem, ba právě naopak. Je to legrace. Chov koní ho psychicky doslova deptá.
Chovatel koní žije v neustálých obavách o zdraví a životy svých zvířat. Stačí opravdu jen málo, aby zdravého koně potkalo kolikové onemocnění. V tu chvíli chovatel vůbec neví, co je způsobilo a mnohdy nezná ani jeho podstatu. Snaží se koně léčit podáváním přípravků Vetalgin a Buscopan, přidá Hepagen, vodí koně pod dekou po zahradě a zdolává s ním příkopy v naději, že se střeva uvolní, pokud jsou zacpaná… Pokračuje nekonečnými infuzemi fyziologického roztoku, klystýry, nálevy. Má-li kůň a chovatel štěstí, bolesti ustoupí a kolika se rozplyne. Několik dalších dní pak chodí Jaroslav koně kontrolovat do stáje i po nocích ve strachu, aby se kolika nevrátila, jak se často stává.
Nepodaří-li se koliku rozehnat, volá na kliniku a nakládá koně. Odváží ho a šílenou rychlostí se řítí do Brna nebo do Heřmanova Městce. Jinde koni nepomohou. Kůň může uhynout při operaci, jeho život závisí mnohdy nejen na veterinární péči, ale i na notné dávce štěstí. Účet se platí vždy – když se kůň uzdraví, i když uhyne. V každém případě jeho výše několikanásobně přesahuje hodnotu koně.
Chovatel si uvědomuje, že jeho zbývající život se krátí, a ještě zřetelněji to sleduje u svých starých koní. Nechává je všechny dožít, staré koně neprodává. A tak se stalo, že v jeho stájích žilo i několik koní, jejichž věk vysoko přesahoval dvacítku. Život plnokrevníků se často naplní už ve dvaceti letech, někteří žijí skoro do třiceti. Každý z nich jednou zůstane ležet ve výběhu nebo v boxu a sám nevstane. Jaroslav se té neodvolatelné chvíle obává. Ví, že jeho povinností je starého koně uspat. Natáhne do dvou injekčních stříkaček „poslední lék“ a poskytne jej koňskému staříkovi či stařence. Je to jeho rozhodnutí – ukončit život zvířete, s nímž se vídal déle než dvacet let denně. Ve výběhu a na zahradě jsou hroby jeho koní a jejich potomci a hříbata jejich potomků po nich cválají. Taky jistá forma nesmrtelnosti.
Jaroslav žije i v obavách z porodních komplikací. Stačí nepravidelná poloha – podložená nožička nebo otočená hlavička hříběte. Když se hříbě šťastně narodí, bojí se o jeho zdraví a život dál. Hříbě onemocní snadno. Ještě snáze se poraní.
Chov koní představuje pro Jaroslava trvalou psychickou, finanční i fyzickou zátěž, z nichž zvláště ta poslední se rok od roku zvětšuje. Uvědomuje si beznadějnost a absolutní neperspektivnost své práce. „Kdysi mě koně živili, tak jim to teď vracím,“ vysvětluje tazatelům i sám sobě. Občas se někdo na koně ze zdvořilosti zeptá, ale skutečný zájem už nemá nikdo, uvědomuje si často. Na porod hříběte s ním kdysi kamarádi čekali, ponocovali a těšili se, že budou přítomni u zrození života. Jaroslav neví o nikom, koho by narození hříběte ještě zajímalo.

VÉVODKYNĚ Z CAMBRIDGE JE NADŠENOU PŘÍZNIVKYNÍ BABYBOXŮ!

S Kate se Jaroslav seznámil před dvěma roky při její neoficiální návštěvě v Praze u Sian MacLeod, velvyslankyně UK v České republice. Sešli se na ambasádě v Thunovské, ale Kate projevila o babyboxy tak mimořádný zájem, že ještě tentýž den jí Jaroslav ukázal pradědečka českých babyboxů v hloubětínském GynCentru. Primáři Petru Píchovi ji představil jako anglickou novinářku. Nikdo ji tenkrát nepoznal. Dnes to zní skoro neuvěřitelně.
Strávili pak s Kate dva báječné dny při návštěvách několika českých babyboxů. Nejvíc se jí líbilo v Kadani, starobylém městě na Ohři.
Jaroslava mrzí, že jejich komunikace je čím dál obtížnější a možná se už nebudou moci ani sejít.
Hodně štěstí v tvém království, Kate!

KUŘE SE POPTÁVÁ

JAK SE TI DAŘÍ? CO HŘÍBĚ?

„Žiju, pracuju, jsem neveselý,“ odpoví jí Jaroslav mailem. „Klisnička Manacce je veselejší!“

Proč jsi neveselý? …je milé, že sis vzpomněl.. dnes jsem byla na bruslích a pak s Anny na Řípu…
Proč Manacce? Jsem ráda, že Ti dělá radost… Co kniha? Jak jde psaní?
Měj se krásně…

Při psaní knihy mi schází hlavní hrdinka, tedy Ty. Mám napsáno přes sto tisíc znaků. Manacce se jmenuje podle matky Manorky a otce Acces to Java, tedy napůl. Chceš se sejít?

Nemůžu být hlavní hrdinka, kniha byla rozepsána :)))
Jo taaak a to je pravidlo jim dávat takto jména?
Můžeme se sejít :) …kdy budeš mít na Mladé Nezkušené Kuře čas? V pondělí anebo ve středu? Jedu do Hradce, takže pojedu přes Prahu :)


Považuje se tedy za mladé nezkušené kuře, opakuje si Jaroslav. V jednu chvíli měl i on sám takový dojem, jenže brzy ho přešel. „Měla jsem přítele, kterého jsem milovala, s ním bych chtěla mít dítě,“ to jsou přece slova zkušené ženy, uvědomil si, když rekapituloval, co mu o sobě řekla. Ne, ne, zdůrazňuje, že je mladá a nezkušená proto, aby od ní nečekal žádnou iniciativu. Podává mu opratě spřežení zapřaženého v kočáru, který je veze na vyjížďku po zelené jarní cestě. Musím se rozhodnout sám, zda riskovat a obejmout ji, nebo očekávat – asi velmi dlouho – totéž od ní.
Jaroslav zažil ve svém dlouhém životě ženy či dívky, které se mu samy vnutily do postele, ale i takové, jež musel před každým milováním znásilnit. Prostě si přály být dobývány. A každé další souloži muselo předcházet znásilnění. Vrátil se do dávné minulosti k Janičce, krásné dceři hostinského od Krále brabantského. Kolik souloží, tolik znásilnění!
Vzpomínal na Alenu, jež si k němu přilehla do postele, když byl u nich v domě na návštěvě. Její Toníček přitom spokojeně oddechoval ve vedlejší místnosti. Na Mílu, tvrdící mu o silvestrovské noci: „S tebou to bude jiné než s Honzou!“ a pokoušející se přimět ho ke galantnímu dobrodružství, zatímco Honza popíjel tři metry od nich. Vybavila se mu Elena, která se
loučila se svým Karlem odjíždějícím na automobilové závody slovy: „A nezlob tam, Kájo!“ Vzápětí strávila bez nejmenších zábran víkend v jeho náruči, aniž by jí vadilo, že má s sebou synka, jehož Kájovi před třemi roky povila…
Jaroslav už dávno nechtěl ženu získávat znásilněním. Milejší mu byla taková, co k němu sama přilehla do postele. Leč nesměl přitom ve vedlejší místnosti pobývat její manžel. Nepředstavoval si ovšem ženu či dívku lezoucí do každé postele. Ve své romantické duši opěvoval dívčinu, jež svou necudností poctí pouze a jen právě jeho samotného. Neměl jediný důvod očekávat, že taková bude právě sociální pracovnice, „Mladé Nezkušené Kuře“. Mohl by ovšem spoléhat právě na její sociální cítění. Třeba se rozhodne a vklouzne do lože k dědečkovi, který pomáhá dětem.
Jaroslav si vzpomněl, že ve svém posledním emailu jmenovala – Anny. Byla jsem s Anny na Řípu. Ovšemže, píše o svém psovi, bernském salašnickém ovčákovi. Co kdyby chtěla jít na Říp se mnou? Proboha! Jaroslav se na Říp vypravil teprve nedávno, ač jej památná hora celé dětství vábila.
Nevystoupal na něj ovšem pěšky, ale dlouhou stoupající cestu zdolal ve svém SUV. Ostatně ke zdolání Řípu není potřeba ani terénní automobil, na staroslavnou horu by jistě snadno vyjel i passatem. Podobně jako Říp zdolal i jinou významnou českou horu Blaník. Za nejobtížnější počítal výjezd na hrad Hazmburk. Jaroslav už neměl potřebu slézat hory pěšky. Na Bezděz se už asi v tomhle svém životě nepodívá, říkal si a vzpomínal na výstup, který uskutečnil s Lucií a Matýskem před dvěma roky na Prvního máje poté, co slavnostně otevřeli babybox v Mladé Boleslavi.
Jestli bych se raději neměl věnovat vyzkoušeným a spolehlivým milenkám, než sypat zrní Mladému Nezkušenému Kuřeti, peskoval se v duchu.

PO JEDNÉ PROSÍM!

Jako by je svými myšlenkami přivolal, objevilo se na displeji mobilu starého muže jméno Mladého Nezkušeného Kuřete. Jaroslav volání nepřijal. Rozhodl se, že si s Kuřetem popovídá, a nechtěl zatěžovat její kredit. Rychle si připravil hrnek čaje a usadil se s ním na balkóně svého domu. Odtud Kuřeti sám zavolal. Ozvalo se veselé: „Ahoj!“ Čtyři písmena vyslovená vlídným hláskem ho zavedla do pohádky. Kuře se neopomněla zeptat na hříbě a všimla si, že na Hájku kokrhá kohout. Jaroslav vyprávěl, proč má rád kohoutí kokrhání. „Na počátku sedmdesátých let jsem prožil dva měsíce v ruzyňské věznici a jedinou známkou vnějšího světa bylo kohoutí kokrhání z přilehlého statku. Bylo slyšet pootevřeným okénkem umístěným u stropu cely,“ vzpomínal na své zážitky ve věznici. Pobytem v Ruzyni v současné době by se nikdo nechlubil, ale věznění za doby předrevoluční má přece jen nádech jakéhosi hrdinství.
Rozhovor zkušeného muže a Nezkušeného Kuřete plynul tentokrát jako voda v jarní říčce Rokytce, protékající zahradou domu na Hájku. Domluvili si setkání v Praze. Po dvou hodinách přišla na Jaroslava potřeba další komunikace. Volat sám nechtěl, ale sms mu přišla příhodná.
„Co mas rada, mile Mlade Kure? Co se Ti libi?“ naklepal a odeslal. Chtěl jí na schůzku přinést dárek. „Lidsky usmev a detskou ci zvireci radost.“ Takovou odpověď četl na displeji, když mu po chvíli mobil ohlásil příchozí zprávu. „Budu tedy veselym zviretem!“ naklepal svoji odpověď. A připravil si pro Kuře hezkou kytku hyacintů v květináči.
Jenže při setkání na Cyrilometodějském náměstí v pražském Karlíně se smát zapomněl. „Prosila jsem o úsměv,“ připomněla Mladé Kuře. Snaže se napravit svoji tradičně zamračenou tvář, Jaroslav roztáhl pusu od ucha k uchu. Vyšel z toho jakýsi škleb, protože Mladé Kuře se rozesmála. „Tak se mi to líbí!“ potěšila ho. Obejmout ji se neodvážil. Starý muž nechtěl Mladé Kuře vyplašit.
Seděli na předzahrádce nárožní restaurace nesoucí italský název. „Chodili jsme sem na pivo z Pionýrského domu. Tenkrát se hospodě říkalo U kulaté báby. Pionýrskému domu se říkalo Barák a je to támhle ten dům za kostelem, původně karlínská radnice. Jako malý kluk jsem tam chodil nejprve do dramatického kroužku, kterému jsme říkali pyšně studio. A pak jsem v Baráku uplatnil postupně všechny své aktivity,“ vyprávěl Jaroslav s hlubokou nostalgií v hlase. „Vedl jsem tu kroužek společenského tance a ředitel Ota Maget mě tu nechal rozesílat Divoké víno na poštovní paušál Pionýrského domu. Na svoje první setkání s Divokým vínem vzpomíná třeba básník Karel Sýs, který sem za mnou přišel a pak mi pomáhal s distribucí časopisu. Naložili jsme náklad na dvojkolák a táhli ho na poštu na protější straně náměstí. To byl jeho vstup do Divokého vína.“
Z jednoho z nejspodnějších pater Jaroslavovy historie vystoupala na karlínský chodník další vzpomínka. „V Pionýrském domě jsem se seznámil i se svojí první manželkou Naďou. Potkali jsme se ve dveřích – já špinavý a upocený v modrém síťovém tričku, jaká se tehdy nosila, ona upravená v elegantním kostýmku modrozelené barvy. Pomáhal jsem s uklízením ve skladu stanů a spacáků, Naďa šla do Baráku na školení. Pracovala jako pionýrská skupinová vedoucí ve škole na Pražačce. Ještě ten den jsme spolu seděli v baru na Sokolovské hned vedle viaduktu. Když jsme v následujících dnech s Naďou neměli kde spolu přespat, zůstali jsme přes noc v Pionýrském domě. Ustlali jsme si na žíněnce pod piánem.“
„To se mi líbí!“ zaradovala se sociální pracovnice. „Udělali jste si pod piánem domeček!“
„S Naďou jsme přespávali ledaskde. Nechtěli jsme být ani chvilku bez sebe. Po maturitě jsem prchnul z domova a žil jsem, kde se dalo, jenže najít nocleh pro jednoho bylo snazší než pro dva. Naďa žila se svým otcem v památném domě číslo 4 ve Vozové ulici, ale tam jsem s ní nesměl. Jenom když tatínek nebyl doma, což bylo naštěstí často. Jinak jsem ji doprovodil večer domů a přespal na terase mateřské školky v Riegrových sadech. Když posekali zahradu, ustlal jsem si na trávě nebo na seně…“
„Proč říkáš, že dům ve Vozové ulici je památný? Protože v něm bydlela tvoje Naďa?“ zeptala se dívenka s neznatelnou ironií.
„V domě a před ním natočili Smoljak a Svěrák jednu z nejslavnějších
filmových komedií. Určitě ji znáš, i když jsi tak Mladé Kuře. Jmenuje ve Vrchní, prchni. V místě, kde se odehrávala scéna označovaná celým národem jako „stěrače stírají“ je dodnes nad garáží štít s nápisem, památka na filmování v roce 1980. To jsem už v domě dávno nebydlel. Ze stejného kopce, z kterého ve filmu roztlačuje vrchní svůj velorex, roztlačoval jsem já svůj první automobil značky Aero. Dokonce jsem přesvědčený, že si mě Svěrák všiml, když kolem jezdil na svém skútru z rozhlasové vily v Dykově ulici číslo 14, odkud vysílali s Miloněm Čepelkou populární pořad pro vojáky Polní pošta, domů do Žatce,“ vysvětlil Jaroslav Mladému Kuřeti historku tisíckrát zopakovanou. O to ji vyprávěl plynuleji.
„Vstoupil jsi i do dějin české kinematografie!“ vykřikla Kuře a Jaroslav nedokázal rozeznat, zda s obdivem, či ironicky. Hrála svoji roli Mladého Nezkušeného Kuřete dokonale.
Jaroslav pokračoval v hlasitém vzpomínání, do nějž občas připletl letopočet, přestože mu bylo jasné, že Mladé Kuře opakovaně upozorňuje na své stáří. Proč to dělám, ptal se několikrát sám sebe. Chci ji přece získat, nikoli odradit. Získat i za cenu plného vědomí jejich diametrálně odlišných světů?
„V Pionýrském domě začínali Petr a Honza Spálení, Honza Vyčítal s Greenhorny…“ podíval se na Mladé Kuře a bylo mu jasné, že vyslovená jména nikdy neslyšela. Vzápětí se k tomu přiznala. „Svoje první filmy tu natáčel Vít Olmer…“ potěšen poznal, že Kuře jméno zná, „a s divadlem pojmenovaným Škleble začínal televizní bavič Petr Novotný…“ Zaznamenal na dívčině tváři, že jméno taky zná. Uvědomil si, že by nedokázal okamžitě pojmenovat snad ani jednoho z pěveckých idolů mladé generace. „To je v pořádku, že tyhle lidi neznáš, milé Mladé Kuře,“ ujistil ji a přidal ke generačním druhům jméno Jiřího Korna. Nezkušené Kuře hned věděla, o koho se jedná.
Kuře navrhla, že by si mohli dát něco sladkého. Nejí totiž maso nebo aspoň se mu vyhýbá. Jaroslav nechal výběr jídla i pití na ní. Ostatně tak to dělá vždy a s každým. Kuře vybrala tiramisu a zelený čaj. Viditelně jí chutnalo, snědla svoji porci rychleji, než ji zkonzumoval muž.
Kuře byla na cestě do Hradce Králové. Jela za „nejlepším psychologem“, jakého zná. Bylo to podruhé, co spolu mluvili o problémech s psychikou. Probrali pilulky, které užívají a zjistili, že mají společný cipralex.
„Nejlíp mi zabírá diazepam, za čtvrt hodinky se mi přestane svírat hrudník a přejde mě stres. Beru si ho většinou k ránu, kdy na mě přicházejí nejčastěji špatné myšlenky,“ vysvětloval.
„To bych potřebovala taky,“ přiznávala dívenka. Jaroslav sáhl do nitra svého červeného batohu, nahmátl krabičku plnou spásných tablet. Ukázal ji Mladému Kuřeti.
„Mohla bych pilulky vyzkoušet taky?“ reagovala okamžitě. Podal jí krabičku.
„Po jedné, prosím. Na noc. Nebrat před řízením auta!“ vyjmenovával postupně.
Jaroslavovi bylo jasné od první chvíle, že dívčina duše je spíš přecitlivělá než necitlivá. Ostatně ze zkušenosti věděl, že k němu tíhnou útlé přecitlivělé ženy. Až sem to bylo tedy standardní seznámení i sbližování. Její postavička v tričku s výstřihem v přiléhavých kalhotách jej přitahuje, ale podvědomě se obává dramat. Kuře mi s sebou přinese mnohá dramata, uvědomuje si s jistotou předem.
Vyprávěl jí o svých duševních problémech, aby věděla, že v tom není sama. Jaké sny se mu zdají. Že všechno, s čím se přes den dokáže vyrovnat, vrací se o to děsivěji a úzkostněji právě ve snech. V noci se sečnými nástroji vzájemně čtvrtí jeho kamarádi. Podle psychoanalýzy asi hraje roli délka nože či meče. V noci rozčtvrtil jednoho ze svých oblíbených psů, protože učitelka jeho syna potřebovala při vyučování jako pomůcku kus střeva.
Hrůzy zažívá i přes den na silnici. Nejděsivější je pohled na přejetá zvířata. Ve smíchovské Holečkově ulici klečí stará žena u svého přejetého psíka. Není mu pomoci. Střeva se rozlila po dlažbě. Na kolínské silnici mezi Úvaly a Újezdem leží ještě živá kachnička. Jaroslav se jí jen taktak vyhnul. Na poslední chvíli viděl, jak kachnička vyhlíží zoufale vztyčenou hlavičkou blížící se kola aut. Její hlava a zobáček byly poslední, co ještě zůstalo živé.

Ludvík Hess