Kateřina Korečková

***

Zaslechla jsem tikot slunečních hodin,
až mě to zapálilo na srdci,
jsou věci, co se nevrací
a přece se občas jižní vítr ustrne
a přivine mě nesměle
ke kořenům
k začátkům
tam, kde začíná a končí naděje.


A já se nesmím bát,
že větry štěstěny
budou jen chladně vát,
jak z mrtvých musím znovu vstát
a jít vstříc místům,
kde začíná a končí naděje.


Možná se jednou sama sobě budu smát,
jak těžké se mi zdálo klopýtat
cestou necestou,
až se z toho chtělo řvát
a utíkat,
v davu se nechat ušlapat
a vsáknout se do země
tam, kde začíná a končí naděje.


Kolik mám času, neumím spočítat,
až skončí rovnítkem dala-má dát,
nechám se na louce bez svědků rozfoukat
a pak se už nemusí nikdo bát,
že bych se chtěla znovu ptát,
kde začíná a končí naděje.


25. 5. 2012